Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mě milovat? - 1. kapitola

Můžeš mě milovat? - 1. kapitolaPřímo navazuje na povídku „Můžeš mi odpustit?“.
Elizabeth zemřela a Jasperův život sklouzl do ponuré rutiny. Spolu s rodinou se stěhuje do Los Angeles, aby znovu začali nový život. Najde Jasper v novém městě aspoň trochu štěstí? Podaří se mu uniknout z propasti sebezničením? Nebo bude navždy sám a zoufalý?

1. kapitola - Nové město, nová šance?


Nikdo

Vysoká postava v bílém zamračeně shlížela do tmavé ulice. „Nelíbí se mi to, Gabrieli,“ zavrtěla postava hlavou. „Uvízla. Není ani tam, ani tady. Už je to dlouho, měl bys ji přivést,“ pohlédla na anděla stojícího poblíž.

„Ano, pane, rád ji přivedu,“ přikývl.

„Jdi. Je to důležité. Musíme ji sem dostat co nejdříve. Musíme zachránit jejich štěstí,“ promlouvala bytost.

Anděl přikývl a v dalším okamžiku už procházel ulicí zaplavenou měsíčním svitem. Jeho nohy ho vedly přímo k místu, kde se to všechno stalo. Bylo tam ticho a prázdno. Prostor osvětlovaly vysoké lampy.

Zády se opřel o stěnu domu a mlčky čekal. Věděl, že je tady. Nemohla být jinde. Její strach ji k tomuhle místu připoutal.

Nečekal dlouho. Už po pár minutách spatřil mlhavý obrys postavy. Nezasvěcený by si toho ani nevšiml. Ale on věděl, co hledat.

„Maličká,“ oslovil ji potichu. Nechtěl ji vyděsit. Mohla by zmizet a to opravdu nepotřeboval.

Mlha se zavlnila a nepatrně se přiblížila. „Já nechci umřít,“ vznášel se vzduchem slabý hlas. Někdo by si ho mohl splést s šustěním listů na stromech, nebo s lehkým vánkem.

„Pomůžu ti, Maličká,“ pokračoval Gabriel. „Pomůžu ti vrátit se domů. A až nabereš síly, můžeš jít tam, kam chceš. Teď mi jen podej ruku, ať můžeme odejít,“ promlouval tiše.

Jako stín se váhavě přiblížila. „Nechci umřít,“ ozval se znovu její hlas.

„Neboj, neumřeš. Jen mi podej ruku,“ přemlouval ji. „Vím, že jsi zmatená, ale já ti chci pomoct.“

Chvilku stála na místě, a potom došla těsně k němu. Vztáhla paži a lehce se dotkla té jeho. Místo, kde se jejich kůže spojovala, lehce zářilo.

A pak se celou ulicí prohnal záblesk bílého světla a on zmizel i s tou podivnou mlhou. Lidé se zmateně ohlíželi, odkud světlo vycházelo. Ale nakonec se všichni vydali zpět tam, kam mířili s tím, že to byl oční klam. Co jiného? Andělé přeci neexistují…

 

Renesmé

Dny se slévaly v měsíce a ty zase v roky. Naše rodina už nebyla tak veselá a bezstarostná, jako předtím. Už jsme se nestěhovali s nadšením, ale z nutnosti.

V Chicagu jsme strávili pět let, potom dalších šest v New Yorku, kde jsem si poprvé udělala střední. Následovalo dalších šest let tady, v San Franciscu. Jasper odmítl vycházet z domu, takže jeho se škola netýkala.

Z pokoje vyšel až rok po té strašné události. Ale to bylo všechno, co se změnilo. Stále nemluvil. Odpovídal jednoslovně, pokud vůbec. Uzavřel se do sebe a věčně zíral do jednoho místa. Na lov chodil, jen když ho někdo téměř násilím vytáhl. Měla jsem dojem, že žízeň ani necítí.

Jedinou naší útěchou bylo, že se nevydal do Volterry. Myslel na to jen jednou a táta jako by náhodou začal mluvit o Melisse. Ta sice zůstala v Chicagu, ale i tak jí hrozilo nebezpečí, kdyby se o ní Volturiovi dozvěděli.

A nyní všichni sedíme v obýváku a dohadujeme se, kam se budeme stěhovat. Táta s mámou chtějí nějaké malé město, jako bývalo Forks. Já jsem se debaty účastnit nechtěla. Bylo mi jedno, kde zakotvíme teď.

„Pojedeme do Los Angeles,“ uslyšela jsem najednou svůj vlastní hlas překřikující ostatní. Vykulila jsem oči. Já jsem tohle ale vůbec říct nechtěla! Co to…

Střetla jsem se s tátovým překvapeným pohledem. Já nevím, proč jsem to řekla, poslala jsem mu v myšlenkách stejně překvapeně.

„V tom případě… bychom tam asi měli jet,“ řekl nakonec váhavě.

„Proč?“ nechápala jsem.

Táta se zamračil a pohlédl na Jaspera. „To je jedno,“ mávl neurčitě rukou a moje mysl vystartovala dopředu.

Nechce to říkat před Jasperem? Protože by mu to ublížilo? Souvisí to s Beth?

Táta jen přikývl.

Beth mívala takový „šestý smysl“, který jí napovídal, co dělat. Nebylo to nic překvapujícího, vždyť byla anděl… Šokovaně jsem otevřela pusu. Andělé přece nebyli vidět! Mohli mi to napovědět? Chtěli, abychom jeli do Los Angeles? Proč?

Zavrtěla jsem hlavou. To je jedno. Hlavně, že je rozhodnuto. Esmé se hned pustila do hledání vhodného domu a Carlisle začal projíždět nabídky práce v nemocnici. Ostatní se vrhli do výběru školy.

Já jsem se uvelebila v Jakově náručí a zavřela jsem oči.  Doufala jsem, že nás v Los Angeles čeká něco lepšího. Hlavně Jaspera.

Během dvou následujících měsíců jsme byli přestěhovaní. V září jsme nastoupili do školy a začal nám další nudný rok.

 

Jasper

http://www.youtube.com/watch?v=KShiN8EUIuI&feature=autoplay&list=FLfPrxmw75E-g22AwICa_sNw&lf=mh_lolz&playnext=3

Když mi Carlisle přišel říct, že se stěhujeme, jen jsem pokrčil rameny. Co na tom? Nové město, nové starosti, noví přátelé… Mě se to netýkalo. Nikdy jsem nechodil mezi lidi, a teď jsem to nehodlal měnit.

Sbalil jsem si pár věcí a byl jsem připraven vyrazit. Ani jsem nevěděl, kam jedeme. Prostě jsem nasedl do auta a čekal jsem, až zase zastavíme. Jeli jsme něco přes šest hodin, než jsme konečně zastavili.

Nevzrušeně jsem si prohlédl dům a počkal jsem, jaký na mě zbude pokoj. Tam jsem si odložil věci a přešel jsem do obýváku, kde jsem si zabral křeslo.

Dny opět začaly ubíhat normálně. Ostatní začali chodit do školy a vzájemně si vyprávěli historky z jejich kolektivů. Já jsem je jako obvykle poslouchal jen na půl ucha.

„Mám novou kamarádku,“ sdělovala nadšeně Nessie. „Jmenuje se Elizabeth a…“ odmlčela se. Nastalo dusivé ticho.

 

Myslel jsem, že jsem tě viděl ve své hlavě,

Jak jsi mi znovu vyklouzla?

Kam jsi šla?

 

Jen jsem zavřel oči. Ta bolest, tak známá v poslední době, se znovu rozrostla. Jak to, že to ještě šlo? Odvrátil jsem od nich hlavu a snažil jsem se vydržet to. Možná že to jednou odezní. Kdo ví…

Ale teď to bylo čím dál horší. Jako by se někdo rozhodl, že to budu mít ještě těžší. Ta bolest mi vystřelovala do celého těla a úplně mě paralyzovala. Ubíjelo mě to.

Že jsem je poslouchal… Mohl jsem být v pořádku. Aspoň zdánlivě. Ale tohle se nedalo snést.

 

Jak může tohle město působit tak osaměle?

Je těžké věřit, když mi lidé říkají

Nevzdávej to, když se všechno kazí

Jenom věci, které ztratíš, můžeš najít

Hned za rohem

 

Prudce jsem vstal, čímž jsem na sebe upoutal pohledy všech ostatních. A všechny do jednoho byly šokované. Jistě, posledních sedmnáct let jsem nikdy sám od sebe nevstal.

 

Když si myslíš, že už to nevydržíš

Možná najdeš, co jsi hledal

Hned za rohem

Je to hned za rohem…

 

Otevřel jsem pusu. „Musím…“ Kam? Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou a nedopověděl jsem. Otočil jsem se a vyběhl jsem ze dveří. Už se stmívalo. Nechtěl jsem být sám, tak jsem zamířil k městu.

Do vlasů mi foukal vítr a já jsem si uvědomil, jak mi to chybělo. Tahle rychlost, pohyb… Ta bolest se tak dala lépe snášet.

 

Kdybych nějak věděl, kde jsi

Tak bych tam hned běžel

Je jedno jak daleko

 

Doběhl jsem k prvním domům, ale nezastavil jsem. Až když jsem byl téměř ve středu města, jsem zpomalil. Opřel jsem se zády o zeď domu, zavřel jsem oči a vdechoval jsem vlahý podzimní vzduch. Snažil jsem si v hlavě srovnat myšlenky. Po dlouhé době se zase objevily.

Nevěděl jsem, jestli to chci. Přemýšlení bylo většinou bolestivé. Většinou jsem myslel na ni. Stejně, jako teď. Nemohl jsem si pomoct. Asi bylo hloupé se takhle týrat, ale mě to bylo jedno.

Náhle jsem uslyšel ženský křik. Možná spíš dívčí. Po chvilce zaváhání jsem se tam vydal.

Město už bylo zahalené do tmy a temnotu rozháněly jen pouliční lampy. Svižným krokem jsem kráčel k té dívce. Opustil jsem osvětlený prostor a vešel jsem do jedné z mnoha zapadlých ulic. Tam, u zdi, se krčila mladá žena. A před ní zjevně opilý muž.

Neváhal jsem ani chvilku. Okamžitě jsem vyběhl a srazil jsem toho muže o pár metrů dál. Znovu jsem ho zvedl a přirazil jsem ho zády ke zdi. Co udělám teď? Zabiju ho? Ne…

Praštil jsem ho do hlavy a on se bezvládně sesunul k zemi. Obrátil jsem se znovu k té dívce.

„Zavolej policii. Kdyby se začal probouzet, tak ho prašti do hlavy,“ řekl jsem jí polohlasem a zmizel jsem do neproniknutelných stínů.

„Hej, kdo jsi?!“ slyšel jsem ji volat, ale nezastavil jsem se.

 

Přísahám, že hvězdy vypadají, jako když brečí

Čekání na lásku se může zdát jako umírání

 

Vyskočil jsem na střechu jednoho z domů a posadil jsem se na ni. Proč jsem té dívce pomohl? Odpověď jsem znal téměř hned.

Nepřát jiným štěstí, když to moje ulétlo? Ne, to ne. Nemohl jsem dopustit, aby někdo, kdokoli, trpěl jako já. Nechtěl bych to ani pro svého nepřítele.

 

Hned za rohem

Je to hned za rohem…

 

V hrdle mě začalo pálit. Zamračil jsem se. Že bych měl žízeň? Kdy jsem naposledy lovil? To už bude pěkně dlouho.

S povzdychem jsem vstal a vyběhl jsem do lesa. Domů jsem se vrátil až ráno, když se začalo rozednívat. Když jsem vešel do vily, všichni po mně po očku pokukovali. Nevšímal jsem si jich.

Všiml jsem si, že v televizi běží zprávy. Jejich slova mě zaujala.

„Dnes v noci neznámý muž zachránil dívku před znásilněním. Poté, co muže omráčil, odešel. Totožnost muže včetně jeho podoby je neznámá. Prosíme dotyčného, aby se přihlásil na policii a podal svědectví. A jako další…“

Dál jsem ji neposlouchal. Mám to udělat? Zajít na policii? Ne. Věděl jsem, že tam nepůjdu. Ale to, že ta dívka byla v pořádku, mě potěšilo. A v tu chvíli jsem přesně znal svůj plán na další noc.

Budu pomáhat lidem. Proč ne, Carlisle to také dělal. Ale já zůstanu v anonymitě. Nechci, aby mi lidé děkovali, nebo mě pomlouvali. Jen jim pomůžu.

Setkal jsem se s Edwardovým pohledem. Usmíval se. Uznale kývl hlavou a opět se odvrátil.

Následující noc jsem se znovu vydal do města. Dnes jsem už cíleně procházel tmavými ulicemi a snažil jsem se najít nějakého zmetka, kterého bych poslal na návštěvu do věznice. Pokud možno na dlouho.

Nečekal jsem dlouho. Hned, jak se setmělo, se městem rozlehlo volání o pomoc. Nečekal jsem a vydal jsem se tím směrem. Dával jsem si pozor, abych zůstal v tmavém stínu.

Takhle jsem zneškodnil ještě další tři útočníky. A to ještě nebyla ani půlnoc. Na tváři se mi usadil výraz podobný úsměvu. Bylo to divné.

Náhle noc prořízl další výkřik. Zoufalý, zabarvený strachem a zděšením. Vyskočil jsem na střechu a lehce jsem se přemístil k tomu místu. Přímo ze shora jsem skočil tomu muži za krk a tím jsem ho uzemnil.

On se začal prát, ale proti mně neměl žádnou šanci. Jedinou ranou jsem ho znehybnil. Pomalu jsem se narovnal a otočil jsem se na dívku.

A v tu chvíli jako by do mě vrazil blesk. Srdce se mi při pohledu na ni zachvělo. Spadly z něj okovy a já najednou mohl opět volně dýchat.

Hleděl jsem do jejích vyděšených očí a nebyl jsem schopný pohybu…

_________________________________________________________________

Pokud jste se dočetli až sem, dovolte mi vám poděkovat. Vážím si toho, že tuhle povídku někdo čte a doufám, že si to nezkazím. Kdybyste měli nějaký nápad na děj, můžete mi ho sdělit v komentářích.

A samozřejmě nepohrdnu jakoukoli kritikou. Pokud se vám něco nelíbí, stačí to napsat do komentáře ;)



Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mě milovat? - 1. kapitola:

 1
08.05.2013 [1:40]

Michaela361

8. Faye
05.01.2013 [15:43]

FayeHolka, já jsem tak šťastná! Emoticon Ani nevíš, jak jsem na tohle čekala. Je to naprosto úžasné, jsem strašně zvědavá, kdo bude ta dívka. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby měla něco společné s naší Maličkou, ale jsem odhodlaná přistoupit i na jiné varianty Emoticon Už se nemůžu dočkat na další kapitolu. Emoticon Emoticon

05.01.2013 [14:40]

NeverTý jo. Ty náš napínáš! :D Už aby tu byla další kapitola. :3

03.01.2013 [10:14]

NikitaCullenPls další!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. GabrielaCullen
02.01.2013 [20:17]

Konečně!!! Suprový!!! Emoticon

4. Jana
02.01.2013 [19:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. lady Anna
02.01.2013 [16:57]

úžasná povídka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

02.01.2013 [16:02]

SoncaMHalePááááááni! Presne na toto som čakala, keď som čakala na prvý diel poviedky. Múžeš mi odpustit som zhltla každú kapitolu so zatajeným dychom a rovnako to bolo aj teraz. Skrátka dokonalé! Nemôžem sa dočkať pokračovania Emoticon Emoticon Emoticon

02.01.2013 [15:48]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!