Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na věčnost 8

Plakát


Na věčnost 8Abigail bojuje se svou novou přirozeností. Bojí se sama sebe, ale pro Willow by udělala cokoliv.


8. Pro naše děti

Nedýchat bylo proti všemu, co jsem za svůj život poznala. Strach se mi zakusoval až do morku kostí. Popíralo to veškerou logiku. Přesto jsem byla ochotná to kvůli své dceři podstoupit, i když se moje mysl proti tomu bránila. Přítomnost Esmé mi však dodávala odvahu a víru v další den s Willow. Musela jsem postupovat malými krůčky.

„Nechám tě tu chvíli o samotě, souhlasíš?“ Esmé postávala u dveří s rukou na klice. Já stále byla před zrcadlem a nemohla od své tváře odtrhnout pohled.

„Je… je to bezpečné?“ Měla jsem ze sebe strach. Bojovala jsem s nutkáním utéct a zamířit rovnou za Willow. Jenže co bych udělala? Hrozně jsem se toho bála. Po lovu s těma dvěma a s vědomím, že upír pije lidskou krev, to mohlo dopadnout katastrofálně.

„Určitě. Dohlížíme na tebe.“

„Tak dobře.“ Dveře lehce kleply a já slyšela její kroky, jak se vzdalují. Nemusela jsem se příliš soustředit, abych věděla, že se moc nevzdálila a postává u okna na konci chodby. Samota v tomhle domě a mém stavu, byla trochu subjektivní.  Soukromí tu zřejmě neexistovalo, když měl každý dokonalý sluch. Dokázala jsem určit, kdo kde v domě je. Jestli mlčí, mluví, dýchají nebo jim bije srdce.

Jasper měl pravdu. Začínala jsem se se svými dokonalejšími smysly sžívat. Zvyknout si na to byla věc druhá.

Znovu jsem se podívala do zrcadla a jen velmi pomalu jsem otevřela ústa, abych si prohlédla zuby. Uklidnilo mě, když žádný zub nebyl špičatý, zůstaly stejné. Počítala jsem s tím, že budou špičaté nebo prostě jenom delší. Jinak by nebylo možné, abych dokázala prokousnout těm zvířatům srst a kůži a dostat se až k tepně. Přirozeně má člověk zuby odolné, ty přetrvají z lidské kostry nejdéle. Upíří zuby musely být stejně tvrdé jako jejich kůže. Ani jsem nepočítala, kolikrát jsem při lovu sebou praštila o zem nebo kameny. Moje kůže zůstala neposkvrněná, což mě vedlo k předpokladu, že upíra nebude snadné zabít dřevěným kolíkem. Zdali vůbec.

Zvedla jsem pravou ruku a přejížděla si palcem po zubech. Čekala jsem, že se vytáhnou, když jsem vzpomínala na krev těch zajíců, kteří posloužili jako trénink před něčím větším. Nestalo se tak, spíš se mi sbíhaly sliny, které jsem znechuceně vyplivnula do umyvadla. Zaskočeně jsem zírala na malou stříbřitou kapku, která připomínala rtuť.

Nedokázala jsem nad tím přemýšlet a potřebovala si nutně vyčistit zuby. Vzpomínka na to, kolik zvířat jsem zabila, abych ukojila svoji žízeň, mě trochu zneklidňovala. Odolala jsem nutkání se zhluboka nadechnout a neochotně prohledala skříňky, kde byl naštěstí zabalený kartáček i s pastou. Jakoby je tam nachystali přímo pro mě.

Čistila jsem si zuby dlouho, ale nemohla jsem se zbavit toho zvláštního pocitu v ústech. Spíš za to mohly moje myšlenky. Pořád jsem před sebou viděla ty vyděšené sobí oči, než jsem se na to majestátní zvíře vrhla. Jeho krev konečně uhasila moji neukojitelnou žízeň, přesto jsem věděla, že je to chabá náhražka. Jako bych ze dne na den přestala jíst maso a nahradila ho sójou nebo tofu. Rozčilovalo mě to a chtěla se tomu vzepřít. Avšak okamžitě po takových myšlenkách přišla studená sprcha a v podobě tváře Willow. Dělala jsem to kvůli ní, už od narození, kdy jsem jí slíbila, že ji ochráním před vším nebezpečím, které by ji mohlo ohrozit.

Vypláchla jsem si pusu a ještě zírala na svoje rudé oči. Skutečně měly barvu krve. Už jsem chápala, proč Esmé polkla. Také to ve mne vyvolávalo žízeň a pálení v hrdle začalo znovu sílit. Rázem mi připadalo, že té krve bylo málo. Potřebovala jsem další, abych vůbec dokázala na Willow myslet. Chtělo se mi brečet. Bála jsem se, že až svoji dceru spatřím, budu pociťovat to hrozné pálení. Ani všechna krev světa ho snad nedokázala uhasit, abych s ní mohla být.

Ozvalo se klepání na dveře. „Všechno v pořádku?“ zeptala se Esmé a já zavřela oči. Netušila jsem na co myslet, abych ty zvrácené myšlenky zapudila.

„Nezvládnu to,“ zašeptala jsem bolestně. Dveře lehce klaply a už jsem na ramenou cítila utěšující ruce.

„Jsem tady s tebou. Se vším ti pomůžu. Pokud se na to necítíš, odložíme to a zajdeme si znovu na lov.“

Zavrtěla jsem hlavou, když jsem si vzpomněla na ten vyděšený pohled toho zvířete. Měla jsem pocit, že budu zvracet. Nechtěla jsem to znovu podstoupit. Nedokázala jsem si představit, že bych zabila další zvíře, natož člověka. Z hrdla mi vyšlo zavzlykání.

„Já to nechci,“ vzdychla jsem, sednula si na podlahu koupelny a přitáhla si kolena k hrudníku. Esmé mě konejšivě hladila po rameni.

„Nejde to jinak? Třeba krevní konzervy nebo krev z jatek? Prostě abych přitom nemusela nikoho zabít?“ Příčilo se mi kohokoliv zabíjet, dokonce i zvířata. Nebyla jsem vegetarián, ale když jsem viděla do očí těch zvířat, pocítila jsem vinu a nechuť.

„Nezkoušeli jste to?“ zeptala jsem se rozechvěle, když mi Esmé neodpovídala. „Nemyslím lidskou krev, ale ta zvířecí.Není jiný způsob, jak ji získat, aniž bych to zvíře musela zabít já?“ Plakala jsem, ale žádné slzy se nedostavily. A to mě hrozně frustrovalo. Nakonec mě Esmé pevně objala a já jí vzlykala do ramene.

„Najdeme pro tebe řešení, holčičko.Slibuju,“ zašeptala mi do ucha a já ji pevně objala. Drtila jsem ji ve svém objetí, jakoby mi to mělo dát odpověď. Po chvíli mě musela Esmé upozornit, že jsem mnohem silnější než ona. Zděšeně jsem ji pustila a ona se na mě povzbudivě usmála.

„Půjdeme za mým mužem. Musíme si s tebou promluvit.“ Prstem pod bradou mě donutila k ní vzhlédnout a já nejistě přikývla.

Zadržela jsem dech a vydala se za Esmé. Prováděla mě jejich obrovským domem, ale já neměla myšlenky, abych si ho prohlédla a zavzdychala nad jeho dokonalostí a velkolepostí. V půli cesty jsem udělala tu chybu, že jsem se zcela podvědomě nadechla. K mým čichovým buňkám se donesla naprosto opojná vůně, která mi rozpálila hrdlo. Než jsem se však stačila znovu pohnout, něčí pevné tělo mě přitisklo ke stěně.

„Edwarde!“ vykřikla překvapeně Esmé a já pohlédla do těch zlatavých očí plné zloby.

„Ani na to nemysli,“ pohrozil mi a já se pod jeho pohledem roztřásla.

„To stačí, prosím, synu. Neděs ji.“ Upír přede mnou otočil pohled k mé průvodkyni.

„Ucítila ji a…“ Víc neřekl, když mu Esmé položila ruku na rameno.

„Děkuji ti, ale už ji pusť. Takhle to prosím nedělej.“ Kývla na něj a ten mladík, co nevypadal na víc jak osmnáct, mě neochotně pustil. Z očí mu sršely blesky a já nechápala, co jsem udělala.

„Měli bychom ji odsud odvést,“ procedil skrze zuby a já na něj zděšeně zírala.

„Já ji zvládnu,“ řekla mu tak jemně, ale přesto v tom byla znát autorita. Nedokázala jsem se pohnout, dokud neodešel.

„Co jsem udělala?“

„Řekneme ti to. Pojď.“ Pobídla mě v chůzi do pracovny jejího muže, kde postával i Jasper. Věnoval mi povzbudivý pohled. Za stolem u obrovského okna postával další muž. Už jen z toho postoje na mě působil jako někdo, kdo tady o všem rozhoduje. I když vypadal mladě, z jeho pohledu na mě vyzařovaly léta zkušeností, možná celá desetiletí.

„Rád tě poznávám, Abigail. Já jsem Carlisle. Dozajista máš spoustu otázek, které ti milerád zodpovím. Přesto jako první přijmi naši omluvu.“

„Za co?“

„Za tvůj nynější stav. Je naší chybou, že se z tebe stal upír.“ Překvapeně jsem se podívala na Esmé, která se mi omlouvala pohledem.

„Vy jste to neudělal. To ten upír.“ Jen při vzpomínce na něj jsem se otřásla strachem.

„Ten upír jednal na popud našich rozhodnutí,“ povzdychl si.

„Tomu nerozumím.“

„Abych začal od začátku. Dokonce i my upíři máme někoho, kdo dohlíží na dodržování zákonů, které zajišťují, aby si o nás lidé mysleli, že nejsme skuteční. Před pár lety jsem se naši rodinu snažil chránit, ale rozzlobil jsem tím trojici upírů, kteří dohlíží na dodržování zákonů. Mysleli jsme si, že se nám to podařilo vyřešit, ale před pár dny jsme zjistili, že to tak není.“ Proti své vůli jsem se ošila, i když to nebylo třeba. Dokázala bych bez pohnutí stát celé hodiny, ale něco mi napovídalo, abych to udělala. Možná ještě pozůstatek mého lidského života.

„A to ti tři vytváří nové upíry? Chtějí s vámi snad bojovat?“ Ten smutek v jeho očích byl děsivý.

„Nebýt zásahu mé ženy, byla bys mrtvá.“

„Cože?“ Tušila jsem to. Nahlas to však znělo daleko děsivěji.

„Ten upír, co tě sledoval, je Lovec, je to prodloužená ruka Volturiových.To jsou upíři, co dohlíží na dodržování zákonů. Musíš pochopit, že i když jsou upíři velmi nebezpeční tvorové, mají v sobě hluboce zakořeněný pud skrýt se před lidskou pozorností. To nás po tisíce let chrání, protože kdyby se lidé o nás dozvěděli, rozpoutala by se mezidruhová válka, která by byla pro obě strany fatální.“ Zdálo se mi, že začal hodně silně. Přesto jsem to chápala, ještě před pár dny jsem si myslela, že upíři nejsou skuteční.

„A proč v tom figuruju já a moje dcera?“

„Jsi mojí příbuznou, Abigail,“ promluvila Esmé tiše.

„To jsem pochopila, když jsem tě poznala. Máme tvoji fotografii v rodině celá desetiletí, ale proč pro nás ten Lovec jde?“ Začala jsem být netrpělivá a neušel mi pohyb od Jaspera, který se ke mně přiblížil. Narůstal ve mne vztek, ale jeden pohled na něj mě trochu uklidnil, abych mohla poslouchat dál.

„Aro, to je jeden ze tří Volturiových, se na nás zlobí. Kvůli nám utrpělo jeho ego a trochu jsme podryli jeho autoritu. Nemůže se nám pomstít přímo, a proto zvolil jinou cestu. Zabíjí naše pokrevní příbuzné, kteří žijí.“

„Cože?“ To mnou otřáslo víc než cokoliv předtím.

„Přišli za námi známí, kteří toho upíra už roky sledují. Trvalo jim dlouho, než zjistili, co všechny jeho oběti spojuje.“

„Když se nemají upíři prozradit, tak nikomu nepřišlo divné, že tolik lidí zmizelo nebo jim někdo vysál krev?“

„Lovec je všechny nevysál, Abigail. Těch bylo jen minimum, většina zemřela shodou okolností.“ Zděšeně jsem si vzpomněla na den, kdy mi přišla policie oznámit, že jsou moji rodiče po smrti. Vybourali se v autě a na místě byli mrtví.

„Mí rodiče…“ vydechla jsem a dala si ruku před pusu.

„Prozatím si tím nejsme jisti. Máme pouze pár lidí, které vyhledal můj přítel. Přesto předpokládáme, že i oni mohli být jeho oběťmi.“ Carlisle obešel stůl, z něhož zvedl hromádku papírů. Podal mi je a já je začala procházet. Zírala jsem do tváří tolika lidí a musela se posadit. Jasper mi přistrčil židli a já znovu a znovu procházela ty novinové články a policejní nebo lékařské zprávy. Tolik lidí a já s Willow měly být mezi nimi.

„Ach, teto,“ vzlykla jsem bolestně. Dívaly se na mě její upřímné oči, které jsem neviděla déle než patnáct let. Dva roky po její poslední návštěvě jsem odešla z domova. I když se mi snažila pomáhat s mým otcem, jejím bratrem, udržovala s ním kontakt jen kvůli mně, jinak spolu nekomunikovali. Když za mnou přestala jezdit, myslela jsem si, že už jí za to nestojím a ona místo toho zemřela. Otec o tom nemluvil, jakoby ho to nezajímalo a teď jsem se dozvěděla, že otrava plynem nebyla náhoda. To na mě bylo moc.

„Sakra, proč?“ Jasper mi položil ruku na rameno a zalila mě vlna klidu.

„Cítíš se lépe?“ Pohlédla jsem na Carlislea a přikývla. „To ti pomohl Jasper.“

„Jak?“

„Řekněme, že proměna v upíra u některých jedinců posílí jejich vrozené vlastnosti. Zjednodušeně řečeno – určité procento upírů má nadpřirozené schopnosti, které se vymykají i v upířím světě. Rychlost, síla, zesílený čich, sluch a zrak, to je zcela běžné, ale pak tu jsou upíři jako Jasper. Jeho schopností je ovlivňovat náladu. Dokáže tě uklidnit, když jsi rozrušená nebo rozzlobená.“

„A jak to souvisí s vyvražďováním vašich příbuzných?“

„Aro a jeden z jeho bratrů jsou upíři se schopnostmi a obklopují se gardou, která je složena především z takto talentovaných upírů. Což využil před patnácti sty lety, aby se chopil moci a sesadil předešlé vládce, kteří takto nadaní nebyli. Běžný upír bez schopností proti nim nic nesvede, nemůžou je ohrozit.“

„Je ve vaší rodině víc nadaných upírů?“ Carlisle se lehce usmál.

„Správná otázka. Ano. V mé rodině je takto nadaných upírů rovnou pět, když započítám i moji vnučku, která je jen poloviční upír, ale to teď nebudeme rozebírat. Chtěl jsem, abys věděla, co stálo za tvou přeměnou. Byla to moje chyba. Mé rozhodnutí, když jsem chtěl ochránit svoji rodinu před Volturiovými.“

„Když máte tolik upírů se schopnostmi, proč s Volturiovými nebojujete?“ Otázka ze mne vylétla dřív, než jsem si stačila promyslet, jestli ji vůbec mám vyslovit.

„Před lety boj hrozil, ale nakonec jsme z toho vyšli beze ztrát, alespoň jsme si to do doby před několika dny mysleli. Chci být k tobě zcela upřímný, Abigail. Jde o to, že v nás Aro vidí hrozbu. On se chce skrýt před lidmi a my se s nimi přátelíme a navazujeme s nimi svazky, které se příčí jeho přesvědčení. V dnešním světě moderních technologií je jen otázkou času, než vyjde najevo naše existence a Aro dělá všechno proto, aby tomu předešel. Nejde jen o zabíjení našich příbuzných, to dělá jen ze vzteku. Nebojí se zajít tak daleko, že zabíjí i vlastní druh. Zabíjí jiné upíry, kteří plně nesouhlasí s jeho přesvědčením.“

„To je hrozné! Kdo mu k tomu dal právo?! To je stejné, jakokdyby policie začala střílet všechny zločince bez rozdílu.“

„V našem světě jsou jiná pravidla než v tom lidském.“ Zděšeně jsem se na Carslislea podívala.

„Snad mu to neschvalujete?“

„Není to jednoduché, Abigail. Jsou to staletí zákonů, kt…“

„Říkal jste, že to začal dělat až potom, co jste proti němu vystoupili. Jeho moc je ochromena, tak proč se nespojit s těmi, kdo s ním nesouhlasí a zaútočit? Jestli zabíjí i ostatní upíry, ostatním se to nebude líbit a když jich bude dost, určitě ho dokážou porazit. Určitě jsou mezi upíry i další se schopnostmi, tak proč se s nimi nespojit?“ Trhnula jsem hlavou ke dveřím, ve kterých se objevila krásná brunetka se střapatým účesem a panenkovskou tváří, na které se zračilo odhodlání.

„Alice?“ oslovil ji Carlisle a Jasper k ní mrknutím oka přistoupil a chytil ji za ruku. Jeho pohled mluvil za vše i chemie, která z nich vyzařovala. Oni byli pár.

„Má pravdu, je to nevyhnutelné,“ pronesla brunetka trochu rozechvěle.

„Co jsi viděla?“

„Jak co viděla?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Alice dokáže vidět budoucnost nebo spíš její možnosti,“ řekl Carlisle neutrálně, jakoby to bylo něco normálního, což v téhle rodině asi bylo.

„Vidět budoucnost? Takhle jste minule vyhráli?“ Všichni se na mě překvapeně podívali. „Co? Jen se ptám. Logicky, pokud máte někoho, kdo dokáže vidět budoucnost a chtěli jste z toho vyjít jako vítězové, stačilo jí tam nahlédnout.“

„Takhle to nefunguje, Abigail. Alice vidí možné budoucnosti, které se váží k rozhodnutí jednotlivců.“

„A může tomu předejít? Té vizi? Může ji změnit nebo ovlivnit toho, koho se to týká?“

„Ano, to můžu,“ souhlasila Alice a lehce se usmála. Otočila jsem se na Carlislea.

„Tak o čem se tu bavíme? Máte tu někoho, kdo může předpovídat kroky nepřítele.“ Polknula jsem a prohlédla si všechny v pracovně. „Kvůli ní to vzniklo? Aro ji chtěl?“ Carlisle zavrtěl hlavou.

„Kvůli Alici to nebylo. Šlo o nedorozumění s mojí vnučkou, ale Aro toho chtěl využít a přetáhnout do své smečky Alici a další členy mé rodiny se schopnostmi.“ Odložila jsem papíry na stůl a zvedla se.

„Vím, že bych se do toho neměla plést, jsem tu jenom náhodou, ale jak tu můžete jen sedět a nechat nějakého psychopata, aby zabíjel vaše lidi a nevinné lidi jen proto, že jsou s vámi příbuzní? Neznám všechny vaše zákony, uznávám, že už je máte mnoho staletí, ale tohle mi zavání diktaturou.“

„Lidstvo má stále mnohé diktatury,“ ozval se Jasper. Jeho rovný postoj vypadal až příliš škrobeně a naučeně. Připomínal mi vojenský postoj. Byl tenhle upír někdy vojákem?

„Všichni jsme snadno ovlivnitelní, jdeme za tím, co je pro nás jednodušší. I když to znamená být pod nadvládou. Jen málo lidí dokáže vládnout a rozhodovat o osudu ostatních. Není to dobře, to uznávám. Ale vy lidi nejste. Řídíte se vlastními pravidly, a když je porušíte, tak se stane co?“

„Když na sebe upozorníme, tak zakročí Volturiovi,“ odpověděla Esmé.

„Jak?“

„Smrt,“ řekl Jasper zcela chladně.

„Abigail, musíš si uvědomit, že upíři jsou ovládáni touhami a lidská krev v nich podněcuje soupeřivost a touhu po moci. Takové upíry jsi ještě nepoznala. Já a moje rodina jsme jiní. Živíme se krví zvířat, která v nás potlačila soupeřivost a touhu po moci,“ pokusil se mi Carlisle klidně vysvětlit, ale ve mně se vzdouval vztek.

„Tak proto nechcete bojovat? Jste spokojení ve svém honosném sídle a je vám jedno, že tam venku umírají nevinní lidé?“ křikla jsem na hlavu téhle podivné rodiny.

„Neuvědomuješ si, že ti ostatní upíři se živí lidskou krví, a když upír začne pít, tak nepřestane, dokud člověk nezemře. Denně umírá v rukou upírů spousta lidí.“ Zdálo se mi, že atmosféra v pracovně zhoustla a všichni jen čekají, až vybuchnu.

„Já ale mluvím o lidech, které zabíjí Lovec, o vašich příbuzných. Oni o upírech nemají nejmenší tušení a umírají, protože se jeden psychopat nedokázal popasovat se svým egem. Když už vám nejde o vaše příbuzné, tak co ostatní vašeho druhu? Co ti upíři, kteří byli zabiti, když se nechtěli podřídit?“ Měla jsem chuť do něčeho praštit, ale raději jsem začala chodit okolo židle, abych ze sebe dostala tu neodbytnou frustraci.

„Teď je to i tvůj druh,“ upozornil mě Jasper a já po něm švihla rozzlobeným pohledem. Stále jsem se nedokázala nazvat upírem, cítila jsem se být člověkem.

„Abigail, je to pro tebe nové, možná jsme toho na tebe naložili příliš,“ snažila se to zachránit Esmé.

„Ne, takhle to do autu nezahrajete. Říkejte si, co chcete, ale dokud je venku ten Lovec a ten Aro, moje dcera není v bezpečí a já udělám cokoliv, abych ji ochránila. I kdybych se Volturiovým měla postavit sama. Vzali mi můj smrtelný život, ukradli mi možnost být se svou dcerou. Vidět ji vyrůst a mít vlastní rodinu. S tím se nesmířím a neskončím, dokud neodstraním hrozbu pro její život!“ křičela jsem z plných plic. Bylo mi naprosto jedno, kdo mě uslyší, ale nehodlala jsem svoji dceru znovu vystavit nebezpečí.

Trhnula jsem s sebou, když se ozval potlesk. Ve dveřích do pracovny stál zanedbaný muž se světlými vlasy, a roztrhaném kabátu. Jeho červené oči mě upřeně sledovaly a rty se mu stáhly do drobného úšklebku.

„Alistaire, prosím, odejdi.“ Carlisle mě obešel a stanul před tím mužem.

„Tohle nešlo přeslechnout, příteli. Přivedl sis do rodiny revolucionářku. To je ještě horší než to, že jste překazili Lovci ji zabít.“ Celou dobu se díval na mě a já mu pohled oplácela.

„Ale má pravdu.“ Kolem toho s červenýma očima se protáhla vysoká žena s černými vlasy a stejně rudýma očima, za kterou šel ještě jeden muž.

„Makenno, prosím.“ Vypadalo to, že Carlisle přestává situaci zvládat.

„Možná by bylo lepší, kdybych ji odvedla k Lucovi.“

„Jen přes moji mrtvolu,“ vykřikla rozzlobeně Esmé, skočila přede mě a zaštítila mě vlastním tělem. Udiveně jsem na ni zírala. Ještě nikdy se mi nestalo, že by se mě někdo, kromě mé tety, takhle zastal.

„Sama Alice řekla, že je válka nevyhnutelná, tak proč se stále snažíš na to jít diplomaticky? Před lety ti to možná vyšlo, ale teď už to nejde.“

„Nemůžou bojovat s Volturiovými, je to sebevražda,“ ozval se ten Alistair znechuceně.

„Jsi přirozený vůdce, Carlisle, stačí abys zavolal a upíří přijdou. Zažehl jsi rozbušku a záleží na tobě, na které straně vybuchne bomba. Za tebe se postaví víc upírů, než si myslíš.“ Nedokázala jsem to sledovat.

„Tohle nemůžu své rodině udělat.“ Ta bolest, která z Carlisleho slov čišela, ve mne probudila vinu. „Znovu ne.“

„Ještě to neskončilo a neskončí, pokud bude vládnout Aro.“ Ta žena, Makenna se podívala na mne. „Budete stále na útěku, ty i tvoje dcera, ani jako upírka nebudeš v bezpečí. Rozhodnutí je na tobě.“ Instinktivně jsem polknula a zděšeně se podívala do tváře Esmé, která se ke mně otočila. Netušila jsem, co mám dělat. Rozdmýchala jsem pořádně velký oheň a nedokázala ho ovládat. Začala mě stravovat a bylo to horší než při přeměně.

Rázem bylo v místnosti až příliš lidí, upírů. Všichni na sebe zírali a mluvili jeden přes druhého. Hádali se a já stála uprostřed nich a věděla, že za to můžu já. Pochybovala jsem, že kdokoliv z nich byl skutečným rodičem. Jak jsem jim měla vysvětlit, že moje dcera je pro mě vším a tím jediným, co mi zbylo? Byly jsme vždy jen my dvě. Nechtěla jsem o to přijít ani jako upír. Byla jsem ochotná bojovat do roztrhání těla alespoň o možnost, být se svou dcerou další den.

„Carlisle.“ Ten hlas jsem poznala. Byl toho mladíka, co mě přirazil ke zdi. Vstoupil do místnosti s dalším procesím upírů. Za ruku držel naprosto uchvacující dívku s dlouhými hnědými vlasy. Díval se přímo na mě, jakoby mi dokázal vidět do hlavy.

„Edwarde?“

„Souhlasím s Abigail. Má pravdu. Minule jsme se boji vyhnuli, ale tentokrát to už nejde a já chci pro Renesmé budoucnost, kde bude moci žít, a ne se každý den strachovato svůj život. Buďme k sobě upřímní, ona je důvodem, proč toho Aro nenechá. Vím to, přečetl jsem mu myšlenky. Nepřestane, dokud bude Renesmé naživu. Ona je spojením mezi lidmi a upíry. I Nahuel a jeho sestry. Dokud tu budou poloupíři, kteří jsou nový evoluční stupeň mezi našimi druhy. A co myslíš, že se stane, až bude mít Renesmé děti, Carlisle? Co udělá Aro potom? Jen jsme odkládali nevyhnutelné a máme spoustu přátel a s přáteli od Luca nás bude spoustu, a to nepočítám upíry, kteří se k nám přidají už jen kvůli tomu, aby se zbavili Volturiových. Je mi to líto, Carlisle, musíme to udělat pro naše děti, aby měli budoucnost.“ Udiveně jsem zírala na toho chlapce, který mi svými slovy vyrazil dech a zároveň dodal naději. Uvědomovala jsem si, že to bude těžké, ale pro Willow bych udělala cokoliv. Postavila jsem se upírovi a nechala se jím zabít, ale ani to mě nedokázalo zastavit. Zemřu klidně znovu, aby naše děti mohli žít v bezpečí.

Nebyla jsem sice pacifista, ale pro budoucnost svého dítěte jsem byla ochotná bojovat. Otřásla jsem se při myšlence, že jsem vzbouřila revoluci, která povede k válce.


Doufám, že jste si díl užili a nezlobíte se, že se zpozdil. Nemoc nás stále obchází a jen se vyléčíme, už je další nemocný.

Co si myslíte, budou Cullenovi bojovat? Najdou dostatek přátel, kteří jim pomohou? Vyhrají? To se dozvíte v dalších dílech.

Za opravu děkuji Jessica.

Vaše Nikol18


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost 8:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!