Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci být upír - prolog

07.11.2009 (18:15) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2581×

Ležela jsem na chladné zemi ve Volterském hradu. Apaticky jsem se koukala do zdi a poslouchala vodu, která ukapávala v rohu malé místnosti. Žbluňk, žbluňk, žbluňk… tuhle melodii jsem poslouchala už dobrých 300 let. Pravidelně, každých 30 dní sem přišel někdo z Volturiů, většinou Caius, ale někdy i Marcus nebo Aro spolu s malou blonďatou upírkou jménem Jane. Byla to vždy stejná rutina, nejdříve otázka: Rozmyslela sis to? Vždy jsem zavrtěla hlavou a čekala na mučivou bolest, které se mi také vždy dostalo.

Dnes byl právě jeden z těch dní, slyšela jsem kroky několika upírů, přesněji tří upírů. Blížili se strašně pomalu, ale mě to bylo jedno, bylo mi jedno úplně všechno. Smířila jsem se s tím osudem. Ležet tady navždy. Navždy. To je relativní pojem, ne?

Otevřeli dveře do malé místnosti a dovnitř vstoupit Aro, Jane a ještě jeden upír, kterého jsem zatím neznala. Ten upír nesl nádobu, ze které se linul pach krve. Lidské krve. Položil jej vedle mě a přisunul, aby dal najevo, že se mám napít. Potom si sám upír vedle mě přisedl a čekal.

„Napij se, dítě“ řekl mi Aro a kývl směrem k nádobě, měla jsem šílenou žízeň. V krku vyschlo jako na sahaře. Posadila jsem se a začala pít, když jsem vyžunkla i poslední kapičku, položila jsem nádobu na zem a opět si lehla.

„Už sis to rozmyslela, dítě?“ obvyklá otázka.

Zavrtěla jsem hlavou. Obvyklá odpověděl.

„Jane“ řekl Aro a já očekávala bolest, co mě překvapilo, bylo to, že upír vedle mě, mě chytl za ruku a držel, i když jsem se svíjela v bolestech. Hrozné křeče polevily a já se opět mohla svobodně nadechnout, byla jsem v prostředku nádechu, když se bolesti objevily znova. Zase jsem se začala svíjet na studené, kamenné podlaze.

Když bolesti zase pominuly, odešel Aro, i Jane, jenom mě neznámý upír seděl vedle mě a držel mojí ruku. Pohladil mě po tváři. „Jsem Demetri.“

Nereagovala jsem. Upír jménem Demetri si povzdech a vstal, vzal nádobu a otočil se směrem dveře.
„Jestli chceš takto trpět navždy, prosím. Já pouze nechápu, proč nepoužiješ svůj dar, aby ses odtud dostala“ prošel dveřmi a pečlivě zamkl.

Řekl to, jako kdybych nevěděla, že tady budu muset trpět navždy, jako kdybych nevěděla, že můžu použít svůj dar. Jako kdybych byla nějaká malá, blbá upírka. Sakra! Strašně mě to rozzuřilo, když jsem pohlédla na několik vypadlých kamenů, hned se roztříštili na prach. Pozorovala jsem, jak se celá místnůstka pokryla prachem a ten mě zašimral v nose, nehodlala jsem to řešit.

Zavřela jsem oči a zkulila se do klubíčka. Zaposlouchala jsem se do žbluňkání vody. Žbluňk, žbluňk Žbluňk, žbluňk…

Dny stále ubíhaly a já pouze poslouchala. Žbluňk, žbluňk, žbluňk… Zase jsem se začínala trápit žízní. Žbluňk, žbluňk, žbluňk… Tiskla jsem si kolena k břichu. Žbluňk, žbluňk, žbluňk…

Náhle mě popadl strašný vztek, když jsem neslyšela po několika minutách žádné žbluňkání. „Ááá“ začala jsem ječet. Celý hrad se otřásal „Ááá“ kopala jsem vztekle kolem, začala jsem také poskakovat a máchal rukama kolem sebe „SAKRA, SAKRA, SAKRA… UÁáá."

Do malé komůrky vtrhla Jane a já se zase začala mučit v bolestech… vlastně moment… nezačala… náhle jsem si uvědomila, že ta „bolest“ kterou jsem vždy cítila vlastně bolest nebyla, pouze jsem si myslela, že mě něco bolí. Usmála jsem se na Jane, chytla ji pod krkem a zdvihla do vzduchu. Byla jsem opravdu rozzuřená a musela jsem se vyblbnout.

Jane byla strachem bez sebe, tak zlá, krutá a chladnokrevná Jane. Začala jsem po ní prskat „Tak co? Jane. Jane, Jane, Jane… už najednou nejsi tak silná, viď? Hahá“ pustila jsem jí na zem a sledovala jak vyděšená Jane zdrhá a křičí „Pomóóóóc!!! Shayen se zbláznila.“

V mžiku před mou komůrkou stálo 7 upírů a 6 z nich se na mě vražedně dívalo a 1-Demetri, se dmul pýchou, jako kdyby za mé chování mohl sám. Stáli tam Aro, Caius, Marcus, Jane, její bratr Alec a vysoký upír po Demetriově boku, podle toho, co se šuškalo jsem to odhadovala na Felixe.

„Tak konečně se nám probrala k životu“ pochvaloval si Caius.

„Ano, bratře. Možná si dá říct. Demetri, budeš ji cvičit“ mnul si ruce nadšeně Aro.

„Jistě, Aro“ pokyvoval Demetri.

„NE“ řekla jsem rázně. „ Žádný výcvik. Nechci bojovat! Ne,ne,ne“ sedla jsem si na podlahu a založila si ruce na prsou.