Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na věčnost 2

29.10.2021 (09:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 580×

 Denali Park, Aljaska

2. Návrat marnotratného syna

V okolí domu se začal snášet čerstvý sníh, který oznamoval, že se blíží zima. Nadchlo mě to. Minulá zima skončila před třemi měsíci a zanechala po sobě na vrcholcích hor ještě poměrně dost sněhu, který už nebyl tak krásně bílý.

„Až nasněží víc, mohli bychom si jít zalovit.“ Zezadu mě objal Carlisle a políbil do vlasů. Zručně jsem si ho přitáhla do objetí a vědoucně se podívala do jeho tmavnoucích očí, ale bylo mi jasné, že mu jde o něco jiného. Sami jsme nebyli celé měsíce, toužila jsem po něm, dům byl veliký, ale bylo tu příliš uší.

„To se mi líbí,“ souhlasila jsem ochotně. Přitiskl své rty na mé a já si ho přitáhla blíže k sobě, tolik desetiletí a já se ho nemohla stále nabažit.

„Budeme mít návštěvu,“ ozvala se z domu Edward a Carlisle se zachmuřil. Neochotně rozpojil naše rty, nabídnul mi ruku a společně jsme lidskou rychlostí došli do domu, kde v obývacím pokoji už byl připravený zbytek rodiny. Za těch patnáct let, co jsme uchránili Renesmé před Volturiovými, to byla pouze ona, kdo se změnil. Dospěla a stala se z ní úžasná žena, která se měla brzy od nás odpojit a jít s Jacobem studovat na vysokou, aby si ti dva užili trochu soukromí.

Zaslechla jsem Edwardovo vrčení, nepodíval se na mě přímo, ale bylo mi jasné, že ani po těch letech, neměl nejmenší zájem nechávat svou dceru o samotě s Jacobem.

„O co jde?“ Carlisle se postavil do čela naší rodiny a podíval se na Edwarda, vedle kterého stála Alice. Musela mít vizi.

„Vrací se tvůj starý přítel, Carlisle,“ začal Edward. „Ten, který nás nechal ve Forks na holičkách,“ neodpustil si.

„Alistair?“

„Ano.“

„Nerozumím tomu, proč přichází právě za námi,“ ujala se rozhovoru Alice. Kroutila přitom hlavou. „Jeho příchod je plný nejasností, jakoby si nebyl jistý.“

„To se brzy dozvíme,“ ozval se Edward a pohlédl na Bellu, která držela svoji dceru křečovitě za ramena.

Po dlouhých minutách se ozvalo klepání na dveře a já je šla otevřít. Alistair stál na prahu, stejně zanedbaný jako, když jsme ho naposledy viděli ve Forks.

„Esme,“ pozdravil mě pokynutím hlavy. Ustoupila jsem, aby mohl vejít dovnitř. „Vidím, že vaše vědma pro mě svolala večírek,“ neodpustil si jízlivost a šel do obývacího pokoje, zanechávajíc za sebou blátivé stopy. Ještě na mě mrknul přes rameno, jestli na to budu nějak reagovat, což jsem nehodlala udělat, znala jsem jeho hrubé chování a dávno mě nechávalo chladnou.

„No ne, náš půlupír už dospěl, je mi ctí.“ Vysekl Renesmé poklonu, která si ho klidně prohlédl, dokonce se zdálo, že by si s ním potřásla, ale Bella ji nehodlala pustit ze svého sevření, nehledě na to, že se před ni postavil Jacob.

„Ale ale, vy jste si toho psa nechali?“ Rázem atmosféra v místnosti zhoustla.

„Není důvod být hrubý, Alistaire.“ Carlisle přistoupil ke svému starému příteli a nabídnul mu ruku, ale nomád se nezdál být z toho nadšený.

„Vážně, Carlisle? Po tom fiasku ve Forks se mi Arova garda neustále lepí na paty.“

„Odešel jsi mnohem dřív, než tě Aro mohl vidět.“

„Aro tě zná natolik dobře, příteli, že mu bylo jasné, že bys jako první šel za mnou.“ Alistair si neodpustil jisté jízlivosti při vyslovování slova přítel.

„Tak proč jsi za námi přišel?“ Alistair se s Carlislem moc často nestýkal. Mnohdy jen jednou nebo dvakrát za století.

„Nechodil bych sem, kdybych k tomu neměl důvod.“ Podívala jsem se na Edwarda, který chtěl na to něco říct, ale Alistair ho zastavil zdvihnutou rukou.

„Šetři dech, čtenáři,“ zastavil ho nomád. „Rád bych mluvil sám.“ Prohlédl si všechny v pokoji a pečlivě si je měřil, až se zastavil u mne. To už Edward nakročil, ale Emmett ho chytil za paži.

„Tentokrát jsem tady kvůli tvé ženě, Carlisle.“ Můj muž byl hned u mě a v obranném gestu mě strčil za sebe a od většiny se ozývalo vrčení.

„Važ dobře svoje slova, příteli,“ varoval ho Carlisle.

„Ta vaše neustálá potřeba se navzájem ochraňovat, vás jednou bude stát život,“ odfrknul si znechuceně.

„Mluv nebo raději odejdi,“ varoval ho Carlisle.

„Vážně sis myslel, že ti Aro promine, jak jste ho zesměšnili před ostáními? Uvědomuješ si vůbec, jak jsi podryl jeho autoritu? Už dlouho tu nebyl někdo, kdo by se mu takhle přímo postavil.“

„Nechtěl jsem podrýt jeho autoritu, jen jsem ochraňoval svoji rodinu.“

„Nebuď pyšný, Carlisle, mohlo by to znamenat tvůj pád.“

„Měl bys říct, proč jsi přišel,“ ozval se Edward nepřátelsky.

„Jen klid, čtenáři, ty zkazíš opravdu každý rozhovor. Tak tedy ano. Aro nezapomíná, a pokud jste si skutečně mysleli, že se vám nebude chtít pomstít, tak jste bláhoví, ale zřejmě žijete v blažené nevědomosti, přestože tu máte věštkyni.“ Otočil se k Alici, která se zamračila. „Nic jsi neviděla, má drahá? Nebo snad chceš vidět jen šťastnou budoucnost pro tu vaši rodinku?“

„Alistaire!“ Napomenul ho přísně Carlisle.

„Aro se vám už celé roky mstí, a vy ani nic netušíte.“ Zdvihnul ukazovák pravé ruky, protože se Edward pokusil otevřít ústa. „Ještě ne, tohle chci říct já, čtenáři.“ Sáhnul do kapsy své obnošené bundy a vytáhnul z ní svazek útržků novin a podal je Carlislemu, který si je začal pročítat. Vypadl zmateně.

„Proč mi to dáváš?“

„Vážně ti to nedošlo, příteli?“

„Ne, budeš mi to muset osvětlit.“

„Možná se ti to zdá jako naprosto cizí lidé, kteří se ztratili nebo zemřeli, ale jen já v tom dokázal najít souvislost a že mi to dalo hodně práce, když mi garda bez ustání funí za krk. Možná ti ta jména nic neříkají, ale když se podíváš do rodokmenů těch lidí, na něco určitě přijdeš.“ Z druhé kapsy vytáhnul papíry a Carlisle si je od něj vzal a znovu se začetl. Poznala jsem, jak se přitom napjal.

„Má drahá, Esmé, copak ti říká příjmení Evenson?“ Kdybych ještě měla tlukoucí srdce, určitě by mi vynechalo úder.

„Je to moje rodné příjmení,“ řekla jsem pomalu. Nelíbilo se mi, kam těmi otázkami míří.

„Zda-li máš informace o tom, jestli se předává dál?“ Na svůj lidský život jsem si už mnoho vzpomínek neuchovala, protože nebyly ke konci zrovna nejšťastnější, přesto tam bylo pár vzpomínek, jež jsem chránila.

„Je to možné, ale nikdy jsem to nezjišťovala.“

„Pro někoho, kdo už je upír několik století je to nepodstatné, ale kdo je upírem sotva sto let, zvláště v dnešní době, není tak těžké vyhledat jak se jeho rod rozrůstá, že?“ Nikdy mě nenapadlo se potom pídit. Odstřihla jsem se od svého lidského života a soustředila se na ten upíří. Měla jsem velkou rodinu, na které mi záleželo, ale občas jsem přemýšlela, jak dál žily mé sestry, kolik měly dětí a vnoučat, jaký asi prožily život, ale s postupujícími roky takové myšlenky vybledly a nebyly podstatné, nebylo správné otevírat staré rány.

„Alistaire,“ upozornil ho zavrčením Carlisle a drtil v rukou papíry.

„Nechápu, že vás ta vaše věštkyně neupozornila, že Aro vyhledává a zabíjí vaše pokrevní příbuzné.“ To mrtvolné ticho, které nastalo v místnosti, bylo hrůzostrašné, jediná dvě bijící srdce se rozběhla ještě rychleji.

„Sice mi to chvíli trvalo, než jsem to zjistil a přišel jsem jen kvůli našemu dlouholetému přátelství, Carlisle, přestože jsi mi díky té vaší poloupírce dal na záda zase terč, ale nezahodím ty roky, co se známe, tak jsem přišel, abych vás na to upozornil. Nemohu ty lidi zachraňovat, ne když vím, kdo po nich jde.“ Všimla jsem si, jak se Edward napjal, v očích se mu zrcadlil strach. Občas byly chvíle, kdy jsem si přála mít jeho schopnost, ale netrvalo dlouho, abych si to rozmyslela, když jsem viděla, co to s mým chlapcem dělá.

Alistair se otočil na Edwarda, kterého musel držet už i Jasper, aby po nomádovi neskočil, dokonce i Carlisle si toho všimnul a chytil svého přítele za předloktí.

„Možná by bylo lepší, kdybychom si o tom promluvili v soukromí. Není nutné působit paniku.“ Narážel přitom na Renesmé, které, přestože již dospěla, byla v porovnání s námi všemi, stále dítětem, které je potřeba chránit, protože ani přes svou upírskou půlku se nemohla před plnohodnotnými upíry ubránit, dokonce ani s Jacobovou pomocí.

„Tohle je záležitost všech, příteli. Jde o celý váš klan, a jejich rodiny, jak vzdálené příbuzné tak ty přímé.“ Pokynul Belle, která tlumeně zavrčela, její rodiče stále žili, dokonce se jí krátce po našem odjezdu z Forks narodil bratr.

„Mrtvých je už dost a neskočí to, dokud si nevyberete, ke komu budete loajální.“ To už jsem musela zakročit sama. Prosmýkla jsem se kolem Carlislea a popadla Alistaira pod krkem a zdvihla ho nad podlahu. Vůbec se mi nebránil a jen se usmíval. Ignorovala jsem přitom pohledy všech přítomných.

„Měl sis ušetřit cestu,“ zavrčela jsem na něho rozzlobeně a druhou rukou odmávala svého muže, aby mi nebránil.

„Tohle jsem chtěl vidět ve tvých očích, Esmé,“ pochválil mě ten opovážlivec a já povolila sevření jeho krku. „Musel jsem se ujistit, že moje snahy nepřijdou vniveč.“ Přímo se mi vysmíval do tváře a já se musela v duchu plísnit, že jsem se jím nechala tak vyvést z míry.

„Tak mluv. Proč ses ptal na moje rodné příjmení.“ Alistair si upravil svou nevzhlednou bundu, pohodil zanedbanými vlasy a vytáhnul z kapsy poslední papír. Neochotně jsem si od něho vzala a podívala se na oválnou tvář mladé ženy orámovanou tmavými vlasy.

„Tohle je Abigail Poulssonová, narozena 10. 10. 1991, Spooner, Wisconsin, jako jedináček. To zajímavé začíná až ke konci roku 2008, kdy se přestěhovala do Osakisu v Minnnesotě. Změnila si příjmení na Evansonová a pětadvacátého prosince v místní nemocnici porodila dceru. Před několika týdny byla společně se ní nahlášená jako pohřešovaná, což bylo po pár dnech staženo, protože se ozvala své přítelkyni, která zmizení nahlásila.“

„Alistaire,“ povzdychla jsem si a vrátila mu papíry. „Jak jsi sám řekl, příjmení si změnila, nemůže být moje příbuzná.“ Carlisle ke mne zezadu přistoupila a položil mi ruce na ramena.

„Já vím, sice mi trvalo poměrně dlouho dohledat její příbuzenstvo, ale nakonec se mi ho podařilo dohledat až do předminulého století do Colombusu v Ohiu.“ Zůstala jsem na něho zírat. „Ona a její dcera jsou posledními žijícími potomky tvé rodiny.“ Alistair trochu přešlápnul a umožnil mi pohled na Alici, která hleděla před sebe, a Edward k ní měl nakloněnou hlavu, a přestože se hodně snažil, neuniknulo mi jeho bolestné sklopení očí k podlaze.

„Alice?“ Všichni k ní obrátili své pohledy.

„Je mi to líto, Esmé,“ omluvila se mi a během vteřiny byl u ní Jasper, aby mu mohla zabořit tvář do košile. To mohlo znamenat jediné.

„Koho Aro poslal?“ Ucuknula jsem před Carlisleho otázkou.

„Lovce.“ V tom jediném slově bylo tolik strachu a temnoty, až jsem se z toho otřásla.

„Kdo je to?“ Bella instinktivně přitáhla svoji dceru do pevnějšího objetí, neopomněla přitom do toho zahrnout i Jacoba.

„Lovec je Arův inkvizitor, jeho prodloužená ruka mimo Volterru. Vyhledává pro něj a trestá vzpurné upíry, kteří proti němu vystupují. Kacíře zpochybňující moc Volturiových.“ Carlisleho hlas se obývacím pokojem podivně rozléhal a dodával mu ještě truchlivější tón.

„Co s tím můžeme udělat?“ Najednou mi Bellina otázka připadala nepatřičná a zbytečná.

„Nic, drahoušku, pokud se nechcete dostat na Lovcův seznam, protože na tohle Aro čeká. Je to ta poslední věc, kterou on potřebuje, aby vás zničil, bez ohledu na to, jak mocné talenty máte, už mu nestojí za to, abyste i nadále podrývali jeho autoritu. Lovec se vás zbaví a všech, kdo by proti tomu chtěli něco namítat.“

„Ale…“ Carlisle zdvihnul ruku, aby Bellu zastavil.

„Aro nemůže zlikvidovat všechny naše přátele, ne?“ Nedal se zastavit Emmett, přestože ho Rosalie tahala za ruku, aby nemluvil.

„Aro to neudělá. To Lovec, on je žalobcem, soudcem i katem současně. Řídí se pouze jediným pravidlem, zachovat naše tajemství v tajnosti. Proti němu nemůžete bojovat, nepomůže vám sehnat si svědky. Nebudete vědět, že se blíží váš konec. Lovec je vytrvalý, může to trvat roky, než si pro vás přijde, pro jednoho po druhém.“ Alistair prstem ukazoval na každého z mé rodiny a já se i přes Carlisleho sevření celá třásla.

„Je tu přeci Alice,“ namítla jsem chabě a trochu ucouvla, když se nomád ke mně otočil.

„Dokud jsem nepřišel, o ničem jste neměli ani tušení.“

„Měl bys jim říct pravdu, Alistaire,“ promluvil Edward a vymanil ze sevření Emmetta a předstoupil před něj. Oba si vyměňovali tvrdé pohledy.

„Nuže dobrá, čtenáři, protože z vás pořád cítím potřebu někoho chránit, Už byste se měli konečně probudit a přestat se chovat jako lidi. Dávno jimi nejste, nepočítám tvoji dceru a jejího přítele.“ Edward zavrčel.

„Mluv,“ přikázal mu.

„Lovec zcela záměrně pronásleduje Abigail celé týdny jenom proto, aby ji dostal sem. Sem k vám. Je to jeho poslední zkouška před finálním verdiktem.“

„Řekni jim, proč to není někdo z Belliny rodiny.“ Jmenovaná se zděšeně podívala na svého muže.

„Musíte se už konečně rozhodnout, ke komu budete loajální. Dostáváte tím jednodušší volbu.“ Zděšeně jsem hleděla na Alistaira a jeho vážnou tvář. J mohl tvrdit, že nechat zemřít moje příbuzné je jednodušší než Bellinu rodinu?

Nedokázala jsem se na nikoho z rodiny podívat. Vymanila jsem se z Carlisleho sevření a bleskově vyběhla z domu a běžela desítky kilometrů, než jsem se odvážila zastavit na naprosto opuštěném místě, kde jsem padla na kolena a křičela, přestože jsem věděla, že ze sebe tu tíseň nedostanu.

Zaplavila mě silná vlna viny z myšlenky, že Abigail a její dceru nemohu nechat zemřít, přestože bych tím odsoudila k smrti svoji současnou rodinu, ale nemohla jsem to dovolit. Nemohla jsem je odsoudit k smrti jen kvůli tomu, že byly mými příbuznými. Obě byly nevinné, neznalé mého upířího života.

Jak jsem mohla žít sama se sebou a s myšlenkou, že ať se rozhodnu jakkoliv, bude to znamenat smrt pro obě strany.

 Ahoj, máte za sebou druhou kapitolu a velice by mě zajímalo, co na ni říkáte a jestli se vám líbí, že bude povídka zaměřena spíše na Esmé, kterou mám z celé ságy nejraději, protože od začátku se mi líbila, její láska a oddanost k rodině. Esmé si taky zaslouží, aby měla také svoje povídky.

Co myslíte, jak se zachová a jak rozhodne?

Vaše Nikol18

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost 2: