Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mi odpustit? - 3. kapitola

07.12.2012 (16:15) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1836×

3. kapitola - Odhalení

Elizabeth

Pár minut bylo ticho, než se Melissa vzpamatovala. Zavřela jsem balkónové dveře a sedla jsem si na postel.

„Co to říkal o Jasperovi? Co nevím?“ vzpomněla si Melissa potom.

„Víš, jak jsem ti říkala, ať se od něj držíš dál?“

„Jasně,“ zasmála se. „Je to jenom pár hodin. Nemůžu tomu uvěřit. A do háje… Nech mě hádat, souvisí to s těmi dvěma sty lety…“

„Jo, tak nějak. On tak trošku není člověk,“ řekla jsem potichu. „On je tak trošku upír…“

„Cože je?“

„Upír,“ řekla jsem a podívala jsem se do Melissiných vyděšených očí.

„Pane Bože…“ vydechla. „To není možný, že ne? Ne, ne, ne! Žiju tady třetím rokem s upírem?!“

„Klid, klid, Melisso. Stačí, když s ním nebudeš nikdy nikde o samotě. Nemůže ublížit velkému množství lidí, odhalili by ho,“ snažila jsem se ji uklidnit.

„Tak jo, tak jo, bude to dobrý,“ přikývla s roztřeseným hlasem. „Ty se mu můžeš ubránit?“

„Ne, ale když umřu já, tak se nic nestane. Prostě se jenom objevím zpátky v nebi. Je to jednodušší, nemám tady žádné závazky,“ pokrčila jsem rameny.

„Existuje nebe? Jako že když umřu, tak se objevím tam?“

„Jo,“ přikývla jsem s úsměvem.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Já otevřu,“ zvedla se Melissa a vykročila ke dveřím. Zašla za roh a já jsem jen poslouchala.

Slyšela jsem, jak otevřela dveře. Uběhlo pár vteřin tíživého ticha a pak jsem uslyšela tupou ránu do dřeva. Okamžitě jsem se zvedla a ve vteřině jsem stála za Melissou. Ta byla ve tváři úplně bílá a snažila se zavřít dveře. O ty se rukou opíral Jasper a tvářil se jako vždy. Neústupně, nebezpečně, hladově.

„Co tady děláš?!“ zakřičela jsem na něj.

Stočil pohled ke mně. „Ona to ví.“

„Jo, ví,“ přikývla jsem. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se znovu.

Líně se opřel do dveří a bez námahy je otevřel. Melissa je s vyjeknutím pustila a ucouvla pár kroků dozadu. Dveře práskly o zeď. Jasper vstoupil do bytu a se švihnutím za sebou zavřel.

„Ale ona by to vědět neměla,“ upřel na ni pohled.

Postavila jsem se před ni a pohlédla jsem mu do očí. „Co tu chceš?“

„Utekla jsi ode mě příliš rychle,“ zašklebil se na mě. „Navíc se pořád snažím zjistit, co jsi zač.“

Polkla jsem. „Myslel sis, že zůstanu?“

„Byla by to slušnost,“ přistoupil blíž a já ucouvla.

„Nepřibližuj se ke mně,“ varovala jsem ho.

„Jinak co?“ zasmál se, obešel mě a pomalými kroky vstoupil do pokoje.

Melissa se ke mně naklonila. „Počítáš se za dost velkou společnost, nebo jsme tu samy?“ šeptla mi do ucha vyděšeně.

Jasper se otočil. „Jste samy,“ upřel na Melissu chladné oči a zlověstně se usmál. Cítila jsem, jak se Melissa třese.

„Proč tohle děláš?“ zasyčela jsem na něj.

„Protože je to zábavné,“ usmál se.

„Ne, to není! Není zábava děsit lidi! Nemůžeš se tím bavit! Stejně jako by ses neměl bavit tím, že si jen tak nakráčíš do něčího bytu a ani pořádně neřekneš, proč jsi tady! Měl by sis uvědomit, kdo jsi!“

„Já vím moc dobře, kdo jsem. Ale zdá se, že ty to nevíš. Mám ti to připomenout? Tvoje krev byla moc dobrá. Moc rád si její chuť připomenu.“

„Přestaň,“ zavrtěla jsem hlavou. „Můžeš odejít. Já ti stejně neřeknu, kdo jsem.“

Najednou byl těsně přede mnou. Vztáhl ruku a natáhl ji k mé hlavě. Než jsem stihla uhnout, přejel mi prsty po hlavě a pevně mě chytil za vlasy. Přitáhl si mě blíž.

„Na tom už stejně nezáleží. Už nechci vědět, kdo jsi. Spíš by mě zajímalo, proč jsi tady,“ podíval se mi zblízka do očí.

„To ti klidně řeknu,“ prohlásila jsem klidně.

Překvapením mě pustil. Rentgenoval mě pohledem a vyčkával.

„Jsem tady kvůli tobě,“ řekla jsem jednoduše. „Mám ti pomoct najít sám sebe.“

„Já vím, kdo jsem,“ řekl ledově.

„Ne, nevíš. Zazdil jsi svoje pravé já hluboko do sebe a stal ses někým jiným, než jsi býval.“

„Co ty o mně víš?“

„Všechno. Vím o tobě všechno.“

„Nepovídej,“ řekl sarkasticky.

„Proměnila tě upírka jménem Maria. Naverbovala tě do své armády novorozených, kde jsi několik let pomáhal cvičit ostatní. Potom jsi utekl, protože ses nechtěl prát. Později ti došlo, že nechceš ani zabíjet. Pár desítek let ses nenáviděl a snažil ses nelovit. Ale bez potravy se nedá žít, že ne? Proto ses s tím nakonec smířil, zazdil jsi své pocity a stal se z tebe chladnokrevný zabiják,“ dokončila jsem svůj monolog.

Jasper na mě zíral se směsicí šoku a strachu. Poznala jsem, že jsem se dotkla citlivého místa. Ale o to šlo, pokud vím. Dostat se pod obal.

Ale trvalo to jen pár vteřin. Jasper se rychle vzpamatoval a znovu nasadil masku chladné lhostejnosti. „Odkud to víš?“

„Záleží na tom? Hlavní je, že to vím. Chci ti pomoct. Existuje způsob, jak žít bez vraždění. Můžeš…“

„Mlč!“ vykřikl. „Žádný způsob neexistuje! Jinak bych ho dávno našel! Už to na mě nezkoušej,“ probodl mě nenávistným pohledem a rychlým krokem odešel z bytu. Dveře se za ním hlasitě zabouchly a pak bylo ticho.

„Asi ses ho dotkla,“ špitla Melissa. „Ale nezabil nás, což je úspěch, ne?“

„Jo,“ přikývla jsem, ale myšlenkami jsem byla jinde. Opravdu jsem v jeho očích zahlédla náznak citu, nebo se mi to jen zdálo? Měl strach? Nebo to byl jen odraz světla? A předtím, když mě chytil za vlasy. Zdálo se mi to, nebo se předtím lehce dotkl mé kůže?

Padla jsem na postel. Jsem hloupá. Co všechno jsem pokazila v tomhle dni? A ještě si tady vymýšlím pohádky. Jsme přeci v reálném životě, tady se z démona nestane princ… Když odcházel, byl stejný, jako když přišel. Nelítostný. Nezměnitelný.

Ale stejně jsem nemohla přestat myslet na jiskru v jeho očích. Bylo to jako by se pomalu rozhoříval dávno uhašený oheň. Možná měl Gabriel pravdu. Možná na něj mám vliv…

Druhý den jsem šla do školy tak napjatá, že jsem skoro nebyla schopná poslouchat Melissin monolog. Potřebovala jsem vidět Jaspera. Podívat se mu do očí a zjistit, jaká je pravda. Najít mu v nich alespoň drobeček vlídnosti, nebo jakéhokoli jiného citu.

Vešla jsem do třídy a zalila mě vlna zklamání. Nebyl tam. Nepřišel ani do konce vyučování, ani druhý den. Začaly ve mně hlodat pochybnosti. Co když jsem mu opravdu ublížila? Otevřela staré rány, které nedokázal zvládnout.

Druhý den k večeru jsem byla tolik zdeptaná, že už to se mnou Melissa nemohla vydržet.

„Prosím tě, Beth, přestaň! Je to upír, co by se mu mohlo stát?“ zakvílela.

„Já nevím. Co když jsem mu ublížila?“

„No a? Všechno, co jsi mu řekla, byla pravda!“

„Jenomže můj úkol není ubližovat, ale léčit,“ upřela jsem na ni pohled.

„A co chceš dělat?“ rozhodila rukama.

„Jdu tam. Jdu se podívat, kde je a co dělá,“ řekla jsem rozhodně, zvedla jsem se a za cesty na balkónek jsem se proměnila.

„Počkej, Beth! Přece tam nepůjdeš sama?!“ vyskočila Melissa.

„Už několikrát jsem u něj byla sama.“

„A vždycky to dopadlo katastrofou!“ vykřikla.

Zastavila jsem se a pohlédla jsem na ni. „Já to zvládnu. Musím tam jít.“

„Tak jo, ale jestli se nevrátíš do půl hodiny, jdu tam.“

Přikývla jsem a vznesla jsem se do vzduchu. Jen se na něj podívám. Neproměním se, takže mě neuvidí. A já budu vědět, co s ním je.

Zalétla jsem k jeho domu, snesla jsem se na zem a nahlédla jsem mu do okna. Zrovna seděl u stolu a upřeně hleděl na jedno místo. Sledovala jsem jeho bezchybný profil a hledala jsem nějakou známku toho, co je špatně.

Jasper najednou otočil hlavu a podíval se z okna – přímo na mě. Ztuhla jsem na místě, když na mě zaostřil pohled a zatvářil se zděšeně. Přece mě nemůže vidět!

Ale když se rozrazily dveře a on se objevil metr přede mnou, jsem dostala jasnou odpověď. Ano, mohl mě vidět. Ale jak, to jsem netušila. Vzmohla jsem se jenom na stejně zděšený pohled a otevřenou pusu, jako on.

„Beth?“ oslovil mě, jako by si myslel, že zmizím.

„Jo?“ odpověděla jsem otázkou.

Přejížděl po mě očima a naprázdno otevíral pusu. A pak jsem to konečně zahlédla – v jeho očích se objevila vlídnost. Byl to jen záblesk, ale tentokrát jsem si byla naprosto jistá, že tam byla. Trvala sice jen pár vteřin, ale to mi stačilo.

„Co to… ty… ty jsi… jak?“ vykoktal.

Roztáhla jsem křídla a upřela jsem pohled do země.

„Co… co tady děláš?“ snažil se, aby jeho hlas zněl normálně, ale moc mu to nešlo.

„Jen jsem se přišla podívat, proč jsi nebyl ve škole…“

„To ale není tvoje věc. Byl jsem lovit,“ řekl jako by nic.

Žaludek se mi zhoupl, když se mi ta představa vehnala do hlavy. „No, tak já půjdu,“ pípla jsem. Otočila jsem se na patě a vydala jsem se směrem do města. Po pár krocích jsem se proměnila do lidské podoby.

Pomalu jsem procházela městem a hlavou mi vířily myšlenky. Byla jsem tak zaneprázdněná, že jsem si toho muže všimla, až když stál přede mnou. Upíral na mě pohled a v ruce měl nůž. A zjevně mě nehodlal nechat odejít.

Zastoupil mi cestu a oči se mu podivně zaleskly. V prstech stiskl nůž. Natlačil mě ke zdi, abych nemohla utéct.

Zhluboka jsem se nadechla. Teď to přece nevzdám. „Ehm… pane?“ oslovila jsem ho potichu.

„Mlč!“ okřikl mě.

„Ale vy tohle doopravdy nechcete udělat,“ promlouvala jsem k němu.

„Chci. A ty mi v tom nezabráníš!“

„Poslouchejte mě. Máte rodinu?“ položila jsem mu otázku.

On se zastavil na místě. To byla má odpověď.

„Oni by určitě nechtěli, abyste se toulal po městě a vraždil mladé dívky. Měl byste se za nimi vrátit a trávit s nimi více času. Určitě je nechcete ztratit…“ snažila jsem se ho přesvědčit. A zjevně to fungovalo.

Jeho prsty povolily stisk kolem nože. Ustoupil. Sklopil hlavu.

Ale pak ho najednou něco povalilo kus ode mě na zem. Nebo někdo. Se zděšením jsem vykřikla, když jsem spatřila Jaspera Whitlocka, jak se nad tím mužem sklání, ústa u jeho krku, a vysává z něj život.

Opřela jsem se zády o zeď, ale ač jsem chtěla, nemohla jsem od nich odtrhnout pohled. Když po nekonečně dlouhé době Jasper vstal a pohlédl na mě, zvedl se mi žaludek.

Jeho oči nyní měly zářivě rudou barvu a od úst mu stékala kapka mužovy krve. Pomalu zvedl ruku a prstem si ji setřel. Při tom mě upřeně sledoval.

„Proč jsi to udělal?“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že mě slyší.

Jen pokrčil rameny.

„Právě jsi zabil člověka, který si uvědomil, co je v životě skutečně důležité. Který si uvědomil, že budoucnost si tvoříš sám, že minulost se opakovat nemusí,“ šeptala jsem a uvědomila jsem si, že mi po tváři stékají slzy.

Zdálo se mi to, nebo se v jeho tváři mihl smutek?

Ale on se otočil a odešel. Zmizel za rohem a zanechal mě tam zděšenou a neschopnou pohybu.

Po chvíli mi došlo, že jsem v prázdné uličce s mrtvolou a měla bych odtamtud zmizet. Melissa měla pravdu. Pokaždé, když jsem se za Jasperem vydala sama, skončilo to katastrofou.

Do bytu jsem došla jako ve snách. Ani jsem nebyla schopná Melisse říct, co se stalo. Ona asi pochopila můj výraz a raději se neptala.

Tak jo, potřebuji odreagovat. Zaostřila jsem na Melissu. V ruce držela sešit a očividně se snažila si něco narvat do hlavy.

„My zítra něco píšeme?“ zeptala jsem se.

„Jo, pololetku z dějáku,“ zamručela.

„Pololetku?!“ zalapala jsem po dechu. To už se blížilo pololetí?

„Jo,“ pohlédla na mě. „Ty musíš být hodně mimo.  Tenhle týden jsme psali už dvě…“

Polkla jsem. Jsem tady už půl roku? A ještě téměř žádný pokrok… S povzdychem jsem sáhla pro sešit a pokusila jsem se soustředit na své poznámky.

„Za týden je vysvědčení,“ zamumlala Melissa.

Žaludek se mi zkroutil divnou předtuchou. Jako by se něco mělo stát. Pokazit. Zatřepala jsem hlavou, když se mi do ní vetřely představy. Nebyl to hezký pohled.

Celý následující týden nebyl Jasper ve škole. A můj neklid vzrůstal. Několikrát jsem ho navštívila, ale jen tak, aby mě neviděl. Jen jsem se ujišťovala, že je všechno v pořádku. Bylo. Aspoň zdánlivě. Žádnou chybu jsem nenašla.

V den vysvědčení jsem byla jako na trní. Neustále jsem se vrtěla a moje pozornost se neudržela dlouho na jednom místě. Melissa do mě musela několikrát drbnout, abych si vůbec došla pro vysvědčení.

Nemohla jsem to pochopit. Lámala jsem si hlavu s tím, co se děje. Hledala jsem třeba i jen nepatrné náznaky něčeho špatného, ale nic jsem neobjevila.

„Beth, posloucháš mě?“ šťouchla do mě Melissa, když zazvonilo.

„Co?“ otočila jsem se na ni.

„Právě jsem ti říkala, že Lana říkala, že jí říkala… no to je jedno. Jasper odchází ze školy.“

Vytřeštila jsem na ní pohled. „Cože?!“

„Jo, prý jo,“ pokrčila rameny.

Vystřelila jsem ze židle a rozběhla jsem se ze třídy, div jsem se nepřizabila.

„Kam jdeš?!“ křikla za mnou Melissa.

„Hádej!“ odpověděla jsem jí přes rameno a už jsem vybíhala z učebny. Hned, jakmile jsem se ocitla mimo dohled lidí, jsem se proměnila. Létání bylo rychlejší.

Roztáhla jsem křídla a vyvinula jsem největší rychlost, které jsem byla schopná. Jen jsem doufala, že nepřijdu pozdě.

„Jaspere!“ zakřičela jsem, když jsem přilétla k jeho domu. Nebyl tam. Vlétla jsem do lesa. „Jaspere!“ vykřikla jsem znovu. Cítila jsem, že není daleko. Musel mě slyšet.

Konečně jsem ho uviděla. Stál mezi stromy, otočený ke mně. Slétla jsem na zem a kousek jsem popoběhla, abych neztratila rovnováhu.

Pohlédla jsem mu do očí a v tu chvíli mi něco došlo. On se změnil…

_________________________________________________________________

Takžě opět moc děkuji těm, kteří mi u minulé kapitolky nechali komentář a doufám, že ho zanecháte i u této. Zvláštní poděkování patří Aguli99 - tvůj komentář mě hrozně podpořil. Díky tobě jsem dostala novou chuť na psaní a spoustu nápadů :) Děkuju!

A prozradím vám, že v příští kapitolce bude Jasperův pohled na věc ;)

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mi odpustit? - 3. kapitola: