Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mě milovat? - 6. kapitola

16.02.2013 (18:15) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1714×

6. kapitola

Melanie

Cítila jsem na obličeji studené ruce a slyšela jsem tichý melodický hlas v pozadí. Hlava mě třeštila. Nemohla jsem zachytit jedinou smysluplnou myšlenku.

Ztěžka jsem se nadechla a začala jsem si uvědomovat své okolí. Ležela jsem na tvrdé posteli a kolem mě byli aspoň dva lidé. Slyšela jsem jejich kroky a hlasy.

Pevně jsem sevřela oční víčka k sobě a pak jsem je otevřela. Ležela jsem v jakési bílé místnosti. Podle pachu jsem poznala nemocnici. A nade mnou se starostlivě skláněl Carlisle.

„Melanie? Slyšíš mě?“ ptal se.

Přikývla jsem a snažila jsem se vzpomenout si, proč jsem tady. „Co se stalo?“ zeptala jsem se ho.

„Omdlela jsi. Všechny jsi pořádně vyděsila.“

Do hlavy se mi začaly vracet vzpomínky. Škola, rozhovor s Renesmé a pak… tma.

„Musím ti udělat nějaká vyšetření, jen pro jistotu,“ vysvětloval Carlisle. „Pravděpodobně to nebude nic vážného. Pila jsi dnes hodně?“

„Ehm… Myslím, že jsem měla jenom kávu k snídani,“ přiznala jsem zahanbeně.

„To je nejspíš ten důvod. Měla bys víc pít, dehydratace je nebezpečná,“ varoval mě s důležitým výrazem. „Můžeš se posadit? Sestřičko, došla byste jí pro sklenici vody?“ promluvil k mladé dívce, které jsem si až do teď nevšimla.

„Samozřejmě,“ usmála se plaše a tiše odešla.

Já jsem dala nohy dolu z postele a pomalu jsem se posadila. Carlisle se mezitím přesunul k počítači a začal něco vypisovat. „Objednám tě na CT hlavy. Je to jednoduché vyšetření. Nemusíš se bát. Jen se přesvědčím, že je všechno v naprostém pořádku. Standardní postup,“ usmál se na mě.

„Tak jo,“ přikývla jsem. „Rodiče už to ví?“

„Ano, volali jim. Právě na tebe čekají…“ odmlčel se a podíval se ke dveřím, které se s třísknutím otevřely.

Do místnosti vrazil Jasper. „Melanie?!“

Usmála jsem se na něj. „Jsem v pořádku, už je to dobré.“

Nevšímal si mých slov a v mžiku byl u mě. Vzal mou hlavu do dlaní a starostlivě si mě prohlížel. Když nenašel nic neobvyklého, otočil se na Carlisla.

„Omdlela ve škole, pravděpodobně dehydratace. Příště bych byl rád, kdybys mi neděsil personál a pacienty,“ otočil se zpět k počítači.

„To je celé?“ zamračil se Jasper. „Dehydratace? Prostě ji pošleš domů?“

„Uděláme jí CT a ano, potom ji pustíme domů. Neboj, osobně dohlédnu na její výsledky. Nikomu nic neunikne,“ ujistil ho a zadal poslední informace do počítače. Potom vytiskl papír. „Tak pojď, ať to máš za sebou,“ usmál se na mě.

Seskočila jsem z lehátka, ale zamotala se mi hlava. Jasper mě zachytil a zamračil se na Carlisla. „Takhle přece nikam nemůže.“

Opřela jsem se o něj. „To je dobré, neměj strach,“ usmála jsem se na něj. Zhluboka jsem se nadechla a pustila jsem se ho. Vyšla jsem směrem ke dveřím, když se mi náhle zatmělo před očima a znovu jsem se ponořila do tmy.

°°°

Ticho. Všude bylo dusné objemné ticho, které mi tlačilo na ušní bubínky. Otevřela jsem oči do prázdné bílé místnosti. Ležela jsem na nepohodlné nemocniční posteli. Nikde nikdo nebyl.

Zhluboka jsem se nadechla a uvědomila jsem si, jak moc mě třeští hlava. To bude tou dehydratací. Ještě stále jsem nic nepila. Pomalu jsem se posadila a přemýšlela jsem, co mám udělat. Mohla bych zavolat sestru, aby mi sehnala Carlisla. Nebo rodiče. Nebo Jaspera.

Natáhla jsem se na stolek pro tlačítko, ale než jsem ho stačila zmáčknout, dveře se otevřely.

„Carlisle,“ usmála jsem se úlevně.

Carlisle vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Tvářil se vážně a na můj úsměv reagoval jen rychlým pozvednutím koutků. Zamrazilo mě.

„Co se děje?“

„Udělali jsme ti nějaká vyšetření, zatímco jsi byla v bezvědomí,“ přitáhl si židli k mé posteli a posadil se.

„A co jste zjistili?“ pokusila jsem se usmát.

Upřel na mě pohled zlatých očí. „Je mi líto, ale nemám dobré zprávy,“ řekl potichu.

Ztěžka jsem polkla. To bude dobré.

Zhluboka se nadechl. „Máš tumor na mozku.“

„Co? Tumor? To jakože nádor? Já mám nádor v hlavě?“ zírala jsem na něj a nebyla jsem schopná jakékoli reakce. Cítila jsem, jak mi buší srdce a do očí se mi derou slzy, ale necítila jsem žádné emoce. „Takže mě budete operovat?“ zeptala jsem se mdlým hlasem.

Ticho.

„Carlisle!“

„Bohužel nemůžeme provést operaci. Rozpoznali jsme to příliš pozdě,“ zavrtěl smutně hlavou.

Jen jsem na něj němě zírala a z očí mi pomalu začaly vytékat slzy. „Kolik mám času?“ ptala jsem se šeptem.

„To nevím přesně. Nemůžu určit, jak rychle ten nádor roste. Zjistíme to jedině pravidelnými vyšetřeními. Ale pokud mám hádat, tak pár měsíců až let.“

Vzlykla jsem. Začalo mi to docházet. Já umřu. Možná mám několik let a možná jen pár měsíců. Skryla jsem si obličej do dlaní a pevně jsem zavřela oči. Co teď budu dělat?

Otočila jsem se zpět ke Carlislovi, který tam stále tiše seděl. „Už to ví Jasper? A rodiče?“

Mlčky přikývl. „Tví rodiče sedí na chodbě. Mám je zavolat?“

Prsty jsem si projela vlasy a pak jsem zavrtěla hlavou. „Ještě ne, ještě ne. Nejdřív bych chtěla vidět Jaspera.“

Carlisle se nervózně zavrtěl. „Bohužel, Jasper tu není. Musel odejít.“

Nevěřícně jsem na něj upírala pohled a snažila jsem se pochopit, co mi řekl. Jasper tu není? Odešel? Jen tak odešel ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebuji?

„Kam?“

Carlisle naprázdno otevřel pusu a pak jí zase zavřel. „Brzy se vrátí,“ řekl nakonec tichým nepřesvědčivým hlasem.

Cítila jsem, jak se mi z očí derou slzy. Otočila jsem se k němu zády a nohy jsem přitáhla k hrudi. „Chci být sama,“ zašeptala jsem. Pak jsem slyšela tiché odsunutí židle, několik kroků a cvaknutí dveří. Byla jsem sama. Úplně sama.

Seděla jsem tak dlouho, až za okny padla tma. Nevnímala jsem, když přišla sestra. Všechno jsem odkývala a tiše jsem plakala dál. Nevěděla jsem, co bude dál. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Možná to nebyl jen pocit. Nevěděla jsem, co mě čeká, tak jsem jen tiše seděla a zírala do neznáma.

Jasper                     

„Je to rakovina, Jaspere. Je mi líto, nemůžu s tím nic udělat…“ zněla mi v hlavě stále dokola slova mého otce. Běžel jsem lesem a snažil jsem se dostat to pryč. Bylo to jako zlý sen, ze kterého se nemůžu probudit. Proč zrovna ona?!

Kolem mě se míhaly stromy, ale já je nevnímal. Musel jsem stále myslet na ta osudná slova, která mě znovu dostala na kolena. To jsem ještě dostatečně netrpěl? Teď mi umře i Melanie?

Prudce jsem zastavil. To nedopustím. Nemůžu ji nechat umřít. Upřel jsem pohled zpět tam, odkud jsem přišel.

Ale co můžu udělat? Přeměnit ji na monstrum, kterým jsem já už přes dvě stovky let? Na monstrum, jehož základní instinkt je zabíjet? Taková ona přeci není. Ona ne. Je tak čistá, tak nevinná…

Zakryl jsem si obličej dlaněmi a klesnul jsem na vlhkou studenou zem. Oči jsem obrátil k nebi, které místy prosvítalo mezi vrcholky stromů. Bylo jasně modré. Stejně jako její oči. Její nádherné velké oči.

Znovu jsem sklopil hlavu a prsty jsem zaryl do měkké hlíny pokryté jehličím. Rvalo mě to na kousky. Ale poctivě jsem trpěl. Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsem se před několika lety pokusil tu bolest vypnout. Skončilo to dvěma zbytečně vyhaslými životy. A to se znovu stát nesmělo.

Nevím, jak dlouho jsem seděl na té vlhké zemi a snažil jsem se udržet pohromadě. Když jsem si opět začal uvědomovat okolí, zrovna svítalo a moje hrdlo hořelo žízní. Nemělo smysl počítat hodiny a dny, které uběhly. Musel jsem se vrátit.

S hlubokým nádechem jsem vstal a vydal jsem se uhasit svou žízeň. Potom jsem konečně mohl vyrazit zpět. Zpět ke své rodině, k Melanie a k bolesti, která mě stravovala zaživa.

_________________________________________________________________

Hrozně moc se omlouvám za časovou prodlevu, která vvznikla před vydáním tohoto a předchozího dílu. Nějak mě opustila chuť psát. Ale už je zpátky a doufám, že napořád :)

Děkuji za podporu všem, kdo komentovali předchozí díl a doufám, že se vám tento díl líbil. Pokračování přídám co nejdříve :)

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mě milovat? - 6. kapitola: