Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 9. kapitola

14.01.2011 (08:00) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 8123×

9. kapitola

„Belli, vstávej, je ráno. Bellinko, srdíčko,“ budil mě sametový hlas.

„Musíš do školy. Bellinko, vstávej,“ promlouval dál ten hlásek. Zmateně jsem otevřela oči a zamrkala. Dívala jsem se do zlatých karamelek, které jsem tak dlouho postrádala. O kterých se mi po jeho odchodu tolikrát zdálo, které tak moc miluji. Ano, miluji, ale nevím, jak miluji.

„Dobré ráno,“ pohladil mě po tváři.

„Takže to nebyl sen?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Co?“ dělal nechápavého.

„To, že jsi tady u mě v pokoji, v posteli.“ Pořád jsem se usmívala.

„Ne, nebyl. Jsem tu a budu tu, dokud to ty budeš chtít,“ mluvil vážně.

„Já tě tu budu chtít navždy, můj ochránče,“ zasmála jsem se, ale on ztuhnul. Už jsem se chtěla zeptat, co jsem řekla, když mi to došlo.

„Ne, ne, takhle jsem to nemyslela, teda myslela, ale nemyslela jsem…,“ totálně jsem se do toho začala motat.

„Chtěla jsem říct, že budu chtít, abys u mě byl pořád,“ vysvětlila jsem mu a on se konečně uvolnil.

„Dobře, ale teď už bys asi měla doopravdy vstát, jinak přijdeš pozdě do školy,“ upozorňoval mě.

„Dobře,“ přikývla jsem a vstala. Došla jsem do koupelny, kde jsem udělala ranní hygienu, a vrátila se zpátky do pokoje. Edward pořád ležel u mě na posteli a culil se jako malej kluk.

„Co je?“ zasmála jsem se. Páni, takhle šťastně už jsem se nezasmála několik let.

„Nic, jen jsem hrozně rád, že tě mám zase u sebe,“ pokrčil rameny, ale pořád mu na rtech hrál ten klučičí úsměv. Jen jsem zakroutila hlavou a došla ke své šatní skříni. Otevřela jsem ji a zamračeně přejížděla pohledem na to málo oblečení, co jsem tam měla. Už hodně dlouho se mi nestalo, že bych přemýšlela nad tím, co si vezmu na sebe. Pokaždé jsem popadla první věc, co mi padla do ruky, a ani se nepodívala do zrcadla. Dnes ale ne. Otráveně jsem si povzdechla a vytáhla svoje nejoblíbenější džíny, tričko a mikinu. S věcmi jsem odběhla do koupelny a oblékla si je. Vrátila jsem se do pokoje, obula si kecky, které nosím každý den, a otočila se na Edwarda.

„Jsem hotová, můžu jít.“

„Dobře, auto mám za rohem, takže do tří minut tu budu oficiálně,“ usmál se na mě a chtěl vyskočit oknem, když mi ale něco došlo.

„Počkej, Edwarde,“ zastavila jsem ho. Edward se na mě zmateně otočil, seskočil z okna, na které už stihl vyskočit a vrátil se ke mně.

„Ano?“

„Nemůžeš mě vyzvednout. Charlie je doma a on neví, že jste ve městě,“ připomněla jsem mu.

„Pravda, na to jsem zapomněl. Tak řekni, že dnes půjdeš do školy pěšky, a já tě na konci ulice naberu,“ vyřešil to. Šťastně jsem na něj zamrkala a kývla.

„Dobře,“ řekla jsem, zamávala mu, když byl znova v okně, a pak jsem se vydala dolů.

„Dobré, tati,“ pozdravila jsem tátu a šla do kuchyně.

„Dobré, Bello,“ opětoval mi pozdrav, ale ani se na mě nepodíval. Zklamaně jsem zakroutila hlavou, vytáhla si jednu celozrnnou tyčinku ze špajzu, ještě jsem se napila džusu z ledničky a vydala se do školy. Myslím si, že si táta ani nevšiml, že jsem odešla.

Jak bylo domluveno, došla jsem na konec naší ulice a tam na mě čekalo stříbrné Volvo, jakým jsem jezdívala, když jsem byla malá. Sice to nebylo úplně to samé, byl to novější typ Volva, co měl, ale jelikož se v autech nevyznám, mně přijde, že je to to samé. Hupsla jsem na přední sedadlo spolujezdce a jako malá holka, která tropí skopičiny, jsem se usmála na Edwarda.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj, dneska nějaká veselá,“ poukázal na moje ústa už od rána v úsměvu a vyjel směr škola.

„To víš, vrátila se mi má milovaná rodina, to je podle mě dost velký důvod být šťastná.“

„Považuješ sedm nesmrtelných upírů za svoji rodinu?“ rýpl si.

„Ne, nepovažuji, přeci bych nebyla člen rodiny s lidmi, kteří bydlí na hrůzostrašném hradě, nosí netopýří plášť, mají dlouhé vysunovací špičáky, šedivé vlasy a spí v rakvi. Zkazila bych si reputaci, kdybych žila s tak nemoderní rodinou, ale zapomněla jsem ti říct, že jsem se nechala přejmenovat na Sněhurku a mou pravou rodinou je sedm trpaslíků, kteří bydlí v lese,“ řekla jsem mu s naprosto vážnou tváří. Ale Edward to jaksi nevydržel a začal se strašně smát. Snažila jsem si držet vážnou tvář, ale po chvíli mi začaly cukat koutky, až jsem se rozesmála také.

„Upíři spící v rakvi na hrůzostrašném hradě, Sněhurka a sedm trpaslíků, to musíš říct Emmettovi, ten se z toho zblázní,“ smál se. Jo, to má pravdu, úplně Emma vidím před sebou, jak se smíchy válí po zemi.

Ke škole jsme dojeli celý rozesmátí, a když jsme vystoupili z auta, pořád jsme se pochechtávali. Spolu jsme došli až k ostatním, kteří tu na nás čekali u Emmova jeepu.

„No tak, Alice, proč se tak strašně směješ, muselo to být něco srandovního, když jsi to viděla, a já musím vědět, co to je, no tak, Alicinko, moc prosím,“ dělal Emm psí oči na Alice.

„Co se tu děje?“ zeptala jsem se jich, když jsme k nim došli.

„Ale, Alice měla nějaké vidění a strašně ji to rozesmálo no a Emmett se dožaduje toho, aby mu řekla, co viděla, a ona mu to samozřejmě říct nechce,“ zakroutil hlavou Jasper.

„Víš co? Zeptej se tady Belly, to ona mě rozesmála,“ povzdechla si nakonec Alice a Emm se podíval s prosíkem v očích na mě.

„Co jsi udělala, Bello, že se Alice tak smála?“

„Spíše, co řekla,“ poopravila ho Alice, ale on si toho asi nevšiml.

„No, Edward se mě zeptal, jestli sedm nesmrtelných upírů považuji za svoji rodinu a já odpověděla, že ne,“ pokrčila jsem rameny a Emmův úsměv nad tím, že jsem mu to prozradila, pohasl.

„Ty nás nepovažuješ za svou rodinu?“ zeptal se mě smutně Emmett a dala bych ruku do ohně za to, že jsem mu v očích viděla se zalesknout slzy.

„Samozřejmě, že sedm nesmrtelných upírů za rodinu nepovažuji. Zkazila bych si reputaci, kdybych žila s lidmi, kteří bydlí na hrůzostrašném hradě, nosí netopýří plášť, mají dlouhé vysunovací špičáky, šedivé vlasy a spí v rakvi. Mít za rodinu tak nemoderní rodinu by byla přímo sebevražda. Jé, já ti to zapomněla říct, mám novou rodinu, která se mi nedávno vrátila, a hlavně jsem se nechala přejmenovat. Teď se jmenuji Sněhurka a má rodina je sedm trpaslíků, kteří bydlí v lese,“ odpověděla jsem mu s vážnou tváří a bylo poznat, jak mu to v hlavě šrotuje. Všichni ostatní se rozesmáli stejně jako já s Edwardem v autě, jediný Emmett na mě pořád koukal, jako bych spadla z višně. Naštěstí mu to asi po minutě usilovného přemýšlení došlo a přede všemi se svalil na zem, přesně jak jsem si to představovala, a šíleně se rozesmál. My jsme nad ním jen zakroutili hlavou a dál si ho nevšímali. Najednou ke mně přiskočila Alice a usmívala se, jako kdyby měla něco v plánu. Ajaj, to je nebezpečný úsměv.

„Bello, vím, že sis toho za ty roky zkusila hodně a že na to nepůjde jen tak zapomenout, ale my jsme se vrátili a pomůžeme ti se zase postavit na vlastní nohy a najít tvou ztracenou vůli nad tvým životem. Bello, promiň, že ti to musím říkat já, ale chci být k tobě upřímná, protože jsem tvá nejlepší kamarádka. Bello, vypadáš jako strašidlo. Neučesaná, nenamalovaná, neupravená a o oblečení radši ani nemluvím. Jako malá si milovala se šlechtit a oblíkat. Proto ti pomůžu se do té doby zase navrátit. Hned po škole se mnou pojedeš do nákupního centra pomoct mi ti vybrat nový šatník. Tvé dosavadní věci půjdou úplně, ale úplně všechny do kontejneru, ne, Bello, žádné námitky, už jsem je tam viděla a vyměníme ti ho za ten nový. Nikdy se nehneš z domu nenamalovaná, neučesaná, ani neupravená. Pokud to budeš chtít udělat, uvidím tě a zastavím tě, po dobrém i po zlém. Od teďka tě budu hlídat," pochodovala přede mnou Alice jako velitel nějakého vojska.

Zamyslela jsem se nad tím, co mi to tu celou tu dobu říkala, a zapřemýšlela jsem nad tím. Ano, je pravda, že vypadám strašně, to přiznávám, ale i kdybych se namalovala, učesala a upravila, kráska ze mě nebude. Už jsem se smířila s tím, že vypadám jako tuctová holka, ale musím přiznat, že už dnes ráno mi můj dosavadní šatník vadil. A to, že jako malá mě bavilo se nechat krášlit, je také pravda. Už bylo dost všeho trápení, prolitých slz a depresí. Má milovaná rodina se mi vrátila, takže je čas oslavovat. Je čas, aby se vrátila zase ta šťastná, bláznivá a chovající se jako dítě stará Bella. Ano. Začal se mi na rtech tvořit úsměv nad představou mě v obchoďáku s Alice po boku. A pokud chci opravdu zahodit celý svůj deprimující život, předělám si i svůj pokoj, od základu. Stejně jako jsem to udělala, když odjeli, tak to udělám zase, když přijeli. Zamrkala jsem očima, abych se vrátila do současnosti a zářivě se usmála na Alice.

„Tak jo, máš naprostou pravdu, Alice. Musím udělat tlustou čáru za minulostí a žít přítomností. Má bolestná kapitola v životě skončila a začíná nová osudová.“ Ani nevím, proč jsem to řekla.

„Takhle se mi líbíš.“ Objala mě a pak už jsme všichni společně vyrazili do školy. Hodiny utíkaly jedna za druhou a byl tu oběd. Do jídelny jsem mířila s Alice po boku a těšila se na Edwarda, který by tam už měl být. Dneska jsem s ním měla pouze dvě hodiny, zbytek jsem měla s Alice. Vešly jsme do jídelny a zamířily si to k pultu s jídlem.

„Jdi k němu, já nám jídlo přinesu,“ usmála se a já přikývla. Musela jsem jít přes celou jídelnu, ale vůbec mi to nevadilo, protože pohled do jeho očí mi tu dálku nahrazoval. Byla jsem akorát v půlce, když na mě někdo houknul. Otočila jsem se tím směrem, když v tom jsem o něco zakopla a padala. Rozplácla jsem se tam na zemi před celou jídelnou jako žába a ještě si narazila hrudník. Najednou se celou jídelnou roznesl posměšný smích na moji adresu a mně se z toho začaly drát slzy do očí. Rozkašlala jsem se a začala se neohrabaně zvedat. Edward ke mně okamžitě přiběhl a pomohl mi stoupnout si. Podívala jsem se, o co jsem zakopla tentokrát, a když jsem uviděla boty na mega vysokých podpatcích, došlo mi to. Ale jediné, co nechápu, je, jak si někdo může obout něco takového. Sice se mi líbí boty na vyšší platformě, ale tohle je prostě podle mě moc. Takovéhle už nosí akorát šlapky a tanečnice u tyče.

Zvedla jsem hlavu a uviděla Kirsten stát nade mnou s výsměšným úsměvem.

„Drahá, měla by sis dojít k doktorovi, máš špatnou koordinaci,“ pronesla a jídelnou se rozlehl další posměšný smích. Pak se ta mrcha podívala na Edwarda a nechápavě zakroutila hlavou.

„Brouku, nechápu, proč té chudince pomáháš. Hmm…, tak mě napadlo, nechtěl bys jít na rande? Dnešek mám volnej, můžeš mě vyzvednout v sedm.“ Nalepila se na Edwarda a políbila ho. Svou dlaň mu položila za zátylek a dravě ho líbala. Slzy, které se mi hromadily v očích, překonaly hráze a já se naplno rozbrečela. Okamžitě jsem se otočila a rozběhla se pryč. Nevydržela jsem se koukat na osobu, kterou tolik nenávidím, jak líbá druhou osobu, kterou naopak tolik miluji. Běžela jsem po školní chodbě a vyběhla ven. Venku lilo jak z konve, ale mně to bylo úplně jedno a rozběhla jsem se do lesa. Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale o něco jsem zakopla, zase, a spadla. Jenže už jsem neměla sílu se zvednout, a tak jsem zůstala na zemi a nechala se smáčet deštěm.

Nevím, proč mi to tolik vadilo je vidět. Vždyť Edward se může líbat s kým chce. Je to jen jeho volba, tak proč mě tolik bolelo je spolu vidět? Ano, je sice pravda, že ho miluji, ale je to jako sourozenecká láska. Miluji ho stejně jako svoji maminku, i když už není mezi námi jako třeba Esme, Carlisle i Alice, nebo snad ne? Ach jo, nevyznám se v sobě. Nevím, jak vypadá láska mezi rozdílným pohlavím. Mezi mužem a ženou, nevím, jak se pozná, nikdy jsem ji ještě nezažila, nebo zažila, ale nepoznala jsem ji. Je sice pravda, že jsem o lásce přečetla spoustu knih a viděla nespočet filmů, ale kdo ví, jestli to nejsou všechno jen pouhé výmysly. Z myšlenek mě vytrhly dvě studené paže, které si mě vyzvedly do náruče.

„Proboha, Bello, co mi to děláš, víš, jaký jsem měl o tebe strach? Už nikdy mi takhle neutíkej, rozumíš!“ tiskl si mě k sobě Edward.

„Edwarde,“ vzlykla jsem a více se zachumlala do jeho bundy.

„Ššš, Bello, to je v pořádku,“ konejšil mě a rozběhl se se mnou ani nevím kam.

„Omlouvám se, že jsem tak utekla, je jen tvoje věc, s kým se líbáš,“ vzlykala jsem.

„Ach, Bell, já ji nechtěl políbit, jen jsem byl strašně zaskočenej. Kdybys tam zůstala o trochu déle, uviděla bys tu scénu, jakou jsem jí tam ztropil,“ vysvětloval mi horlivě.

„Tobě se Kirsten nelíbí? Ale ona je krásná a bohatá, hodili byste se k sobě,“ zamumlala jsem smutně a popotáhla.

„Belluš, Kirsten je podle mě ta největší slepice na světě, peníze jsou to poslední, co by mě u dívky zajímalo, a navíc ty jsi mnohem krásnější. Jo, a jestli je ona hezčí než ty, v tom případě já musím být,“ snažil se mě přesvědčit, ale marně. Já věděla svoje.

„To není pravda. Snažíš se mě jen uklidnit, ona je mnohem hezčí než já,“ hádala jsem se s ním.

„Bello, kdo z nás je kluk, aby to mohl posoudit?“ rozčiloval se.

„Ty,“ pípla jsem.

„Tak vidíš, a proto to mohu rozhodnout a věř mi, že ty jsi tisíckrát krásnější, než ona a konec debaty na toto téma. Musíme rychle do tepla, abys nenastydla, ti teda řeknu, že máš nápady, běhat v lese v takovém lijáku,“ kroutil hlavou a ještě přidal. Doběhl se mnou až k sobě domů a uvnitř mě posadil do obýváku. Na vteřinu zmizel a vrátil se s ručníkem v ruce a nějakým oblečením.

„Ná, tohle si obleč, je to moje oblečení, doufám, že ti to nevadí, dal bych ti něco od holek, ale nechce se mi jim hrabat v šatně, ještě bych jim to tam rozházel a ony by mě pak roztrhaly,“ zasmál se. Zakroutila jsem hlavou.

„Ne, nevadí.“

„Dobře, tak se převleč, já ti zatím udělám teplej čaj,“ dopřál mi chvilku soukromí. Mokré oblečení, které mě studilo, jsem svlékla a oblékla si Edwardovo šedivé tepláky, do kterých bych se vešla i dvakrát, musela jsem si hodně utáhnout šňůru, aby mi nespadly, potom bílé tričko, do kterého bych se také vešla dvakrát a nakonec modrou mikinu, do které bych se dokonce vešla i třikrát. Také bylo docela srandovní, jak vytáhl své ponožky. Když jsem se dooblékla, přinesl mi čaj, který jsem musela povinně vypít. Mé oblečení mi dal mezitím uschnout a pak si ke mně přisedl a společně jsme si pustili film.

Po deseti minutách jsem se v ději absolutně ztrácela. Bylo těžké se soustředit na obrazovku, když vedle mě seděl Edward. Cítila jsem, jak to mezi námi jiskří, a vůbec tomu nerozumněla. A ještě ke všemu, když mě obklopovala jeho božská vůně z jeho oblečení, kterou tak zbožňuji…

Byla jsem ráda za randál projížděcího auta, protože to dokazovalo, že jsou ostatní doma.

„Ahoj, teda, Bello, tys nám dala,“ kroutila hlavou Alice a Emm chtěl něco dodat, ale po Edwardově pohledu zmlkl. Poděkovala jsem Alice, že mi domluvila omluvenku za odpolední vyučování, protože jinak bych měla neomluvené hodiny.

„Platí pořád to dnešní nakupování?“ zeptala jsem se jí.

„Jasně, že platí, za čtvrt hodiny máš suché své oblečení, tak vyrazíme. Rose jede s námi,“ odpověděla mi a já kývla. Podívala jsem se na Edwarda a chtěla se ho zeptat, jestli jede také, ale Alice byla rychlejší.

„Ne, nejede,“ bylo jediné, co odpověděla, a bylo poznat, že s ní nehnu. Proto jsem se k němu přitulila a užívala si tu poslední čtvrt hodinku s ním. Ta bohužel utekla rychleji, než jsem myslela a měla nakázáno se převléct. V Edwardově pokoji jsem se tedy převlékla a jeho věci mu nechala na posteli, by mě zajímalo, na co on ji potřebuje. Seběhla jsem dolů za holkami a s klukama se rozloučila.

„Jo a hoši, pořádně si ji zapamatujte, protože až se vrátí, nepoznáte ji,“ radila klukům a ti jen zakouleli očima. Zasmála jsem se takové absurditě a vydala se za holkami do garáže. Nastoupila jsem do Rosina BMW a vyjely jsme.

V obchodním centru jsme byly raz dva. Alice se dostala do víru vášně a mě to překvapivě chytlo také. Chodily jsme z obchodu do obchodu a mě to hrozně bavilo a musím přiznat, že i chybělo. Když jsme prošly doopravdy všechny krámy, které tu měli, poslední várku tašek jsme odnesly do auta. Když bych to spočítala, do auta jsme se vracely přesně desetkrát, ale mně to nevadilo a vyjely, nevím kam, Alice mi jen řekla, že to není domů. Jely jsme asi deset minut, než jsme dojely k vysoké budově, kde bylo napsáno: Salón krásy. To si dělaj srandu?

„Salón krásy?“ zeptala jsem se posměšně.

„Jó, je nejlepší ve městě. Šup, jestli chceš změnu, musíš ji udělat i na své vizáži,“ řekla a vystrkala mě z auta. Když jsme vešly dovnitř, slečna u informací ji zřejmě poznala a okamžitě nás někam posílala. Já jsem za nimi jen cupitala jako hodný pejsek a rozhlížela se okolo. Bylo to tu strašně obrovské. Ta slečna nás dovedla až na druhou stranu od východu a rozloučila se s námi.

„Takže, Bello, nejdříve začneme s vlasy, potom zkrášlení v podobě líčení a nakonec manikura a pedikura, rozumíme si?“ zeptala se mě a já jako totální magor jen kývala hlavou.

„To jsem ráda, takže teď tě představím mé kadeřnici a ta ti na hlavě vyrobí zázrak, ju?“ zeptala se ještě, ale nečekala na odpověď, čapla mě za ruku a vedla k jednomu z mnoha křesel tady.

„Bello, tohle je Keren, Keren, tohle je má nevlastní sestra Bella. Neptej se mě, co si představuji, jen jí ty vlasy oživ, dej jim barvu a tvar,“ představila nás a podala své instrukce. Keren jen kývala hlavou a pak se do mě pustila.

Bylo to nekonečné. Nejdříve vlasy, to byly dvě hodiny, potom masáž obličeje, pleťová kůra, líčení, dohromady tři hodiny, manikura, pedikura, dvě hodiny. Musím říct, že jsem byla ke konci už unavená, ale přesto mě to bavilo. Prostě mi tyhle holčičí věci chyběly. Bohužel jsem se ale neviděla, holky mi to zakázaly, prý to je překvapení i pro mě. Jediné, co jsem mohla vidět, byly nehty, které se jim moc povedly. Udělali mi klasickou francouzskou jak na rukou, tak na nohou, a přesto, že je obyčejná, je krásná.

Když v salónu dokončili všechna má vylepšení, holky mě poslaly někam do šatny, asi to byla šatna pro zaměstnance, a podaly mi oblečení, které jsme spolu dnes koupily. Své jsem tedy sundala a rovnou ho dala do odpadkového koše, jak mi nařídily. Překvapivě mi ho nebylo ani líto. Místo toho jsem si oblékla nové kalhotky, podprsenku k vybranému topu mít nemohu, pak džíny, top, přes to, aby mi nebyla zima, červené bolerko a obula krásné botičky, které jsem si koupila sama.

Když jsem to měla vše oblečené, holky mi ještě podaly novou kabelku, ve které jsem měla i přes své protesty nový mobil, tedy lépe řečeno iPhone, peněženku, klíče a pak už jsem se konečně mohla jít na sebe podívat. Holky mě vedly zase celým sálónem a každý se za námi otáčel. Měla jsem dokonce i pocit, že se otáčeli za mnou, ale to je blbost. Když jsem šla na těch vysokých podpatcích, bylo až neuvěřitelné, jak se mi v nich šlo krásně. Prve jsem nosila jen kecky. Holky mě dovedly až před velikánské zrcadlo přes celou půlku zdi, ale bohužel bylo zakryto bílou plachtou.

„Tak, Bello, jsi připravena na tvé nové já?“ zeptala se mě s úsměvem na rtech Alice a přitom mě pootočila na zrcadlo.

„Jo, jsem,“ řekla jsem a nedočkavě čekala, až strhnou plachtu ze zrcadla.

„Dobře, takže raz, dva, tři!“ odpočítávala Alice a na tři strhly plachtu. Vyjeveně jsem se dívala do zrcadla a přemítala, že jsem se asi zbláznila, protože já jsem se tam neviděla. Stála tam sice jakási dívka, ale ta vypadala jak top modelka z časopisu Playboy. Popošla jsem dopředu a ta krásná dívka také. Začala jsem se tam různě vrtět a hýbat rukama, nohama, ale ten něčí odraz to dělal stejně jako já. Zvláštní, ale proč se tam nevidím já? To je snad nějaký vtip?

„Tak co, líbí?“ zeptala se mě nedočkavě Alice s Rose.

„Holky, já se v tom zrcadle nevidím,“ řekla jsem jim pravdu, ale Alice se jen zasmála, přišla ke mně a chytla mě za ramena.

„Podívej,“ řekla a natočila nás obě k zrcadlu. Ta top modelka stála s Alice po boku a nevěřícně na nás vyvalovala oči.

„Tohle seš ty,“ zatřásla mi rameny.

„To není možné,“ vydechla jsem. To nemohu být já, vždyť jsem tak obyčejná a ta dívka v zrcadle je nádherná, vždy jsem si v duchu přála takhle vypadat.

„Ale je a pojď, musíme jít domů, čekají tam na nás kluci s Esme,“ popoháněla mě Alice a já se ještě pořád vzpamatovávala z toho, že vypadám krásně, že se líbím sama sobě.

„Jo a Bell, nezapomeň si přidat sebevědomí, musíš ukázat světu, kdo teď jsi, přidej si do své povahy trochu sobeckosti, to na sebevědomí přidává,“ radila mi Rose a pohodila vlasy. Já se na ni jen usmála a poděkovala lidem, kteří mou změnu provedli. Poté jsme se rozloučily a konečně vyjely domů. Po cestě jsem přemýšlela a musela uznat, že se nejvíce těším na reakci Edwarda. Těším se na jeho výraz, až mě uvidí přijít k nim domů. Cesta trvala chviličku a už jsme parkovaly před jejich vilou. Vystoupily jsme a Rose se na mě otočila.

„Nezapomeň, sebevědomí, sobeckost a půvabnost,“ mrkla na mě, znovu pohodila vlasy a rozešla se do domu. Vydala jsem se za ní a čím blíže jsem byla k domu, tím rychleji mi bušilo srdce. Rose mi otevřela dveře a já vplula do domu. Alice šla hned za mnou a pak odběhla pryč.

„Všichni do obýváku,“ zakřičela, i když tedy nevím proč. Kdyby to řekla normálně, stejně by ji uslyšeli.

„Takže, představuji vám Bellu Swanovou,“ pronesla a já vešla do obýváku. Sebevědomí, sobeckost, půvabnost, opakovala jsem si pořád v duchu a ukázala se jim. Jakmile mě uviděli, všichni, ale doopravdy všichni na mě vyvalili oči a proměnili se v sochy.
„Ahoj,“ zasmála jsem se a podívala se na Edwarda. Ten na mě zíral stejně jako ostatní až na to, že měl dokonce otevřenou pusu. Nad tím jsem se zachichotala.

„No-ty-vole,“ vyhláskoval Emmett.

„Dobrý, ne?“ řekla jsem a usmála se na ně.

„Bello, jsi… nádherná,“ vzpamatovala se jako první Esme a došla mě obejmout.

„Děkuji.“ Objetí jsem jí opětovala a zase se otočila na ostatní. Líbilo se mi, že se líbím i Carlisleovi, to mi polichotilo.

„Esme má pravdu, Bello, jsi překrásná.“ Došel mě obejmout i Carlisle, který se vzpamatoval jako druhý.

„Ostatní mají pravdu, ty jsi snad ztělesněním lidské krásy, doopravdy,“ zalichotil mi Jasper a s očima přišpendlenýma na mě se přesunul k Alice a objal ji kolem pasu.

„Děkuji, doopravdy, strašně moc vám dlužím, za vše,“ pronesla jsem a hned viděla vzdorující pohledy.

„Ty nám nic nedlužíš, Bello, tohle už nikdy nechci slyšet,“ zamračila se na mě Esme.

„Dobře,“ sklopila jsem oči a propalovala podlahu.

„Dobře, za chvíli budeš muset domů, abys už dnes nemusela vařit, něco ti nabalím domů, ano?“ usmála se na mě mile Esme a odešla do kuchyně. Ostatní už také odešli si dělat své věci a já tu zůstala s Edwardem. Došla jsem až k němu a podívala se mu do očí.

„Tak co tomu říkáš?“ optala jsem se ho s nevinným úsměvem.

„Jsi… neexistuje slovo, které by bylo hodno tvé krásy, všechny by tě urazily,“ zašeptal a propaloval mě pohledem. Já se zase začala topit v těch zlatých studánkách, a když už jsem to nevydržela, pořádně jsem Edwarda objala kolem pasu. Pevně jsem se ho držela a nehodlala nějakou tu chvilku pustit.

„Mám tě tak rád, Bellinko,“ opětoval mi objetí a hlavu sklonil do mých vlasů. Ach jo, to není fér, jsem oproti němu tak malá.

„Já tebe taky,“ zašeptala jsem. Oba jsme se posadili na sedačku a jen se v tichosti objímali. Bohužel ta chvilka netrvala věčně a musel mě odvést domů. Se všemi jsem se tedy rozloučila a holkám poděkovala za svoji proměnu. Bez nich bych takhle nikdy nevypadala. Poté jsem nasedla do Volva a vyrazila domů.

„Přijdeš v noci?“ zeptala jsem se ho cestou.

„Přijdu,“ řekl něžně a pohladil mě po ruce. U domu mě jen v rychlosti vysadil a spěšně odjel. Charlie ještě pořád neví, že se Cullenovi vrátili. Otevřela jsem dveře a vešla do domu.

„Ahoj, tati,“ zavolala jsem do obýváku.

„Ahoj, Bell,“ opětoval mi, ale ani se na mě nepodíval, zase. Rozmýšlela jsem se nad tím, jestli mám jít za ním, nebo ne, ale nakonec jsem to vzdala a odešla nahoru do svého pokoje. Holky mi zítra přinesou nový šatník a vymění mi ho, až tu táta nebude. Shodila jsem ze sebe věci, dala je do skříně a šla se umýt. Po sprše jsem si vyčistila zuby a oblékla svou novou noční košilku, kterou jsem si dnes také koupila. Seběhla jsem ještě tátovi říct dobrou noc, otevřela okno ve svém pokoji a konečně hupsla do postele.

Neuběhly ani tři minuty a už mě objímaly dvě svalnaté paže.

„Spinkej, Bellinko,“ zašeptal mi Edward do ucha a já se mu otočila v náručí. Půlkou těla jsem na něj nalehla a ani si neuvědomila, že jsem přes jeho pas přehodila jednu svou nohu. Hlavu jsem si položila na jeho hruď a spokojeně usnula.

„Ty jsi pro mě byla vždy ta nejkrásnější, lásko moje.“ To byla poslední slova, která jsem slyšela.

Deváta kapitolka je za vámi. Doufám, že se vám líbila a zanecháte mi tu za ní nějaké komentíky. :)

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 9. kapitola: