Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naposled... 2. kapitola

21.11.2009 (10:00) • Arii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3400×

Moje tělo už vzdalo jakýkoliv boj proti ničícímu ohni. Jediný orgán, jenž měl ještě sílu odolávat bylo stále svižně tlukoucí srdce. Záviděla jsem mu tu odvážnost; sama jsem věděla, že čím více se snaží čelit stále lačnícímu žáru, tím více od něj bude potrestáno. Neviditelné pálení sláblo; konečky prstů byli konečně osvobozeny. Nikdy jsem nebyla vděčná za chlad jako teď. Nevěděla jsem jak dlouho tady ležím, můj mozek nebyl schopen zaznamenat jakékoli informace s výjimkou pálení, které tvrdohlavě setrvávalo na prvním místě. Všechno ostatní bylo vedlejší.

Oheň se postupně stahoval ze všech částí těla – s výjimkou srdce, kde se žár i nyní pouze stupňoval. Nevěděla jsem, co můžu očekávat. ON mi nikdy přesně nevysvětlil, co může obyčejný smrtelník od přeměny očekávat. Musí to někdy skončit. Měla jsem umřít v klidu, tak, jak jsem si svou smrt naplánovala. Místo toho jsem ležela na posteli v domě, jenž patřil těm, které jsem milovala a měnila se v novorozenou, krvelačnou bestii se starým tělem. Věděla jsem, že vražda mé nejlepší přítelkyně by to nevyřešila. Nemůžu zůstat v tomhle těle uvězněná navždy.

I přes vrcholící boj v mém srdci jsem přiměla mozek alespoň k minimální práci. Snažila jsem se přehrát si rozhovory, které se odehrály po návratu z Phoenixu. Byla jsem si jistá, že mluvil o své smrti. Musel být způsob, jak zapříčinit smrt upíra. A já na něj přijít musela, jenom to byl způsob, jak se osvobodit.

Mozek mě zklamal. Nebylo v jeho moci vzpomenout si, byť jen na jediné, slovo, které tedy padlo. I mé srdce už opouštěli poslední síly, jeho vytrvalost byla až neskutečná. Neměla jsem mu za zlé, že začalo ochabovat; vzdávalo se. Nesnesitelný oheň jej mučit ještě pár okamžiků, než jsem uslyšela jeho poslední, krásně znějící tóny. Buch, buch, buch... buch. Poslední rána mi zavibrovala celým tělem. Teď už nebyla šance na přirozenou smrt. Věřila jsem, že toto je konec utrpení. Oheň se vzdal a to byla jediná pozitivní věc, kterou jsem si dokázala vybavit.

Moje podvědomí však vědělo víc. Tichý hlásek uzavřený v nejtemnější komůrce uvnitř mé hlavy hlasitě protestoval. Jeho teorie hlásala další, krutější boj. Měla jsem trpět, pokud chci být spokojená. Nechápala jsem to. Už nikdy nebudu ta stará, sedmnáctiletá Bella, která žila plnohodnotným životem v jeho přítomnosti; ale dotěrný hlásek neustávat.

V momentě, kdy mé srdce navždy ztichlo se na mém těle ocitl žár mnohem horší a žhavější než ten, co před nedávnou dobou spásal mé orgány. Nebyla jsem schopná jakkoliv ovládnout sebe samu. Kontrola nad mým tělem byla ta tam; každý sval v těle se mi napjal a odmítal brát ohled na jakékoliv přání mého mozku, který by v tuto chvíli plně rozhodnutý vnímat vše kolem. Každý nepatrný zvuk mi v tele působil ještě větší muka, než samotný oheň.

Něco bylo ale jiné. Moje mrtvé orgány byli stále chladné. Horko si teď pochutnávalo na mé vrásčité kůži. Nechápala jsem nic, jako mnohokrát v mém životě. Ale toto bylo jiné; s přehledem bych tuhle chvíli přiřadila k úryvku z nejstrašidelnějšího hororu, který se kdy objevil. Do hrůzyplného příběhu, jehož částí jsem byla nyní i já. Bylo toho moc. Zrada od nejlepší přítelkyně, kterou jste kdy měli; setkání se starou rodinou. Pro případ, abych toho neměla málo se mi do mysli vedrala i vzpomínka na kamaráda, který mi dokázal hodně pomoci, ale ještě více ublížit.

Scéna, jež mi probleskla před očima byla až neuvěřitelně živá. Pohled na Jacobův tvrdý obličej způsobil bolestivé bodnutí u mého kamenného srdce. Jeho slova jsem si dokázala vybavit i přes velký časový interval:

„Bello, Victorie Tě už neohrozí. Nemá cenu tady zůstávat.“ Kamenná maska si hrála s jeho obličejem. Toto nebyl on; nebyl to můj kamarád, který mě vysvobodil z nicoty, která mě dostihla po Edwardově odchodu.

„Co... Já Ti nerozumím, Jaku!“ moje pocity si právě užívaly divokou jízdu na jednom z nejrychlejších kolotočů. Moje zmatenost přesahoval všechny, mě dosud známé meze.

„Naším úkolem je chránit. Lidem už nikdo neublíží. Pijavici jsme zabili a ti ostatní se nevrátí.“ jeho rty se stáhly do posměšného úšklebku.

„To nám brání v přátelství?“ mého hlasu se pomalu zmocňovala hysterie. V tomto stavu moje mysl nebyla ochotna pochopit, byť jen jedno slůvko z Jakovy řeči. Možná pouze nechtěla.

„Bello, my jsme nikdy nebyli přátelé. Charlie je jedním z největších Billyho kamarádů, museli jsme Tě uchránit – kvůli němu. A navíc,“ zamračil se,“ nebudu se přátelit s tím, kvůli kterému zemřeli dva členové smečky. Možná byla Lea občas protivná, ale měli jsme ji rádi. A o Sethovi ani nemluvím.“ Toto byla rána pod pás. Tón, jímž to řekl mě v hrudi pálil. Troufla bych si říct, že bolest triumfovala i nad utrpením, které do mého srdce vyryl jeho odchod. Tehdy jsem věděla, že on bude šťastný.

Toto bylo jiné. Teď jsem patřila mezi vyvrhele. Mezi nejhorší tvory na světě, jenž zapříčinily smrt těch, kteří je udržovali mezi živými. Těch, které milovali. Jacobovi slova mě budou pronásledovat do konce života. Nejen proto, že skončilo jedno z krásných přátelstvích, kterého jsem nebyla hodna, ale i proto, že mi bylo oznámeno, že jsem vrah. Vlci neměli důvod zůstávat v mé blízkosti. Nebýt mě, nikdy by Victoria nepřišla a nikdy byl o život nepřišel někdo tak úžasný, plný pochopení jako byl Seth. Jeho sestra Leah byla povahově odlišná, přesto to však byla živá bytost, která si život zasloužila. Neměla jsem právo je ochudit o jejich existenci. Kdybych se za Victorií vydala sama, byla bych už několik let po smrti. Jenom já; ne nikdo jiný, ne ti nevinní...

Vzpomínka se vzdala stejně rychle jako odešla. Ráda jsem ji nechala jít. Nechtěla jsem se utápět v lítostivých vzpomínkách teď, kdy si s mým bezvládným tělem pohrával neutišitelný oheň.

Byl to tichý šepot, který donutil moje myšlenky ustoupit do pozadí:

„Jsi pitomá, Alice!“ Ten hlas hlas jsem znala. Jenže už to nebyl ten milý a chlácholivý, nyní byl přesycen zlobou a tvrdostí. To nebyl Edward, kterého jsem znala.

„Já? Kdyby ses nechoval tak dětinsky a nenechal ji tu, nic by se nestalo!“ Její hlas se také změnil. Nyní z něj proudem sršela zloba. Bylo to jiné, než když jsem odmítala její nákupy nebo když jsem na sebe nevzala tričko, které mi koupila. Takovou jsem Alici nikdy nezažila.

„Kdyby, kdyby, kdyby... kdybys se mezi nás nepletla, nestalo by se toto,“ odsekl. „Já mám ji pořád rád. Vím, že se nebude mezi námi cítit dobře. Jsme všichni mladí, jen ona navždy devadesátiletá.“

„Já se mezi vás nepletu, je to moje kamarádka! A víš že to tak není, viděla jsem to!“ Pokud by mohla, vybuchla by hněvem.

„A ty moc dobře víš, že že tvým vizím už nejde věřit! Kdy jsi naposledy viděla mě?“ výsměch v jeho hlase byl dokonale zřetelný.

„Před tím, než jsi se dal dohromady s tou obludou!“ vyštěkla a vzápětí jsem uslyšela zvuk řinčícího skla a pronikavé vrčení.

„Nech ji na pokoji, ano? Ona nemůže za tvoje nerozvážnosti!“ Jestli jeho hlas byl předtím hrubý, tak by mě zajímalo jaké slovo použít pro tento tón.

„Pusť mě! Můžu si říkat co chci a o kom chci! I o tom čoklovy, ty mi nemáš co poroučet!“ Nikdy bych nevěřila, že Alici zažiju tak rozzuřenou, nechápala jsem co se děje. Čokl, slepá Alice, sklo a vrčení... Nedávalo mi to smysl, vůbec nic.

„Edwarde, nech ji na pokoji,“ ozval se nový hlas patřící dívce. Byl tak naplněn chladem,že kdyby chtěl mohl by uhasit i oheň, který si vesele tančil na mé kůži. „Jak kdyby za to stála,“ uchechtla se.

„No ty jsi tu chyběla, feno!“ zase Alice. Nepodařilo se mi přimět můj mozek k práci. Mohla jsem pouze doufat, že mi to bude později někdo ochoten vysvětlit. „Mimochodem, má dvě minuty,“ zatrylkovala a veškerý hněv byl pryč. Ani jsem si neuvědomila, že během jejich hádky se žár dal na ústup. Někdo si sedl vedle mě povzbudivě stiskl ruku. „Mimochodem, tady máš důkaz, že svým vizím můžu ještě pořád věřit!“ Z odstínu jejího hlasu sršelo vítězství.

„Pojď Veronico, nechci, aby jste se porvaly. Sice nepochybuju o tom, kdo by vyhrál, ale i tak.“ zašeptal sladkým hlasem. Veronica? A to je zase kdo?

„Alexo, Carlisle, Esmé! Pojďte sem!“ zakřičela. Bolest už byla pryč, ale nebyla jsem si jistá, jestli nebude lepší zůstat v nevědomosti.

Dveře tiše zaskřípaly a jemný vánek mi oznámil přítomnost dalších lidí v místnosti. Teď už musím otevřít oči, nejde ten okamžik do nekonečna oddalovat. Otevřela jsem oči a vymrštila se do sedu. Překvapila mě ta rychlost. Očima jsem střelila po všech přítomných. Vypadali všichni stejně. Až na jednoho nového člena rodiny. Štíhlá dívka s dlouhými mahagonovými vlasy se na mě příjemně usmívala. Věděla jsem kdo to je, znala jsem ji. Můj mozek vypověděl službu; bez rozmýšlení jsem vyskočila a vrhla se Alexandře kolem krku. „Alex, sestřičko moje!“ zašeptala jsem.

<< | SHRNUTÍ POVÍDEK | >>

Autor: Arii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naposled... 2. kapitola: