Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci být upír! 1. kapitola

14.11.2009 (11:30) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1389×

Aro pouze přikývl a zase mě zamkl. Já tam stále jen seděla a přemýšlela o sobě. Byla jsem přeměněna před zhruba 300 lety, kdy, ale mého stvořitele, jestli se to tak dá nazvat, zabili krátce poté a já se musela prodírat světem upírů sama, nikdy jsem nechtěla pít lidskou krev, ale jinak jsem nemohla, žízeň mě vždy přemohla. Když jsem se už skoro prozradila, našli mě Volturiovi a vše mi řekli, nejdříve mě chtěli zabít, ale když zjistili, jaký mám dar, snažili se mě získat do své gardy. Já ale nechtěla, zavřeli mě tedy tady, dokud neřeknu, že přijímám. Já jsem měla ale v plánu, že to neřeknu nikdy.

Když jsem ani dalších 100 let nechtěla přejít k nim, posílali na mě Jane, která mi způsobovala bolest. Až dnes jsem si uvědomila, že si jen myslím, že mě něco bolí, ale pravda to není, bolest necítím. Co jsem věděla, žádný upír nebyl schopen toto pochopit, že si bolest pouze „vymýšlí“, ale ve skutečnosti ji necítí. Já jsem byla vždy divná, i jako člověk, já jsem si totiž dokázala uvědomit, že bolest necítím, nebo je to možná můj dar. Ale to určitě ne, mám už přeci jeden.

Složila jsem si hlavu do dlaní a přemýšlela. Náhle se mi v hlavě něco zacvaklo a já zatoužila po svobodě. Tvrdla jsem tady po staletí, protože jsem nechtěla být upírkou, nechtěla jsem zabíjet a dívat se na ty lidi, jak kvůli mně umírají. Ta jejich hrůza v očích… Povídala jsem se směrem k zámku mých dveří. Byl dosti pochybný, ačkoli jsem svou moc neuměla využívat moc dobře, soustředila jsem se na zámek. Asi pět minut jsem na něj mhouřila oči a mračila se. Sakra, blbé zařízení, nadávala jsem v duchu.

Takže po dobrém to asi nepůjde. Zkusila jsem dveřmi zalomcovat. Nic. Byly sakra pevné. Vztekle jsem praštila pěstí do kamenné zdi, až se z ní oddrolilo několik kamínků.

Znovu jsem se začala soustředit na zámek a znovu se mi to nepovedlo, „Vrr.“ zavrčela jsem na zámek.
Celá zoufalá jsem se posadila na chladnou zem a složila hlavu do dlaní.

Seděla jsem tam nehybně několik dní, když jsem uslyšela kroky. Ne, byly to spíš skoky. Běželo čtyřnohé zvíře a běželo velmi rychle. Po chvilce skoky zase utichly. Přemohla mě zvědavost a vykoukla skrz mříže. Nic se nedělo, tak jsem si zase sedla do svého koutka.

Po chvilince jsem slyšela utíkat nějakého, nejspíš upíra. Při zvuku jeho hlasu jsem nadskočila leknutím „Jacobe! Jacobe… Jaku?!“ byl to výrazně ženský hlas, opět jsem vykoukla. V temné uličce stála nějaká mladá upírka a vyděšeně se rozhlížela do všech stran.

Když se za zatáčkou objevil Felix s Demetrim upírka se zase dala na útěk. Utekla některou postranní chodbou a já zase nic, kromě dvou pádících upírů neviděla. „Tudy.“ řekl Demetri a běžel postranní chodbou, kterou se vydala ona upírka.

„Nee“ ,slyšela jsem křičení a praskavé zvuky „pusťte mě, vy…“. Upírka zaječela a já podle zvuku poznala, že zase utíká.

Chvíli jsem slyšela jenom kroky tří upírů, ale nikdo neběžel mojím směrem. Po chvilce utichly i ty kroky a já si zase sedla. Páni, poslední dobou se tady toho děje opravdu hodně. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a sedla si na bobek, ale teď tak, abych viděla do uličky.

Náhle jsem ucítila hrozný smrad a škrábání, obodvoje vycházelo z prostoru nad mou celou. Pak seskočil hned přede mně obrovský vlk. Byl velký jako kůň, s huňatou rudohnědou srstí. Zatajila jsem dech a čekala, co se bude dít.

„Grrr.“ zavrčel obrovský vlk potichu. V tutéž dobu ztuhnul a pomalu otočil svou velkou hlavu ke mně.
Také jsem ztuhla a s respektem jsem dívala do jeho hnědých očí.

Pak se ozvaly kroky a za chvíli se v hlavní uličce objevila ta upírka, a když viděla velkého vlka blaženě se usmála „poběž, Jaku, musíme rychle zmizet.“ sotva to ale dořekla, před nimi se objevil Demetri s Felixem.

Upírka s vlkem Jakem byli odříznuti od únikové cesty. Obří pes si toho také všiml a jedním skokem se dostal mezi upírku a upíry. Pokrčil přední nohy a naježili se mu chlupy za zátylkem a na zádech. Vztekle zavrčel a upírka spolu s ním.

Upíři se připravili k útoku. Pak se strhla bitka.  Jake zabraňoval upírům se dostat ke své upírce, měl to ale těžké. Demetri s Felixem na Jaka útočili střídavě každý z jiné strany, aby se dostali k upírce. Jake jejich rychlé výpady, ale přestával stíhat. Musela jsem uznat, že se drží dobře. Pak ale udělal osudovou chybu, která mi „zachránila“ život. Když se Jake chystal zatarasit cestu Demetriovy, Felix na něj skočil vší svou sílou a oba proletěli dveřmi mé cely.

Felix přimáčkl Jaka ke stěně a chystal se ho kousnout. Měl zuby těsně u jeho krku. Ohlédla jsem se, co dělají Demetri s tou neznámou. Mlátili se tam hlava nehlava.

Rychle jsem se otočila zpátky k Jakovi s Felixem a zjistila, že Felix je bez ruky, ale stále útočí po Jakově žíle. Pak Jakovi skočil na hřbet a chystal se ho kousnout, chudák Jacob se neměl jak bránit, když měl upíra za krkem. Rozhodla jsem se tedy jednat, ještě nikdy jsem po nikom neútočila, nebo s ním nebojovala, ale jednala jsem podle instinktů.

Skočila jsem na Felixe a strhla ho Jakovi ze hřbetu a rychle zase uskočila nazpět. Jacob se rychle vzpamatoval a Felixe vmžiku roztrhal na kousky.

Ve stejném okamžiku jsme se otočili k upírce s Demetrim a k mému překvapení Demetri byl bez rukou a stále na upírku útočil. Jacob ho jedním zátahem vyřídil.

Vzali pochodeň, hořící na konci uličky a obě těla zapálili.

Upírka se po vlkovi otočila a dala mu pusu na čumák „Jaku, musíme zdrhnout, než zjistí, že jsme jim odrovnali jejich nejlepší garďáky. (pozn. aut. : moje zkratka ke členům gardy)“

Jacob se ale zarazil a pohlédl směrem ke mně. Upírka zdá se vše pochopila a vydala se mým směrem.

„Ehm, díky, že jsi zachránila mého Jaka. Proč tě tady drží?“

„Jo. No nemáš zač. Nechtěla jsem se přidat k Volturiovým, a protože mám velmi mocný dar, oni se mě rozhodli si nechat.“  vysvětlila jsem upírce rychle.

„Nechceš jít s námi? My s Jakem jsme taky tak trochu na útěku.“ usmála se upírka nesměle.

„Dobře.“ přikývla jsem.

„Já jsem Renesmé, ale říkej mi Nessie. A to je Jacob.“ představila se Ness.

„Shayen.“

„Výborně, Shayen, pojď. Vysvětlím ti všechno, až budeme venku z téhle díry.“ zašklebila se a tahala mě chodbou ven.

Sice jsem Renesmé ani Jacoba neznala, ale jestli byli na útěku před Volturiovými jsme na stejně lodi…

Běželi jsme podzemními chodbami Volterského hradu, když jsem slyšela kroky. Nessie s Jacobem se jak se zdá, je také zaslechli a vběhli a menší postranní uličky. Škaredě to tam páchlo, rybinou. Jacob se snažil vmáčknou do malého prostoru, ale moc mu to nešlo.

„Dělej Jaku.“ zašeptala Nessie a zatahala vlka za ocas.

Jacob si povzdechl a jaksi, mě neznámo jak, se do malého prostoru vmáčknul.

„Sakra co to tady tak páchne?“ stěžoval si jeden upír.

„Smrdí to jako vlkodlak. Zvedá se mi z toho žaludek.“

Jeden z upírů hlučně natáhl vzduch do nozder a ocitl se před našim úkrytem.

„A hele co to tady máme.“ šklebil se jeden upír.

„Tak jdeme na ně.“

Jeden z upírů prudce škubl Nessie za ruku a vytáhl ji ven z chodbičky…