Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 3. kapitola

26.02.2012 (09:15) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2722×

Bella

Nemůžu uvěřit, že v dnešním světě ještě existuje tak galantní kluk, jako je Edward. Doporučil mi i nějakého automechanika, ale Charlie řekl, že se o to postará. Zítra jdu na rande s Edwardem Masenem. Může být život krásnější? Nechápu, co na mě vidí, ale hlavně že to vidí. Po malé svačince jsem si zkontrolovala mobil. Říkal, že zavolá večer, ale žádnou zprávu jsem od něj neměla. Je pravda, že je ještě brzo. Ještě chvíli počkám a pak mu asi zavolám sama. Zatím jsem hodila do pračky nějaké prádlo, umyla nádobí a trochu si poklidila pokoj. Mé myšlenky to sice moc nezaměstnalo, ale čas mi utíkal rychleji. Všechno jsem měla hotové, tak jsem se rozhodla, že vytočím jeho číslo. Po chvíli vyzvánění to vzal.

„Ahoj, já tady čekám, až mi zavoláš a ty nic? Jak je to možné?“ smála jsem se.

„Promiň, úplně jsem na to zapomněl,“ řekl úplně bez života.

„Stalo se něco?“

„Jo, máma je v nemocnici, operují ji, ale vůbec nic mi neřekli.“ Trochu se mu klepal hlas.

„Ježišmajrá! Co se jí stalo? Kde jsi teď ty?“

„Já čekám v nemocnici. Našel jsem ji ležet na zemi a zavolal jí sanitku. Svezli mě s ní sem.“

„Vydrž, já tam za tebou přijedu.“

„To nemusíš.“ Jeho tón mě přesvědčil o pravém opaku.

„Ale musím, vůbec o tom nediskutuj. Až tam dorazím, tak ti ještě zavolám, nevím, jestli se tam vyznám.“

„Dobře. Děkuju.“ Ten jeho mrtvý hlas mě děsil.

Šla jsem za Charliem, jestli by mě nesvezl do nemocnice, že jednomu „kamarádovi“ operují mámu. Nejdřív nevypadal, že by s tím souhlasil, tak jsem ještě dodala: „Kdyby se ti nedej bože něco stalo, tak bys určitě chtěl, abych měla nějakou podporu, ne?“

Pak už nic nenamítal a odvezl mě.

„Chceš ho pomoct najít?“

„Ne, to je dobrý, nějak ho najdu,“ vystoupila jsem z auta a šla do budovy, před kterou Charlie zastavil. Naštěstí jsem Edwarda našla hned. Seděl zničeně na židli, ruce v dlaních.

„Tak co Edwarde? Víš už něco?“

„Ne, ještě pořád mi nic neřekli,“ podíval se na mě naprosto zničeným výrazem. Z toho mě bolelo srdce.

„Určitě to dopadne dobře,“ chytla jsem jeho ruku do svých dlaní

„Nevím, co se stalo, ležela na zemi, ta ženská ze záchranky mi dávala rady, jak jí dát první pomoc, ale strašně se bojím, že jsem přišel pozdě.“ Najednou jsem si vzpomněla, co ho tak zdrželo, a bylo mi ještě o něco hůř.

„Promiň,“ začala jsem, „je to moje chyba. Já a to moje pitomé auto jsme tě zdrželi!“ podíval se na mě výrazem, kterému jsem moc nerozuměla.

„Ale Bello, vůbec si za to nedávej vinu. Co se stalo, stalo se. Určitě to není tvoje chyba, tolik jsi mě nezdržela.“ V jeho obličeji se objevil náznak toho pokřiveného úsměvu, co jsem zbožňovala, ale nesmál se očima. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli ho mám spíš utěšovat, nebo se ho snažit rozptýlit, tak jsem si sedla vedle něj a držela ho za ruku. Podíval se na mě a znova se velmi lehce pousmál.

„Děkuju ti, že jsi přijela, moc mi pomáháš.“

„Za málo, jsem ráda, že můžu pomoct aspoň trošku,“ oplatila jsem mu úsměv.

Skoro jsem se už chtěla jít někoho zeptat, když k nám přišel světlovlasý, dobře vypadající doktor. Vypadal velice mladě a připomněl mi ty dva krásné páry, které jsem první den viděla v jídelně. Bude to asi doktor Cullen. Vypadal velmi zarmouceně, určitě nenese dobré zprávy. S Edwardem jsme vystřelili ze židle, potřásli si rukou s doktorem a pak začal mluvit.

„Je mi to moc líto, ale vaše matka zemřela.“ Na chvíli se odmlčel a já cítila, jak Edward dusí vzlyky a snaží se zůstat aspoň trochu pohromadě. Stiskla jsem mu ruku. „Dělali jsme, co jsme mohli, ale bohužel to bylo málo. Přišla pozdě. Musela v poslední době trpět bolestmi,“ začal nám sdělovat různé lékařské termíny. Pochopila jsem z toho, že měla latentní rakovinu – že se neprojevovala až do posledního stádia – a pak její projevy ignorovala. Edward se nakonec sesunul na židli.

„Vím, že to pro vás je opravdu těžké, pokud budete s čímkoliv potřebovat pomoct, zavolejte mi.“ A podal mu vizitku. „Mám na mysli pomoc spíš jako od člověka než od doktora. Jestli bude třeba, tak můžu zařídit… cokoli. Máte někoho z rodiny, koho bychom mohli kontaktovat? Ještě nejste plnoletý, takže asi budeme muset kontaktovat vašeho otce nebo jiné rodinné příslušníky.“

 „Nejde to zařídit nějak jinak? Máma žádné sourozence neměla, rodiče jí zemřeli a s otcem jsem se nikdy neviděl a nechtěl bych na tom nic měnit.“ Řekl to tak, že o otci nebylo možné více diskutovat.

„Dobře, mohl bych za vás přebrat zodpovědnost. Pokud chcete, můžete s námi nějakou dobu bydlet,“ řekl vstřícně.

„Děkuju vám za vaší ochotu, ale zůstanu bydlet v našem domě. Myslím si, že by vaše rodina asi nebyla nadšená, kdybyste přivedl další hladový krk.“ Ještě chvíli se dohadovali a nakonec se dohodli, že vše laskavě zařídí doktor Cullen, ale Edward zůstane ve svém domě. Moc se mi to nelíbilo. Zvlášť když tam bude sám, a ještě když je zrovna víkend. Nemohla jsem ho nechat na holičkách. Pak se s námi doktor rozloučil, popřál Edwardovi upřímnou soustrast a nechal nás v nemocniční chodbě.

„Můžu zavolat Charliemu, hodí tě domů. Nebo kdybys chtěl, mohl bys jet k nám, dali bychom si večeři nebo něco.“

„Je to od tebe laskavé, ale radši půjdu pěšky. Potřebuju to nějak vstřebat.“

„Jestli chceš, můžu jít s tebou, ráda se projdu.“ Nechtěla jsem ho jen tak nechat odejít, bála jsem se o něj.

„Dobře, ale nebudu dobrým společníkem.“

„Chci ti být nablízku, když…“ Nebyla jsem schopná dokončit větu. Neodpověděl, jen se na mě zas smutně pousmál.

„Děkuju. Nevím, co bych bez tebe dělal, a to se známe teprve od včerejška“

Ještě musel doktoru Cullenovi podepsat nějaké papíry, já mezitím napsala Charliemu, že se zdržím, ať se nebojí, a mohli jsme jít. Chvíli mi vyprávěl o své matce, vzpomínal na ni. Občas se mu po tváři skutálela slza, kterou hned utřel. Došli jsme až k jeho domu a měli se rozloučit. Ještě jsem ho jednou pozvala k nám, ale ani jsem nedoufala, že by souhlasil. Stál zničeně naproti mně. Nechtěla jsem se loučit, ale říkal, že si to potřebuje srovnat. Tak jsem ho objala a řekla mu: „Kdybys cokoliv potřeboval, promluvit si, s čímkoli pomoc, uvařit, opravdu cokoliv, zavolej. Vůbec o tom nepřemýšlej.“

„Jsi moje záchrana,“ řekl a zlehka a váhavě mě pohladil po tváři.

„Tak tedy dopředu dobrou noc. Drž se a opravdu, kdybys potřeboval, zavolej!“ pohladila jsem ho po rameni.

„Dobrou a ještě jednou, děkuju. Je to nedostačující, ale na víc se momentálně nezmůžu.“

Rozloučili jsme se a já šla pěšky domů. Charliemu jsem volat nechtěla, musela jsem to rozdýchat. Nedokázala jsem si představit, co Edward právě prožívá, ale z toho, na co moje vcítění ještě stačilo, mi běhal mráz po zádech. Doufám, že neudělá žádnou koninu. Už jsem odemykala dveře u našeho domku.

„Tak jak to dopadlo?“ zeptal se Charlie

„No, paní Masenová zemřela. Měla nějakou rakovinu, či co,“ zlomil se mi hlas.

„Chudák ten její kluk. Je to slušné dítě.“

„Udělám nám večeři a půjdu si lehnout.“

Potom, co jsme se najedli a já si dala sprchu, jsem ještě přemýšlela o Edwardovi. Vůbec si nedokážu představit, že bych přišla o Charlieho, i když jsem s ním dlouho nežila. A navíc bych mohla jít k Renée, ale Edward nemá už nikoho. Z přemýšlení mě vytrhla smska, byla od Edwarda.

Ahoj, doufam, ze jsem Te nevzbudil, nechces si psat?

Ahoj, ne nevzbudil. Jo, chci. :)

Psali jsme si snad celou noc, ještě že se zítra budu moc vyspat.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 3. kapitola: