Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 20. kapitola

11.12.2015 (22:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2587×

„Ano, ale musíš za mnou přijet. Co nejdřív,“ řekl, když jsme se od sebe odtrhnuli. Pohladil mě po tváři a zadíval se mi do očí. „Přijedeš, že ano?“ Jen jsem zakývala hlavou na znamení souhlasu a znovu ho políbila.

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme skončili v posteli.

Leželi jsme vedle sebe a zrychleně dýchali. Všimla jsem si, že mě pozoruje.

„Co je?“ usmívala jsem se jak blbá.

„Jen je to jiné. Takhle, v posteli,“ pokrčil rameny. Naráz jsme se oba rozesmáli.

A tak jsme spokojeně strávili celou neděli v posteli. Nic nám nechybělo. Nutnost jídla či jiných věcí nás neobtěžovala. Aspoň nějaké výhody to upírství má.

„V kolik letíš?“ prolomila jsem ticho, které v pokoji vládlo. Byla hluboká noc a my byli obklopeni tmou protnutou pouze měsíčním svitem.

„V deset,“ povzdechl si.

„Netěšíš se snad domů?“

„To jo. Ale nechce se mi od tebe.“ Celou dobu mě hladil po vlasech a sem tam mi vtisknul letmý polibek na čelo či do vlasů. Na to jsem neměla co říct. Byla jsem spokojená. Jak se může během pár hodin všechno otočit o 180 stupňů?

Vymanila jsem se z jeho náruče a opřela se o lokty. Zadívala jsem se na něj a uvažovala.

„Dva týdny?“ zeptala jsem se náhle. Nakrčil čelo a svraštil obočí. „Přijedu za dva týdny. Hm?“ vysvětlila jsem mu.

„Už teď se nemůžu dočkat,“ stáhnul si mě zpět do náruče a začal mě líbat.

xxx

„Pozdravuj všechny doma,“ políbila jsem ho naposledy. Jen přikývnul a šel pryč. Párkrát se ještě otočil a zamával mi.

Pak už jsem jen viděla, jak jeho letadlo odlétá z runwaye a mizí v dáli. Vydala jsem se k autu a mířila si to domů. Školu jsem pro dnešek vynechala, jelikož jsem si chtěla užít poslední chvíle s Edwardem.

Když jsem za sebou zabouchla vstupní dveře, začal na mě doléhat pocit samoty. Bylo mi hrozně. Stačí mi, aby tu se mnou přes víkend byl a už mi to tu bez něj přijde nesnesitelné. Jsem asi bláhová, ale nemohla jsem na něj přestat myslet. To mi opravdu stačí tak málo? Jeden víkend a jsem jak blbá? Nechápala jsem samu sebe. Nejradši bych se sbalila a jela za ním, jen ať už jsem u něj. Ať mě chytne do náruče, ve které jsem strávila celý víkend, a ať mě už nikdy nepustí.

Od toho, co jsem prožila s Jacobem, jsem si myslela, že takové city už nikdy k nikomu neucítím. Pak se objeví nějaký Edward Cullen a obrátí mi svět naruby. Jak se to sakra stalo? Kdy jsem se do něj zamilovala? Ano, miluju ho. Tak tohle je ta láska na věky? Ta upíří? vrtalo mi hlavou. Tohle už k němu budu cítit napořád? Už nikdy to nebude jiné? Tohle cítí Thomas k Sam? Pokud ano, chápu, proč to udělal.

V kapse mi najednou zapípal mobil.

Stýská se mi. I tahle krátká zpráva mi vykouzlila úsměv na tváři. Rychle jsem tedy vyťukala odpověď a odeslala. Přišlo mi to jako sen. Přece se nic z toho nemůže dít. Já mám takové štěstí? Jak je to vůbec možné? Po tom všem, co se mi přihodilo, jsem nevěřila, že můžu být někdy takhle šťastná. Samozřejmě, že bych byla šťastnější, kdyby tu byl se mnou i Thomas, ale přece nemůžu mít všechno. Navíc teď, když jsem si konečně přiznala to, že ho miluju, byla jsem snad ještě šťastnější. Nikdy by mě ani nenapadlo, že se zamiluju zrovna do Edwarda. Nikdy by mě nenapadlo, že se zamiluju do kohokoliv. Kvůli Jacobovi jsem mužům nedůvěřovala. Proto jsem asi nikdy nechtěla, ať s Thomasem máme vztah. Nechtěla jsem ho ztratit. A přesto, že jsem se tak snažila, jsem o něj přišla. Ale jak je vidět, všechno, co se stalo, se mělo stát. Kdybych Thomasovi nedovolila odejít, byl by nešťastný a já bych neměla šanci potkat Edwarda zrovna tady. Bláznivě se do něj zamilovat a netrpělivě čekat, až za ním budu moct jet.

Jsem možná blázen, ale dva týdny bez něj? Už teď mi to přišlo jako šílenost a to je pryč pár hodin. Nemusela jsem přemýšlet dlouho a bylo rozhodnuto. Počkám týden a přijedu ho překvapit. Nejraději bych nasedla na letadlo ihned, ale nejsem žádná stíhačka přece.

Díky mému rozhodnutí se týden vlekl neuvěřitelně pomalu. Pořád jsem si říkala, že to uteče, to uteče. Ale co naplat? Když se člověk na něco těší, čas prostě nemůže běžet rychle.

„Příští týden tu nebudu,“ říkala jsem zrovna Sebastianovi, který se rýpal v jídle. Zvednul ke mně pohled a pozvedl obočí. „Jedu za známýma.“

„Za známýma, jo?“ začal se usmívat. „Za tím známým, co tu byl v pátek, co?“ utahoval si ze mě.

Praštila jsem ho do ramene. Asi jsem to trochu přehnala, jelikož si postižené místo začal náhle mnout. „Nedělej se. Celý víkend jsem o tobě neslyšel a v pondělí taky ne. Každou chvíli čumíš na telefon a někomu píšeš. Bellinka se nám zamilovala,“ smál se jako malé dítě.

„Kdybyste viděli ty, co semnou chodili na střední ve Forks,“ snažil se napodobovat můj hlas. Tohle pochytil z mého rozhovoru s holkami a nejspíš se tím skvěle bavil.

„Polib si.“ S těmito slovy jsem se zvedla a odkráčela z jídelny. Normálně jsem mu oznámila, že tu prostě nebudu a on si ze mě začne dělat srandu. Ať si trhne nohou. Zkazit náladu mi nemohl. Nic mi nemohlo zkazit náladu. Věděla jsem, že večer sednu na letadlo a poletím za Edwardem. Cítila jsem motýlky v břiše a nechybělo málo, abych si pískala radostí. Letenku jsem měla zamluvenou, tašku sbalenou a jen čekala na to, až skončí škola. Měla jsem v plánu ještě si skočit na lov, aby mě to v letadle nelákalo, a tak jsem taky udělala.

Jakmile jsem po škole dorazila domů, běžela jsem do lesa a ulovila si srnku. Ukryla jsem její tělo a vydala se zpět domů. Měla jsem ještě dvě hodiny, než budu muset vyrazit. Abych zabila čas, šla jsem se osprchovat. Následně jsem si pěknou chvíli fénovala vlasy a pak už se jen oblékla a mohla jsem vyrazit.

Na letišti jsem byla s předstihem. Vyzvedla jsem si letenku, prošla všemi kontrolami a usadila se do letištní haly, kde jsem vyčkávala, až zahlásí můj let.

Netrvalo dlouho a já se konečně dočkala. Usadila jsem se na své místo a už jen čekala na to, až se letadlo odlepí od země.

xxx

„Budeme přistávat, prosím zapněte si bezpečnostní pás,“ přišla ke mně letuška. Poslechla jsem ji tedy a pás si zapnula. Sice nevím, co by se mi tak mohlo stát, ale nebudu se hádat s člověkem. Netrpělivě jsem si prsty klepala do stehna. Byla jsem jako na trní. Neviděla jsem Edwarda týden. Sice mi poslal pár zpráv, ale nic mi nevynahradí slyšet jeho hlas. Cítit jeho vůni. Nechat se obejmout.

Cítila jsem, jak letadlo dopadlo na přistávací dráhu a začalo zpomalovat. Co nejrychleji to šlo, jsem se dostala z letadla a zamířila pro tašku. To mě trochu zdrželo, jelikož měli nějaký problém s pásem.

Nakonec jsem se však dočkala a popadla svou tašku. Vezmu si taxi? Ne. Je to překvapení. Poběžím. Vydala jsem se tedy směrem k lesu. Tam jsem se rozběhla svou přirozenou rychlostí. Štít jsem měla zapnutý už nějakou dobu, protože jsem chtěla překvapit i Alici. Proto jsem se nepozorovaně dostala až do obýváku. V celém domě bylo rozsvíceno, proto jsem se divila, že tu nikdo není. Nasála jsem vůni, která v domě panovala, a do hlavy se mi nahrnuly vzpomínky. Posadila jsem se na gauč. Nechtěla jsem je shánět po domě, prostě si počkám, až mě tu objeví.

Seděla jsem tam a rozhlížela se kolem sebe. Bylo to tu úplně stejné, jako když jsem tu byla naposledy. Cítila jsem se tu příjemně, ale přesto jsem měla zvláštní pocit. Jako by se mělo něco špatného stát. Nechápala jsem, proč mě trápí něco takového. Měla bych být štěstím bez sebe, že je Edward v tuhle chvíli kousek ode mě. Kde vlastně je? zaposlouchala jsem se do zvuků v domě a v tu ránu jsem nebyla schopna se pohnout.

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 20. kapitola :