Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 18. kapitola

19.04.2012 (15:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1957×

Když Marie s Paolem odjeli, a spolu s nimi i dělníci, všechno jsme začali na čisto uklízet. Byla jsem trochu nervózní, nevěděla jsem, jak se ke Caiovi chovat. I on kolem mě opatrně chodil a spíš jsme se jeden druhému snažili vyhnout. Mám se o té včerejší noci zmínit? Nebo mám dělat, že se nic nestalo? Vrtalo mi to hlavou.

„Promiň,“ špitl, když do mě omylem vrazil. No, vrazil. Oba jsme lítali po domě nadlidskou rychlostí a prostě se mi nestihl vyhnout. Nebo to snad udělal schválně? Po chvilce mi to ticho začalo lézt na nervy.

„Je fajn, že se podařilo dát ten dům do pořádku takhle brzo, že?“ zkusila jsem prolomit to hrobové ticho.

„Jo, to je,“ otočil se na mě a usmál se. Fakt to nechápu, udělala jsem něco špatně?

„Ráno jsi mi chyběl,“ zkusila jsem mu hodit lano.

„Ty mě taky, Ness. Netušil jsem, že budeš tak brzo vzhůru, ale pospíchal jsem zpátky.“ Položil polštářek na novou sedačku. Hm, takže lano nechytil.

„Jsem trochu unavená, půjdu si dát sprchu a lehnout si,“ naposledy jsem zkusila.

„Dobře. Hezky se vyspi, Nessie,“ pronesl.

„Dobrou,“ broukla jsem naštvaně a odešla do koupelny. Já se z toho zblázním! Co se mu stalo?! Už mě nechce? Nebo toho lituje? Ach jo!

Pohled Caiuse

Vůbec jsem nevěděl, jak se k ní chovat. Byli jsme tu sami a já byl nervózní jako nikdy v životě. To, že mě úplně změnila, jsem už dokázal přijmout. Hlavně, že povaha upíra je neměnná! Takový kecy! To mohl pronést jen někdo, kdo nikdy nemiloval. A já miluju! Miluju ji celým svým ledovým srdcem! Miluju ji tak, že mě to až bolí. Nemůžu o ni přijít. Už nikdy ji nenechám odejít! Nemůžu! Umřel bych bez ní!

Seděl jsem v obýváku a přemýšlel, co jí mám asi tak říct. Řekl jsem jí, že ji miluji a ona nic. A pak jsme prožili tu nejkrásnější noc v mé věčnosti. Nedokázal jsem ráno počkat, až se vzbudí. Musel jsem pryč. Bál jsem se, že toho bude litovat. Bál jsem se, že mě už nebude chtít vidět.

Bál jsem se i toho, že tam možná chtěla někoho jiného. Už dlouho tuším, že musela prožít něco hrozného. A určitě to mělo nějakou spojitost s mužem. Nechci se jí ptát, chci, aby mi to řekla, až sama uzná za vhodné.

Došel jsem ke schodům a chtěl jít za ní. Ráno řekla, že měla strach, že jsem odešel. Myslela to tak, jak jsem já pochopil? Mám za ní vůbec jít? Radši ne. Opět jsem sešel dolů. Pak jsem zase ty schody vyšel. Zopakoval jsem to asi třicetkrát. Nakonec jsem došel ke dveřím koupelny. Počkám, až vyleze.

Anebo ne. Otevřel jsem opatrně dveře. Ještě se sprchovala, trubky hučely, voda syčela, a přesto jsem slyšet bít její srdce.

Cítil jsem se jako blázen. Vážně nedokážu počkat tu chvilku venku? Až tak mě to k ní táhne? Jen jsem chtěl vědět, jak je na tom, omlouval jsem si svoje chování. A proč vlastně? Stejně budu zase sedět u její postele a hladit ji, aby měla ty nejkrásnější sny. Budu se na ni dívat a doufat, že uslyším, o čem se jí zdá. Budu doufat, že se jí zda o mně. Ostatně, tak jako každou noc. Otočil jsem se ke dveřím, sáhl na kliku a chtěl odejít.

„Přidáš se ke mně?“ zaslechl jsem ten nejkrásnější hlas na světě. Ten její. Opatrně jsem se otočil. Vykukovala na mě ze sprchy.

„N-nechtěl jsem tě vyrušit,“ zakoktal jsem. Já, Caius Volturi, koktám před poloupírkou! Tohle kdyby někdo věděl, vysmál by se mi. Jenže mně je to fuk. Tohle není jen poloupírka, je to Nessie, moje Nessie.

„Myslím, že jsem čarodějka,“ usmála se, „chtěla jsem totiž, abys přišel. Modlila jsem se, abys přišel! Bála jsem se, jestli jsem něco neudělala. Byl jsi takový…“

„Blbec,“ přerušil jsem ji. Usmála se. Mokré vlasy jí splývaly podél krku na ramena, až na dekolt. Stála přede mnou, mokrá a krásná jako vždy. Oči mě pálily při pohledu na ni.

„Měl jsem strach, abys nelitovala toho, co se mezi námi stalo.“

„Litovat? Nikdo na světě nebyl šťastnější, než já včera v noci.“ Přistoupila ke mně. Její dech jsem cítil na mé studené pokožce.

„Miluju tě, Caie. Chci, abys to věděl.“

Stál jsem tam a nebyl schopný slova. Vážně to řekla? Nezdálo se mi to?

„Já tebe taky, Ness,“ usmál jsem se na ni, „počkám na tebe venku.“

Vrátila se do sprchy a já myslel, že se štěstím zblázním. Přece teď neodejdu?!

Sundal jsem si triko i kalhoty, došel jsem ke sprše a sebral odvahu. Odhrnul jsem závěs a zezadu ji objal. Vůbec se nelekla. Čekala to snad? Přitiskl jsem se k ní a začat líbat její tělo.

Otočila se ke mně a polibky mi vracela. Netušil jsem, že jsou upíři schopni takových pocitů. Zvedl jsem ji a přirazil ji ke stěně. Vzrušovala mě šíleným způsobem. Měl jsem pocit, že z jejích dotyků shořím. Pod jejími polibky jsem roztával.

„Opatrně na náš dům,“ zasmála se a já se musel pousmát. „Nechci se zítra zase vzbudit bez tebe,“ zašeptala.

Nenechal jsem ji toho říct víc. Přitiskl jsem své rty k jejím a nehodlal je pustit.

Pohled Renesmé

Držel mě v náručí a já si přehrávala naše milovaní. Věděla jsem, že ho chci. Že ho miluji. Věděla jsem, že chci být jeho po celý svůj život. Když jsem si uvědomila, že tohle jsem si už jednou myslela. Jacob.

Od malička jsem vyrůstala po boku Jacoba. Vždycky jsem věděla, že budu jeho žena, že jsem jeho žena. Všichni nás obdivovali a všichni nás podporovali. Od začátku jsem ho milovala. Ale byla to taková láska, jakou teď cítím ke Caiovi? Snažila jsem si vzpomenout na Jacobovy dotyky a na jeho polibky. Když jsem pochopila, že nebyla.

Trochu jsem se při tom zavrtěla. Zabolelo mě, že mu tím ublížím. Věděla jsem, že mě jednoho dne čeká návrat. A věděla jsem, že to nebude pro nikoho příjemné. Ale byla jsem si jistá, že tohle rozhodnutí udělat chci. A musím. Všichni si to zasloužíme.

Od začátku mi všichni opakovali: „Otiskl se do tebe, je to jasné, láska jako hrom.“

„Ness, vy jste dokonalý pár!“ „Ness, vy k sobě patříte.“

„Na světě není větší lásky, než té vaší!“

Dokonce se mi vybavila jedna z mnoha vět mojí mámy: „Vždycky to budeš ty a Jacob!“ Tu větu pronesla, než jsme opustili Forks. A ta věta mi vpálila bolest do mého srdce. On se otiskl do mě. A to je právě to. On si vybral mě, ne já jeho.

Jasně, že Jacoba miluju. Kdo by ho nemiloval? Je to krásný a skvělý chlap. Je pozorný, milý, hodný, obětavý. Dalo by se říct, že je dokonalý. Miluju ho a vždycky budu. Ale jinou láskou, než jsem si celý svůj život myslela.

Napadlo někdy někoho, jestli i já tohle chci? Od začátku to bylo jasně dané. Tím jeho otiskem. Nikoho nenapadlo, že bych se třeba mohla rozhodnout sama. Nikdy mi nedali šanci se rozhodnout.

Při pomyšlení, že jsem předchozí úvahou asi změnila životy hodně lidem, jsem se zachvěla.

„Děje se něco? Bolí tě něco, lásko?“ Lásko? Řekl, lásko? Žádná Nessie? Žádná Lesslie? Zamžourala jsem na něj očima a nemohla uvěřit.

„Právě, že líp mi už být nemůže,“ usmála jsem se. Jeho vyděšené oči se změnily v klidné a láskyplné. Zase jsem se k němu přitulila a konečně spokojeně usnula.

Tak doufám, že se Vám stále tahle povídka líbí, a že jí zachováte přízeň i nadále. :-)

V další kapitole Nessie potká někoho, koho tady rozhodně nečeká. Spustí to u ní tok myšlenek na svou budoucnost a strach.  

Váš Mmonik. :DD

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 18. kapitola: