Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naposled... 3. kapitola

Naposled... 3. kapitolaZase další kapitolka, teď rychleji, než předešlá. Kapitolka je hodně odlehčená, ale nějakou tu dávku informací, které zde budete potřebovat tu najdete. Příště už narazíte i na Edwarda a tajemnou Veronicu :)

„Bello, moc ráda Tě vidím. Jenom je mi líto, že takovou,“ byla šťastná. Moje malá sestřička, která před tolika lety zmizela žije. Pousmála jsem se. Před několika okamžiky jsem svůj život srovnávala s horory a nyní se blížil ke konci krásné pohádky.

„Musíš mi někdy povědět, jak ses sem dostala!“

Pouze přikývla a vymanila se z mého obětí a na vteřinu někam zmizela. Nevrátila se sama, v ruce svírala nějakou desku překrytou kusem světle fialové látky. „Promiň Alice, vím, že sis na tuto chvíli brousila drápky už dýl, ale je to moje sestra, mám na to právo,“ zazubila se a vyplázla na ni jazyk.

„Od teď je to i moje sestra,“ zavrčela. „Ale pro jednou si zahraju na hodnou!“ Byla jsem ráda, že se vrátila opět ta stará Alice, protože tu, která před chvílí ječela na Edwarda bych pravděpodobně dlouho nesnesla. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí, ale raději si budu ještě pár minut užívat krásné nevědomosti.

„Jsi připravená, Bello?“ zasmála se Alex.

„Připravená? A na co, smím-li to vědět?“ Jak vidím, zmatenost mi z mého života zůstala.

„Podívat se, jak vypadáš,“ mrkla na mě Alice. Nechápala jsem její nadšení. Co se bude dít? Maximálně se na mě za pár vteřin zašklebí ošklivá stará bába, kterou jsem. Nic víc, nic míň.

„Ani trošku,“ povzdechla jsem si. „Tak tu hadru oddělej, ať to mám za sebou.“ Úsměv všech se ještě zvětšil. Co to má kruci znamenat?

Pevně jsem semkla víčka k sobě a snažila se psychicky připravit na ten otřes, který za chvílí přijde. Můj mozek si přestavoval tisíce různých kombinací na téma stařena a lá upír s nechutně červenýma očima. I proti své vůli jsem se musela pousmát, byli to srandovní představy. Dobře, dost zábavy. Pomalu jsem rozpojila dva kusy kůže, které mi bránily ve výhledu.

To co jsem uviděla před sebou jsem nemohla být já. Naproti mně stála mladá dívka s hnědě vlnícími se vlasy do půli zad. Pleť měla čistou, nikdo by na ní nenašel jedinou vrásku. Se svou postavou by se rovnou mohla přihlásit na Miss světa. Byla nádherná a neuvěřitelně podobná mým mladým létům.

Udiveně jsem zamrkala. „To je nějaký nový druh počítačové hry, o které nevím?“ zeptala jsem se. Pokojem se roznesl smích a žádná odpověď. Zamrkala jsem, ale obraz nezmizel. Zkusmo jsem si prohrábla vlasy a ta osoba naproti mně mě bezchybně napodobila. Musím říct, že jsem o dnešních vymoženostech neměla ani páru.

„Blázínku,“ uchechtla se Alex. „Kde jsi došla na to, že by dnešní programátoři vymysleli až takovou blbost? A navíc v zrcadlovém rámu?“

„Jak jinak tedy vysvětlit, že přede mnou nestojí šereda?“ Nemohla jsem to být já. I přes fakt, že šklebící se postava byla téměř totožná s tou mou ve věku sedmnácti let.

„Jed je mocný pán, Bello. Alice Tě viděla jako mladou upírku a to se nezměnilo ani s přibývajícími roky. Nikdo nemáme tušení, jak je toto možné, ale jsi to ty, zase sedmnáctiletá.“ Toto nebylo pouze přirovnání k pohádce. Toto byla pohádka.

Jsem mrtvá. Určitě Victoria nezemřela. Celou tu dobu se schovávala a teď si pro mě přišla. Neslibovala mi ale smrt umučením? A pokud ano, neměla bych si to pamatovat?

Že tu vidím Alex by nebylo až tak těžce vysvětlitelné, ale Cullenovi? „Dobře, dobře. Už to chápu. Teda, chápu pouze část. Jestli jsem opravdu v nebi, tak jak je možná že jsi tu ty?“ zašklebila jsem se na Alici. „A Carlisle a Esmé?“

„Jak vidím, pořád stejně tvrdohlavá.“ Alex; její provokování jí zůstalo i v tomto životě.

„Nejsem tvrdohlavá, jenom se snažím pochopit nepochopitelné,“ odpověděla jsem a znovu zaostřila na šklebící se osobu naproti mně. „Kdybych nebyla mrtvá, byli by tu i ostatní, ne? Emmett, Rose a Jasper.“ Při posledním slově jsem se tázavě podívala na Alici, jejíž obličeje bolestně ucukl.

Obličeje všech v místnosti zkameněly a v očích se jim zrcadlil smutek. Tohle nemohlo být nebe. Tak krutá je jedině realita. Až teď jsem si byla jistá, že opravdu žiju.

„Bello, měla by jsi jít na lov,“ ujal se slova opět Carlisle. „Nebo ty necítíš... žízeň?“

Dřív jsem si neuvědomila bolestivého pálení v krku. Chtěla jsem první zjistit pravdu, ale ta trocha soucitu ve mně snad zbyla. Ať jsou pryč z jakéhokoliv důvodu, nikdo nevypadá, že by se zrovna hrnul do vyprávění. Lehce jsem přikývla a s prosbou v očích jsem šlehla pohledem po všech přítomných. Zvedla se pouze Alex se slovy: „Půjdu já.“ Skleslost v jejím hlase jakoby neznala meze. Kdybych mohla vrátit čas jenom o pár minut, udělala bych to.

Z pohádky jsem vycouvala stejně rychle jako z předešlého hororu, jenom jsem si nebyla jistá, k jakému žánru přirovnat tento kousek existence. Zatřepala jsem hlavou a doufala, že tak se mi povede tu blbou myšlenku s žánry vypudit z hlavy, ale zjevně byla mrcha odolná a dál se prožírala mou myslí. „Půjdeme?“ zamumlala jsem. Další chabý pokus hrubě vyhodit vlezlou myšlenku z mé hlavy.

K mému překvapení se Alex rozběhla k otevřenému oknu, přes nějž se ladným skokem přenesla. „Ono se tu chodí ven oknem?“ zeptala jsem se suchým hlasem. Pochmurná nálada se přenesla i na mě. Překvapilo mě to. Vůči podobným přenosům – nebo jak to říct – jsem byla vždy imunní; tedy, vždy za mého lidského života. Nechápala jsem, co se mnou část této rodiny dělá. Znovu jsem pohodila hlavou v záporném gestu a přešla k oknu.

Alex tam kupodivu stála, celá a živá. Věc usazená na mém krku se opět dala do pohybu. Jestli si ji dnes neukroutím, uspořádám jí na počest oslavu. Neuvědomila jsem si, že za celou dobu jsem do plic nepustila ani ždibíček vzduchu, nechyběl mi. Další z upírských vlastností, na která jsem během těch dlouhých let zapomněla. Pootevřela jsem ústa a nasála trochu hmoty, bez které bych jako člověk dlouho nepřežila.

Až do této chvíle jsem nevěřila, že se upír může dostat do šoku, ale v tom momentě mi to přišlo jako zcela samozřejmé. Čekala jsem vůni, nebo alespoň něco zcela neutrálního, ale ne to, co jsem cítila. Nenašla jsem nic, k čemu bych tento smrad mohla přirovnat. Nakrabatila jsem čelo a otočila se zpět do místnosti s otázkou: „Nechci být nezdvořilá, ale to svět smrdí takhle vždycky?“ zaskřípala jsem skrz zaťaté zuby a neubránila se odfrknutí. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Pouze samotný pach ve mně vyvolal zlost.

„Ne, naštěstí,“ zamumlala Alice. „Má to na svědomí ten čokl, který odešel pár minut před tím, než ses probudila.“ Dala si záležet, aby slovo čokl vyslovila s velkou dávkou odporu a neodpustila si ani zavrčení. Moje zmatenost neznala překážky. S radostí přeskakovala nejvyšší pohoří i dlouhé příkopy a já neměla ani tušení, jak ji zastavit.

„Oni psi tak smrdí?“ vykoktala jsem. Bylo to první blbost, které mě napadla. Ono není až tak špatné použít nejdřív mozek, než plácnu nějakou velmi chytrou věc.

„Ne, psi ne. Pouze někteří... “ nedořekla to. Do očí se ji zase nalil smutek.

„Bello, měla by jsi jít na lov. Později ti všechno vysvětlíme, slibuji,“ zašeptala Esmé se skloněnou hlavou. Takže, sečteno a podtrženo musím se nejdřív nakrmit, abych dostala odpověď alespoň na část otázek.

Zamračila jsem se. Nemám ani ponětí, jak lovit. A navíc nehodlám znovu otevřít vzduchu volnou cestu do plic. „Musíš se znovu nadechnout a poddat se svým smyslům. Je to přirozené,“ zavolala ze zdola Alex hlasem, který dokázal povzbudit. Ale stále tu byl jeden problém – nádech.

Pevně jsem semkla oční víčka a odrazila se od podlahy a rázovala si to otevřeným oknem ven. Oči jsem uvolnila až, když se mé nohy bezpečně dotkly pevné země. Rozběhla jsem se pryč od domu, ani jsem nečekala na zaraženou Alexandru, která se dala do pohybu až pár chvil po mě. Neběžela jsem dlouho. Zcela instinktivně jsem přeskočila řeku, jež se linula hluboko v lesích nedaleko od Cullenovic domu. Až potom jsem se zastavila. Neobtěžovala jsem se čekat na Alexu a zcela odhodlaná nasála do plic velký objem plynu, potulujícího se všude kolem nás. Z úst mi vyšlo další tiché zavrčení, když jsem zjistila, že nepříjemný puch nezmizel. Ale bylo tu cítit ještě něco jiného; nasládlá vůně mě naprosto zbavila myšlení. Nevěděla jsem, co to je, ale téměř to přebilo nepříjemný zápach, který byl cítit i v domě a to bylo hlavní.

Neuvědomovala jsem si nic a dala se opět do běhu, tentokrát už s jasným cílem. Chtěla jsem zjistit, co je zdrojem. „Bello!“ zařvala na mě Alex, která za těch pár vteřin, kdy jsem byla přikovaná na místě značně zkrátila můj náskok. Ale bylo už pozdě. Bezhlavě jsem se řítila vpřed. Bylo mi jedno, že jdu vstříc problému; nemohla jsem se zastavit. Oheň v mém krku ještě zesílil.

Čím blíž jsem se přibližovala, vůně nabírala na intenzitě. Blížila jsem se ke konci, věděla jsem to. Byla jsem připravená na tu vůni zaútočit, když se její zdroj objevil přede mnou. Stála tam se svým psem, který nepřestával vrčet. Bylo to logické, zvířata nás dokázala vycítit. Její blonďaté vlasy spadaly kolem jemného obličeje, mohlo ji být maximálně patnáct. Znala jsem ji. Byla to Vicky Weberová, dcera vnočky mé bývalé spolužačky Angely, která byla už pár let po smrti.

Přála jsem si zastavit samu sebe, ale nemohla jsem. Teď jsem to nebyla já, kdo ovládal mé tělo. Všechny svaly se mi napjaly a opět jsem vyrazila vpřed. Moje zuby lehce projely jejím krkem. Bylo to až směšně snadné.

Moje smysli přestaly pracovat už nadobro. Jediné, co jsem dokázala vnímat byla teplá tekutina šetrně stékající do mého krku. Krev, která mě mohla zbavit bolesti...

Oddělovač
<< | SHRNUTÍ POVÍDEK | >>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Naposled... 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!