Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na věčnost 4

Bella and Edward


Na věčnost 4Tohle není jen Sophiina volba. Ať se Esmé rozhodne jakkoliv, odsoudí tím někoho k smrti. To je pro ni nemyslitelné. Nechce volit mezi svou upíří a pokrevní rodinou. Rozhodnout však bude muset, osud jí nedá na vybranou.


4. Esméina volba

Klečela jsem ve sněhu a plakala bez slz. Nedokázala jsem snést tu myšlenku, že ač se rozhodnu jakkoliv, odsoudím někoho k smrti. Nemohla jsem volit mezi svou upíří rodinnou a tou pokrevní, která by měla pykat za chyby mého lidského života, který mě přivedl mezi nesmrtelné. Nebylo to správné. Cítila jsem z Arova jednání křivdu malého dítěte, co nedostalo, co chtělo, a jež se kvůli tomu zlobilo na všechny okolo, jen aby je donutilo se podvolit.

Tolik promarněných životů a tolik bolesti, jež se neustále stupňovala. Posadila jsem se a přitáhla si kolena k hrudi a nechala na sebe padat další a další sníh. Mohla jsem tu zůstat dny a nechat se jím úplně zasypat a stejně bych se nedokázala zvednout a jít dál. Bylo to stejné, jako když jsem přišla o svého chlapečka. Nebylo v mé moci zachránit ho, udělala jsem pro něj všechno, utekla od manžela, pokusila se žít nový život a stejně mi dva dny po narození odešel do nebe, kam jsem ho chtěla následovat. Dodnes mě nikdy nenapadlo se na Carlisleho zlobit, že mě proměnil, ale dal mi důvod pokusit se žít dál, jenže tentokrát to bylo jiné. Nemusela jsem si zvolit. Někdo rozhodnul za mne.

Alistair měl pravdu, byla to jednoduchá volba. Nechat zemřít dvě naprosto cizí ženy nebo rozpoutat válku, kterou jsme před patnácti lety jen tak tak dokázali odvrátit.

Jenže dokázala bych nechat zemřít matku s dcerou, které před sebou měly ještě dlouhý život? Nikdy nikomu nic neprovedly, aby je za to odsoudili k smrti, provinily se jen tím, že se mnou sdílely stejnou krev, proto jsem se za ně cítila zodpovědná. Nemohla jsem říct, že by byly něčím víc než rodina, která mě obklopovala teď, ale svou existencí upíra jsem ohrožovala jejich smrtelný život, což mě činilo za ně zodpovědnou.

Nastavila jsem sněhovým vločkám tvář a nechala je na ni padat a zhluboka dýchala, bylo mi jasné, že mi to nijak nepomůže. Alespoň do chvíle, než se ke mně dones pach lidské krve.

Okamžitě jsem byla na nohou a zcela instinktivně vyběhla. Na lov jsem se teprve chystala a ve svém psychickém rozpoložení jednala naprosto jako hladový upír.

Netrvalo mi příliš dlouho, než jsem doběhla k malému srubu, jež byl nejbližším domem v okruhu několika desítek kilometrů, který pronajímal pan O´Hara turistům. Což se moc často nestávalo, takže mě překvapilo, že tu někdo byl, ale víc mě zarazilo, když jsem spatřila před sebou obrovského muže v hodně nápadném plášti s rudým lemováním, jaký s oblibou nosili Volturiovi. Nebylo tak těžké poznat, že se na někom krmí, alespoň do chvíle, než jsem spatřila tvář nešťastnice, která mu padla za oběť.

Abigail. Krmil se na Abigail Evensonové. On se nekrmil, zabíjel ji. Musela jsem se rozhodnout. Teď a tady. Mohla jsem odvrátit zrak, otočit se a nechat ho to dokončit, nevědíc, jestli už i zabil její dceru nebo zakročit, zachránit ji a uvrhnu tak svoji upíří rodinu do nebezpečí.

Prudce jsem se rozběhla, abych do obřího upíra vrazila co největší silou, stačilo by malé zakolísání, aby ji pustil. Již dlouho jsem necítila bolest, ale náraz byl tak prudký, že jsem se neudržela na nohou a odkutálela se o několik metrů dál. Okamžitě jsem se zvedla a zavrčela, když se ke mne upír otočil. Nepochybně šlo o Arova inkvizitora, ani Felix nebyl tak děsivý, jako upír, co stál přede mnou. Z úst mu odkapávala krev a já se snažila zadržet dech, přesto jsem pocítila nepříjemně pálení v hrdle, které mě donutilo polknout.

„Udělala jsi obrovskou chybu, ženo!“ rozkřiknul se na mě a prudce si strhnul z ramen volturiovský plášť a rozběhnul se ke mně. Připravila jsem se na náraz, ale nic se nestalo. Upír stál na místě a za obě paže ho drželi dva další upíři, kteří mi byli povědomí.

„Všichni se protivíte nejvyššímu zákonu!“ rozkřičel se upír vztekle. Téměř mu nepůsobilo problém se ze sevření vymanit. Odhodil oba upíry mým směrem a já měla co dělat, abych se jim vyhnula. Oba na to byli připravení a ladně vedle mě přistáli na nohou. Šlo o muže a ženu. Určitě jsem je už někde viděla a to zjištění mě příliš nepotěšilo, protože byli na Arově straně, když si přišli pro Reneesmé.

„Možná jsi o své pravdě přesvědčen, ale lžeš, Lovče,“ promluvil muž po mé levici a vzdorovitě zdvihnul bradu.

„Celé tvoje konání je lživé,“ připojila se k němu žena a také přikročila blíž.

„Tato očista je potřebná,“ nedal se Lovec a vykročil směrem k nám.

„Před lety jsme s Volturiovými souhlasili, ale zmýlili se a ty teď bezdůvodně zabíjíš obyčejné lidi, kteří o nás netuší. Tohle Aro nemůže dělat,“ promluvila upírka a věnovala mi uklidňující vědoucí pohled.

„Volturiovi a já udržujeme náš druh v bezpečí.“

„Já poznám, kdy slyším pravdu, a kdy ne.“ Upír vedle mne zavrčel.

„Měl bys odejít, Haakone.“ Alistair stál kousek od nás a za jeho zády byli všichni muži z mé rodiny, včetně Jacoba ve vlčí podobě.

„Dlouho ses mi vyhýbal, Alistaire. Věř, že tohle byla tvoje poslední chyba.“

„Ty jsi sám, nás je tu mnoho.“

„Na počtu nesejde, pro vás pro všechny to bude mít nedozírné následky,“ varoval nás.

„Zkus říct něco nového.“

„Uvědomujete si vůbec, že vaše přátelení s lidmi ohrožuje celý druh?“ Jeho vrčení bylo tak hluboké, až mi rezonovalo v konečcích prstů.

„Neohrožuje to spíš Ara?“ Upírka po mé pravici vypadala velmi rozzlobeně, upír po mé levici ji musel chytit za ruku, aby se na Lovce nevrhla.

Lovec pod nátlakem sebral ze země svůj plášť, přehodil si ho přes ramena a naposledy se po nás všech podíval.

„Největším nebezpečím našeho druhu nejsou lidé, ale upíři samotní,“ pronesl naposledy, než mrknutím oka zmizel. Dokud neodešel, neuvědomila jsem si, jak moc jsem napjatá a připravená bojovat.

„Carlisle,“ zašeptala jsem a podívala se na tělo ve sněhu. Můj muž byl hned u Abigail, ale upírka po mé pravici mě zastavila.

„Přeměna už započala,“ promluvila rozvážně. Podívala jsem se na Carlislea, který přikývnul. „Ať ji odnesou, ty tu musíš ještě zůstat. V domě je její dcera.“ Upírka se podívala na moji rodinu a pohledem se zastavila na Edwardovi, který se blížil k nám. „To není pro muže,“ poučila ho a mně pokynula ke srubu. S obavou jsem se podívala na Carlisleho, který prohlížel Abigail, která byla už v Emmettově náručí.

„Věříš jim?“ zeptala se mě upírka.

„Ano.“

„Tak je nech, měla bys zajít pro to děvče.“ Zastavila jsem se před verandou a otočila se na upírku, která už stála vedle svého druha. „Když to nebude vadit, půjdeme s Charlesem k vám, potřebujeme s vámi něco probrat.“

„Dobře,“ souhlasila jsem pomalu.

„Ještě zkontrolujeme, že Lovec skutečně odešel. Připravíme ostatní, že přivedeš to děvče.“

„Oni to budou vědět,“ ujistila jsem je a otočila se ke srubu.

Dlouhé roky jsme se necítila tak bezradně jako právě teď. Odvaha mě opustila a na ramena mi dopadla neuvěřitelná tíha. Nedokázala jsem ani zvednout hlavu. Po letech jsem cítila skutečnou únavu s nutkavou potřebou položit se na zem a už nevstat, jenže to jsem udělat nemohla. Musela jsem se vzchopit, vejít do srubu a pokusit se Willow vysvětlit, co se tu právě stalo a jak to bude s její mámou.

Opatrně jsem zaklepala na dveře. Její srdíčko se rozbušilo ještě rychleji. Měla strach. Vlastně my obě, takže nás něco spojovalo, na tom se dalo stavět.

„Ahoj, já jsem Esmé,“ zavolala jsem tiše do otevřených dveří. Sama sebe jsem musela upozornit, abych nešla přímo za ní.

„Asi máš strach, ale ten muž už tady není.“ Uvnitř se nic nepohnulo, Willow dokonce zadržela dech. Podívala jsem se do krbu, kde plápolal oheň, i když otevřenými dveřmi profukoval dovnitř chladný vítr, který nadzvedával listy jakéhosi sešitu na stole před krbem.

„Slibuju, že ti neublížím. Chtěla bych ti pomoct, tak jako tvé mamince.“ Dívenka se zajíkla a vyděšeně popotáhla. Podívala jsem se do rohu místnosti vedle gauče, kam se vmáčkla a přehodila přes sebe kostkovanou deku.

„Můj manžel je doktor, postará se o tvoji maminku.“ Deka se pohnula a já před ni poklekla a pomalu ji stáhla k sobě. Kdybych mohla, na místě bych se rozplakala. Pohled do dívčiny uplakané tváře s vyděšeným výrazem mi drtilo srdce. Veliké slzy se jí valily po tvářích a celá se třásla.

„Jsem tu s tebou a pomůžu ti.“ Nabídla jsem jí ruku, ale zavrtěla hlavou.

„Chápu, že mě neznáš, že já neznám tebe a tvoji maminku, ale nedovolím, aby vám kdokoliv znovu ubližoval.“ Mohla jsem si domýšlet, co ji přesvědčilo, ale prudce mi vletěla do náruče a já ji k sobě přitiskla. Plakala mi do ramene a křečovitě se mě držela, jako bych měla zmizet. Její divoce bijící srdce mě podivně uklidňovalo, jako když jsem chovala Reneesmé jako miminko.

„Slibuju, že už se ti nic nestane.“ Bez obtíží jsem se postavila a, i s Willou přitisknutou k hrudi, vyšla ven ze srubu a pomalu se rozběhla směrem k našemu domu. Nechtěla jsem ji znovu děsit a běžela jen o něco rychleji než člověk, aby příliš neprochladla.

Než jsem se dostala k domu, Willou vysílená pláčem usnula a pravidelně oddechovala. Před domem na mě čekala Bella s Reneesmé.

„Uložíme ji u Nessie v pokoji,“ řekla Bella a moje vnučka přikývla. Byl to jeden ze tří pokojů, kde byla postel. Bylo pochopitelné ji dát právě tam, pokoj naší nejmladší byl nejlépe vybaven pro člověka, alespoň po probuzení nebude mít Willow takový šok.

„Zaběhnu pro jejich věci a auto, Esmé,“ oznámila mi v domě Alice, ale zastavila jsem ji.

„Nechoď tam sama,“ požádala jsem ji s obavou.

„Makenna s Charlesem prohledali okolí, Lovec je už pryč, ani já ho prozatím nevidím.“ Chytila jsem Alici za ruku.

„Nechoď tam sama,“ požádala jsem ji znovu.

„Dobře,“ podvolila se souhlasně a zavolala na Jaspera. Během okamžiku byli pryč.

Vystoupala jsem po schodech do druhého patra. Jacob stál před otevřenými dveřmi pokoje Reneesmé, už oblečen s rukama složenýma na hrudi.

„Zůstanu tady,“ oznámil mi klidně, jakoby mi po těch patnácti letech nevěřil. Přesto mi bylo jasné, na co naráží. Trochu mě to zamrzelo, ale Willow byla člověk a potřebovala, aby u ní byl někdo s tlukoucím srdce. Moje srdce bylo bolavé, když jsem ji pokládala do postele. Reneesmé jí hned sundávala boty a já rozepnula bundu.

„Já už to zvládnu, babi,“ promluvila ke mně Reneesmé konejšivě a pohladila mě po ruce. Očekávala jsem nějaké uklidňující obrazy, ale svoji schopnost nepoužila.

„Esmé.“ Trhnula jsem překvapeně hlavou. Willow na mě upírala svoje zarudlé oči. Pomalu jsem k ní došla. „Nechoď pryč,“ požádala mě slabě a já přikývla. Jelikož byla postel manželská, uvelebila jsem se na druhé straně a stále se třesoucí Willow se ke mně přiblížila.

„Odpočin si,“ zašeptala jsem a pomalým pohybem ruky jí zastrčila neposedný pramen vlasů za ucho. Přikývla, zavřela oči a za půl minuty znovu spala.

„Půjdu, Jake zůstane za dveřmi,“ rozloučila se Reneesmé a tiše se vytratila z pokoje. Ode dveří na mě kývnul Jacob a zavřel dveře.

Neubránila jsem se a celou dobu se musela na Willow dívat. Lehce ji hladit po vlasech, aby měla co nejklidnější spaní a přitom uvažovala, jak jí vysvětlím, co se bude dít s její maminkou. Bylo to jen malé trápení, které okupovalo moji mysl. Docházelo mi, že jsem odsoudila svoji upíří rodinu k hroznému nebezpečí, to bylo neodpustitelné, ale kdo dal Lovci nebo Arovi právo, aby za nás trestal naše příbuzné, co o nás nevěděli?

Za upířího života, možná i za toho lidského jsem nikdy nikoho nenáviděla, dokonce ani svého hrubého muže, ale pocity, které mnou zmítaly k Arovi, se daly považovat za nenávist, ale víc ve mne převládala lítost nad jeho jednáním, že ani za ty tisíce let, které žije se nepřestal chovat jako člověk, jako muž, který se zlobí, když utrpí jeho ego a nehodlala jsem mu odpustit, že se mstí na nevinných lidech a byla připravená proti němu bojovat, ale bylo mi jasné, že tentokrát pro to slova stačit nebudou.


 Ahojky, takže je za vámi podstatná kapitola, přesně taková, jak napovídal název, jelikož přidávám kapitoly posupně ještě před oficiálním vydáním, netuším jaký ohlas mají předešlé kapitoly a doufám, že se povídka líbí a budu ráda, když mi dáte do komentářů vědět, co si myslíte o této kapitole. Jednala Esmé správě? Jak to bude pokračovat? A pamatujete si z Rozbřesku postavy Makenny a Charlese? Pokud ne, nevadí, v dalších kapitolách se s nimi seznámíte.

Moc děkuju za přečtení i komentáře a nashle u další kapitoly.

Vaše Nikol18


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost 4:

 1
02.11.2021 [10:45]

JessicaMusela jsem si na netu najít, jak vypadají a už si vzpomínám. Jinak příběh úžasný. Esmé má velké srdíčko. Jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat a co bude s Abigail. Bože, jsem napnutá jak kšandy. Emoticon

2. Sima
29.10.2021 [19:39]

Super poviedka Emoticon

1. Selena18
28.10.2021 [14:25]

Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!