Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 17. kapitola

15.04.2012 (10:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1886×

Cítila jsem se spíš jako jeho dítě než partnerka. Caius seděl v autě ještě dlouho. Já si celou tu dobu nadávala a vysvětlovala, že jsem totální magor.

Bouchly dveře a než jsem se stačila vzpamatovat, stál přede mnou. Byla jsem naštvaná. Naštvaná na sebe, na něj, na všechny. Všichni mě neustále chrání a podceňují! Je jasný, že mě nemiluje! Co víc chci! Nechtěla jsem se na něj podívat. Zabořila jsem hlavu do ruky, kterou jsem měla opřenou o mé koleno. Stál a díval se na mě.

„Jsi velmi silná a úžasná poloupírka,“ konečně promluvil.

„To říkáš, protože jsem téměř jediná svého druhu!“ pronesla jsem ironicky, hlavu stále zabořenou do mé dlaně.

„Ty sis dnešní večer vysvětlila špatně, Ness,“ pokračoval, „zachoval jsem se tak ne proto, že bych snad pochyboval, že se o sebe nedokážeš postarat. Ale proto, že mě málem zabilo, když jsem viděl, jak tě držel a co chtěl. Prostě jsem se neudržel,“ vysvětlil a já se na něj podívala.

„Proč?“ Chtěla jsem to slyšet. Chtěla jsem vědět, jak to je. Cítí ke mně něco, nebo ne?

„Protože nikomu nedovolím, aby se tě jen dotkl. Protože nikomu nedovolím, aby ti ublížil.“ Udělal krok směrem ke mně.

„Proč, Caie?!“ Nervózně jsem si stoupla. Tak už to řekni!

„Protože tě miluji,“ vypadlo z něj náhle a bez přípravy.

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Neustále se mi to v hlavě opakovalo. Protože tě miluji, protože tě miluji. Bylo to jako kolovrátek.

Moje oči se zaleskly a já se snažila ty slzy zatlačit.

Stál tam a čekal na mojí reakci. Nevěděla jsem, jak zareagovat. Chci ho, nebo ne? Stojí tu přede mnou a říká, že mě miluje. No tak, Ness! Tohle jsi přece chtěla!

Pomalu jsem se k němu přišourala. Stál a nehnul ani brvou. Přistoupila jsem tak blízko, jak to jen šlo. Naše těla se dotýkala po celé délce. Můj pohled směřoval k jeho tváři. Byl jako socha přikovaná k zemi. Pohladila jsem ho po tváři. Ruka mě lehce elektrizovala. Zvedla jsem bradu a přitiskla svoje rty k těm jeho.

Líbal mě tak lehce a něžně jako ještě nikdo v životě. Objala jsem ho okolo ramen a přitiskla se k němu ještě víc. Jeho ruce se obmotaly okolo mého pasu a silou mě k sobě přitiskl. V ten moment jsem necítila upíra. Cítila jsem Caia a jeho teplo, jeho vzrušení, jeho touhu, jeho sny, jeho chtíč. Brnělo mě celé tělo a chtěla jsem víc.

Jeho ruce směřovaly níž. Chytil mě za zadek a vyzvedl mě do vzduchu. Obmotala jsem nohy okolo jeho pasu a nepřestávala ho líbat. To napětí a ta touha byla ještě větší. Cítila jsem z něho lásku a chtěla mu dát tu svoji. Otočil nás a posadil mě na jídelní stůl. Jenže trochu větší silou, stůl se pode mnou rozlomil.

Zasmála jsem se a opět se k němu přitiskla. Jeho polibky mířily k mému krku a opět na mé rty. Snažila jsem se rozepnout mu košili, po chvilce mě to přestalo bavit, tak jsem ji roztrhla. Začala jsem ho líbat po krku, hrudníku, ramenou a hladila ho. Naše kroky směřovaly ke schodům. V cestě nám stála pohovka. Jeden pohyb a už po ní nebylo ani stopy. Přirazil mě na zeď a celý dům se otřásl. Jeho ruka směřovala k mému tričku. Za chvíli byste nepoznali, že to bylo triko.

Jeho tělo mě vzrušovalo a já se pod jeho doteky celá chvěla. Ty doteky mě hřály a chladily zároveň. Zvedl mě do náruče a po chvilce jsem se ocitla v ložnici. Tentokrát byl opatrnější. Položil mě na postel a sundal ze mě zbytek oblečení. Jeho rty klouzaly po mém těle, jako by pro ně bylo stvořené. Přitáhla jsem si ho k sobě a povalila ho na záda. Ztrhala jsem z něho zbytek oblečení a přitiskla se k němu. Chtěla jsem ho cítit. Nemilovala jsem se od té doby, co se mi to stalo. A myslím, že jsem nemohla prožít lepší první milování, než jsem právě prožívala.

Naše milování bylo divoké a vášnivé. Jiskřilo to mezi námi tak, že kdyby to bylo vidět, na Sicílii by měli dalšího Silvestra. Byla jsem v sedmém nebi. Dívala jsem se mu do očí a viděla stejné pocity, jako jsem měla já. Byla jsem dokonale šťastná.

Tiskla jsem se k němu a objímala ho. Hladil mě po vlasech a šeptal mi ty nejkrásnější věci. Nebylo na světě poloupíra, který by byl šťastnější než já. S úsměvem na rtech jsem usnula v náručí mého andílka.

Probudila jsem se na rozpadlé posteli. Vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kdy se to mohlo stát? Vypotácela jsem se z postele a rozhlédla se. Kromě postele byla rozbitá podlaha, všechny obrázky na zdi byly buď spadlé, nebo nakřivo, okno vysklené. Přešla jsem střepy a nechápavě kroutila hlavou. To není možný. Že bychom takhle zdemolovali dům? Měla jsem pocit, že jsme se milovali jen na posteli.

Ze země jsem zvedla něco, co připomínalo oblečení. Tak tohle mi už nebude, zasmála jsem se. Došla jsem ke skříni a vynadala z ní tepláky a tílko. Přeběhla jsem rychle do koupelny a vlezla do sprchy. Celou dobu se mi vracely vzpomínky na minulou noc. Ještě teď jsem cítila jeho doteky a polibky. Byla jsem jako omámená. Chvílemi jsem se musela přidržet stěny, abych neupadla. Když jsem vylezla a oblékla se, uvědomila jsem si, že tu někdo chybí. Caius.

Po schodech jsem šla opravdu pomalu, praskaly a kdo ví, kolik toho ještě snesou. Když můj pohled padl na obývák, přesněji řečeno tam, kde obývák býval, vytřeštila jsem oči. Pohovka byla rozlámaná o zeď. Okno, které bylo na té zdi, bylo vysklené. Vstoupila jsem dovnitř a divila se dál. Jídelní stůl byl totálně rozlámaný. A jo, uvědomila jsem si tu nehodu.

Otočila jsem se na stěnu ke dveřím. První, na co jsem si vzpomněla, bylo tělo Caiuse a to jak chutnalo, když jsem ho líbala. Hned po tom jsem si všimla, že zeď je rozpraskaná a omítka sesypaná. Musela jsem se smát. Moc jsem se snažila vzpomenout si, jak jsme mohli takhle zdemolovat dům, ale marně. Vždycky se mi vybavily pouze vzpomínky na Caia.

„Caie?“ zavolala jsem a čekala odpověď. Žádná nepřišla. Trochu jsem znervózněla.

Vyběhla jsem před dům, ale jeho auto bylo pryč. Trochu mě přepadla panika. Proč by odjížděl? Přece by mě neopustil?! Ne teď! Ne teď, když mi konečně řekl, že mě miluje. Vtom jsem si uvědomila, že já mu to neřekla. Chytila jsem se zábradlí na verandě a přemýšlela.

Neřekla jsem mu to! Co když si myslí, že ho nemiluji? Ale vždyť líp než včerejší nocí, jsem mu to říct nemohla. Ale pochopil to?! Co když to nepochopil? Okamžitě jsem proběhla celý dům a hledala nějakou stopu, vzkaz, prostě cokoliv. Nic. Došla jsem na verandu a sedla si na houpačku. Moje štěstí se změnilo ve smutek. Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí ještě asi hodinu, když jsem konečně viděla přijet jeho auto.

Vystoupil a jeho úsměv směřoval ke mně. Ulevilo se mi a oddechla jsem si. Došla jsem k němu.

„Myslela jsem,“ rozrušeně jsem začala, „měla jsem strach…“ Nebyla jsem schopná dokončit tu větu.

„Ahoj, Ness!“ Vylezla zezadu z auta Maria. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Jé, ahoj,“ zapískala jsem a snažila se uklidnit. Je tu. Nikam neodjel. Uklidni se.

„Potkal jsem Mariu u Paola v kanceláři. Chtěla tě vidět. Nedala si to vymluvit,“ uvedl věci na pravou míru.

„Včera jste tak náhle odešli, chtěla jsem vědět, že jste v pořádku,“ zamrkala na mě.

„Aha. No ráda bych tě pozvala dál, ale jaksi… Prostě, včera u nás byla trochu Itálie,“ zasmála jsem se a nervózně si odhrnula vlasy.

„No jistě, chápu,“ zasmála se.

„Co bys řekla tomu, že bychom si sedly na pláži? Musíš mi říct všechno, co jsme včera zmeškali,“ usmála jsem se na ni.

„Perfektní! Počkám tu na Paola. Přiveze dělníky, aby opravili váš dům.“ Pohodila hlavou a její kroky směřovaly k pláži.

„Dělníci?“ otočila jsem se na Caia.

„Myslel jsem, že budeš spát déle. Tak jsem hned ráno vyrazil do města zařídit opravu domu. Viděla jsi ho?“ uculil se na mě a trochu sklopil hlavu.

„Ano, viděla,“ usmála jsem se, „myslela jsem, že jsi odešel,“ špitla jsem a můj hlas posmutněl.

„Jdu to tam trochu uklidit, než přijede Paolo.“ Jeho kroky směřovaly k domu.

„Dobře, jdu za Marií.“ Dala jsem ruce v bok a zamířila za ní na pláž. Než jsem k ní došla, ještě jsem se otočila na Caia. Zdálo se mi to nebo opravdu bylo naše setkání nervózní?

„Je to tu ráj,“ vyrušila mě Maria. Dala jsem jí za pravdu. Posadily jsme se na lehátka.

„Tak povídej, co se včera stalo?“ začala se vyptávat. Trochu jsem náš včerejší večer poupravila a všechno jí povyprávěla.

Až do večera jsme se slunily na pláži a povídaly si. Caius běhal kolem domu a snažil se zakrýt stopy. Po obědě dorazil Paolo s pár dělníky a dali se do opravování našeho domu. Pak dorazilo velké auto, které přivezlo nový nábytek. S Marií jsme na všechno dohlížely zpovzdálí.

„Máš velké štěstí, víš to, viď?“ otočila se na mě.

„Vím,“ podívala jsem se na Caia a usmála se.

„Ještě dítě a budete prototyp dokonalé rodiny,“ zasmála se.

Jen co to dořekla, se mě zmocnil smutek a stesk. Ale tentokrát to nebylo ze ztráty mého miminka, cítila jsem se prázdná. Uvědomila jsem si, že bych si miminko moc přála.

„Nepůjdeme se projít?“ nabídla jsem jí. Souhlasila.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 17. kapitola: