Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 16. kapitola

05.07.2013 (18:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2403×

16. kapitola – Kdo chce kam…

(pohled Belly)

Kolem sedmé ráno jsem se vrátila domů. Najednou bylo snazší říkat tomu domov. Měla jsem ráda Emma a začínala jsem mít ráda Esmé. Edward byl vůl, Rose namyšlená a žárlivá blondýna, ale jinak na mě byli všichni milí. Možná bych jim mohla dát šanci.

„Dobré ráno,“ usmála se Alice, když dorazila dolů.

„Dobré,“ přikývla jsem.

„Dneska ráno tu asi budeš sama s Rose, má až odpolední vyučování, tak jsem si říkala… no, nechceš, abych tu zůstala taky? Carlisle bude v nemocnici a Esmé má prezentaci toho domu,“ nabídla mi s plachým úsměvem Alice.

„Ne, to je dobrý. Vlastně jsem ráda,“ odmítla jsem. „Ale děkuju, Alice.“

„Není zač, Isabello…“

„Alice, tak jdeš? Nestíháme!“ ozval se z obýváku Emmett.

„Běž, já to tu zvládnu,“ ujistila jsem ji po dalším váhavém pohledu.

„Dobře. Už jdu!“ zakřičela na Emma a vydala se za ostatními. Po chvíli jsem uslyšela startování motorů a hluk, jak auta zrychlila na štěrku před domem. Najednou bylo v domě ticho.

Věděla jsem, že Rose je nahoře, ale co dělala, to mi nebylo dost dobře jasné. Bylo tam ticho. Pomalu jsem se nadechla, zvedla se a vyrazila nahoru. U její ložnice jsem zaváhala, ale po chvilce zaklepala. Nedělám to přeci kvůli ní. Dělám to kvůli Emmettovi.

„Nechoď sem.“

„Rosalie, chci si jenom promluvit.“

„Já s tebou mluvit nechci!“

Povzdechla jsem si a vešla dovnitř.

„Copak jsi mě neslyšela? Nechci s tebou mluvit. Vypadni!“

„Nepůjdu pryč, dokud ti nevysvětlím pár věcí!“ zavrčela jsem.

„Třeba to, že spíš s mým manželem?!“ zasyčela. Seděla na posteli a dělala si manikúru. Rosalie byla natolik namyšlené a sebestředné stvoření, že mě to až udivovalo.

„Já s Emmettem nespím! Je to můj nejlepší přítel, žádného jiného vlastně ani nemám! O to se můj otec už postaral!“ zahřměla jsem. Rose na mě zůstala koukat.

„Co s tím má společného tvůj otec?“ nechápala. Nevěřila bych, že se s tím někdy někomu svěřím. A už vůbec jsem to nechtěla vykládat jí. Ale zřejmě mi nezbývalo nic jiného.

„Musím ti něco říct, ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš,“ povzdechla jsem si a sedla si k ní na postel.

„Záleží na tom,“ přimhouřila oči. Smířila jsem se s tím, že lepší nabídku asi nedostanu a dala se do vyprávění.

„Jako malá jsem měla to nejlepší dětství na světě. Nejlepší rodiče, spousty hraček, mohla jsem si dělat, co jsem jenom chtěla. Okolo mě se pořád motali nějací kluci a kamarádek jsem měla nespočet.

Když mi ale bylo třináct, všechno se změnilo. Táta se změnil.

Začalo to tím, že jsem nesměla navštěvovat své kamarády. Nesměla jsem chodit na koupaliště. Veškerý čas jsem musela trávit doma a studovat. Jenomže pak mi jednoho dne zmizel klíč od pokoje…

Ptala jsem se mámy, kam zmizel, ale ona o ničem prý nevěděla a já ho určitě jenom někam zašantročila. Bylo mi to divné, ale nechala jsem to být. Dokud mě asi o měsíc později v noci nenavštívil otec…“

„Ty chceš říct… že tě…“ Rose nebyla schopná to dokončit.

„Ano. Návštěvy se staly pravidelnými od mých třinácti až do teď. Proto jsem kolem sebe nesnesla žádného kluka s jejich oplzlými poznámkami. Dělalo se mi z nich zle.“

„Ale Emmett…“ nechápala.

„Emmett byl jiný. Byl to pravý přítel, nechtěl se se mnou vyspat. Bavil se se mnou proto, že mě měl rád jako kamarádku. Trvalo mi to, ale nakonec jsem to na něm poznala. A začala ho mít taky ráda a my se začali kamarádit.“

„To proto… jsi chtěla skočit?“ zeptala se.

„Táta zjistil, že se stýkám s Emmettem. Vzal to špatně, myslel si, že s ním něco mám. A tak mě zmlátil. To už pro mě byla ta poslední kapka. Neměla jsem co ztratit,“ povzdechla jsem si.

„Ten hajzl,“ zavrčela.

„Proto mě tolik hledá, bojí se, co bych byla schopná na něj říct, i když by ho pravděpodobně nezavřeli, jeho pověsti by to uškodit mohlo,“ pokrčila jsem rameny.

„Je mi to líto, Isabello,“ dodala po chvíli, kdy mě sledovala. Bylo na ní vidět, že se mnou opravdu soucítí. „Sama jsem prožila něco podobného a vím, jaké to je. Neměla jsem vás dva vůbec z ničeho podezřívat. A neboj se, nikomu to neřeknu,“ dodala.

„Děkuju, Rosalie,“ přikývla jsem a měla se k odchodu. S rukou na klice se Rose ještě ozvala: „A Isabell... promiň, že jsem vás podezřívala. Byla to hloupost.“

„To je v pořádku, Rosalie,“ pousmála jsem se a vyšla ze dveří. Dole jsem si potom sedla ke skicáři a zabavila se do té doby, než přijeli ostatní ze školy.

Z kreslení jedné z váz Esmé mě vyrušila rána. Někdo otevřel a zase hodně prudce zavřel dveře.

„To je nespravedlivé,“ zavrčel Emmett a hodil sebou do křesla.

„Co se stalo?“ chtěla jsem vědět.

„Ve škole jsme se zase porvali s Edwardem. Celá škola viděla, že on mě praštil první, ale školní trest mám já!“

„Hajzl.“ Zakroutila jsem nad tím hlavou.

„Za půl hodiny se mám hlásit v kanceláři, budu leštit školní poháry nebo co,“ odfrkl si.

„To si užij, bráško,“ usmál se na něj jízlivě Edward, který se tu najednou zjevil. „My si to tu s Bell zatím pořádně užijeme.“

„Ostatní někam jdou?“ nechápala jsem.

„Esmé byla pozvána na večeři i s celou rodinou, ovšem její klient má mladou dceru, tak se rozhodla, že Edwarda necháme doma,“ prohodila Alice, která se mi objevila za zády. „Páni, to je pěkný.“

„Díky,“ usmála jsem se.

„V kolik je ta večeře?“ zeptal se Jasper.

„Máte tam být v pět, Esmé už tam je a Carlisle dorazí,“ informoval ho zlomyslně Edward. „Dobrou chuť.“

„To vám nezávidím,“ zamumlala jsem.

„No, alespoň se z toho uleju,“ povzdechl si Emmett a zvedl se. „Jdu se převléct a vyrazím.“

Chvíli jsem ho sledovala pohledem, když jsem si všimla, že se na schodech zastavil. Naproti němu stála Rose.

„Ahoj, zlato,“ řekl. Viděl ji dneska prvně, Rose můj příběh zjevně natolik zasáhl, že se rozhodla vynechat odpolední vyučování.

„Promiň,“ zašeptala.

Emmett ztuhl.

„Cože?“

„Promiň mi to, neměla jsem se chovat jako husa, vím, že bys mě nikdy nepodvedl, Isabella mi to vysvětlila,“ zamumlala a skočila mu kolem krku.

„Nemusíš se omlouvat,“ dostal ze sebe zaražený Emmett a podíval se na mě pohledem: Co jsi jí to proboha nakukala?!

„Miluju tě,“ dodala Rose a políbila ho.

„Já tebe taky,“ usmál se, když se odtáhla. „Ale teď už vážně musím jít, jinak mě ta sekretářka přetáhne chodítkem.“

„Vždyť žádné nemá,“ zasmála se Rose.

„Ale potřebovala by ho,“ mrkl na ni a zmizel nahoře. Rose potom došla až k nám a všichni kromě mě ty dva nevěřícně pozorovali. Alice se usmívala, Jasper si oddechl a Edward se tvářil dost zaraženě. Mohlo mu to snad vadit, že je v rodině zase klid?

Netrvalo dlouho a Emmett odjel. A brzo i všichni ostatní. Rosalie se na mě ještě před odjezdem podívala a pak si změřila Edwarda.

„Jsi si jistá, že to tu s ním vydržíš?“ zeptala se.

„Neboj, já ho zvládnu,“ usmála jsem se.

„Tak dobře,“ usmála se.

Potom odjeli a já se sebrala a odešla k sobě do pokoje. Neměla jsem náladu na Edwardovi výlevy a televizi jsem měla konec konců i nahoře. Teď už ano. Pustila jsem si proto MTV a pokusila se si číst. Nějak mě to ale nebavilo a já se rozhodla, že se půjdu vysprchovat.

Horké kapky stékající po mém těle tišily nepříjemné myšlenky, které si ke mně skoro celý den razily cestu. Vyprávět svůj příběh Rose – špatný nápad.

Nevím, jak dlouho jsem strávila pod sprchou, možná hodinu, možná déle. Potřebovala jsem toho hajzla dostat za své hlavy. Nevím proč, vrátil se ke mně pocit, jakoby mi mohl znovu ublížit. Jasně, byla to totální blbost, kdykoliv bych se mu teď mohla postavit a byl by to on, kdo by odešel minimálně s pár zlomeninami, ale ten pocit tady byl. A zrovna mi nepomáhalo si dokola říkat, že ani neví, kdy momentálně jsem. Protože on to nějaký způsobem věděl. To by tu přece jinak nebyl.

Zakroutila jsem hlavou ve snaze vyhnat z ní podobné myšlenky a vylezla ze sprchy. Naneštěstí jsem zjistila, že jsem si oblečení nechala v ložnici, a tak jsem se pouze zabalila do osušky a přešla k zrcadlu, abych se na sebe podívala.

Žádné známky únavy, nebo kruhy pod očima. To už mi nehrozí. Byla jsem krásná, proschlé vlasy mi volně splývaly kolem obličeje a moje plné rudé rty a výrazné rudé oči kontrastovaly s bledou pokožkou.

Jenomže tohle byla jenom skořápka. Vrchní schránka. Moje oči možná mohly být krásné a strašidelné, ale zároveň byly tak nějak… mrtvé. Bez života. Asi jako já uvnitř. Vlastně jsem sama moc dobře nepobírala, proč si pořád hraju na hrdinku, když uvnitř jsem prázdná a osamělá. Možná, že by bylo lepší kdyby mě Emm nezachránil…

S povzdechem jsem se odloudala do ložnice a šla k šatníku, když se za mnou ozvalo uznalé zapískání.

„Edwarde, vypadni,“ zavrčela jsem, ani se na něj neohlédla.

„Mně se nechce,“ zamumlal tentokrát mnohem blíž. Stál za mnou. Zaťala jsem ruku v pěst.

„Nemám na tebe náladu, běž pryč,“ zkusila jsem to slušně.

„Ale no tak, Bello. Jsi tak krásná a svůdná… a nikdo není doma. Proč toho nevyužít?“ zašeptal mi do ucha a potom jsem ucítila, jak mi dal ruku kolem pasu.

„Edwarde, já tě varuju,“ zavrčela jsem.

„A já to beru na vědomí,“ zavrněl a já ucítila jeho rty na svém krku. Vtom okamžiku jsem ho popadla za ruku a odhodila ho na protější konec místnosti. On to bohužel vybalancoval.

„Tak ty si chceš hrát?“ pousmál se jízlivě.

„Okamžitě odsud vypadni, nebo ti pomůžu!“

V tu ránu byl u mě.

„Když mě se nechce,“ zopakoval.

Než jsem se zmohla na odpor, znovu mě líbal, tentokrát na rty. Byl rychlejší než já, nestihla jsem ani zareagovat a už jsem byla přimáčknutá na stěně a on ně mně. V hlavě se mi rozsvítil červený vykřičník. Jenom to ne!

Zpanikařila jsem a začala mu bušit do hrudi, ale on mě nepouštěl a dál mě líbal. Snažila jsem se od něj všemožně odtáhnout, ale nemyslelo mi to. A on si dovoloval čím dál tím víc…

Bože, tohle ne…

Nechci to zažít znova!

V hlavě jsem měla jako vygumováno a on nevnímal moje protesty, možná je dokonce vzal úplně opačně. Začínala jsem být zoufalá.

Když vtom byl najednou pryč.

„Myslím, že to řekla jasně! Koukej odsud vypadnout, nebo si to s tebou vyřídím já a tentokrát tu nebude nikdo cizí, aby ti zachránil ten tvůj ubohej zadek!“ zakřičel na Edwarda Emmett, který se tu odkudsi zjevil. Muselo už být asi hodně pozdě, když se stihl vrátit.

„Nebránila se! Chtěla to!“ zaječel Edward.

„To tak jsi asi slepý,“ zavrčel Emmett. „Vypadni, než ti pomůžu.“

Edward na Emmetta ještě naposledy zavrčel a pak vyskočil oknem. Já se sesula po zdi dolů. Stále jsem byla jenom v ručníku, ale nějak už mi to bylo jedno.

„Bello! Jsi v pořádku? Neudělal ti ten hajzl nic?!“ strachoval se Emmett, který byl během vteřiny u mě. Já se dala do breku. Netekly mi sice slzy, ale pláč to byl. Poněkud hysterický, řekla bych.

„On… já… zpanikařila…“

„To je dobrý, Bell, nic nevysvětluj, už se tě ani nedotkne,“ mumlal, když jsem mu padla kolem krku. Třásla jsem se. Emmett mě hladil po zádech a uklidňoval mě.

„Pššt, to bude dobrý, uvidíš,“ šeptal dál.

„J-já vím,“ odvětila jsem po chvíli.

„Měla by ses obléct,“ řekl potom, když jsem se trošičku uklidnila. Zvedl mě na nohy a přinesl mi něco ze šatníku.

„Počkám venku, pak zavolej,“ oznámil mi a nechal mě v pokoji samotnou. Já se potichu a pomalu oblékla. Stále jsem se třásla, takže to trvalo déle. Když jsem byla oblečená, zavolala jsem na Emmetta a on vešel. Jakmile mě uviděl sedět skrčenou na posteli, zamračil se.

„Já toho parchanta vážně přerazím,“ zavrčel.

„Nikam nechoď,“ zaprosila jsem. Emmett se zastavil v půli kroku, otočil se a pomalu vyrazil ke mně. Sedl si vedle mě a zkoumal mě očima.

„Budeš v pořádku? Nepotřebuješ něco?“ chtěl vědět.

„Ne, ale nechoď nikam, prosím,“ zamumlala jsem.

„Nikam nepůjdu,“ slíbil mi a objal mě.

Kdybych měla říct, jak dlouho jsme tam seděli a jak dlouho mě objímal, musela bych se přiznat, že nemám tušení. Zdálo se mi to jako krátká doba, ale zároveň věčnost.

„Díky, Emme,“ zašeptala jsem a trošičku se odtáhla.

„Není zač.“

„Ale je. Neustále mě jenom zachraňuješ. Jsi takový můj upír strážný,“ pousmála jsem se.

„A musí se nechat, že s tebou to mám hodně těžký,“ pousmál se i on.

„Díky,“ zamumlala jsem ještě jednou, vděčná z celého srdce a naklonila se k němu, abych mu dala pusu na tvář. Když jsem tak ale udělala, ucítila jsem ve rtech jemné mravenčení. Vyplašeně jsem se odtáhla. Emmett mě sledoval. Najednou jeho oči vypadaly jinak. Možná trošku fascinovaně. Jakoby sváděly vnitřní boj.

Netuším, jak jsem se tvářila já, ale musel v nich vidět něco, co ho donutilo se rozhodnout.

Pomalu, velice pomalu se ke mně začal sklánět. Dával mi šanci uhnout, ne jako Edward. Já ale byla v tu chvíli docela paralyzovaná. Jediné, co jsem byla schopná vnímat, byly jeho velké, něžné a váhavé oči.

Zastavil se se rty asi centimetr od těch mých. Dával mi poslední možnost úniku. Já ale utéct nikam nechtěla. Když to poznal, vymazal tu propast mezi námi a spojil naše rty.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 16. kapitola: