Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naposled... 1. kapitola

Naposled... 1. kapitolaTákže, Bella umírá v krásných 90ti letech v nemocnici. Edward ji opustil – s tím rozdlem, že se nikdy nevrátil. To ještě netuší, jaké dožití nedožití jí život připravil. Do Forks – kde po celý život zůstavala – opět zavítají Cullenovi... Takže, přeju hezké čtení... :)

Byla teplá noc. Otevřenými okny proudily do nemocničního pokoje pravidelné závany osvěžujícího vánku, který příjemně chladil na mém starém, vrásčitém obličeji. Toužila jsem mu přikázat, ať si mě odnese. Chtěla jsem uprchnout někam daleko; pryč od všech těch nenasytných pohledů mladých lidí. Přála jsem si zemřít v klidu, ke smrti jsem nepotřebovala slyšet chlácholivé hlasy nemocničních sestřiček a lživé slova doktorů, jež mě přesvědčovaly o dalších, šťastně prožitých letech. Věděla jsem, že tahle noc je zároveň jedna z mých posledních. Nelitovala jsem svého života neživota, byla jsem ráda, že všechno trápení a stesk za nedlouho zmizí spolu se mnou. Už se nebudu trápit, nikdy.

Bylo jen těžko uvěřitelné, že jsem kdysi měla příležitost zůstat mladá, navždy. Při vzpomínce na něj se mi okolní svět zatočil a před očima jsem měla najednou temno. Přístroje – do této chvíle klidně postávající za mou hlavou – začaly zběsile pípat. Ve stejném okamžiku se prudce rozletěly dveře. Z posledních sil jsem přinutila svůj mozek reagovat. Ztěžka jsem hlavu natočila ke dveřím a mé srdce se mi málem znova zastavilo. Stál tam ten, kterého jsem kdysi považovala za otce. Carlisle, pořád stejně krásný a mladý. U starého srdce mě bolestivě bodlo. Takhle jsem si odchod nepředstavovala. Měl přeci proběhnout v klidu, ne?

Zázračná síla dokázala moje orgány opět uklidnit; monitory za mou postelí též ztichly. Byl to magický okamžik. Brala jsem v potaz jejich rozhodnutí, už mě měli plné zuby, proto odjeli a doufali, že už mě nikdy nespatří. Přála jsem si jim toto rozhodnutí usnadnit. Kdybych tušila, že v posledních hodinách se ve dveřích mého pokoje zjeví jeden z těch, které jsem tak milovala, byla bych se bývala zabila v autě, nebo bych si přihodila jiný smrtelný úraz. Ale teď už bylo pozdě střádat jakékoliv plány.

Výraz v jeho tváři roztál, stále však nehybně stál na prahu, jenž viditelně zvýrazňoval hranice mezi chodbou a nemocničním pokojem. Nevěděla jsem, jestli čeká na moji reakci, nebo promýšlí útěk. Neměla bych mu to za zlé. Vyhnala jsem je z domova a teď jsem se před ním objevila naprosto neschopná se o sebe postarat, upoutaná na nemocničním lůžku.

„Doktore Cullene,“ oslovila ho mladá žena, která se pár vteřin po jeho příchodu připlížila ke dveřím. „Isabella Swanová, prakticky na dožití, devadesát jedna let.“ Nestarala se o to, jestli ji uslyším, nebo ne. Své oči upírala na Carlislea, okolní svět se jí podařilo docela úspěšně ignorovat.

„Ano, já vím,“ dodal hrubým tónem a opovržlivým pohledem spražil ženu postávající kousek od dveří. „Mohla byste nás prosím nechat chvíli o samotě?“

„Samozřejmě,“ odsekla. Prudce se otočila na podpatku a nasupeně odkráčela mě neznámo kam.

Udělal krok do místnosti. Byl váhavý; na okamžik se zastavil a nepatrným pohybem zabouchl dveře. Jakmile se zacpala sebemenší skulinka, rozezvučel se mobilní telefon v jeho kapse. S povzdechem ho ladným pohybem s otvoru ve svém plášti vytáhl a zamumlal: „A vida, Alice.“

„No konečně! Už jsem myslela, že se ho toho pokoje nedostaneš! Hele, omlouvám se, že jsem neřekla ani slovo, ale ještě mi poděkujete. Jsem ráda, že Bellu přivezeš k nám. Neboj se, nebudou žádné problémy, zbývá jí šestnáct dnů života. Mimochodem, Bello, pozdravuju Tě!“ nenechala se přerušovat. Svůj hovor ukončila přesně v tom momentě, kdy vyslovila své poslední slovo.

„Bello,“ oslovil mě váhavě. „Já... Omlouvám se, netušili jsme to, nikdo. Tedy, kromě toho prcka, co si postavil hlavu a odmítal cokoliv prozradit.“

„Nemáš se za co omlouvat, Carlisle. To spíš já. Respektuju rozhodnutí vás všech; nechtěla jsem se nikomu z vás už nikdy připlést pod nohy...“ neplánovala jsem ukončit své omluvy tak brzy. Slova se mi z úst řinuly téměř rychlostí světla. On mě ale přerušil.

„Ticho,“ na jeho tváři se objevil úsměv. „Kdybych řekl, že jsme odjeli dobrovolně, lhal bych Ti. Donutil nás k tomu ten pitomec, kterého jsi milovala.“ Při slově pitomec se na jeho tváři objevil znatelný úšklebek. „Chtěl pro tebe bezpečný lidský život. Věř, že odchod byl pro něho ještě těžší, než pro tebe. Do teď se k nám pořádně nevrátil.

Pěkně mu to komplikuje Alice; ne, že si to nezaslouží, ale někdy bych řekl, že to kapku přehání.“ znovu se zasmál. „Ale naprosto ji chápu. Zbavil ji nejlepší přítelkyně a také členky rodiny; ta mu to jenom tak nezapomene.“ Začínala jsem mít pocit, že načisto přišel o rozum. Jak se tady může klidně vybavovat s člověkem, jako jsem já; s tím, kdo rozvrátil jeho rodinu.

„Ale...“ opět mě nenechal domluvit.

„Nemyslím si, že nemocnice je dobré místo na vykládání. Určitě jsi slyšela Alici; chce Tě u nás doma. Dozvíš se všechno, slibuju.“ Dozvím se všechno? To znamená zase co?

„Carlisle, já už k vám nepatřím. Jak už jsem řekla. Kdybych věděla, že vám opět zkřížím cestu, nechala bych se dobrovolně zabít od Laurenta, nebo bych vymyslela něco jiného.“ Při vzpomínce na nevítaného návštěvníka jsem se zamračila a mé srdce se opět rozbušilo svým chvátavým tempem.

„Bello...“ Ach jo, když mě může skákat do řeči on, tak proč bych nemohla i já?

„Ne, Carlisle. Oba moc dobře víme, že jsem do vaší rodiny v nikdy nepatřila a patřit nebudu. Nemůžu se k vám jenom tak nasomrovat a zemřít tam.“

„Dobře, takže teď budu mluvit zase chvíli já. Pochopím, pokud jsi se nikdy nepovažovala za členku naší rodiny, ale pro ostatní jsi byla sestřička a milovaná dcera. Všem chybíš. Esmé, Alici a ostatním také. I přes to, co Jasper udělal, chce Tě zpět; mrzí ho to. O Alex... tedy o Emmetovi ani mluvit nemusím a Rosalie s Edwardem půl století nepromluvila za to, jak Ti ublížil.“ Alex? Takže nový člen rodiny. Na vyptávání budu mít snad ještě dost času. Mimochodem, i Rose nad mým odchodem z jejich rodiny smutnila? Tohle nemohlo být pravda. Musela jsem už dávno zemřít. Nebo jsem upadla do kómatu a všechno je to krásný sen. Jestli to má být konec, beru to. „Pro Edwarda to bude rána, to připouštím; ale dej mu šanci se omluvit.“ Cože, omluvit se?

„Myslím, že jediný, kdo se potřebuje omlouvat jsem já, protože nikdo k vám tak nedolézá a nelikviduje rodinu.“ Zamumlala jsem.

„Pořád stejně tvrdohlavá, jak vidím. Takže, budu dělat, že jsem poslední poznámku neslyšel, ale zároveň to beru jako souhlas, ano?“

„Ano, pojedu k vám.“ Uvědomila jsem si zásadní věc. Nemůžu odejít z tohoto světa, aniž bych viděla mateřskou tvář Esmé, milující mámu rodinky upírů. Šibalské oči mé nejlepší kamarádky. Toužila jsem znovu pohlédnout do moudrých očí Jaspera, veselého Emmetova obličeje a vidět dívku, jež se svou krásou může podobat řecké bohyni. Pouze Edwardovi jsem nechtěla zkřížit cestu, tomu ne. Na to ho moc miluju.

Ledové ruce mě objaly. „Vítej zpátky, Bello. Esme tady bude za pár minut.“ Ne Alice? Tohle nemohlo být snění. Ve snu člověk přece nemůže být tak dokonale zmatený!

Carlisle byl stejně vnímavý člověk jako před osmdesáti lety. Pro něj nebylo těžké všimnout si mého znepokojení. „Alice s Jasperem jsou na cestě. Do Forks přijedou přijedou asi za dvě hodiny. Nemá cenu držet Tě tu tak dlouho.“ Zase se usmál. Všechny vzpomínky, které jsem si násilím udržovala v hlav byli pobledlé, v porovnání se skutečností se jevili mizerně. „Esmé bude šťastná, uvidíš. Nevím, kdy přijedou ostatní. Dej jim čas do večera.“ Je možné, aby četl myšlenky i on? Zatím mi odpověděl na každou nevyřčenou otázku.

„Kde vůbec bereš jistotu, že mě budou chtít vidět?“ můj hlas neposlušně přeskakoval z jedné oktávy na druhou. Nebyla jsem připravená; ještě ne.

„Ty jsi s nimi nežila celých sedmdesát let pod jednou střechou, neviděla jsi ten rozdíl. Všem moc chybíš...“ Nevím, jestli chtěl pokračovat, ale přerušilo ho prudké otevření dveří.

Esmé. Moje vzpomínky rázem ožily. Přede mnou stála ona; ta, kterou jsem mohla považovat za matku. Byla stále stejně krásná, jedinou vadu tvořil nyní její obličej stažený do bolestné grimasy. Věděla jsem, že za ni můžu já... Nesmí se kvůli mně trápit. Chtěla jsem jí to říct, ale slova mi zmrzla na jazyku; nebyla jsem schopna promluvit ani slovo. Mé oči zatopilo několik křišťálových kapek slz. Touha obejmout ji ještě vzrostla. Slova přichycená na jazyku neroztávaly. Své ochablé ruce jsem natáhla směrem k ní. Neuběhla ani sekunda a znovu mě objímaly ledové ruce. Byli tak jemné, mateřské. „Esmé, jak ty jsi mi chyběla!“

„Ty mě taky, zlatíčko. Jsem ráda, že jsi zase zpět.“ Moje duše pookřála. Vrásky, jež na se na ní po celých šedesát let tvrdohlavě držely teď bez jakéhokoliv vnitřního boje zmizely. Zase jsem byla ta stará, mladá Bella. S nadějí jsem povolila víčka; věřila jsem, že i moje kůže nabije mladistvého vzhledu. Nestalo se tak. Jako již několik let se na mě stále mračilo několik vrásek, jež se líně povalovaly na mém těle. Sakra, zanadávala jsem v mysli. Ta figura, ve které přežívám už nikdy nebude taková, jakou bych si ji přála mít. Po více než půl století jsem opět našla rodinu a teď mám zemřít? Žalostně jsem očima propálila přístroje. Pokud to znamená, že budu ve svých posledních dnech méně trpět, jsem ochotna zemřít s jehlami zabodnutými v žilách.

„To Ti nepomůže,“ odpověděl Carlisle smutným hlasem. V tom případě nebyl důvod zde déle zůstávat. Chci vidět Alici – mojí jedinou přítelkyni, mou drahou sestřičku.

„Můžeme vyrazit?“ Blbá otázka. Neodvažovala jsem se ani doufat, že by se můj odchod obešel bez dalších vyšetření a nesčetného podepisování.

„Ano. Neboj se, všechno za Tebe vyřídím.“ Úleva přece jenom přišla. S jemným štípnutím mě zbavil všech drátů a trubiček, jež byly nějakým způsobem upevněné ke mně. Bolel mě každý pohyb, ale v tuto chvíli nebyl čas na vnímání jakékoliv bolesti. Za doprovodu těžkého oddechování jsem přinutila své ochablé tělo posadit se. Moje pocity se mísily v hlavě. Nevěděla jsem, jestli mi někdo nasadil růžové brýle, ale vše jsem viděla pozitivně. Krátké dva týdny strávím u těch, které miluju.

„Bello, tady máš oblečení...“ zašeptala moje maminka. Když jsem se dotkla jemné látky, ovanul mě mnohem mrazivější větřík, po němž následovalo krátké pootevření a následné zavření dveří. Nechtěla jsem, aby odešel.

„Má teď práci. Neboj se, večer ho zase uvidíš,“ dodala na vysvětlenou Esmé a pomalu mi začala natahovat sytě žlutou mikinu a hned po ní černé sametové tepláky. Tušila jsem, čí je to práce. V duchu jsem děkovala, že rozum dostihl Alici alespoň při tomto výběru; byla jsem vděčná, že se na mě nerozhodla nacpat úzkou minisukni v kombinaci s jedním z těch šílených, krátkých triček.

„Ne, tohle Ti Alice nevybrala,“ jak mohla vědět, na co myslím? „Alicina volba zní: upnuté jeany a tričko na ramínka. Doufala jsem, že se nebudeš zlobit, že jsem dosavadní šatník kapku pozměnila.“ Jak bych se mohla zlobit? Být to v mé moci, rozběhnu se k ní a obejmu ji kolem krku... Nevšimla jsem si, že se mi snaží navléknout ony černé tepláky. Moje postava byla i nadále pohublé. Ani ve stáří se mi nepodařilo nabrat pár kilo. Dříve mi nevadilo, že svému tělu dopřávám nedostatek potravy; nyní bych samu sebe nejraději seřvala. Byla jsem si jisté, že i tato maličkost si vybírá svou daň v podobě zkrácených dnů mého života.

„Můžeme jít?“ Pomalu jsem se nohama dotkla podlahy. Brala to jako souhlas, za což jsem byla ráda. Nechtěla jsem mluvit, ale pouze si užívat realitu. Podepřela mě a vydaly jsme se ke dveřím ohraničující moje vězení. Byla jsem ráda, že se odsud konečně dostanu. Výtahy, k nimž mě vedla nebyly daleko. Na první pohled stará kabinka se skřípěním přijela až k nám. S Esméinou pomocí jsem nastoupila; navzdory starému krámu, jehož kvílení ohlašovalo špatný stav místnůstky, jsem se cítila bezpečně. Ledové ruce mě držely v silném objetí. Nemohla bych upadnout, ani kdybych se o všemožně snažila. Znovu po sedmdesáti letech jsem pocítila tu hřejivou mateřskou lásku, kterou mě v tuto chvíli štědře obdarovávala Esmé.

Výtah se s tichými protesty přece jenom rozjel dolů, do přízemí. Opět s pomocí mé maminky jsem překonala krátkou vzdálenost mezi dveřmi nemocnice a černým Mercedesem, jehož vlastnictvím se pyšnili Cullenovi. Klidně jsem přešla a usadila se v přední části vozidla. Nebylo těžké najít pohodlnou pozici v měkkém křesle v jednom z nejmodernějších aut.

Bylo ticho. Tak frustrující klid. Nemohla jsem těchto pár dní promarnit mlčením. „Esmé,“ zašeptala jsem se zvědavostí, „ehm, bydlíte pořád tam?“ Byla jsem si jisté, že slovo tam si přeloží naprosto přesně.

„Ano, pořád na stejném místě...“ náznak jejího úsměvu byl slabý. Jako na povel se na jejím obličeji znova rozprostřela bolestivá maska. Nechtěla jsem ji takto vidět, ničilo mě to. „Ehm, Bello?“ ztichla. Bylo to, jako by její hlas někdo přivázal silným provazem a ona jej nedokázala osvobodit.

„Ano, Esme.“

„Jsem moc ráda, že Tě zase vidím,“ vycouvala. Byla jsem jistá, že toto není téma, o němž se mnou chtěla debatovat.

„Já jsem také moc ráda,“ slova mi z úst téměř vystřelily. Nedokázala jsem je plně ovládat. „Jenom mi přijde život nespravedlivý. Sotva se objeví moje rodina, musím odejít já...“ Slova jsem nechala viset ve vzduchu. Nemělo cenu větu dokončovat. Obě jsme věděli, co mám na mysli. Šestnáct dní je moc málo.

„Bello?“ zašeptala a já zjistila, že znova pokouší náš rozhovor navodit na stopy tématu, od něhož před několika sekundami uprchla. „Vím, že je po pozdě, ale jsme ochotni to udělat.“ Na konci věty se jí hlas zlomil.

„Víš, Esmé,“ začala jsem váhavě, „před sedmdesáti lety bych tento návrh uvítala s otevřenou náručí. Vlastně i teď bych po něm doslova chňapla, ale něco mi brání.“ Neodvažovala jsem se jí podívat do tváře. Věděla jsem, jak moc ji moje slova bolí, ale nemohla jsem zůstat taková navždy. „Brání mi v tom moje tělo. Nechci v něm být navěky zakletá, nechci být navždy devadesátiletá.“ Zadívala jsem se ven. Neodvažovala jsem se v tuto chvíli podívat Esmé do obličeje. Kdybych zůstala stará, trpěla bych a díky mě by trpěli i oni.

Cesta ubíhala rychle. Dlouhé větve postranních křovin se jemně otíraly o černé auto, jež se ztrácelo v temnotě, panující všude kolem. Bylo lákavé zůstat tu s nimi navždy. Ale nemohla jsem jim ubližovat.

„Promiň Bello, ale musela jsem se zeptat.“ Znovu se usmála. Začala zastavovat. Několik metrů od nás se choulila rodinná vila. Dům byl na chlup stejný, jak jsme si ho pamatovala. Auto zastavilo přímo před schody. Bez jediného slova mě Esmé vzala do náručí a vyběhla se mnou do prvního patra, kde mě postavila před jedny z dveří. Nepamatovala jsem si, komu patřily. „Alice už přijela. Měla by jsi jít za ní.“ Nečekala na mou odpověď. Stejnou rychlostí zmizela v přízemí.

Tupě jsem stepovala přede dveřmi, bála jsem se vejít. No tak, Isabello, Alice Tě nezabije! Nakázala jsem si v duchu, pevně semkla rty a sáhla po klice. Leounce jsem ji zatlačila směrem dolů a těžké dřevěné dveře se pohnuly. Stála tam, stejná jako tehdy.

„Alice,“ zašeptala jsem tiše. Stála zády ke mně, oči upírající do černé temnoty, která vládla noci za oknem. Prudce se otočila. Její oči byli zlaté, přesto se v nich těsnalo zděšení spolu s překvapením a vítězstvím. Nechápala jsem, jak se tak odlišné věci můžou spolu snést. Byla stejná jako tehdy, kdy jsem ji viděla naposledy. Její černé, rozjařené vlasy se matně leskly ve slabém světle zářivky, jež osvětlovala pokoj.

V mžiku se její oči opět rozšířily. Znatelně ztmavly a zahleděli se do dáli, do budoucnosti. Její vize trvala pouhou vteřinu. Dlouhou sekundu, než se vrátila zpět do současnosti. Avšak i za tak krátkou dobu jsem si dokázala vybavit všechny společně prožité chvíle. Vzpomínky opět drásaly mé srdce. Nesnažila jsem se je odehnat. Věděla jsem, že tohle jsou poslední chvíle, kdy moje ochablé srdce ještě poslušně tluče. Byla jsem téměř připravená na konec. Pouze jsem potřebovala slyšet její hlas, připomínající hru tisíců malých zvonků. Ten líbezný zpěv, který patřil mé nejlepší přítelkyni.

„Bello,“ její hlas byl zlomený. Ale i přes to všechno se k němu drze přikradlo i vzrušení podporováno očekáváním. Nechápala jsem to. Dříve než jsem se stačila na cokoliv zeptat, opět promluvila. „Vím, jak moc Tě to bolí. Omlouvám se Ti, ale ničí mě jenom ten pohled. Nenechám Tě dál trpět!“ Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, co si myslet.

Moje srdce najednou ztěžklo. Moje křehké nohy se pod tou tíhou podlomily a já bezvládně klesala k zemi. Hlasy se mi slévaly v jeden hlasitý hukot; místo krásného pokoje jsem viděla pouze stále se zvětšující rozostřená černá skvrna. Ledové ruce mě jemně podebraly a něžně položily do měkké postele. Moje srdce netlouklo pravidelně. Často vynechávalo tepy, když jsem pochopila. Alice věděla, jaké je pro mě utrpení klidně ležet s jehlami nepohodlně zabodnutými ho mých paží. Poznala, že jsem připravená navždy odejít z nynějšího uspěchaného světa. Nechtěla, abych trpěla ještě více. Chtěla mi odchod co nejvíce usnadnit a urychlit.

„Odpusť mi to, Bello, ale nemůžu se dívat, jak si pro mou sestřičku pomalu přichází smrt!“ zašeptala.

Sestřičku, její slova mě zahřály u srdce. I po tolika letech mě považuje za svou rodinu. Pomalu přišla až ke mně. Její ledové paže se pověsily na můj krk a svou váhou mě lehce zatlačila na stříbřitou pohovku, která si klidně trůnila v rohu pokoji. Ještě jednou mě objala a po té své studené rty přitiskla k mému krku. Jejím ostrým zubům nedělalo žádný problém proříznout tenkou kůži na hrdle. V momentu mi zažalo žilami proudit stále větší teplo.

Pochopila jsem. Její vize byla pravděpodobně o mé dlouhé a bolestné smrti. Rozhodla se mi pomoct, chtěla urychlit můj odchod. Proto za mnou nechtěla přijet do nemocnice. Toužila jsem jí naposledy obejmout, ale oheň kolující v žilách se rozléval v celém těle. Copak to nemělo skončit? Nepopisoval mi to Edward jako rychlý odchod? Pomalu jsem začínala pochybovat o jejím činu.

Žár už zaplavil celé mé tělo. Přestávala jsem věřit, že na má krev zasytí moji přítelkyni a zároveň můj život odejde do věčných lovišť. Požár zuřící uvnitř mého těla se neustále stupňoval, když se Alicina hlava vzdálila od mého krku. Tohle že má být konec? Takhle budu trpět navěky? Ne, to není možné. Nic jsem nepochopila, alespoň ne doteď. Nad svým novým objevem se mi zvedl žaludek, odmítala jsem tomu věřit. Ne, Alice mi to nemohla udělat.

Ačkoliv jsem to nepovažovala za možné, oheň olizující mé lidské orgány každou vteřinou nabýval na intenzitě. Věděla jsem, že přeměna začala; už není žádná cesta zpět. Navždy zůstanu zakletá ho tohoto prokletého těla; už napořád.

Oddělovač
<< | SHNUTÍ POVÍDEK | >>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Naposled... 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!