Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naposled... 4. kapitola

12.04.2010 (18:15) • Arii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3183×

Instinktivně jsem odhodila bezkrevné tělo dál od sebe; nechtěla jsem, aby mi překáželo při případné další práci. Rychle jsem očima šlehla kolem sebe, abych se ujistila, že zde není další smrtelník. Zasekla jsem se až u postavy stojící u cesty.

Emoce v její tváři by poznal i naprostý laik. Zděšení jí tam hrálo všemi barvami, do této doby jsem nebyla schopná uvědomit si, co jsem před několika vteřinami. Hlava mi začala rotovat neuvěřitelnou rychlostí a před očima mi znovu proběhly poslední okamžiky Vicky, potomka dívky, které jsem si v době mého příjezdu do Forks vážila snad nejvíce – kromě mé upíří rodiny, samozřejmě. Jsem zrůda.

„Alex, já se... omlouvám. Nemohla jsem...“ Hlas mě neposlouchal, jednotlivá slova ode mě prchala neuvěřitelnou rychlostí, že jsem nebyla schopná je chytit v dostatečně krátké době.

Moje sestřička se u mě objevila a její ruce mě drtily v objetí. Bolelo ji to stejně jako mě. Věděla jsem, že po dnešku se nebudu moct podívat nikomu z nich přímo do očí. Věřili mi a já jsem zklamala.

„Bello, ty...“ Hlas jí neposlušně přeskakoval z oktávy na oktávu, jak se snažila zkrotit své vzlyky. „Nemůžeš za to, chápeš? Děje se to všem novorozeným,“ zašeptala.

„Ne, všem ne. Co Carlisle, ten se dokázal ovládnout. Byl sám a nevěděl, co je správné, přesto nikdy nikoho nezabil. Potom je tu další člověk. Co jsem pochopila, ty jsi také nikdy nepustila toho upířího netvora k moci. Nechápala jsem, proč musím mít zrovna já tak slabé sebeovládání. Chtěla bych být ta vyvolená; někdo jako Carlisle. Bylo by krásné mít dar sebeovládání, nikdy nikoho nepřipravit o život.

„Stůj tady a nedýchej. Zkontroluju okolí, už nikomu neublížíš, slibuju. Jenom pamatuj, za žádnou cenu se nesmíš nadechnout.“ Potlačila jsem pravidelné vydechování. Přečkávat v tomto stavu nebylo zrovna příjemné, ale dalo se to vydržet. Pokud díky nedýchání budou všichni lidé v bezpečí, jsem ochotná to vydržet. Bylo zvláštní setrvávat v dokonale nehybném stavu, ve kterém jsem se nacházela. Tvrdohlavě jsem zírala na opačnou stranu, než kde se nacházelo mrtvé tělo. Bála jsem se, že pokud bych se pohnula, znovu bych uvolnila cestu do plic tomu lahodně příjemnému pachu, který jsem cítila několik sekund před zaútočením.

Do této chvíle jsem si plně neuvědomila, co všechno slyším. Radostné švitoření ptáčků, tiché šumění stromů nad hlavou a tisíce dalších zvuků jsem znala z každodenní rutiny lidského života. Nikdy jsem je ale neslyšela tak jasně. Nebyla jsem schopna rozpoznat pocity, které se hýřily v mluvě jednotlivých živočichů, rostlin a ojediněle i věcí vydávající jakýkoliv sebemenší rozruch. Slyšela jsem téměř všechno; i to, co jsem nechtěla. Další věc, na kterou si budu muset pravděpodobně zvyknout.

Všechno slyšet. Ta myšlenka mě opět přivedla k němu. K upírovi, který mi sebral srdce už tehdy, v mých osmnácti letech, kdy jsem se dozvěděla, že jsem byla pouze malé rozptýlení věčnosti. Bolelo to. I po tolika letech.

Téměř všechny ostatní vzpomínky byli zahalené do nepropustné bílé mlhy, pouze on ne. Bylo to jako bychom celých těch pár měsíců prožili před kratičkým okamžikem. V hlavě se mi opět přehrála každá vteřina společně prožitého času. Naše seznámení, událost s Jamesem, nevydařenou oslavu u Cullenových doma a tu nejhorší, pro mě nejbolestivější – jeho odchod pouze několik dní po mých osmnáctých narozeninách. Vzpomínky převzaly vládu nad mou myslí.

„Bello?“ zahučel hrubý zvuk. Znala jsem ho, ale netušila, ke komu ho zařadit. „Takže přece sis své miláčky našla a jsi jednou z nich. Odporná páchnoucí pijavice, která zabíjí na počkání, že ano? Jsi stejná jako všichni ostatní.“ Z jeho hlasu čišel vztek a odpor.

Několik okamžiků jsem nehnutě stála; bála jsem se otočit a prohlédnout si někoho, o kom jsem byla přesvědčená, že tvořil významnou část mé minulosti, když najednou blik. Všechny vzpomínky mi opět probodávaly srdce. Byl to Jacob. Přesně ten Jacob, který mě kdysi zachránil před Victorií, který si hrál na mého přítele a poté mě bezcitně odhodil a nechal na pospas světu. Ten, který mi vrazil do srdce kudlu, jež se zabodla hned vedle rány, kterou způsobil Edward.

„Já jsem zklamala, ale ostatní nech na pokoji!“ zařvala jsem a prudce se otočila. To, co jsem spatřila mi vyrazilo dech. Byl pořád stejný. Od té doby, co odešel bych na něm nepoznala jediný rozdíl; pravděpodobně jsem o vlcích nevěděla všechno, jak jsem si kdysi bláhově myslela. Zašklebila jsem se.

„Copak, divíš se, že tu před tebou nestojím jako starý šedivý dědek? Nejste jediné stvůry, které nestárnou. Vlastně možná ano,“ zamumlal. „Neřekl bych, že se vlci považují za obludy. Vznikly přece jenom kvůli vám, bezcitným vrahům.“ Mimochodem, běží ti kamarádka. Asi chce zjistit, co se tu děje,“ zachechtal se. „Alespoň ji nebudu muset honit po lesích.“

Nevěděla jsem o čem mluví. „A tímto navazuješ na co?“ Byla jsem překvapená, že můj hlas zní stále klidně.

„Smlouva platí pouze do té doby, něž kdokoliv z vás 'vegetariánů', nebo jak si to říkáte, zabije člověka. A pokud se nemýlím, tamta nebyla kus plastu. Nebo jsem se spletl?“ vydal ze sebe sarkastickým tónem.

„Ty tady nemáš co dělat, čokle,“ zasyčela Alex. Byla jsem tak ponořená do myšlenek, že jsem si jejího příchodu ani nevšimla. „To už není vaše teritorium. Co já vím, celá smečka vzala do zaječích; toto území je volné. Není ničí a ty nemáš právo nikoho zabíjet,“ procedila skrz zuby, přes které se jí následně prodralo ven silné zavrčení.

„Je to můj domov a nikdo tady nebude zabíjet nevinné lidi. A už vůbec ne pijavice,“ zachrčel.

„Pokud vím, ve Forks jsi nevyrůstal ty, ale Bella. A navíc ta malá byla potomek jedné Belliny přítelkyně. Víš, jak se teď cítí? Tak jí to nedělej ještě horší, prosím tě!“

„Proč bych s ní měl mít slitování? Ona ho s tou malou holčičkou přece taky neměla,“ vybuchl.

Ta slova bolela. Stejně jako mě v srdci tlačil čin, který jsem před pár minutami provedla. Bylo až neuvěřitelné, že jsem ho před lety považovala za přítele. Byla jsem si plně vědoma toho, co jsem udělala, ale i přes to jsem se nemohla rozhodnout, kdo z nás je ta větší zrůda. Jestli ti, co se živí krví a zabíjí, nebo on, který dělá co proto, aby druhého shodil až na samé dno.

Ještě toho neměl dost. „A copak Bello,“ pronesl ironicky. „Kde máš svého ochránce Edwarda? Jestlipak je ti ještě pořád věrný.“ znovu se rozchechtal.

To bylo to poslední, co jsem dokázala snést. Vztekle jsem zavrčela a rozběhla se k němu. Možná jsem si zasloužila trpět, ale to jsem nechtěla. Nechala bych se raději zabít.

Ani jsem si neuvědomila co dělám a Jacob přede mnou stál ve své vlčí podobě. I ve zvířecím těle byl pořád stejný; udivilo mě to a na chvíli jsem se zastavila, což mě pravděpodobně stálo život.

Nebyla jsem schopná vnímat věci kolem sebe. Cítila jsem pouze neskutečnou bolest v každém údu svého těla. Jako poslední mě do nosu praštil silný zápach kouře...

<< | SHRNUTÍ POVÍDEK | >>

Autor: Arii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naposled... 4. kapitola: