Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 7. kapitola

20.05.2011 (21:45) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1158×

Moje naděje ovšem zmizela ve chvíli, kdy mi začal zvonit telefon. Vzdychla jsem a zašklebila se na Edwarda, když si oddychl úlevou.

Chvíli jsem hledala telefon, až jsem nakonec vyndala celý obsah mé kabelky, než jsem ho našla. Samozřejmě, byl na dně, jak jinak. Vzala jsem ho a doufala, že to není nijak naléhavé, protože jsem umírala touhou vědět o Edwardovi konečnou pravdu, bez lží, bez přetvářek.

„Ano?“

Z mikrofonu se ozvalo praskání a já telefon oddálila od mého ucha. Čekala jsem, až volající promluví, ale nic se nedělo. Už jsem chtěla hovor položit, když se ze sluchátka ozvalo zakašlání.

„Je tam Bella? Bella Swanová?“ zeptal se hlas mladé ženy. Dotyčnou jsem nepoznala.

Zmateně jsem se zamračila. „Ano, u telefonu. Kdo volá?“

Poté se ozvalo klasické dívčí výsknutí a potěšený, spokojený smích. „Tady Jessica… kamarádka ze školy. No, Mike mi na tebe dal číslo. Doufám, že se nezlobíš…“

„Ne, to je v pořádku.“ Nervózně jsem se ušklíbla na Edwarda, aby pochopil, že tento hovor není tak super, jak se Jessice zdá, je spíš super otravný.

„Víš, no… Slyšela jsem, že chodíš s Cullenem.“ V rychlosti jsem po Edwardovi šlehla omluvným pohledem. Měl rukama podepřenou bradu a nad něčím přemýšlel – snažil se chovat trpělivě, normálně a hluše. Avšak jeho napjaté ruce, dokonale nehybná tvář a přimhouřené oči, ho prozradily. Poslouchal každé slovo, které Jess řekla. Mluvila potichu, a normální člověk by slyšel jen vzdálené šumění, ale Edward… slyšel vše. Přemýšlela jsem, proč ani trochu nevyvádím, že jsem se – evidentně – zamilovala do upíra. Proč nešílím, proč nejsem strachy bez sebe? Proč jen, proč? Byla jsem v klidu. Nakonec jsem došla k závěru, že já – jako autorka populární ságy o upírech – jsem na tohle všechno byla připravená. Od doby, co se mi zdál ten nádherný sen, co jsem uviděla poprvé Cullenovi v jídelně, co jsem s Edwardem poprvé promluvila – věděla jsem, že je upír. Možná proto to pro mě není takové překvapení. Možná proto nejsem vyděšená.

„Bello, jsi tam ještě?“ zeptala se Jess, nejistá z toho, jestli jsem vůbec ještě účastník hovoru. Sama jsem se divila, že ji pořád – i když jen jako vzdálené blekotání – poslouchám.

Napila jsem se koly, abych pomohla vyschlému krku. „Jo, jsem tady. Jess… já… nevím přesně, co chceš slyšet.“ Edward pootočil hlavu a podíval se na servírku. Když nadšeně přiběhla, ukázal Edward na mé dvě prázdné sklenice. Žena si pro sebe něco zamumlala a pak zavrtěla hlavou. Edward, nevšímaje si toho, jak právě ublížil jedné ze svých obdivovatelek, se ke mně lehce naklonil. Nevypadal netrpělivě, ani unuděně. Tvářil se lhostejně, ale zamyšlenou tvář stejně neschoval.

Najednou se Jess nervózně uchichtla. „Myslela jsem… Je to pravda?“

Podívala jsem se na Edwarda. A on mi pohled opětoval. Pokrčil rameny a zašeptal: „Chce slyšet pravdu? Tak jí ji pověz.“ A sebral ze servírčina tácu další dvě sklenice a postavil je přede mě.

„Hm… Jessico, já ani nevím. Hele, popovídáme si zítra. Teď opravdu nemám čas.“

„Dobře,“ zamumlala zklamaně a položila sluchátko.

Oddychla jsem si a naklonila se přes stůl blíž k Edwardovi, abychom se mohli dál věnovat našemu rozhovoru.

Edward se pousmál nad mou nedočkavostí, ale pak zvážněl. „Nevím, co chceš slyšet,“ vymlouval se. „Chceš říct pravdu o tom, kdo jsem – jsem Edward Cullen, sedmnáctiletý kluk, který má velkou rodinu.“

Zavřela jsem oči a vzdychla. „Tak jo. Chápu, že mi nechceš říct pravdu, ale já už ji stejně vím. Trochu mi k tomu pomohla ta moje kniha.“

Ztuhl a zaťal zuby. Chytl se kraje stolu a drtil ho – rozhodně ne vší silou, protože po tom by nadělal jen třísky. Pak se trochu uklidnil a obličej se mu zkřivil bolestí. „Bello, já…“

„Nic neříkej,“ zarazila jsem ho. Ne, že bych tento tah měla nějak předem připravený, ale v tuto chvíli se zdál vhodný; vstala jsem, pousmála se na něj a tiše pronesla: „Nemusíš mít přede mnou tajemství. Je to zbytečné. Všechno vím… o tobě i tvé rodině.“ A odešla jsem.

Vyšla jsem do studeného večera. Nemohla jsem uvěřit, jak dlouho jsem byla zavřená v restauraci. Jelikož jsem vůbec netušila, že něco takového budu muset dnešní večer podstoupit, neměla jsem žádný záložní plán. Nevěděla jsem, jak se dostat domů. Nechtěla jsem volat Charliemu, aby zbytečně nešílel. Kamarádkám ze školy už vůbec ne, ty by ze mě páčily, co se dělo na večeři, a to jsem rozhodně nechtěla. Najednou mě napadla jedna osoba, které bych mohla zavolat. Ale mám to riskovat? Mám ještě víc pokoušet dnešní den a zavolat Edwardově sestře Alici?

Než jsem stihla najít telefon, abych zavolala na informace, někdo mi zaťukal na rameno a otráveným hlasem mi nabídl odvoz.

Otočila jsem se po hlase, ačkoli jsem hned zpočátku věděla, že je to on. Stál na chodníku, něco přes dvacet centimetrů ode mě a pozoroval mě s klidným výrazem ve tváři.

„Tak co, chceš?“ zeptal se mě znovu, a já pomalu kývla. Neobtěžoval se dál mluvit a mlčky mě dovedl ke svému autu. Čekala jsem, že rovnou nasedne, ale on si stále udržoval svůj přístup džentlmena a otevřel mi dveře spolujezdce, abych mohla nasednout.

Jeli jsme potichu. Zpáteční cesta mi silně připomínala cestu tam. V autě bylo ticho, dokud z rádia nezazněla písnička od Debussyho Clair de Lune. Začala jsem si ji broukat a prsty jsem si v rytmu klepala na stehno. Edward moji náhlou činnost zbystřil a pousmál se.

„Máš ráda Debussyho?“ optal se a usmíval se na mě, čímž mě mile překvapil. Neočekávala jsem nějakou konverzaci, byť jen kvůli hudbě.

Také jsem se usmála. „Ano. Má pěkné skladby. Tobě se líbí? Já absolutně zbožňuji Clair de Lune, ale nepohrdnu ani Reverie nebo Nocturne. Je to vážně skvělý skladatel a pianista. Chtěla jsem ho zkoušet hrát, ale zdá se, že pro piano nemám takový talent. Ty jsi ho někdy zkoušel? Doufám, že – bože, promiň, zase jsem k nezastavení. Kecám tady nesmysly a tebe to přitom vůbec nezajímá, viď? Omlouvám se, vážně se polepším.“

Zasmál se. „Ne, Bello, já si rád povídám o hudbě. A navíc vůbec nemluvíš nesmysly. Mám doma několik jeho cédéček. A ano, zkoušel jsem ho hrát. Nebylo to zase tak těžké.“

Pousmála jsem se; jednak proto, že jsem ho opravdu nenudila a také proto, že spolu zase mluvíme, a zjistili jsme, že máme pár stejných zájmů.

Zjevně jsem vše zakřikla, protože v autě bylo rázem ticho, kromě hudby, která se linula z rádia. Ale protože naše oblíbená skladba už skončila, neměli jsme si o čem povídat.

V domě, ke kterému jsme se blížili, se rozsvítila světla. Když u něj Edward zastavil, zjistila jsem, že je to Charlieho dům.

„Tak díky za svezení… a za večeři.“ Usmála jsem se na něj, když jsem vystoupila z auta.

„Bello?“ oslovil mě ještě a zatáhl zpátky na sedačku. „Vím, že víš pravdu. Ale jen pro jistotu, abych se ujistil, že máš o nás správné mínění, mi řekni, kdo tedy jsme.“

Polkla jsem. Co to po mně chce? Snad jsem mu jasně řekla, že to vím, tak jaké jiné mínění bych o něm asi tak mohla mít? „No… všimla jsem si, že nejíš a nepiješ. Ve slunečné dny nechodíš do školy, ty a celá tvoje rodina jste bledí a… když si mě podpíral, jak jsem tě uhodila do ramene… nejen, že si byl tvrdý jako kámen, ale také studený. Prostě jsem si zkusila všechno sepsat, pak jsem si sepsala, čím se liší mí… upíři z knihy od lidí a bylo to. Nevím, jak se mi povedlo vymyslet už skutečný příběh, ale stalo se to a já s tím nic nenadělám. Je mi vážně líto, jestli se ode mě chceš držet dál… já to totiž asi nezvládnu. Edwarde, já… jsi pro mě moc důležitý a nechci tě ztratit.“ Vzdychla jsem a podívala se na jeho reakci.

Usmíval se, spokojený tím, co jsem mu řekla. Pohladil mě po vlasech a uvolněný pramen mi zandal za ucho. „Ani já tě nechci ztratit, Bello. Jen… nejsem si úplně jistý, jestli jsi se mnou v bezpečí.“

„Nemysli na to,“ řekla jsem. „Ve škole se dokážete ovládat výborně, nevidím důvod, proč bys to nezvládl i teď.“

Pousmál se znovu. „Dobrou noc,“ zašeptal a políbil mě na čelo. „Ráno tě vyzvednu a pojedeme společně do školy, ano? Ať si z našeho společného příjezdu udělá Jessica obrázek, jaký chce.“

Ušklíbla jsem se a zabouchla jsem dveře od auta. Zamávala jsem mu a spokojeně odešla do domu.

Charlie seděl u televize a jedl z misky popcorn. Když mě uviděl, kývl hlavou a mlčel.

Prošla jsem kolem něj a zamířila rovnou do pokoje. Lehla jsem si na postel a vlepila si facku, abych se ujistila, jestli to není sen. Zajímavé bylo, že se mě Edward nepokoušel od sebe odehnat, jako to dělal fiktivní Edward. Možná, že i na to dojde.

6. kapitola • 8. kapitola

Asi si zatím říkáte: "Vždyť je to to samé jako Stmívání", ale já vám povídám: "Počkejte." :-)
Netuším, jestli napíši zrovna to, co očekáváte, ale snad se vám to bude líbit. ;-)

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 7. kapitola: