Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 6. kapitola

13.05.2011 (09:00) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1021×

6. KAPITOLA

Po škole jsem na něj počkala před jeho volvem. Ráno mě do školy odvezl Charlie, jelikož se moje auto znenadání rozbilo. Porouchal se tam motor, nebo co, a já měla neblahé tušení, že jsem včera buď něco zanedbala, nebo jsem svým kývnutím na Charlieho dotaz, zda auto jezdí dobře, něco zakřikla.

Edwarda jsem vůbec neviděla. Biologii jsme dnes neměli a ostatní předměty, na které s Edwardem chodíme společně, taky ne. Když už jsem to chtěla vzdát a vydat se domů pěšky, uviděla jsem jeho sestru Alici se svým přítelem Jasperem, jak scházejí ze schodů k červenému kabrioletu, kde na ně už čekala Rosalie. Ani vteřinu jsem neváhala a vyrazila k nim.

Když jsem tam došla, celá jsem se klepala. Musela jsem přiznat, že po zjištění, že svět, o kterém píši, je možná skutečný, se jich docela bojím. I když… Pokud jsou jako postavy z mé knihy, měli by být hodní.

„Alice?“ oslovila jsem drobnou černovlásku těsně předtím, než nasedla do auta.

Překvapeně se na mě otočila a chvíli se mi dívala do očí, než promluvila. „Hm… Bella?“ zeptala se. Dvě vteřiny na mě mhouřila oči a pak je vykulila a s veselým hlasem – jakoby zapomněla na naší malou epizodku minulý týden – mě pozdravila, uštědřila mi také pevné objetí. „Ahoj!“

„Ehm, nevíš, kde je… Edward?“ optala jsem se a pozorně se zadívala na ostatní Cullenovi. Rosalie si něco šeptala s Emmettem, který jí každou chvíli kývnul, ale bylo na něm vidět, že ho téma, v kterém se Rose ta vyžívá, vůbec nezajímá. Jasper seděl v autě, dveře otevřené, a držel Alici za pas.

„Netuším,“ pokrčila rameny. „Ale má tu auto, takže zřejmě hned přijde.“

Jak to dořekla, ozvalo se to oznamující zakašlání z louky a já se překvapeně otočila.

„Ahoj,“ pozdravil mě a někomu za mnou mávl. Nemusela jsem se otáčet, abych poznala, že zbytek jeho sourozenců už odjel. „Čekáš tu na mě?“ Kam zmizela ta odtažitost, kterou včera oplýval?

Nejistě jsem přikývla. „Myslím, že mi ze včerejška něco dlužíš. Poté, co jsi mi nepochopitelně oznámil, že se od tebe mám držet dál, poté, co jsi odjel, poté, co jsem celý večer přemýšlela nad tím, co ti dneska řeknu, se mé auto rozhodlo trucovat. Do školy mě hodil Charlie, ale já se nemám jak dostat domů. No… myslela jsem, jestli mi nechceš nějak vynahradit ten – už druhý! – nečekaný útěk.“

Ušklíbl se. „Tuhle řeč sis trénovala hodně dlouho, viď?“

Neodpověděla jsem, ačkoli měl pravdu. Vlastně bych mu docela ráda řekla, jak moc jsem kvůli němu byla utrápená, ale on sám mi připadal ztrhaný, ustaraný, když byl se mnou. Jako by mě hlídal, sledoval každý můj pohyb.

„Stačí odvoz domů, nebo ještě nějaká večeře?“ Pobaveně se zasmál. Netušila jsem, co mu na tom přišlo vtipného, ale nezabránila jsem spokojenému úsměvu, který mi přelétl po tváři.

Nastoupila jsem do jeho auta, když mi držel dveře. „Myslím, že odvoz postačí. Pokud tedy…“

Zmateně se zamračil, ale přimhouřil oči, takže vypadal spíš laškovně. „Pokud co?“

„Pokud mi nechceš vynahradit oba útěky – potom bych žádala i tu večeři. Slyšela jsem, že v Port Angeles v jedné restauraci, blízko vody, vaří perfektně.“

Usmál se, ale neodpověděl. Brala jsem to jako souhlas.

V autě jsme oba dva mlčeli. Čekala jsem, až promluví první, a byla jsem přesvědčená, že on ode mě očekává to samé. Připadala jsem si trochu hloupě, že takhle trapně mlčím. On mi to svým trpělivým broukáním ani trochu neusnadňoval.

Když už jsem si začala na mlčení zvykat, promluvil s tichým, přátelským tónem.

„Jak jsi pokročila se svým příběhem?“ zeptal se a ztlumil topení. V tu chvíli jsem rozhodla, že nedokáže číst myšlenky, jinak by mu došlo, že nejsem nabalená v mikině a teplé bundě jen tak pro nic za nic.

Trochu jsem se přikrčila, když jsem si vzpomněla, jaká vzpomínka ho k tomu vedla.

„No… jde to celkem dobře. Od té… chvíle, co jsme se potkali na louce, se mi nápady hrnou samy a já je skoro nestačím sepisovat všechny na papír. Je to docela složité; učení, psaní knihy a k tomu ještě domácí práce!“ Teatrálně jsem rozhodila ruce, abych naznačila, kolik toho musím stíhat.

Zasmál se. Zřejmě byl pobavený, ačkoliv neměl důvod. „Tak ti držím palce. Doufám, že s Cullenovými máš dobré úmysly.“

Přemohla mě nervozita, při které si automaticky – i když netuším proč – začnu točit prstýnkem kolem prstu. „Neboj. Nic zlého se jim nestane,“ ujistila jsem ho, a podívala se do jeho obličeje. Nevím, co jsem čekala, že tam najdu. Snad rozzlobení, možná zuřivost… Tahle emoce mě docela zaskočila – byl klidný, naprosto a nečekaně klidný. Nevypadal ani spokojeně, ani šťastně, byl takový neutrální s klidným výrazem.

„Ty… tobě nevadí, že jsou moje postavy podobné vám?“ Zarazila jsem se. Skvělé, Bello, řekni mu, že máš tušení, že on a celá jeho dokonalá famílie jsou upíři! Určitě tě za to pochválí, ale svým způsobem – odveze tě někam hluboko do lesa, kde z tebe vysaje všechnu krev… Paráda! nadávala jsem si v duchu. Nesmím podlehnout jeho kouzlu, nesmím mu až tak úplně věřit. Možná trošičku… Ne! Napřed se přesvědčím, jestli je opravdu takový, jaký je můj fiktivní Edward, a až poté mu dovolím obsadit kousek mého srdce – nebo celé?

Odkašlal si, aby upoutal mou pozornost. „Ze začátku jsme byli všichni zaražení. Teď, když tě známe, si začínáme zvykat a snažíme se pochopit, že jsi opravdu netušila o naší existenci.“

Zamračila jsem se, jak jsem přemýšlela, co říkal. Věří mi?

„Neznám všechny z tvé rodiny,“ namítla jsem. Neznám všechny… ano, neznám, protože mě z nějakého nevysvětlitelného důvodu s nimi nechtěl seznámit… tenkrát na louce. „Znám jen Alici a tebe.“

„Je to tak lepší,“ zamumlal si pro sebe tiše, abych to neslyšela.

„Cože?“ začala jsem dělat hloupou, neslyšící.

Zavrtěl hlavou. „Nic. Myslím, že mou rodinu poznáš. Brzy.“

Pokrčila jsem rameny a nic víc jsem neřekla. Otočila jsem se na okno, připravená, že budu mlčky zírat na ubíhající krajinu, ale místo přírody jsem spatřila restauraci. Přesně tu, o které jsem Edwardovi říkala, avšak jsem si byla jistá, že jsem se nezmínila o názvu této restaurace. U pobřeží jich mohlo být několik – jak mohl vědět, že zrovna tuhle jsem měla namysli?

„Prosím.“ Šlehla jsem překvapeně pohledem za jeho hlasem. Stál v otevřených dveřích a podával mi ruku, aby se mi snáz vystupovalo.

„Děkuju,“ usmál jsem se, a šla jsem vedle něj do restaurace. Teprve teď jsem si všimla názvu. Mňam! Ten název mě nijak neupoutal, ale obrázek, který restaurace považovala za symbol, mě skoro vyděsil – pusa, z které trčí dva upíří tesáky, z kterých odkapává krev. Normálně bych měla nějakou připomínku, ale tohle nebyla normální situace, natož se mnou nebyl normální člověk, takže jsem raději mlčela.

Edward poprosil o stůl pro dva. Prý někde v odlehlé části restaurace. Když nám žena nabídla VIP koutek s výhledem na moře, chtěla jsem odmítnout pro nedostatek peněz, ale Edward ji ujistil, že její nabídku rádi přijmeme.

„Já ale tolik peněz u sebe nemám,“ zašeptala jsem, když nás servírka vedla do zmíněného salónku. „Určitě bude chtít příplatek. Edwarde, tohle nebyl dobrý nápad.“

Čekala jsem kývnutí, že mám pravdu, ale on se – znovu – pobaveně zasmál a před očima mi mávl svou černou koženou peněženkou.

„Ale já mám,“ vysvětlil.

Když náš žena uvedla do salónku, všimla jsem si, že budeme v místnosti sami. Ani trochu mi to nenahánělo hrůzu.

Edward mi odtáhl židli, abych se mohla posadit a spiklenecky na mě při tom mrkl.

„Takže… Co si dáš?“ zeptal se mě hned poté, co objednal dvě sklenky koly. Moje myšlenka, že je upír se vypařila – když objednal dvě sklenice – dokud jsem si neuvědomila, že se nechystá pít, že jsou obě pro mě.

„Ty nemáš žízeň?“ Pozvedla jsem jedno obočí a zahleděla se mu hluboko do jeho očích a pekelně jsem se soustředila, abych se zase nehodila do transu, zhypnotizovaná jeho pohledem.

Zavrtěl hlavou, ale dál listoval v jídelním lístku. „Nemám ani hlad. Nevěřila bys, jak jsem se při obědě nacpal.“ Neuměl moc dobře lhát, takže jsem ho hned prokoukla.

„Edwarde,“ začala jsem. „Při obědě jsi nic nejedl. Viděla jsem tě.“

Ztuhl a vypadal přesně jako tenkrát na louce – úzkostlivě. Poznala jsem, že odolává nutkání říct mi pravdu, ačkoli už jsem ji věděla… asi. Sledovala jsem ho, jak přemýšlí, co má říct. Nerada jsem viděla Edwarda v koncích, na čele mu potom vyskočila hluboká vráska a já si musela držet ruku, abych po ní nesáhla a neuhladila ji.

Najednou se jeho mramorové čelo vyhladilo. „Nejedl jsem v jídelně…“ zamumlal.

Ušklíbla jsem se nad jeho lží a objednala si houbové ravioly.

„Nechceš ochutnat?“ Napíchla jsem jednu raviolu na vidličku a zamávala mu s ní před nosem. „Voní to báječně.“

Usmál se a zavrtěl hlavou. „Opravdu ne, děkuji. No, tak o čem si budeme povídat?“

„Co třeba o tom, jak mi jeden kluk nechce říct pravdu o tom, kdo je?!“ navrhla jsem s plnou pusou a sledovala jeho reakci. Nepříjemně se zavrtěl a zaškaredil v obličeji.

Potom si odkašlal a já poznala, že to přijde. Že přijde chvíle, kdy musí s pravdou ven.

5. kapitola • 7. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 6. kapitola: