Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na věčnost 6

Twilightbook


Na věčnost 6Abiigail svému osudu neušla, můžeme jen doufat, že se s ním dokáže poprat. Tentokrát v tom ale není sama.


 

6. Žena z vyprávění

Do dnešního dne jsem si myslela, že nejhorší bolest, kterou jsem v životě zažila, byla ta při porodu, protože Willow se moc na svět nechtělo a ztížila nám to oběma, což nebyla její chyba, prostě se to tak občas stane, ale nelituji té bolesti, dala mi ji a ona se stala lékem, který mě vždy léčil. Bohužel to, co jsem prožívala po kousnutí toho upíra, protože jinak jsem ho snad ani nedokázala popsat, se s tím nedala ani zdaleka srovnat.

První myšlenka byla na Willow, byla jsem ochotna položit život, aby byla v bezpečí, jistá jsem si tím však být nemohla, jak se tak malá holka mohla rovnat s něčím takovým, co mě dokázalo přikovat na místě pouhým pohledem? I když jsem se držela myšlenek na Willow, ta bolest, která zachvátila moje tělo, mi nedovolila logicky myslet.

Hořela jsem zaživa, přestože jsem se válela v čerstvém sněhu v několika stupních pod nulou. Bylo to šílené, odjakživa jsem si představovala, že když se nestane nic tragického, bude smrt pokojná, téměř bezbolestná, díky čemuž se ve mne stupňovala panika a snaha tomu nějak uniknout, ale nešlo to.

Svaly se mi bolestivě napínaly a smršťovaly, jakoby hořely a uzdravovaly se zároveň. Snaha pořádně si zakřičet, abych alespoň nějak ze sebe tu bolest dostat, bohužel zhoršovala stav mého krku. Na kratičký moment mi vytanula na mysli ta nejděsivější myšlenka, že se udusím. Drásala jsem si hrdlo, dokud mi někdo nebo něco neodtáhlo ruce a drželo je pevně na místě, stejně jako nohy.

Nikdy jsem příliš nevěřila v Boha, ale v tuhle chvíli to byl jediný světlý bod v té hrůze. Modlila jsem se, aby to brzy skončilo, aby mě Bůh netrestal za moje chyby, aby mi alespoň na konci života dopřál klid a smíření, ale nepomáhalo to. Zatratili mě rodiče, zatratil mě přítel a teď dokonce i Bůh. A kdyby Willow věděla o svém otci, zatratila by mě i ona.

To byla poslední kapka. Přála jsem si plakat, ale raději jsem se té bolesti poddala a doufala, že když ji přetrpím, bude dobře, budu moci někde jinde, ať by to bylo kdekoliv, dostat alespoň chvíli klidu, kde bych se mohla za všechno kát a děkovat za očisťující trest.

Dokud jsem slyšela tlouci své srdce, pořád jsem v sobě přiživovala naději, že to přeci jenom zvládnu. V posledních chvílích, kdy jsem si myslela, že se z té bolesti dozajista zblázním, se rozhostilo podivné ticho. Ještě naposled jsem uslyšela poslední úder srdce a po něm už nic. S posledním úderem zmizela i bolest jako mávnutím proutku.

Nevím, na co jsem čekala, možná na další vlnu bolesti, ale ta nepřišla, ale ani další úder srdce. Znamenalo to, že je konec? Smrt? Vyplnily se moje motlitby?

Musela jsem si ten pocit užít. Osvobozující. Dokonce i veškerá tíha, co jsem cítila, byla pryč. Jako bych se zbavila břemen, která mě svazovala s životem, jakoby mi malý kousek duše nabízel uspokojení a uklidnění, že už bude jenom dobře.

Bylo to úžasné.

Objevila jsem v sobě sílu, jež jsem snad cítila naposledy jako dítě, kdy jsem z ničeho neměla strach a připadala si nezranitelná.

Mozek jakoby se probouzel společně se mnou, pozvolna ke mne přicházely vůně a zvuky. Chtěla jsem si to užít plnými doušky a nechala zavřené oči a zhluboka se nadechla. Netušila jsem, že dokážu cítit tak intenzivně, až mne to omamovalo a dráždilo v krku, škrábalo to a já znovu pocítila to nepříjemné pálení, bolelo to, ale nebylo to tak hrozné jako předtím. Přesto se mi to nelíbilo. Nutilo mě to zadržet dech a znovu hrdlo nedráždit, přestože to bylo tak opojné, až se mi v puse začaly hromadit sliny, jako bych ucítila to nejlépe naloženou a upečenou kýtu, kterou dělávala babička na vánoce.

Nechtěla jsem se tomu poddat, přestože mě něco nutilo, abych vyrazila, uhasila to pálení, ač bylo způsobeno čímkoliv, věděla jsem, že to budu muset udělat, nechtěla jsem to pálení déle snášet, ale vzadu v hlavě přeci jen zůstal takový tichý hlásek, který mě nabádal, abych byla obezřetná a nezapomněla, kdo jsem, čím jsem a kdo je pro mne důležitější.

Nedýchala jsem, nečinilo mi to žádnou potíž, ale musela jsem svoji pozornost zaměřit na něco jiného. Oči jsem si však nedovolila otevřít, proto jsem se zaměřila na sluch. Uši sice nebolely, ale okolní zvuky se zdály mnohem intenzivnější a hlasitější, než jsem byla schopna snést. Bylo jich tolik, tak jako s okolními pachy. Chtěla jsem si zacpat uši, abych to utišila, útočilo to na mě ze všech stran jako neodbytná moucha. Trhnula jsem rukama, ale ty se nezvedly, dokonce ani nohy. Což se mi nelíbilo, dohánělo mě to ke vzteku a ve spojení se vším okolo se to rychle měnilo v šílenství.

Byla jsem svázaná. Jak si někdo mohl dovolit mě přivázat. Prudce jsem trhla rukama i noha a kupodivu se uvolnila. Už mě nemohlo nic zastavit a já konečně otevřela oči, ale hned je zase zavřela. Všechno okolo bylo tak jasné a ostré. Nedokázala jsem na nic pořádně zaostřit, bylo tam příliš podnětů a já se musela hodně snažit, abych se s těmi vjemy srovnala.

Bylo to tak těžké.

„Nenechám ji tu samotnou.“ Konečně něco, čeho jsem se mohla chytit a brala to za záchranné lano. Hlas mé Willow byl jako maják, kterého jsem se potřebovala držet, ten jediný mě vždy dokázal udržet nad vodou a bezpečně doplout do přístavu.

„Může to být nebezpečné.“ Poznávala jsem ten hlas, ale nedokázala k němu přiřadit žádnou tvář.

„Potřebuje mě a já ji.“ Ach moje holčičko. Pomalu jsem otevírala oči a hledala malým škvírkami, kde ta moje cácorka je, potřebovala jsem ji, v tom měla pravdu, tak jako vždy.

Pomalu jsem se posadila a přitáhla si nohy k břichu. Bylo to tak snadné a rychlé, tak hladce se mi to od porodu nikdy nepovedlo.

„Willow?“ zašeptala jsem tiše, ale přesto se mi zdálo, jako bych křičela z plných plic. Přesto mi neunikl ten zrychlující se zvuk, to bušení, které jsem ještě před pár okamžiky slyšela z vlastního hrudníku.

„Mami, maminko.“ Slyšela jsem ten plačtivý tón, který jsem měla nutkání okamžitě od mé holčičky odehnat.

Otevřela jsem oči a dívala se na svoji malou holčičku, jak se krčí v rohu obrovské místnosti za ženou s tmavými vlasy. Rozzlobilo mě, jaká něha z toho postoje na mě sálala, jakoby matka bránila své dítě. Tohle dítě bylo ale moje.

„Jdi od mé dcery!“ zavrčela jsem a rázem stanula před ženou a dívala se do jejích téměř černých očí, ve kterých však nebyl strach, ale stejná něha, která vyzařovala z jejího postoje. Už jsem si nedokázala vybavit, kdy se na mě někdo takhle podíval, samozřejmě kromě dcery.

„Neublížím jí,“ promluvila ta žena a já si to dokázala konečně spojit. Byla u srubu, když se mi do krku zakousnul ten chlap.

Donutilo mě to o pár kroků odstoupit a lépe si ji prohlédnout, ale než jsem se mohla zamyslet, popadly mě za paže dva silné páry rukou. Udiveně jsem se podívala na dva muže. Jeden blonďatý, co s těmi svými delšími lehce vlnitými vlasy vypadal, jakoby právě vypadl z nějakého pubertálního muzikálu, přesti v jeho tmavých očích bylo něco daleko staršího. Zběžně jsem si ho prohlédla, byl vysoký, středně stavěný, a přesto z něj vyzařovala daleko větší síla než by se mohlo zdát. To ten druhý vypadal silný až až. Měl impozantní vysokou svalnatou postavu, ne tak jako ten, co náš pronásledoval, ale nebudil tolik strachu. Jeho téměř černé kratší vlasy se mu vlnily kolem uší a vypadal jako hollywoodská stár. Možná za to mohla ta jistá dávka nevinnosti ve tváři, která se u dospělých mužů často nevidí. Vypadal starší než ten blonďák, ale zároveň rozverně jako nedospělý puberťák. Mátlo mě to a už vůbec jsem nechápala, proč mě drží.

Snažila jsem se jim vytrhnout, ale drželi mě dost silně, přesto to nebolelo.

„Slíbila jsem Willow, že s tebou může být, až se probudíš, pokud zvládneš snést její přítomnost,“ promluvila ta žena a já se na ni znovu zaměřila. Prohlížela jsem si ji podrobněji a nemohla se zbavit pocitu, že ji odněkud znát. Pak natočila hlavu k mé dceři a já se zajíkla. To přeci nemohla být pravda.

„Esmé,“ vydechla jsem, což byla chyba, automaticky jsem se i nadechla a v krku mě začalo znovu pálit, hledala jsem důvod, až jsem spočinula na své dceři. Znovu jsem natáhla do nosu její vůni a začala se v ní utápět. Byla tak úžasná, tak jemná a nevinná, tak jako v den, kdy se narodila a sestřičky mi ji daly do náruče. Oči měla tehdy zavřené a dýchala ztěžka, ale byla jsem přesvědčena o tom, že když se zvládla narodit, zvládne i žít a já ji hodlala bránit do roztrhání těla.

Chtělo se mi plakat, ale slzy žádné nepřicházely, to mě trýznilo ještě víc. Nerozuměla jsem tomu, dokud se moje mysl na chvíli nezastavila, aby nezhodnotila situaci. Bylo to tak prosté.

Upír.

Nebylo jednodušší řešení. „Upír,“ vyslovila jsem nahlas a snažila se přitom nedýchat. Žena opatrně přikývla, až se jí zavlnily vlasy.

„Odveďte ji, prosím,“ upřela jsem k ní prosebný pohled.

„Mami, to ne!“ bránila se Willow a já musela zatnout zuby.

„Běž, Lolo, prosím, musím…“ vydechla jsem z plic posledních vzduchu s její vůní, abych to dokázala říct. „Dej mi čas, abychom mohly být zase spolu.“ Dcera se bránila, když ji ta žena odváděla ke dveřím, kde si ji převzala další žena s dlouhými hnědými vlasy a povzbudivým pohledem. Za ní jsem si všimla dalších dvou žen, krátkovlasé brunety a dlouhovlasé blondýny.

„Já vás znám,“ pronesla jsem hned, jakmile se zavřely dveře a ta žena se na mě udiveně podívala.

„Oslovila tě jménem.“ Ten svalnatý to řekl s takovou hravostí, až jsem se tomu chtěla zasmát.

„Slyšela ho u srubu,“ pokusil se ho zklidnit ten blonďatý, ale žena si mě prohlížela ze všech stran a já tak měla čas uspořádat svoje myšlenky.

„Esmé, Esmé Plattová, je to tak, že?“ Žena přikývla.

„To bylo mé dívčí jméno.“

„Později Evensonová.“ Znovu přikývnutí. „Moje babička mi o vás vyprávěla, příběh o Esmé, který slyšela zase od svojí babičky. Znám vás z fotografie.“

„To mě těší, Abigail, ale nechci být nezdvořilá, ale ráda bych ti vysvětlila, co se stalo a co se z tebe teď stalo. Musím ti to říct, abys to zvládla a mohla být se svojí dcerou a neublížila jí.“ Pomalu ke mně přistupovala. Neměla jsem potřebu proti ní nějak útočit, ale něco mi napovídalo, že ano. Bylo těžké ten hlas přehlušit.

„Ten muž u srubu byl upír,“ konstatovala jsem a Esmé přikývla. „A já jsem teď taky upír?“ I když jsem čekala kladnou odpověď, její přikývnutí mnou silně otřáslo. Ihned jsem si vybavila vůni Willow a znovu se ozvalo to pálení v krku, to muselo znamenat jediné a já se začala obávat, že nedokážu odolat, ale to bych raději zemřela, než jí ublížit.

„Potřebuješ krev, abys uhasila to pálení. Tady Jasper s Emmettem tě vezmou na lov.“ Ukázala na mé strážné.

„Já nechci žádnému člověku ublížit.“ Esmé se na mě povzbudivě usmála.

„Neboj se, my se lidskou krví neživíme, pouze tou zvířecí.“ Podívala jsem se na své strážné a pomalu přikývla. Pálení v krku se zhoršovalo, nepomohlo tomu ani to, že jsem slyšela srdeční tep Willow.

„Dohlédneme na tebe,“ promluvil blonďák a povolil svůj stisk. „Mám s novorozenými zkušenosti a Emmett je tu jen pro jistotu.“

„Zase ze mě nedělej druhé housle, bráško.“ Jakmile to řekl, měla jsem chuť křičet, nechápala jsem, že v takové situaci dokázali vtipkovat. Všechno se ve mně pralo a já začínala skutečně panikařit ze strachu o Willow. Začala jsem se z toho třást, dokud mě nezalila vlna klidu, hodně mi to připomínalo dávku léku na bolest, přišla jsem si potom malátná, ale uvolněná.

„Co to je?“

„Jenom klid, to jen abychom mohli vyjít z domu.“ Ještě jsem se otočila k Esmé, která se na mne povzbudivě usmála. Někdo otevřel okno a tvář mi ovanul chladný vítr, bylo to příjemné, ale bylo v tom tolik vůní, až mi to mátlo smysly.

„Bude to dobré, na to si zvykneš, lovit budeme chodit s tebou, chvíli to bude trvat, než se se svými zostřenými smysly sžiješ.“ Jasper na mě povzbudivě kývnul a dotáhnul na balkon, byli jsme dobrých pět metrů nad zemí.

„Asi se nezabije, když skočíme, že?“ Emmett po mé levici se zasmál. „Rychle to pobírá, holka.“ Uraženě jsem se na něj podívala.

„Jsem starší než ty, tak pozor na pusu,“ zavrčela jsem na něj, jako před chvílí, byl to dunivý zvuk, který mi vycházel z hrudníku a nápadně připomínal skutečné vrčení predátora.

„Možná podle lidského věku, ale upír jsem dýl, než ty jsi na světě,“ poučil mě se smíchem a prudce se odrazil, stále mě držel, tak mi nezbývalo nic jiného než se podvolit a nechat ty dva, aby na mě dali pozor. Stále jsem si připadala až podivně klidná, moc otázek se mi v hlavě nemnožilo, přesto mi bylo jasné, že jak uhasím pálení v krku a vrátíme se, svoje odpovědi dostanu. Avšak převládala ve mne nejistota, jestli to chci vědět, ale zřejmě už nebyla cesta zpět.


 Ahojky, je to tady. Z Abigail se stal upír a určitě to nebude mít lehké, ne tak jako Bella, která se na to tak dlouho připravovala, ale na druhou stranu má důvod se s tím srovnat, aby mohla být se svou dcerou. Tak co na to říkáte?

Vaše Nikol18


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost 6:

 1
08.11.2021 [13:33]

JessicaNo páni, no páni. Emoticon Tak jsem samozřejmě strašně moc zvědavá, jak to Abigail bude všechno snášet. A hlavně, co se bude dít dál. Paráda. Emoticon A Emmett a Jasper mě pobavili. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!