Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mě milovat? - 7. kapitola + Epilog

02.03.2013 (09:30) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1807×

7. kapitola

Rosalie

Seděla jsem v našem obývacím pokoji a v duchu jsem nadávala na toho jediného, kdo tu nebyl. Už to byly tři dny, co odešel neznámo kam. Zbaběle utekl.

„Rose,“ napomenul mě Edward mírně.

Jen jsem po něm hodila ošklivý pohled. Vždyť je to pravda. Měl by se k tomu postavit jako chlap. Jako upír, kterým je už dost dlouho na to, aby si to uvědomil. Elizabeth ztratil, protože se to seběhlo příliš rychle.

Teď to není tak rychlé. Měl by Melanie přeměnit, pokud se další roky nechce smažit v sebezničení a čekat na další šanci, která vůbec nemusí přijít. Melanie je člověk a dříve nebo později by to stejně musel udělat, tak proč ne teď?

Frustrovaně jsem si povzdechla. Možná by ji měl přeměnit Carlisle. Třeba hned. Kdo ví, kdy se Jasper vrátí.

„Rosalie,“ šlehl po mě Edward pohledem.

Zamračila jsem se na něj. Zatím jsem vždycky měla pravdu. S jeho posedlostí Bellou, s nenarozenou Renesmé... Ale oni mě nikdy neposlouchají. Prý jsem povrchní! To tak. Akorát mám dostatek zdravého rozumu.

Edward na mě potichu zavrčel. Zvedla se ve mně vlna vzteku a zavrčela jsem na něj dvojnásobnou hlasitostí. Mám právo na své myšlenky!

„Uklidněte se oba dva,“ napomenul nás Carlisle. „Někdo sem jde,“ upozornil nás na přibližující se zvuk lidského srdce.

Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Carlisle chvíli počkal a potom otevřel. Na prahu stála Melanie.

„Melanie? Pojď dál,“ ustoupil Carlisle z cesty a pustil ji dovnitř.

„Děkuju,“ usmála se a rozhlédla se po nás. Vypadala strhaně. „Je tady Jasper?“ obrátila se zpět k němu.

Viděla jsem, jak znejistěl. Nerad byl poslem špatných zpráv. Zvlášť pořád těch stejných - několikrát po sobě. Sklopil oči k zemi.

Melanie odvrátila hlavu a trhaně se nadechla. „Tak já zase půjdu. Omlouvám se,“ špitla potichu.

Když odcházela, sžíral mě vztek. Vztek a soucit. Založila jsem si ruce na hrudi a sklopila jsem pohled k zemi. A pak jsem ho ucítila.

„Melanie,“ oslovil ji polohlasem. Stál u dveří a ve tváři měl lítost. Vypadal jako... no jako by už dlouho nepotkal vodu, mýdlo a hřeben.

Přelétl nás prosebným pohledem. Já se jen ušklíbla a s výmluvným pohledem jsem během vteřiny vyběhla z domu, následovaná všemi ostatními.

Melanie

Nejistě jsem stála přede dveřmi, kde stál on. S kamennou tváří jsem hleděla do jeho zlatých očí a nedávala jsem na sobě nic znát. Nemohl si všimnout, že vidím jeho lítost, jeho výčitky. Založila jsem si ruce na hrudi a nutila jsem se stát v klidu.

Vpíjel se očima do těch mých, ale já jsem neuhnula. Prala se ve mně spousta emocí, ale žádná z nich ho nevolala zpět. Byla jsem zklamaná, vyděšená a naštvaná. Vždyť já umírám! A on mě tu nechal samotnou. Musela jsem se s tím vyrovnat sama.

„Melanie,“ oslovil mě tiše, ale naléhavě.

„Ne, Jaspere,“ zavrtěla jsem rázně hlavou. „Nechal jsi mě tady. Jen tak beze slova jsi odešel. Nebral jsi telefony, nikdo nevěděl, kde jsi a jestli se vůbec vrátíš zpátky. Nečekej, že se ti vrhnu do náruče a na všechno zapomenu.“

Sklopil hlavu a zhluboka se nadechl. „Vím, že jsem ti tím ublížil. Pochopím, když odsud odejdeš a už nikdy mě nebudeš chtít vidět. Dovol mi ale jednu věc,“ pohlédl mi zpět do očí. „Dovol mi vysvětlit ti to. Prosím. Nebudu si už nic nechávat pro sebe, nic nebudu zatajovat, řeknu ti všechno. Víc nežádám.“

Viděla jsem tu hlubokou upřímnost v jeho očích a nemohla jsem odmítnout. „Dobře, poslouchám.“

„Neposadíš se?“ pokynul ke křeslu a já jsem si poslušně sedla. Založila jsem si ruce a čekala jsem.

Posadil se naproti mně. „Všechno začalo téměř před devatenácti lety,“ promluvil potichu a na tváři se mu objevil lehký úsměv. „Nebýval jsem takový, jako dnes. Byl jsem ten zlý. Upír, který se hodí spíš do hororu se spoustou krve než do pohádky. Neměl jsem absolutně žádné svědomí,“ zamračil se a odvrátil pohled.

Zamrazilo mě, ale mlčky jsem poslouchala dál.

„A tehdy se objevila ona,“ změkl mu pohled a s pohledem upřeným do dáli se usmál.

Obočí se mi automaticky stáhlo k sobě a uvnitř mě vzplála žárlivost. Nevěděla jsem, co to bylo za holku, ale neměla jsem jí ráda.

„Přišla naprosto neočekávaně a přinesla s sebou to, co jsem nedokázal pochopit. Nebyla člověk. Nebyla ani upír, ona byla anděl.“

Vykulila jsem oči a pusa se mi otevřela, ale nic jsem neřekla.

„Byla tak jiná, tak čistá. Nevěděl jsem, co po mě chce. Nikdy se o tom nezmínila. Ale i když jsem ji děsil, stále se se mnou pokoušela bavit. Za jeden jediný rok mě dokázala změnit tak, že jsem se nepoznával. Po roce, když jsem si konečně přiznal, co k ní cítím, a když jsem si uvědomil, jak mě změnila, mě poslala ke Cullenovým. Neřekl jsem jí, jak moc ji mám rád. Odešel jsem, kam mě poslala. V té době jsem se naučil žít na zvířecí krvi. Vrátila se mi lidskost, ale s ní i výčitky…“ odmlčel se s pohledem stále upřeným do dáli.

Potom se znovu nadechl a pokračoval: „Ale ona mě v tom nenechala. Vrátila se za mnou a já byl konečně šťastný. Ona to dokázala, dokázala ulehčit mému svědomí jen svou přítomností. Byla to nejcennější, co jsem kdy získal. Jenže…“ hlas se mu vytratil a na obličeji se mu usadila taková bolest, až mě to vyděsilo. Sklopil hlavu do dlaní.

Pomalu jsem natáhla ruku a dotkla jsem se jeho ramene. Teď už jsem nežárlila. Bylo mi jasné, že tahle pohádka neměla dobrý konec. „Co se stalo?“ zeptala jsem se váhavě.

Obrátil ke mně své zlaté oči, nyní plné bolesti. „Byli jsme na procházce s několika dalšími. Bylo to dokonalé, jako každý jiný den. Došli jsme k náměstí. Byl tam nějaký šílenec se zbraní v ruce. Chtěli jsme odejít. Otočili jsme se, ale on v tu chvíli vystřelil. Jen tak. Do neznáma. Elizabeth… Ona…“ znovu se odmlčel a s bolestí zkřivenou tváří se odvrátil.

Zděšeně jsem ho sledovala a v hlavě se mi míhala spousta myšlenek. V zádech mě mrazilo. Teď jsem všechno chápala. Každou jeho odpověď, kdy obratně odvracel pozornost pryč od své minulosti.

„A pak jsem potkal tebe,“ obrátil se zpět ke mně. Na tváři mu hrál lehký úsměv, ale stále nedokázal vyrovnat tu bolest v očích. „Tolik jsi mi ji připomínala. Ne vzhledem. Očima. Máš úplně stejné oči. Tak chytré, nebojácné, nevinné… Dostala jsi mě z toho. Teď jsi můj smysl života. Když mi Carlisle řekl, že…“ odmlčel se.

Nasucho jsem polkla. Jak jsem ho mohla vinit z necitlivosti a lhostejnosti? „To je v pořádku,“ stiskla jsem mu rameno. „Už to chápu. Odpusť mi, že jsem byla taková…“

„Ne, ty odpusť mě. Měl jsem ti to říct dřív. Měl jsem tu být s tebou, když jsi mě potřebovala. Omlouvám se,“ pohlédl mi přímo do očí.

Usmála jsem se a přikývla jsem. „Už je to dobré.“

Úsměv mi váhavě oplatil a pevně mě objal. Pevně jsem si ho přimáčkla k sobě a byla jsem rozhodnutá ho už nikdy nepustit. Nikdy.

Epilog

„Za chvíli přijedou tví rodiče,“ pošeptal mi do ucha můj manžel a něžně mě kousl.

Dech se mi zasekl v hrdle. „Já vím,“ vydechla jsem a přitiskla jsem se k němu ještě blíž. „Měli bychom se obléknout, že?“ zavrněla jsem a políbila jsem ho na krk, čímž veškerá konverzace na několik minut skončila.

Byla jsem šťastná, tak hrozně moc šťastná. Neuplynula jediná vteřina, kdy bych litovala svého rozhodnutí nechat se přeměnit. Jasper byl to nejlepší, co mě v životě potkalo. Během jediného měsíce jsme se stihli vzít. Sice jen symbolicky, vzhledem k mému věku, ale já to brala vážně.

Následně jsem se nastěhovala ke Cullenovým a byla jsem přeměněna. Rodiče něco málo tušili, ale nemluvili mi do toho. Obratně jsem jim vysvětlila, že se věci změnily. Když mě spatřili poprvé od proměny, byl to pro ně asi trošku šok, ale myslím, že si začali zvykat.

„Hej vy nahoře!“ uslyšeli jsme Edwardův pobavený hlas. „Měli byste pohnout, už tu budou!“

A opravdu – v dálce jsem i já zaslechla motor auta. Rychle jsem vyskočila z postele a během pár vteřin na sebe navlékla oblečení. Jasper se nenechal pobízet a během dalších několika vteřin stál vedle mě v džínech a košili.

Ještě jsem ho políbila, pak jsem ho chytla za ruku a vydala jsem se ke dveřím přivítat své rodiče.

_________________________________________________________________

Tak jsme se po dlouhé době dobrali ke konci. Je mi to skoro líto. Všechny postavy - Elizabeth, Jaspera, Melanie i všechny ostatní - jsem si zamilovala a nerada se s nimi loučím. Ale pokračování nechystám. Dost dlouho mi trvalo, než jsem vypotila Happy end (ty mi moc nejdou :D ).

Hrozně moc děkuji všem, kdo tuto povídku četli a komentovali ji - dodávali jste mi odvahu, bez vás bych to asi nikdy nedopsala :)

Ještě jednou moc děkuji a loučím se :)

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mě milovat? - 7. kapitola + Epilog: