Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mě milovat? - 3. kapitola

Můžeš mě milovat? - 3. kapitolaMelanie začíná mít malé podezření a Jasper se přiznává rodině. Příjemné čtení. ;)

3. kapitola – Kolik je ti let?


Jasper

Seděl jsem v obýváku a zíral jsem do stropu. Ale nebylo to stejné, jako předtím. Tentokrát jsem se lehce usmíval a myslel jsem na Melanie. Vetřela se mi do hlavy a nechtěla odejít. Nevadilo mi to. Poprvé za dlouhou dobu mě nestravovala bolest.

Viděl jsem tu nevinnost v jejích očích. Dostal jsem druhou šanci a nehodlal jsem ji promarnit.

„He he, co jsem to slyšel?“ vpadl do místnosti Emmett. „Prý ti někdo pocuchal fasádu!“ obrátil se na mě s hurónským smíchem.

„Emmette!“ sykla Rose varovně.

Otočil jsem se k nim. „Trhni si nohou, Emmette,“ zasyčel jsem na něj a znovu jsem si přiložil ruku na rány na břiše. Už to skoro nebolelo.

„No jo, jednou jsi s tím počítat musel,“ zasmál se znova.

Zavrčel jsem. Samozřejmě už všichni věděli, kam v noci chodím. Ale o Melanie jsem jim neřekl. A Edward taktně mlčel. Byl jsem mu za to vděčný.

Ignoroval jsem další Emmettovy řeči a do myšlenek se mi znovu vloudila ona.

„Hele, zase jsi ve zprávách!“ vyrušil mě Emmettův výkřik.

Otočil jsem se na něj a podrážděně jsem zavrčel.

„No promiň… Ale teď už všichni vědí, že ti dal na frak obyčejnej člověk.“

„Oni si myslí, že jsem taky obyčejnej člověk,“ procedil jsem skrz zatnuté zuby. Už jsem to tady nemohl vydržet. Od včerejší noci, kdy jsem domů přišel s krvácející ránou, si ze mě Emmett dělal legraci.

Naštvaně jsem vstal a vyšel jsem ke dveřím.

„Neměl bys ještě nikam chodit,“ zastavil mě Carlisle.

„Jestli zůstanu tady, budeš muset mě a Emmetta trhat od sebe,“ pohrozil jsem mu, načež mě ještě popohnal ven.

Běžel jsem přímo do města s jediným úmyslem – najít ji. V posledních dnech jsem ji neviděl a v hlavě mi vrtala myšlenka, zda mě vůbec chce vidět…

Blížila se zima a v ulicích už touhle dobou byla tma. Potichu jsem skákal po střechách domů a prohledával jsem celé město. Díval jsem se, jestli ji náhodou někde nespatřím. Potřeboval jsem ji vidět.

Sledoval jsem, jak lidé v teplých bundách spěchají do svých domovů. A náhle jsem ji uviděl. Rychlým krokem šla po hlavní ulici.

V okamžiku jsem byl v jedné z vedlejších ulic a čekal jsem, až půjde kolem. Když procházela naproti mně, udělal jsem rychlý výpad. Tak, aby si mě nikdo nevšiml, jsem ji jednou rukou chytil za paži a druhou rukou kolem boků, a stáhl jsem ji do stínu.

Okamžitě se nadechla, aby vykřikla. Přikryl jsem jí ústa dlaní. „Klid, tiše, to jsem já,“ šeptal jsem jí do ucha.

Na chvíli se zarazila a pak se uvolnila a přestala se bránit. Stáhl jsem ji dál, aby nás nikdo nemohl vidět, než jsem ji pustil.

„Omlouvám se. Musel jsem tě vidět,“ přiznal jsem se polohlasem.

Okamžitě se ke mně otočila. „Co tady děláš?! Měl bys být v nemocnici!“ zasyčela.

„Jsem v pořádku,“ bránil jsem se.

Sjela mě pohledem od hlavy k patě a pak mi zmateně pohlédla do očí. „Ten chlap tě přece bodnul…“

„Nebylo to tak vážné. Už jsem v pohodě.“

„Stalo se to teprve včera, neměl bys být v pohodě! Měl bys ležet a nenamáhat se!“

„S mým bratrem nejde odpočívat,“ zasmál jsem se při vzpomínce na Emmetta. „Musel bych ho svázat, dát mu do pusy roubík a myslím, že ani potom by nebyl klid.“

„Máš bratra?“ zajímala se.

„Dva. A taky tři sestry,“ přikývl jsem.

„Páni, to máš velkou rodinu.“

„Jo, to jo.“

Chvíli jsme stáli mlčky. Melanie po mně pokukovala a byla nervózní.

„Kolik ti je?“ zeptala se nakonec.

„Hodně.“

Vzhlédla. „Kolik?“

V duchu jsem se zasmál. Jasně, už to vidím. Je mi asi dvě stě dvacet let, ale přesně to nevím. Nevadí?

„Dvacet,“ řekl jsem svůj lidský věk.

Jen přikývla a zase sklopila pohled. Tolik jsem si přál vědět, na co myslí. Vědět z čeho je tolik nervózní. Ale to nebylo to jediné, co jsem z ní cítil. Co tam bylo dál? Zamilovanost?

Zavřel jsem oči a pokoušel jsem se s tím vyrovnat. Probere mě k životu a ještě by se do mě měla zamilovat? Bál jsem se takového množství štěstí. Posledně ulétlo tak rychle, že jsem se nestihl ani rozloučit…

Když jsem na ni znovu pohlédl, zvědavě mě sledovala.

„Pověz mi něco o sobě,“ poprosil jsem ji.

„A co? Není na mně nic zajímavého. Jsem normální šestnáctiletá holka. Chodím na střední, hádám se s kámoškama, odháním kluky,“ zasmála se a pokrčila rameny.

Nedalo mi to. Přistoupil jsem blíž. „Odháníš kluky?“ zeptal jsem se zvědavě a zvedl jsem jí bradu. Byl jsem od ní sotva na pár centimetrů.

Dech se jí zadrhl. „Jo,“ špitla.

„Všechny?“ vydechl jsem. Cítil jsem takovou touhu ji políbit, že se to nedalo vydržet.

Vykuleně mi hleděla do očí a chvilku trvalo, než odpověděla. „Asi?“ obrátila to do otázky.

Už jsem to nedokázal odkládat. Sklonil jsem se k ní tak, že jsme se téměř dotýkali. Ale tu poslední nepatrnou vzdálenost jsem nechal na ní.

Vteřinu jen stála a dech se jí chvěl. A potom konečně přitiskla svá ústa na má. V tu chvíli jako by se zastavil čas. Jemně jsem se jí otřel o rty a ona vzdychla. A to mě připravilo o poslední zbytky mého sebeovládání.

Zajel jsem jí rukou do vlasů a přitáhl jsem si ji blíž. Zaútočil jsem na její ústa a ona mi vyšla vstříc. V mém těle jako by vybuchla bomba. Každá část mého těla se zachvěla a toužila po bližším kontaktu. Melanie mi omotala ruce kolem krku a přitiskla se tak blízko, jak to jenom šlo.

Nevím, jak dlouho náš polibek trval. Když už jsem nemohl vydržet nával pocitů, odtáhl jsem se a pohlédl jsem přímo do jejích překvapených očí. Hruď se jí prudce zvedala, jak se snažila popadnout dech.

„Omlouvám se, ale už se nedokážu držet dál,“ zašeptal jsem.

„Vadí to?“ pohlédla mi nejistě do očí a pak pohled sklopila k zemi.

Musel jsem se usmát. „Někomu možná ano… Ale mě určitě ne.“

Váhavě se na mě usmála a já ji objal. Doufal jsem, že už ji nikdy nebudu muset pustit.

 

Melanie

Srdce mi bušilo a v hrudi mi létala spousta motýlků, když mě objímal. Bylo to tak nádherné, cítit jeho blízkost. Ale nebylo mi přáno užívat si jí příliš dlouho. Po chvíli mě roztřásla zima.

„Měla bys jít domů,“ řekl potichu. „Zdržel jsem tě.“

„To nevadí,“ zavrtěla jsem hlavou, ale odtáhla jsem se. Naši by se báli, kdybych přišla příliš pozdě.

Jasper mě pohladil po tváři. „Měj se krásně.“

„Kdy tě uvidím?“ ptala jsem se.

Usmál se. „Však já si tě najdu.“

„Tak jo. Tak… ahoj,“ usmála jsem se na něj.

On se ke mně naklonil a jemně přitiskl jeho rty na mé. „Ahoj,“ zašeptal potom a skryl se do stínů.

Jako ve snách jsem došla domů. S blaženým úsměvem jsem šla pozdravit mamku.

„Melanie,“ měřila si mě pozorným pohledem. „Ty jsi zamilovaná?“

Úsměv mi na okamžik ztuhnul na rtech, ale pak se ještě rozšířil. „Jo, asi jo,“ zasmála jsem se.

„Do koho? Znám ho?“ vyzvídala.

„Nevím. Asi ne,“ pokrčila jsem rameny.

„Jak se jmenuje?“

„Jasper,“ vzdychla jsem s pohledem upřeným do ztracena. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, jak je to jméno krásné? Stejně jako on…

„Ty v tom lítáš, holka,“ smála se mamka a já jen pokrčila rameny.

Celý zbytek večera jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, než na náš polibek. Měl tak hebké rty. Líbal mě jemně a přesto tam byla cítit dravost. Ještě teď jsem cítila chvění v místech, kde se mě dotknul.

Ale také mi nešlo z hlavy jeho zdraví. Vždyť včera ve zprávách hlásili, že ho pobodali. A dnes běhá po ulicích a dál si hraje na zachránce…

Ale nebylo to jenom tohle. Bylo na něm něco zvláštního. To, jak se vždycky objevil odnikud a zase zmizel. Nikdy jsem ho neviděla přijít, nebo odejít. Vždycky tam prostě byl. Také dobře slyšel, moc dobře. Jak jinak by se dozvěděl o tom, kdo je v nesnázích? Tenkrát, jak odešel… Určitě něco slyšel.

Zamračila jsem se. To ještě nikoho nenapadlo, že by to nemusel být normální člověk?

Však já na to přijdu…

 

Jasper

Když jsem vešel do domu, všichni ztichli a zírali na mě. Cítil jsem, jak jsou ohromení a šokovaní a jenom jsem mohl domýšlet, co to způsobilo. Snad úsměv na mých rtech?

Rosalie začichala. „Jazzi? Vysvětlíš mi, proč je z tebe cítit člověk?“ přimhouřila oči.

Otočil jsem se na ni. „Nebude to tím, že běhám po ulicích a zachraňuji životy?“

Pokud si nás někdo předtím všímal jen okrajově, teď jsem si mohl být jistý, že máme plnou pozornost všech členů naší rodiny.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Rose. „To není tím, že zachraňuješ lidi. Tohle,“ znovu začichala, „je dámská voňavka.“

Cítil jsem, jak na mě všichni zírají a čekají, co řeknu. Když jsem se díval do jejich obličejů plných zvědavosti, nedalo mi to. Jen jsem se zasmál, mávl jsem nad tím rukou a vyběhl jsem do pokoje, kde jsem se zavřel.

Netrvalo to dlouho, než jsem uslyšel zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupil Edward s pobaveným úsměvem. „Jak dlouho je hodláš týrat?“

Pokrčil jsem rameny. „Ještě nevím.“

Z obýváku jsem uslyšel Rosino podrážděné zavrčení. „To není fér!“

„Co myslíš, mám jim to říct?“ obrátil jsem se na Edwarda a spiklenecky jsem na něj mrkl.

„Radši ne,“ naladil se na mou náladu.

„Hej!“ zaprotestovala Bella.

Znovu jsem se zasmál, ale nakonec jsem vstal a spolu s Edwardem jsem sešel k ostatním. Všichni se netrpělivě vrtěli a čekali, až promluvím.

„Našel jsem ji,“ vydechl jsem, když se Rose znovu zavrtěla.

Zavládlo ticho.

„Koho?“ zeptal se Jacob zmateně.

Znovu jsem si ji představil. „Jmenuje se Melanie,“ usmál jsem se při vyslovení jejího jména. „Nechápu, jak se to stalo, ale… je to tak,“ pokrčil jsem rameny.

„Páni,“ usmívala se Nessie. „Tak už vím, proč jsme sem měli jet.“

„Prý zachraňování životů,“ vrtěla Rose pobaveně hlavou. „Je mi jasný, kde celý noci lítáš. Cestou praštíš do hlavy pár ožralů a tím to hasne.“

„Viděli jsme se třikrát,“ bránil jsem se.

„Třikrát? A už je z tebe cítit její parfém?“ smála se Bella. „Ty neztrácíš čas, to ti povím.“

„A co chceš dělat? Myslím do budoucna,“ ozval se Carlisle.

Zvážněl jsem. „Nevím. Ale nechci ji ztratit, znovu ne. Myslel jsem, že bych jí o nás časem řekl a nechal rozhodnutí na ní.“

Carlisle přikývl. „To je rozumné,“ usmál se.

„No… a nechceš ji někdy přivést?“ zeptala se nesměle Esmé.

„Esmé, zatím je to na začátku. Nevím, jestli by to bylo vhodné… Ale když jsme u toho – co jsem oficiálně za člena rodiny?“ obrátil jsem se na Carlisla.

„No…“ poškrábal se na hlavě. „Nepočítali jsme, že půjdeš mezi lidi. Ale mohl bys být můj bratranec,“ navrhl.

„Tvůj bratranec?“

„Proč ne? Byl bys syn bratra mého otce. Jasper Cullen,“ pokrčil rameny.

„To beru, být bratranec nejlepšího doktora na světě,“ zazubil jsem se na něj.

„Hele, to stačí, jo? Ještě se tady začnu červenat. Já mizím,“ hodil po nás pobaveným pohledem a odešel do pracovny.

Ostatní se také vrátili k předchozím činnostem a já tak měl čas přemýšlet o Melanie a o mně. Nevěděl jsem, co bude dál. Přemýšlel jsem, jak bych jí měl říct, co jsem zač. S Beth to bylo jednoduché – ona to věděla už od začátku. Nic jsem nemusel předstírat.

Ale jednu věc jsem věděl jistě. Už se nebudu skrývat. Dopřeju Melanie pořádný vztah – takový, jaký si zaslouží. A hodlal jsem začít co nejdříve.

Hned druhý den ráno jsem vyrazil k jejímu domu. Šel jsem po cestě a doufal jsem, že dojdu včas. A pak jsem ji uviděl. Zrovna vycházela z domu a zamykala za sebou dveře.

Stoupl jsem si doprostřed cesty tak, aby mě nemohla přehlédnout. Dal jsem si ruce do kapes a sledoval jsem, jak se její vlasy jemně vlní do větru.

Se stále sklopenou hlavou vyšla směrem ke mně. Udělala pár kroků a potom konečně vzhlédla.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mě milovat? - 3. kapitola:

 1
9. Nely
18.01.2013 [19:41]

Kolik bude dílů? jinak super kapča Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.01.2013 [14:49]

alicecullen2000kdy bude další? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticona objeví se tam Beth? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.01.2013 [14:45]

alicecullen2000kdy bude další? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. sisa
15.01.2013 [20:52]

Super poviedka, zlhtla som ju jednym dychom a uz sa neviem dockat pokracovania. Len tak dalej.
Emoticon Emoticon Emoticon

15.01.2013 [19:54]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. ema
15.01.2013 [19:00]

wow!!! Vážně užasný jen pokračuj! ať je tu co nejdřív další kapitola.vážně smekám Emoticon

3. GabrielaCullen
15.01.2013 [16:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Arlin
15.01.2013 [16:18]

Úžasná kapča... Emoticon Emoticon Emoticon

1. Jana
15.01.2013 [13:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!