Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 8. kapitola

07.01.2011 (16:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 6023×

8. kapitola

Když jsem seděla v tom až moc známém Volvu na místě spolujezdce, samo od sebe mi to vyvolávalo myšlenky na dětství. To, jak mě Edward vyzvedával ze školky, ze školy, vozil do města, do cukráren, prostě všechny vzpomínky spojené s tímto autem. Cesta byla také velmi podobná té, kterou jsem k nim jezdívala jako malá. No jo, mělo mě napadnout, že budou zase bydlet v lese, jsou to přece upíři. Autem se nesla tichá melodie klavírní skladby z rádia, ale jinak nikdo nemluvil. Vzadu v autě byli ještě Alice s Jasperem.

Jeli jsme lesní stezkou asi tři čtyři kilometry, než jsme dojeli k nádherné skoro celé prosklené vile. Vsadím se, že to je dílo Esmé, nikdo jiný by to takhle krásně nezrekonstruoval. Edward zaparkoval v garáži a upíří rychlostí vystoupil z auta a jako gentleman mi otevřel dveře a napřáhl pomocnou ruku. S úsměvem jsem ruku chytla a s Edwardovou pomocí taktéž vystoupila z auta. Emmett s Rosalií už byli v domě, stejně jako Alice s Jasperem. A pak jsem uslyšela jejich hlas z domu.

„Esmé, Carlisle, máme pro vás překvapení,“ švitořil Alicin zvonivý hlásek.

„Jaké překvapení?“ otázala se určitě Esmé. Stoprocentně to byla ona.

„Uvidíš,“ zasmála se Alice. Edward se na mě usmál, přitáhl si mě do náruče a spolu jsme vešli do domu. Když jsme vyšli tři schody, otevřel dveře a vešli. Ocitla jsem se v překrásné kuchyni. Moderní, přesto se tu našlo pár věcí ze starší doby. Edward mě vedl přes kuchyň do prostorné haly, tedy zřejmě předsíně, až do velkého moderně zařízeného obýváku.

„Tohle překvapení,“ řekl Edward a Esmé s Carlislem se na nás otočili. V jednu chvíli jsem byla v Edwardově objetí a v tu ránu mě objímala Esmé.

„Ach, holčičko, kde se tu bereš? Tak ráda tě vidím, Bell,“ vzlykala mi Esmé na rameni.

„Esmé, také tě moc ráda vidím, chybělas mi,“ začala jsem vzlykat i já. Teď mi to vlastně došlo. Moje pravá maminka umřela, ale já měla dvě maminky, a tou druhou pro mě byla Esmé a ona se mi vrátila!

„Mně si také chyběla, holčičko,“ vzlykala pořád, a pak mě předala do objetí Carlislea.

„Bello,“ tisknul mě k sobě.

„Carlisle,“ vzlykla jsem a tiskla se k němu. Vždy jsem ho brala jako druhého tatínka. Je to můj druhý tatínek, stejně jako Esmé má maminka. Když jsem se trochu uklidnila, odtáhla jsem se od něho a přivinula se zpátky do objetí Edwarda. Všichni jsme se společně rozesdili na sedačce a mě si Edward posadil na klín, jako když jsem byla malá.

„Tak povídej, Bello. Kde ses tu proboha vzala? A co vůbec děláš ve Forks? Co se všechno stalo za ty roky, co jsme se neviděli?“ vychrlila na mě Esmé otázky.

„Stalo se toho hodně,“ zamumlala jsem a sklopila oči, jelikož se mi do nich tlačily slzy.

„Víš co? Začni od toho dne, co jsme odjeli,“ navrhla Alice.

„Dobře,“ kývla jsem, pořádně se nadechla a začala.

„Když jste odjeli, bylo to pro mě hrozné. Každou noc jsem měla noční můry, nejedla jsem, nechodila jsem do školy. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Dokonce mě rodiče začali posílat k dětskému psychologovi, ale to bylo ještě horší, a tak toho nechali. Věděla jsem, že váš odjezd jednou nastane, dokonce jsem se na to jeden čas začala psychicky připravovat, ale stejně mě to pak zlomilo.

Trvalo doopravdy dlouho, než jsem se z toho začala vzpamatovávat. Byl to krůček po krůčku. Nejdříve jsem začala sama od sebe jíst, potom jsem začala chodit zpátky do školy, rodiče mou absenci vysvětlili jako nemoc, ale stejně už to ve škole bylo jiné. Pořád jsem tam ale měla Anne a Emu. Ty mi také hodně pomohly. Svůj pokoj jsem celý od základů změnila. Nechtěla jsem, aby mi ani kousíček z něho připomínal… Edwarda,“ povzdechla jsem si.

„Začalo se to lepšit. Lékař mi předepsal léky na spaní, které mi tak umožňovaly přečkat noci bez nočních můr a já už, dá se říct, byla v pořádku. Ty léky beru dodnes,“ zamumlala jsem zahanbeně.

„Ale pak se to stalo,“ zašeptala jsem, a v tu ránu jako bych to prožívala znova. Můj pohled spočinul do prázdna a já začala vyprávět.

„Byly to přesně dva roky po vašem odchodu. Jak jsem řekla, už jsem byla skoro v pořádku a pak šup, zásah do života, smrtelný.“ Slzy překonaly hráze a začaly mi téct po tváři.

„Bylo mi deset let a v pokojíčku jsem si hrála s Anne a Emou. Když byl večer, maminky si pro ně přišly a já zůstala doma s tátou. I já jsem čekala na svoji maminku, až se mi vrátí z práce. Tehdy volala tatínkovi, že se v práci zdrží, a tak jsme si s taťkou zkrátili čekání na ni filmem. Bylo už asi jedenáct a ona nikde.

Začali jsme být nervózní. Tatínek jí volal na mobil, ale byla nedostupná. Asi po půl hodině mu zavolal kolega z práce, že se stala velká dopravní nehoda na dálnici sto pět směrem do našeho města. Oznámil mu, že ta nehoda se týkala jeho ženy. Pamatuji si, jak se celý zezelenalý posadil na sedačku a pobídnul ho, aby mu řekl, co se stalo.

V ten večer řádila šílená bouřka. Pršelo a na cestu bylo sotva vidět. Maminka byla výborná řidička, ale stejně ji to nezachránilo. Když jela po té dálnici, z ničeho nic se na ni vyřítilo auto, které jelo v protisměru. Byl to čelní náraz v sto padesáti kilometrů za hodinu. Maminka sice jela pomalu, ale on ne. Ten chlap měl v sobě tři promile alkoholu a zhaslá světla. Nebyla žádná šance, aby se mu vyhnula. Stalo se to během vteřiny. Oba na místě zemřeli,“ rozbrečela jsem se a nic a nikoho kolem sebe nevnímala. Jak říkám, jako bych to znovu prožívala. Strnulé tváře přeměněné v sochu jsem nevnímala a snažila se dál pokračovat ve vyprávění, i když jsem brečela.

„To byl ten zlom v mém životě. Byla jsem na tom ještě hůř než po vašem odjezdu. Za pouhé dva roky jsem ztratila ty nejdůležitější lidi v mém životě. Pár dní jsem si dokonce poležela v nemocnici. Byla jsem podvyživená a dehydrovaná. Nehýbala jsem se, jen ležela v posteli a koukala do prázdna. Proto mě do té nemocnice otec odvezl. Rána pod pás byla, že mě nechodil ani navštěvovat. On sám se s maminčinou smrtí srovnával špatně. Od rána do večera byl v práci a mě si vůbec nevšímal.

To mu pomáhalo se zotavit z její smrti. V nemocnici mi doktoři posílali děti v mém věku, kterým také umřel jeden z rodičů a společně mi pomáhali se dostat z té věčné deprese, a dokonce se jim to po měsíci v nemocnici začalo i dařit. Dokonce jsem se i s nějakými dětmi začala kamarádit. Ale když mě pustili z nemocnice domů, začalo jedno z mých nejhorších období.

Táta si mě doma vůbec nevšímal, tedy když doma vůbec byl. Většinou byl pořád v práci a domů chodil jen spát. Musela jsem rychle dospět. Začala jsem se starat o domácnost, i když mi bylo pouhých jedenáct let. Začali jsme se zadlužovat. Dohromady s maminkou měli pohádkový plat, ale když umřela, plat obyčejného policajta nestačil, a tak si začal shánět novou práci.

Když jsem měla dvanáct let, našel místo tady ve Forks jako policejní ředitel. Samozřejmě to místo bral všemi deseti, a tak jsme se přestěhovali sem. Bohužel jsem musela opustit Anne s Emou, ale já to brala jako nový začátek a táta také.

Když jsme se přestěhovali, snažili jsme se žít jako před maminčinou smrtí. Smáli jsme se, trávili společné večery a jezdili na výlety, jenže oba jsme věděli, že to jen hrajeme. Na povrchu jsme veselí a zevnitř umíráme zaživa, a proto jsme tu masku dokonalé rodiny odhodili a začali se chovat tak, jak jsme se cítili. Jediná slova, která jsme spolu prohodili, byla: „Dobré ráno“, „Dobrou noc“, „Jak bylo ve škole?“, „Dobře“, „Jak bylo v práci?“, „Šlo to“. Začali jsme se odcizovat. Bylo to, jako by mi umřel i táta. Kdyby nás někdo viděl, řekl by, že jsme dva cizí lidé, kteří se neznají.

Dochodila jsem tu základní školu a nastoupila na zdejší střední školu. Jenže, jelikož jsem se naprosto přestala zajímat, jak vypadám, nebo jak se oblíkám, zdejší teenagery mě začali brát jako chudinku a outsidera. Nikoho nezajímalo, co jsem si v životě zažila. Našla jsem si tu jedinou kamarádku a to právě Angelu Weberovou. Ona jediná mě chápala, protože jí v deseti umřel její malý bratříček na zánět mozkových blan. Byly jsme a vlastně pořád jsme takové ty chudinky, kterým někdo blízký umřel.

Nejvíc nás nesnáší Kirsten a její nohsledky Jessica a Laurent. To je smetánka zdejší školy, jak už jsem říkala, a k nim se připojují Mike, přítel Kirsten a Eric s Taylorem, přítelové Jessici a Laurent. No, a to je asi vše, co se za ty roky, co jsme se neviděli, stalo,“ dokončila jsem vyprávění a neohrabaně si utřela zaslzenou tvář. Rozhlédla jsem se po všech členech Cullenovic rodiny a čekala, co se bude dít dál.

„Bello,“ zašeptal Edward a z ničeho nic mě svíral v pevném objetí.

„Tolik mě mrzí, co sis všechno zažila. Kéž bych byl prve s tebou. Tolik mě to mrzí, srdíčko,“ hladil mě po hlavě a tiskl k sobě. Postupně se k nám do obětí přidávali ostatní, než z nás vznikl jeden velký chumelec objetí. Všichni mě objímali a utěšovali a já zase cítila tu rodinou lásku. Lásku, kterou už jsem cítila jako malá, lásku k těmhle nesmrtelným andělům, které tolik miluji.

„Tolik vás miluji,“ rozbrečela jsem se zase, ale tentokrát štěstím.

„My tebe taky,“ ozvalo se sborově a já se zasmála. Po chvíli jsem se uklidnila a zeptala se na to, co mě zajímalo od té doby, co jsem je dnes zahlédla.

„A co jste dělali vy?“

Odpověděl mi Edward: „Nic zajímavého. Když jsme tehdy odjeli, přestěhovali jsme se k našim známým z Denali. Určitě si na ně pamatuješ.“

„Jo, pamatuji. Eleazar, Carmen, Kate, Irina a Tanya, že?“

„Ano. Tam jsme byli, dokud nám Esmé nenašla nový dům v novém městě. Odstěhovali jsme se tedy od nich a začali zase chodit na střední. Po střední jsme tam nastoupili na vysokou a potom se zase přestěhovali. Vybrali jsme si městečko pod věčným baldachýnem mraků a narazili na našeho nejmilovanějšího člena rodiny, kterého jsme museli opustit,“ pohladil mě po tváři. Teď mi ale něco došlo.

„Proč jste nechodili na vysokou i v Kanadě? Mohli jste tam být dalších pět let?“ zeptala jsem se na nesrovnalost, která mi po jeho vyprávění došla. Viděla jsem, jak se pohledem střetnul s ostatníma, a pak nenápadné pokývání hlavou.

„Pamatuješ si na Volturiovi?“ zeptal se mě.

„To je ta královská rodina, co řídí upíří svět?“

„Ano, přesně ti. Alice měla vizi, že prve měli přijít do města. Viděla, že kdybychom zůstali, zjistili by, že tvoje rodina ví o našem tajemství a určitě víš, co provádějí s lidmi, kteří vědí o světě upírů. To jsme nemohli dopustit, a tak jsme se urychleně sbalili a odjeli. Jinak to nešlo, Bello.

Samozřejmě jsme přemýšleli nad tím, že bychom se vrátili, ale stejně bychom museli jednou odejít, a tak už jsme se nevrátili,“ vysvětlil mi a já se snažila vzpamatovat z toho, že jsem správně měla být mrtvá stejně jako moje maminka i tatínek, kdyby nebylo Alice. Zvedla jsem se z Edwardovy náruče a sedla si k Alice. Objala jsem ji a přitulila se k ní. Objetí mi opětovala a rukou mi na zádech dělala uklidňující kolečka.

„Děkuji, Alice. Kdyby nebylo tebe, už bych tu nebyla,“ poděkovala jsem jí.

„Ach, Bello,“ popotáhla a více mě objala. Když jsme se pustily, samozřejmě jsem se zase přitulila k Edwardovi a po celé odpoledne si už s nimi povídala jen o normálních věcech.

Bylo sedm večer a já bych se měla vrátit domů.

„Ach jo, chtěla bych tu s vámi zůstat,“ povzdychla jsem si smutně.

„Zítra se uvidíme,“ pohladil mě po tváři Edward.

„Já vím, ale stejně mi to přijde jako věčnost.“ Edward se na mě šibalsky usmál a nahnul se mi k uchu.

„Až Charlie půjde spát, přijdu za tebou,“ pošeptal mi do ucha a já se šťastně usmála. Jako když jsem byla malá.

„Budeš hlídat můj spánek,“ pošeptala jsem a Edward se na mě ještě více usmál. Rozloučila jsem se tedy se všemi a nastoupila do Edwardova Volva. Po cestě jsme byli po tichu a drželi se za ruce. Nevím proč, ale pokaždé, když se dotkneme, mě v bříšku zašimrají motýlci a projde mnou elektrický šok. Nerozumím tomu. Jsem zmatená. Radši jsem tyto myšlenky zahnala do nejvzdálenějšího kouta v mé hlavě a naplno si užívala Edwardovu přítomnost. Když zastavil u nás doma, překvapením jsem zamrkala. Před domem stál můj milovaný náklaďáček.

„Kde se tu vzal?“ ukázala jsem na náklaďáček.

„Emmett ti ho sem zavezl,“ pokrčil rameny. Otočila jsem se na Edwarda, odpásala jsem se a přelezla si mu na klín. Přitulila jsem se k němu a on mě objal.

„Nechci tě ani na minutu opustit,“ zašeptala jsem mu do hrudi.

„Ani si nevšimneš, že jsem na chvíli zmizel. Jen odvezu auto a vrátím se. Slibuji,“ zašeptal mi do ouška a poté políbil na líčko. Zase jsem pocítila ten známý elektrický šok a motýlky v bříšku. Slastně jsem si povzdechla a více se na Edwarda namáčkla.

„Mám tě ráda, Edwarde,“ vyjelo ze mě jako namydlenej blesk.

„Jsi můj život, Bells,“ odpověděl mi a líbnul do vlasů. Bohužel tahle krásná chvilka musela skončit, jelikož jsem musela domů. Rozloučila jsem se s ním a šla do domu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tátu a šla do svého pokoje.

„Ahoj, Bello,“ zaslechla jsem z pokoje. U sebe v pokoji jsem si uklidila věci do školy a šla se umýt. Dopřála jsem si dlouhou osvěžující sprchu a poté si oblékla své oblíbené pyžámko. Nevím, jak dlouho jsem byla ve sprše, ale asi dlouho, protože když jsem vešla zpátky do svého pokoje, Edward se už rozvaloval na mé malé posteli.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho s úsměvem.

„Ahoj, sluší ti to,“ pochválil mi mé pyžámko s beruškami. Začervenala jsem se a lehla si k němu do postele. Přitáhl si mě do náruče a přikryl peřinou. Šťastně jsem si povzdechla a zívla.

„Spinkej, sluníčko. Až se ráno probudíš, budu tady,“ pošeptal mi do ucha a pohladil po tváři. Neodolala jsem a pohladila ho také. Potom už jsem jen blaženě zavřela oči a propadala se do říše snů.

„Jsi připravená, Bello?“ zeptal se mě můj otec.

„Ano, jsem,“ usmála jsem se na něj. Zachytila jsem se do jeho rámě a spolu jsme vyšli k oltáři. Kostelem se šířily tóny svatebního pochodu a já jsem spolu s otcem procházela uličkou ke svému vyvolenému. Jakmile jsem ho uviděla stát vedle kněze, opadla ze mě veškerá nervozita a jediné, co jsem v té chvíli dokázala vnímat, byl on. Má jediná láska, můj vyvolený. Topila jsem se v těch zlatých studánkách do té doby, než jsme s otcem došli až k němu a on mou ruku symbolicky vložil do té Edwardovo. Poté mě ještě políbil na čelo a popřál nám štěstí do společného života. Když odešel k ostatním a sedl si, kněz začal se svatební řečí a já s Edwardem jsme se navzájem propalovali pohledem.

„Edwarde Anthony Masene Cullene, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Swanovou za svoji právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?“ optal se Edwarda.

„Ano,“ pronesl velmi nahlas, zřetelně a hlavně šťastně.

„A vy, Isabello Marie Swanová, berete si zde přítomného Edwarda Anthony Masena Cullena za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?“ optal se kněz i mě.

„Ano,“ pronesla jsem také nahlas, zřetelně a s láskou.

„Teď si vyměňte prstýnky,“ ukázal na Emmetta, který byl Edwardův svědek a měl na starost i naše prstýnky. Edward si je od něho vzal a nasadil mi nádherný prstýnek z bílého zlata, který jsme spolu vybírali. Jakmile mi ho nasadil, zopakovala jsem jeho gesto i já a nasadila mu druhý prstýnek.

„A polibte nevěstu,“ pokynul Edwardovi. Edward se na mě zářivě usmál a přiblížil se k mým rtům. Už jsme od sebe byli asi pouhý milimetr, když jsem to nevydržela a přitiskla se na jeho rty. Polibek to byl vášnivý. Naše rty byly jako jedny. Byla to souhra rtů a jazyků, vášnivý tanec. Bohužel jsme ho nemohli dokončit, jelikož jsme měli obecenstvo, kterým se nesla spousta odkašlání. Edward náš polibek ukončil a kouzelně se na mě usmál.

„Navždy,“ pošeptal.

„Navždy,“ zopakovala jsem.

A v tom jsem se probudila. Sakra, co to bylo?! Mně se zdálo, že jsem si za svého manžela vzala Edwarda? Mého nejlepšího přítele a ochránce od dětství?

„Bello, no tak, vnímej mě,“ třásl se mnou někdo. Až teď jsem si uvědomila, že v posteli neležím sama.

„Edwarde?“ zakřehotala jsem ospale a překvapeně.

„Bello, jsi v pořádku? Strašně si se sebou házela,“ mračil se Edward.

„Jo, já jen… zdálo se mi, že… ale nic,“ zakroutila jsem hlavou.

„Co se ti zdálo?“ zeptal se mě. Počkat, mně se zdál sen? Ale vždyť beru… prášky! No jasně, já na ně zapomněla. A nezdála se mi noční můra!

„Bello, prosím, řekni mi, co se ti zdálo,“ dělal na mě psí oči, ale i tentokrát jsem odolala.

„Ale nic, jen taková blbost,“ mávla jsem rukou, jako že to doopravdy nic není.

„Tak dobře, ale měla bys ještě spát, na vstávání je ještě brzy,“ pohladil mě po vlasech. Jen jsem kývla a zase se k němu přitulila. Přikryl nás peřinou a objal mě do pevného objetí. A tak jsem se zase začala propadat do tentokrát bezesné noci.

Další díl je za vámi. Doufám, že se vám líbil a že se těšíte na další. Ještě jednou se omlouvám za to čekání, ale už to bude v pořádku. Vaše simi1918 :D

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 8. kapitola: