Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na věčnost 1

Pitomost č. 4


Na věčnost 1Uběhlo skoro patnáct let od chvíle, kdy Cullenovi zvítězili nad Volturiovými a mohli začít svoje „šťastně až na věky“, ale italští upíři nezapomínají.
Vraťme se znovu mezi forkské upíry a zjistěte se mnou, co jim věčný život přinese dál.


1. Willow z Willow

Nasadila jsem si na ústa černou roušku a vešla na ulici, kde jsem nevypadala vůbec podezřele, jelikož se blížila zima a počty nakažených začaly znovu stoupat.

„Drž se u mě. Nakoupíme jen to nejnutnější,“ poučila jsem dívku po svém boku. Zrovna si nasazovala stejnou roušku a horečně přitom kývala hlavou.

„Chtěla bych nový ponožky,“ pronesla rozvážně, a já měla co dělat, abych jí rozuměla.

„Vezmu ti je, klidně i thermo prádlo.“ V kapse jsem mačkala těch pár dolarů, které jsem vytáhla z peněženky toho kravaťáka, kterou jsem si vypůjčila z jeho kapsy, když jsem se na něj natlačila ve frontě na kávu. Zrovna měl u ucha mobil, takže pro něj nic jiného pro tu chvíli nebylo. Na těch pár vteřin jsem děkovala, jak se technologie posunuly vpřed a lidi jim věnovali daleko více pozornosti než svému okolí, na druhou stranu bylo mnohem složitější se v tomhle prostředí skrýt.

„To je dobrý, mami. Postačí ty ponožky, hlavně, abychom nakoupily dost jídla.“ Dokud jsme neodjely, netušila jsem, jak moje malá holčička vyzrávala, na chvíli jsem zapochybovala o svém rozhodnutí, na druhou stranu jsem se jí tím snažila zajistit budoucnost.

Vešli jsme do obchodu s potřebami pro kempování, kterých bylo v tomhle městečku hned několik. Cestou nás sice čekalo nás pár turistických resortů, kde bychom nevypadaly tak podezřele, kdybychom sháněly věci na túry do hor, ale tohle město bylo stranou hlavní cesty, takže nabízelo možnost zamést případné stopy.

Jakmile cinknul zvonek nade dveřmi, měla jsem dojem, jakoby se celý obchod otočil na nás a já křečovitě přitáhla dceru blíž k sobě a ostražitě se rozhlížela, jestli nám někdo nevěnuje příliš dlouhou pozornost.

„Co pro vás můžu udělat?“ Chlap za pokladnou měl přes obličej průhledný štít, aby mu mohli lidé lépe rozumět, protože se tu pohybovalo poměrně dost turistů.

„Chtěla bych několik věcí,“ zašmátrala jsem do kapsy a vytáhla ušmudlaný papír, kde jsem si zapsala těch pár nejpotřebnějších věcí, abychom vydržely mimo civilizaci co nejdéle, přestože mě instinkt nabádal, abychom zůstaly mezi lidmi, ale za těch pár týdnů jsem už nedokázala věřit ani vlastnímu stínu.

Předložila jsem seznam před muže, který si ho pečlivě pročetl a doširoka se usmál. „Máte štěstí, mám všechno a můžu vám garantovat, že levněji to ve městě neseženete.“ Automaticky jsem se usmála, po chvíli mi došlo, že mi na ústa nevidí, tak jsem jen přikývla a nechala muže odběhnout, aby všechno snesl ke kase a šla jsem společně s dcerou vybrat thermo prádlo. Tam, kam jsme měly namířeno, by ponožky nestačily.

„A nechceš si taky jedno vzít, mami?“

„To je dobrý, zlato,“ řekla jsem zaměstnaná procházením velikostí, aniž bych se na ni podívala.

„Nevím, jak se ošetřují omrzliny.“ To už mě donutilo zdvihnout hlavu a podívat se do těch zeleno-hnědých očí, ve kterých se zrcadlilo tolik strachu a bolesti zároveň.

„Taky si vyberu, holčičko,“ uklidnila jsem ji a raději si vybrala taky. Měla pravdu, na tomhle jsem nemohla šetřit, musela jsem ji ušetřit alespoň něčeho.

Došly jsme k pokladně, kde už prodavač všechno měl připravené a znovu pročítal seznam. Doširoka se na mě znovu usmál.

„Dobrý nápad,“ pochválil mě. „Nebudete litovat.“

„Psali, že tu bývá mnohem chladněji, než by se mohlo zdát.“

„To máte pravdu. Talkeetna je ještě v pohodě, ale pokud míříte do Denali parku, tak v horách tam bývá opravdu hodně zima.“

„Ještě nevíme, kde se zastavíme, možná pojedeme dál.“ Nervózně jsem se ošila a snažila se vymyslet uvěřitelnou lež, aby nemohl říct, kam přesně jedeme. Měla jsem domluvené místo, přesto jsem nechtěla nechat svým pronásledovatelům jasné stopy.

„Tady se hodně rychle stmívá a teplota klesá ještě rychleji, raději zůstaňte přes noc ve městě, pokud nevíte, kam přesně chcete jet. Takových tu bylo už hodně a nedopadlo to s nimi dobře.“ Byla jsem si vědoma toho, že to myslí dobře, ale nedokázala jsem přehlušit v hlavě ten paranoidní hlas, že se nás tu snaží udržet.

„Rozmyslíme se za cesty,“ odbyla jsem ho nakonec a požádala ho o účet a nemohla se už dočkat, až z obchodu vypadneme. Skrze roušku se mi špatně dýchalo, i když to byla jistá známka anonymity, bylo až téměř rouhání děkovat nějakým Číňanům, že se jim nepodařily nějaké pokusy a po světě se už skoro dva roky proháněl virus podobný chřipce avšak s horším průběhem, díky čemuž na to po celé planetě umírali statisíce lidí.

„Tak si pořádně natankujte a vezměte si i kanystry,“ doporučil nám muž a já mu chtěla už odseknout, že jsme tankovaly ve Willow, jen pětačtyřicet minut odsud, ale raději jsem to spolkla.

„Jasně, děkujeme.“ Zavřela jsem za sebou dveře a hodila si jednu tašku přes rameno a své dceři svěřila jen ty lehčí.

„Ahoj, jsem Willow z Willow, perfektní začátek konverzace, co myslíš?“ Podívala jsem se na svoji dceru a lehce se tomu s přikývnutím zasmála, ale mrzelo mě, že se nedokážu zasmát od srdce, jak by si to zasloužila. Když jsem viděla ty její oči, jakmile spatřila ceduli s názvem města, kde jsem tankovala benzín, na kratičký okamžik jsem zapomněla na všechnu tu smůlu, co se nám za poslední týdny lepila na paty.

„Slibuju, až tohle skončí, pokud pořád budeš chtít, tak se tam nastěhujeme.“ Willow se na mě otočila na rohu ulice, která vedla do menší uličky, ze které jsme vyšly od našeho auta, přitom si sundala roušku.

„To snad raději ne, mami. Vrátíme se potom domů. Chtěla bych moct chodit tátovi na hrob.“ Jakoby se mi v té chvíli zastavilo srdce. V hlavě mi křičel znovu ten paranoidní hlas, abych jí už konečně řekla pravdu, ale pod vlivem vlastní bolesti ze zrady jsem se k tomu nedokázala za ty roky donutit. Potřebovala jsem ji ochránit a oprávněně se obávala, že by pravda způsobila, že by ode mě chtěla utéct a nevěřila by mi, protože jedině její důvěra ve mně jí nedovolila zapochybovat o mém podezření, že nás někdo sleduje a usiluje nám o život, přestože jsem k tomu neměla žádné hmatatelné důkazy.

„Máš pravdu. To je lepší nápad,“ souhlasila jsem nakonec rezignovaně a lehce do ní strčila, abych ji popohnala k autu. Nenápadnému pick-upu, na jehož korbě pod plachou byly kanystry s benzínem a malý generátor.

Naložily jsme věci do auta. Willow se usadila na místo spolujezdce a začala se přehrabovat v hromadě cédéček v kastlíku. Snažila se tvářit co nejvíc zaujatě, ale bylo mi jasné, že by nejraději měla u sebe svůj mobil, ze kterého by pouštěla svoje oblíbené písničky, ale ten jsme nechaly v našem bytě a já po cestě koupila co nejlevnější smartphone a kartu s jednorázovým číslem a nějakými daty, abychom si mohly najít během cesty nějaké ubytování, i když jsem původně chtěla pouze mapu, ale v dnešní době moderních technologií bylo jednodušší mít mobil s internetem, ale to znamenalo, že nás podle něho mohli vysledovat, takže jsem ho pro jistotu zapínala jen v nejnutnějších případech.

Přesto jsem vycítila, že ze sebe potřebuje něco dostat a za ty roky jsem se u ní naučila, že musím dát průchod jejím emocí, abych si udržela její důvěru.

„Tak to řekni,“ požádala jsem ji.

„Proč jsi to neřekla policii? Proč utíkáme? Neexistují snad zákony, které nás mají ochránit?“ Byly v tom výčitky, ale řekla to ještě docela klidně, na děvče v jejím věku bych čekala daleko ostřejší výtku, protože jsem ji odstřihla nejen od skutečného světa, ale i od toho virtuálního, který jí alespoň trochu dával možnost se socializovat, protože od malinka se těžko sbližovala se svými vrstevníky, přestože jsem se jí v tom snažila pomáhat.

„Pokud nemám důkaz, nemůže s tím policie nic udělat.“ Trochu otráveně si odfrkla. Věděla jsem, že nastane chvíle, kdy začne pochybovat, protože už dlouho jsme nespatřily toho muže v tom podivném dlouhém plášti, co na tuhle dobu vypadal hodně zastarale. Dokonce se zdálo, že jsme ho setřásly, ale já stále cítila nepříjemný pocit vzadu v hlavě, že mě někdo sleduje.

„Will, ještě mi dej pár dnů, strávíme spolu nějaký čas, a když si budu jistá, že jsme ho opravu setřásly, tak společně vymyslíme co dál.“ Pravda byla taková, že jsem neměla nejmenší tušení, co bude dál. Na začátku jsem si neuvědomila, že když uteču jednou, budu utíkat pořád, tehdy mi došlo, že vlastně utíkám celý svůj život, to ale už bylo pozdě se vracet, ale utěšovala jsem se myšlenkou, že tím Willow možná zachráním život. Znělo to drsně, ale z toho muže vyzařovalo něco, co mě donutilo vzít nohy na ramena, protože vůbec nevypadal na obyčejného stalkera.

„Tak fajn.“ Zabolelo mě, že to řekla tak znechuceně, přestože se ještě na ulici zdála v pořádku, ale už nějakou dobu jsem si všímala, že má dost často výkyvy nálad a začíná mi odporovat, obávala jsem, že přichází do puberty, což se mi zdálo v jejích třinácti příliš brzy, v horší dobu to snad ani nemohlo přijít.

Vyjela jsem na ulici, abych se dostala z Talkeetny, která byla stranou od hlavní cesty vedoucí do Denali parku, na který jsem dostala typ od staré kamarádky, která tam strávila silvestra v jedné zastrčené chatě daleko od civilizace a jelikož bylo teprve září, předpokládala jsem, že tam nikdo nebude a majitel ani nezjistí, že jsme tam byly.

Čekala nás dlouhá cesta, a i když se zdálo, že být mimo civilizaci není zrovna dobrý nápad, přesto jsem si stála za svým názorem, že jedině tak se mohu ujistit, že se mi podařilo toho muže setřást. To jsem ale ještě nevěděla, že tím otevřu bránu k minulosti, která měla být už dávno mrtvá a předurčila mi tím novou cestu.

Kéž bych byla v té chvíli byla více pozorná ke svému okolí, jinak bych si všimla muže v dlouhém černém plášti s rudým lemováním, jak nás sleduje, byla jsem ale z Willow nešťastná, protože jinak bych někoho tak mohutného nikdy nepřehlédla.


Ahoj, po letech se vracím s kratší povídkou zasazenou do současnosti, kde bych ráda trochu popsala, jak si žijí Cullenovi po ukončení ságy. Snad se vám bude povídka líbit a zanecháte nějaký komentář.

Vaše Nikol18


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost 1:

 1
9. Lorinne webmaster
28.10.2021 [11:15]

LorinneJessica: Mohla by si si urobiť zhrnutie poviedok, aby ti človek mal kam napísať správu a aby si to ty nemusela hľadať kade tade pod poviedkami. Všetky "osobnejšie" správy potom budeš mať na jednom mieste, ako napr. ja a Nikol18. Na odporúčanie Nikol som sa rozhodla ťa prijať, ale ešte predtým ťa poprosím skús urobiť taký krátky "prijímací pohovor", ktorý nájdeš tu: www.stmivani.eu/68-o-webu/nabor-administratoru/
Svoje odpovede mi potom pošli mailom, prípadne ak budeš chcieť, tak to pošli aj Nikol. Súhlasíš s mojim návrhom?

8. Nikol18 admin
28.10.2021 [11:01]

Nikol18Jessica: Nezvdávala bych to. Emoticon

28.10.2021 [10:56]

JessicaNikol18: Taky se mi to stává, že nacházím chyby po dalším a dalším čtení. U své povídky to člověk nevidí, u cizí pak jo. Emoticon
Lorinne: Chtěla jsem se nabídnout, ale už vidím, že je pozdě. Emoticon

6. Lorinne webmaster
28.10.2021 [10:31]

LorinneJessica: Tak už niekoho máme na opravu českých poviedok Emoticon Emoticon

5. Nikol18 admin
28.10.2021 [10:17]

Nikol18Lorinne: Před lety jsem tu admin byla, jak mě Twilight období opustilo, plynule jsem se přemístila na ourstories, kde jsem dodneška webmaster. Určitě bych ti nabídla své služby admina, pokud bys měla zájem, zatím jsem s dětmi doma na rodičovské dovolené, tak mám ještě čas než zase nastoupím do práce. Emoticon Emoticon Emoticon

4. Lorinne webmaster
28.10.2021 [10:06]

LorinneNikol 18: Úplne s tebou súhlasím. Tiež sa mi to stáva. Tu si to ešte sama sebe viem opraviť, ale na ourstories to už je aj pre mňa značný problém. Čím častejšie človek so svojim textom pracuje, tým menej si je vedomí svojich chýb a tie potom nájde až s odstupom času. Zo začiatku som sa snažila nechať články odstáť aspoň týždeň dva, ale potom som vždy bola nedočkává a uverejňovala ich rad radom. Ďalší trik, na ktorý som prišla je, že ak máte novší word, tak si stačí pustiť predčítanie, a keď počujete svoju poviedku hlasom iného človeka, uvedomíte si veľa chýb alebo vecí, ktoré by trebalo doplniť.

Jessica: Adminov je samozrejme viac, ale zatiaľ som ja jediným aktívnym a bohužiaľ so znevýhodnením, že je tu viac českých prispievateľov ako slovenských a jediné, čo na tých článkoch dokážem skutočne opraviť sú práve iba čiarky a priama reč. Emoticon Emoticon
Tak pred rokom alebo dvoma tu bola z Česka veľmi aktívna Petronela, ale už som ju tu dlho nepostrehla. Tiež chápem, že každý má tie "Twilight obdobia", v ktorých nerobí nič iné iba píše a venuje sa stránke a potom ho vystrieda také nečinné, kedy sa zase venuje niečomu inému.

3. Nikol18 admin
28.10.2021 [9:56]

Nikol18Jessica: Děkuji za komentář, chyb jsem si vědoma, ale jako přispěvatel už članek nemohu opravit. Opravuju ve Wordu, poté ještě jednou tady v textovém editoru a stejně překlepy objevím až když článek uložím a čtu ho znovu. Emoticon Emoticon Ale znáš to, čím častěji to čteš, tím je pravděpodobnější, že překlepy přehlédneš, ale to není omluva, přeci jen je lepší, když to opravuje někdo další. Emoticon Emoticon

2. Jessica
28.10.2021 [9:20]

Jsem zvědavá na pokračování. Vypadá to zajímavě, tak uvidíme, jak se to vyvine. Akorát jsem tam našla pár chybiček, převážně v nehlídání si y/i na konci slovesa.
Lorinne: Máš někoho na korekturu českých příspěvků?

1. Lorinne webmaster
23.10.2021 [22:36]

LorinneAhoj, presunula som ti vydanie článkov na neskôr, dúfam, že sa nebudeš hnevať. Je to hlavne kvôli tomu, že teraz ešte prichádzajú nejaké články zaradené do súťaže a rada by som ich vydala do pondelka. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!