Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci tě ztratit - 7. kapitolka

19.01.2013 (07:45) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2400×

„Bello, vstávej, je čas jít do školy,“ rozezněl se Esmein hlas naším novým domem. Do noci jsem konzultovala s Alicí, jak nakonec vybavím svůj pokoj. Bylo 1. září roku 2006 a mě za pár dní mělo být 15. Přestěhovali jsme se na nové místo, já tu měla dochodit základku a postupně přejít na střední. Dohoda zněla, že tu zůstaneme minimálně 5 let, abych mohla dodělat střední a pak už mě čekala jen cesta na jakoukoli vysokou, kterou budu chtít. Už se těším, až budu bydlet na koleji a nebudu tam muset mít celou svou rodinu, konečně si budu moc užívat. Jenže to je až za pět let. Zatím jsem spokojená, kde jsem, i když musím přiznat, že zase do nové školy se mi nechce.

Nové příběhy už se mě bohužel také týkaly, nemohla jsem tvrdit že Esmé s Carlislem jsou mí biologičtí rodiče, protože jsou na to příliš mladí. Na těchto další pět let je ze mě Alicina mladší sestra, která stejně jako ona nosí své rodné příjmení Swanová. Ano, Swanová vlastně ve skutečnosti bylo mé rodné příjmení, je to příjmení mých rodičů, kteří zemřeli před mnoha lety při automobilové nehodě. Ale teď nemá cenu vzpomínat. Čeká mě poslední rok.

Rychle jsem vyskočila z postele a začala se prohrabovat krabicemi s oblečením, abych si našla něco na sebe, jenže náhle vešla do mého pokoje Alice s připravenou hromádkou oblečení.

„Tohle je pro tebe, dovolila jsem si něco ti připravit, jelikož jsem věděla, že by si to jinak nestihla,“ přiznala se a já věděla, že už dávno měla připravené zabalit mi oblečení do krabic, aby mě nějaký čas mohla oblékat sama a já si nemohla vybírat podle svého. Musím říct, že Alicin vkus se od mého zas tak příliš nelišil, ale i tak jsem si vždy do toho musela vložit něco osobitého. Přeci jen Alice s Rose byly mé vychovatelky, co se módy a umění týče, přes hudbu jsem tu měla Edwarda, který mě učil na klavír a přes hry, auta a blbosti tu pro mě byli Emmett s Jasperem a však těmi nejdůležitějšími osobami pro mě nejspíš byli Carlisle s Esme, mí adoptivní rodiče, kteří mě zachránili z vraku auta a celých 10 let se o mě starají, abych nemusela skončit v dětském domově.

Jednoho dne bych se chtěla podívat na hrob mých rodičů, přeci jen by mě po 10ti letech už snad nikdo nepoznal, předtím jsem byla skoro mimino, ale teď už jsem skoro dospělá žena, která půjde na střední. Jenže na to si budu muset ještě nějakou tu chvíli počkat, teď bych se měla přeci jen zajímat o svůj první školní den na nové škole. Ne že bych s tím měla mít problém, byla jsem totiž ta z té zvláštní rodiny, zajímavá holka, se kterou by se lidé bavili, ale byla jsem z té rodiny, kdy mezi sebou sourozenci chodili, jejich adoptivní rodiče byli osobními dohazovači a měla jsem 3 bratry, kterých se každý bál, takže se mnou ani žádný kluk nikdy nepromluvil. No tomu teda říkám život. Líbí se vám? No tak já si ho s vámi klidně hnedka vyměním.

Vlastně tady byl jeden kluk, který se mnou mluvil, a zas tolik se nebál mých bratrů. Daniel… S Danielem jsem se poznala ve Fort Nelson, kde jsme ještě před necelým týdnem žili. Byl to naprosto úžasný kluk, se kterým jsem si rozuměla, ale jednou se to všechno musela zvrtnout.

Stalo se to ani ne před půl rokem, kdy jsem byla u něj na návštěvě a my se měli spolu učit na test z angličtiny. Mně to nedělalo žádný problém, protože už od té doby, co jsem se naučila číst, jsem toho přečetla hodně, takže jsem Dannymu spíš pomáhala s učením, než abych se něco naučila. Byla jsem uprostřed výkladu o nějaké knížce, ani si nepamatuju, co to bylo za knížku, když se Danny ke mně náhle nahnul a dal mi pusu. Úplně mě to v ten moment vykolejilo, nevěděla jsem co dělat, a tak jsem si rychle posbírala své věci, vyběhla z domu a zavolala Edwardovi, jestli by pro mě nepřijel.

Edward s tím nikdy neměl problém a udělal pro mě vždy první a poslední, ze svých sourozenců jsem si s ním rozuměla asi nejvíc. Naučil mě hrát na klavír, vždy když byla bouřka, tak mě utěšoval, protože jsem v noci nemohla spát a vlastně tu pro mě pokaždé byl, ať se dělo cokoliv.

Stalo se to poprvé včera, když mi Edward pomáhal dát dohromady postel, kdy jsem si uvědomila, že se na něj nedívám jako na svého bratra. Ve skutečnosti můj bratr není, to je pravda, ale i tak mě zná od malička, že jsem ho většinu času jako bratra brala, ale teď už tomu tak prostě není. Včera jsem si ho začala všímat i jako muže, jak se tváří, když je zamyšlený, jak vypadají jeho vlasy, jak silné má ruce, jak se na mi dokáže podívat do očí, a já mám pocit, že mi vidí až do duše. Všechno se to uvnitř mě pralo a já nedokázala pochopit, kde se to ve mně bere a měla jsem včera pocit u večerního koukání na televizi, že se na mě Jasper nějak potutelně usmívá zrovna ve chvíli, kdy jsem pozorovala Edwarda, jako by věděl, něco co já ne.

„Bello?“ vytrhla mě Alice z mého přemýšlení tichým vyřknutím mého jména, jen jsem potřásla hlavou a usmála se na ni.

„Promiň, říkala si něco?“ optala jsem se jí a zatvářila se nevinně.

„No jen, že všichni už čekají jenom na tebe a takhle zase přijedeme kvůli tobě pozdě. Děje se něco? Chceš si snad o něčem promluvit?“ ptala se mě starostlivě a já se na ni jen usmála. Ano Alice, chtěla bych ti toho říct opravdu hodně, ale když ti to teď řeknu, tak to všichni uslyší a když ti to řeknu později je zde vysoká šance, že ti to později Edward přečte v hlavě, takže…

„Ne, jen jsem se na chvilku zamyslela. Jen se obleču a za chvilku jsem dole, jo?“ odpověděla jsem a usmála se na ni, ona jen přikývla a bez žádného dalšího otálení zmizela z mého pokoje. Rychle jsem si tedy oblékla tmavě modré kalhoty, bílé tričko s černým potiskem a lehký černý svetřík, který mi Alice připravila, bohužel boty, které vybrala, byly černé páskové boty na vysokém podpatku, musím říct, že z jejího dnešního výběru jsem nebyla extra nadšená, zvláště kvůli mé dnešní rozpolcenosti, ale neměla jsem čas přehrabovat se v krabicích. Rychle jsem ještě vplula do koupelny a učesala si vlasy, které jsem si stáhla do vysokého culíku. Podívala jsem se na svůj odraz a vrátila se ke svým ztraceným myšlenkám.

A náhle jsem si vzpomněla na Emmu, když jsem ve Fort Nelson nastoupila do školy, tak jsme se hned staly nejlepšími kamarádkami. Skvěle jsem si s ní rozuměla a nedokázala jsem si představit dne, který bych vydržela bez ní. Blbly jsme spolu, několikrát u nás přespala, z čehož mí sourozenci byli abnormálně nadšení, protože si museli hrát na lidi, ale aspoň Alice s Rose se s námi vždy bavily a probíraly s námi módu a podobně. Jenže s Emmou se všechno pokazilo kvůli Dannymu. Nikdy mi neřekla, že se jí líbí, nevím, jestli se za to styděla, nebo se prostě neodvážila, ale když jsem druhý den, poté co mi Danny dal mou první pusu v životě, přišla do školy a všechno to vylíčila Emmě, tak se urazila a už se mnou nikdy nepromluvila.

Snažila jsem se to vydržet a najít si jiné kamarády, jenže v navazování přátelství evidentně nejsem zas tak moc dobrá, takže jsem po nějaké době požádala svou rodinu, jestli bychom se nemohli přestěhovat. Nejdříve nikdo nechápal, co se děje. Mysleli si, že tam vydržíme, než dokončím základní školu, snažila jsem se jim to nějak vysvětlit, bez toho aniž bych se zmínila o tom, co se stalo, jenže stále nechápali. Carlisle se mi to snažil rozmluvit, až se nakonec ujala slova Alice a situaci vysvětlila. Carlisle si nejdříve stál za svým, že je ještě brzy se stěhovat, ale když jsem utekla s pláčem, že nemám žádné přátele a že už to tam nevydržím, tak nakonec své rozhodnutí změnil.

„Bello!“ rozezněl se domem Emmettův hlas, až jsem strachy nadskočila, neustála to na podpatcích a přistála na zadku.

„Au,“ vyjekla jsem a v tu chvíli se dveře v mém pokoji ani netrhly, jelikož se sem náhle všichni navalili, spíše řečeno do mé koupelny, evidentně nikoho ani nenapadlo, že jsem mohla být nahá a zrovna se převlékat.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Esmé, která vedle mě klečela, a Alice s Rose si aspoň stouply do dveří, aby dovnitř nebylo vidět, aspoň že ty dvě napadlo, že bych mohla být nahá.

„Jo, jsem. Jenom jsem se lekla, když ten pakůň zařval na celý barák moje jméno,“ vysvětlila jsem a s Esméinou pomocí pomalu vstala. „Všechno je v pořádku,“ utnula jsem všechny obavy o mé zdraví, „jen si vezmu své věci a hned jsem dole.“ Všichni se postupně vytratili zpátky do haly a já si posbírala pár věcí, které budu do školy potřebovat a pak už si to jen urychleně zamířila po schodech do haly, aby na mě nemuseli čekat.

„Tak kdo jsi?“ zeptala se mě Carlisle a já při tom doufala, že to nepopletu jako posledně, kdy mě Carlisle upozornil, že jestli si to budu pořád plést, tak rozhodně do žádné školy nepůjdu. Milovala jsem svou rodinu a nikdy bych nedopustila, aby jim někdo ublížil, ale to si snad myslí, že když jsem jen člověk, tak to rovnou znamená, že jsem hloupá?

„Jmenuji se Isabella Swanová, má sestra se jmenuje Alice Swanová,“ začala jsem a při zmínce Alicina jména se vedle mě postavila a chytila mě za ruku. „Když jsme byly malé, tak naši rodiče zemřeli, takže nás před pár lety adoptovali Carlisle a Esmé Cullenovi, stačí?“ zeptala jsem se Carlislea a napjatě čekala na odpověď, protože jsem opravdu nechtěla zůstat doma.

„Pokud na to nezapomeneš, tak prozatím ano,“ odpověděl Carlisle a já jen přikývla. A už se chystala odejít.

„Ještě kabát, Bello,“ připomněla mi Esmé a já si ho rychle od ní vzala. Než jsem udělala krok, tak už všichni byli pryč a Emmett na mě před domem troubil.

„Nenávidím tě,“ špitla jsem a doufala, že mě uslyší. Odpovědí mi bylo mnohem delší troubení, jen jsem se pro sebe usmála a v klidu a velmi pomalu si to kráčela před dům. Rozhlédla jsem se po okolních stromech a všimla si již časné námrazy. Takhle to dopadne, když se přestěhujete na Aljašku.

Aljaška, je spíše domovem našich přátel z Denalli, jejichž otcem je Eleazar, ale my museli najít nějaké místo, kam bychom odjeli již po třech letech strávených ve Fort Nelson. Časté mizení zvířat nepřišlo lidem, tak obvyklé, ale mé zhroucení před rodinou bylo okamžitým znamením pro stěhování.

„Slečno Swanová? Vystoupíte již prosím?“ zeptal se mě Edward a já se probrala ze svého transu. Co se to se mnou dneska děje? Rychle jsem se na Edwarda podívala a pokusila se o úsměv a pohledem se zasekla na těch krásných zlatých očích, které přímo zářily.

„Neboj, Alice říkala, že dneska to bude v pohodě, dokonce bys tu prý i mohla mít přátele.“

„Ale já mám přátele, nebo teda aspoň jsem měla… Emmu,“ špitla jsem a podívala se z auta na školu, do které jsem měla zase nastoupit sama, a Edward mě konejšivě pohladil po rameni.

„Bude to dobré, přátele si uděláš ani nemrkneš, kdo by se s tebou nechtěl kamarádit?“ zeptal se mě s povzbudivým úsměvem a já doufala, že bude mít pravdu, než jsem však stihla něco říct, otevřely se dveře auta na mé straně a silné paže mě z auta vytáhly.

„Nezdržuj, nebo přijdeme pozdě,“ upozornil mě Emmett, který mě postavil na zem a do rukou mi vecpal mé knížky a tašku.

„Jako kdyby ti to vadilo,“ řekla jsem a začala se smát nad jeho trpícím výrazem. Rychle jsem se ještě rozloučila se zbytkem rodiny, zamávala jejich ujíždějícím autům a pak zamířila do školy. V hlavě jsem si ještě rychle zopakovala naučenou historku o naší rodině a pak teprve vkročila do nové školy s přáním, aby tentokrát všechno hladce proběhlo.

 Doufám, že se vám to líbilo, a že zanecháte komentář. Adis

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci tě ztratit - 7. kapitolka: