Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrs. Katy - kapitola 3.

09.03.2017 (15:45) • BellaSalvatore • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1307×

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

Kapitola 3. - Minulost se vrací

Mírně jsem se pohupovala, nejspíš mě někdo nesl. Ten někdo měl velice teplou kůži, skoro až horkou, ale mě to bylo příjemné, byla mi totiž strašná zima. Chtěla jsem otevřít oči, ale víčka byla příliš těžká, nedokázala jsem je od sebe odlepit, stejně tak jsem nemohla ani drkotat zuby, i když mě k tomu mé tělo svádělo, neměla jsem na to dost síly. Střídavě jsem usínala a znovu se probouzela, ale ani jednou jsem nedokázala otevřít oči. Byla jsem moc unavená. Slyšela jsem křupání větviček, nejspíš mě někdo nesl lesem, potom bylo ticho. Nejspíš jsem zase usnula.

***

Když jsem se zase probrala, tak napůl, jako vždycky předtím, slyšela jsem kolem sebe změť hlasů, tři, možná čtyři z nich jsem určitě znala, ale nedokázala jsem je k nikomu přiřadit.

„Kde jste jí našli?” ptal se zrovna nějaký ženský hlas.

„V lese, kousek za Forks, ležela na zemi u nějakého křoví, myslím, že má něco s nohou,” odpověděl mužský hlas.

„Položte ji sem na tu pohovku,” ozval se další ženský hlas. „Podívám se na ni.”

„Děkuju, Sue, a tobě taky, Same,” promluvila znovu ta první žena, slyšela jsem, že je jí do pláče. „Kdybych se s ní nehádala, nemuselo to takhle dopadnout.”

„Ty za to nemůžeš, mami,” ozval se sice hluboký, ale zřetelně ještě chlapecký hlas.

„To přesně mi řekla ráno, když jsem si dávala za vinu tvůj včerejší útěk.”

„Mami-”

„Já vím, už jsme si to vyříkali…” Hlas první ženy postupně slábl, až ho nahradilo úplné ticho. Znovu jsem přestala vnímat.

***

Když jsem se znovu probrala, cítila jsem, že jsem zachumlaná v silné peřině, i tak mi ale přišlo, že je mi pořád stejná zima.

„Víc pro ni zatím udělat nemůžu, Tiffany,” pronesl jakýsi ženský hlas.

„Děkuju ti, Sue,” odpověděl jí druhý hlas. Tiffany? Vůbec jsem si nedokázala vybavit, kdo je Tiffany. Přišla jsem si strašně zmatená a dezorientovaná, navíc jsem neměla sílu otevřít oči. Co to se mnou je?

„Neboj se, dostane se z toho, uvidíš.”

„Doufám. Ale, c-co když se to nezlepší?”

„Zlepší, uvidíš…”

Hlasy znovu pomalu utichaly, až nastalo ticho. Znovu jsem usnula.

***

„A proč někdy můžeme bruslit a jindy ne?” zeptala jsem se.

„Protože led musí být hodně silný, aby nás unesl, víš, zlatíčko?” odpověděl mi můj otec, zatímco mi zavazoval brusli na levé noze.

„A jak se pozná, že je hodně silný?”

„To se musí vyvrtat taková dírka a tou prostrčíš třeba metr a zjistíš, jak je led tlustý.”

„Aha,” pronesla jsem a zamyslela jsem se.

„Tak a je to. Vzhůru na led, princezno,” řekl táta, když mi zavázal obě brusle. Chytil mě v podpaží a postavil mě na led. Pomalu jsem se rozjela. Bruslila jsem moc ráda. Táta jel hned za mnou. Tohle bylo „naše“ jezero, jezdili jsme sem hodně často, ať už v zimě nebo v létě. Bylo tu totiž moc krásně. V létě jsme se koupali, v zimě jsme bruslili. Ať až ale bylo léto, či zima, pokaždé tu svítilo sluníčko. Prostě tu bylo moc krásně.

Chvíli jsme jezdili jenom dokola, ale potom jsme začali hrát různě hry. Byla to legrace, sahala jsem taťkovi sotva k pasu, takže při hře na babu jsem měla docela výhodu, protože jsem se mu lehko vyhýbala. Hodně jsem se smála, táta se taky smál. Zrovna měl babu, na poslední chvíli jsem se mu vyhnula a ujížděla jsem před ním na druhou stranu jezera.

„No počkej, ty potvůrko jedna!” křiknul na mě hlasem podbarveným smíchem.

Ohlédla jsem se za sebe. Táta se na mě smál. Bruslil moc pomalu. Znovu jsem se otočila dopředu.

„Počkej, až tě chytím!” zakřičel znovu a já opět slyšela jeho smích.

Už jsem dojela skoro na konec jezera, když se najednou přede mnou objevila nějaká žena. Objevila se přede mnou strašně rychle, takže jsem se lekla a upadla jsem na led. Najednou, stejně nečekaně, jako se přede mnou objevila ta žena, se zasněženou krajinou rozlehlo vlčí zavytí. Otočila jsem se směrem, kde by měl být můj táta a hledala jsem jeho usměvavou tvář, ale nenašla jsem ji, táta tam totiž nebyl, místo něj stál na ledě veliký vlk, který se pomalu pohyboval směrem ke mně. Cenil u toho zuby a hrozivě vrčel. Chtěla jsem se postavit, ale bolela mě pravá noha. Myslela jsem si, že mě teď ten vlk sežere, jako to bylo v té pohádce O Červené Karkulce, a otočila jsem se zpět na tu ženu, třeba by mi mohla pomoct. Sotva jsem se na ni znovu podívala, zjistila jsem, že je moc krásná. Její kůže byla bledá a v slunečních paprscích se podivně blýskala. Moc se mi to líbilo, vypadala jako z pohádky.

Už už jsem na ni chtěla promluvit, když v tom jsem si najednou všimla jejích očí, byly temně rudé, a také jejích zubů, které najednou vycenila. Měla totiž hrozně dlouhé špičáky. Udělala pár kroků směrem ke mně, když v tom na ni skočil ten vlk. Začali se spolu prát. O kousek jsem se odsunula a rozhlížela jsem se kolem. Kde je můj tatínek? Proč tady není? Co se mu stalo? Měla jsem strach, rozbrečela jsem se.

Začala jsem si myslet, že ho ten vlk možná sežral a že až sežere tu ženu, tak sežere i mě. Pokusila jsem se znovu zvednout, i přes bolest v pravém koleni se mi to povedlo. Postavila jsem se na zraněnou nohu, ale jakmile jsem na ni přenesla váhu, tak se pode mnou podlomila a já upadla na led. Praštila jsem se do hlavy. Pak vše zčernalo.

***

„Ta horečka je opravdu vysoká,” promluvil ženský hlas. „Udělali jste dobře, že jste pro mě poslali. Embry, prosím tě, dones mi pár vlhkých, studených ručníků.”

„Hned to bude, Sue,” odpověděl hluboký chlapecký hlas.

„Jak to, že má tak vysokou horečku? Vždyť byla včera silně podchlazená.”

„Může to být reakce na to podchlazení, ale také na ten šok. To nevím, každopádně jí tu horečku musíme nějak srazit.”

„Panebože…” Znovu všechno ztichlo.

­­­­­***

Probudila jsem se. Pomalu jsem otevřela oči. Párkrát jsem zamrkala a zaostřila jsem na bílé mráčky na modré obloze, které byly nade mnou.

„Katarínko?” promluvil vlevo ode mě něčí hlas. Pomalu jsem tím směrem otočila hlavu. Seděl tam táta.

„Tati?” promluvila jsem tichým hlasem. „Kde to jsem?” Rozhlédla jsem se po místnosti. Na zdi byly nakreslené kytičky a různá zvířátka. To přeci není můj pokoj.

„Jsi v nemocnici, broučku.”

„A proč?” zeptala jsem se.

„Byli jsme spolu bruslit a ty jsi upadla, uhodila ses do hlavy. Pan doktor říkal, že si tě tu musí pár dní nechat,” řekl táta a usmál se na mě.

„Upadla jsem?” Zamyslela jsem se. Viděla jsem jak bruslím na druhou stranu rybníka. Otáčím se za tátou a pak zpátky. Pak tam byla ta žena… a vlk!

„Byl tam vlk,” řekla jsem po chvíli.

„Vlk?” zeptal se mě táta překvapeně. „Ale broučku, tam žádný vlk nebyl, to se ti jen něco zdálo.”

„A nějaká žena,” pokračovala jsem. „Prali se, to proto jsem upadla.”

„Ale zlatíčko,” promluvil táta konejšivě. „To se ti určitě jen něco zdálo. Žádný vlk, ani žádná žena tam nebyli. Upadla jsem, když ses se na mě otočila. Hrozně jsem se lekl.”

Zamyslela jsem se. Přeci jsem to viděla. A nebo snad ne? Možná se mi to opravdu jen zdálo. Zavřela jsem oči.

***

„Kataríno, otevři pusu, musíš spolknout prášek.” Co? Jakej prášek?

„J-já n-nechci p-prášek, n-nejsem blázen, j-já to oprav-du v-viděla,” zamumlala jsem tichým hlasem.

„Co viděla? O čem to mluví?” zeptal se hluboký chlapecký hlas.

„Blouzní,” odpověděl mu ženský hlas. „To je z té horečky. No tak, Kataríno, musíš si vzít ten prášek. Uleví se ti.” Uleví se mi? Opravdu bych potřebovala, aby se mi ulevilo, cítila jsem se hrozně.

„Myslela jsem, že když ty zábaly zabraly, tak už bude v pořádku.”

„Její tělo prošlo pořádným šokem, přeci jen byla v té zimě docela dlouho. Neboj se, bude v pořádku. Vzpamatuje se, jen musí teď sníst ten prášek. No tak, otevři pusu, Kataríno, pomůže ti to.”

Mé pusy se něco dotklo, trochu jsem ji pootevřela.

„Výborně, teď to trochu zapij a spolkni to.” Poslechla jsem, pak jsem znovu ztratila vědomí.

***

„První!” vykřikla jsem, když jsem doběhla k pouliční lampě jako první. Sebastian byl o pár kroků za mnou. Otočila jsem se na něj a vyplázla na něj jazyk.

„Jak jinak,” zasmál se a objal mě. Odtáhla jsem se.

„Co je?” zeptal se mě udiveně.

„Chodíš s mojí nejlepší kámoškou, nevím, jestli je vhodné, abys mě objímal.”

„Proč bych tě nemohl obejmout?”

„Protože se to prostě nehodí, Sebastiane,” řekla jsem trochu prudčeji, než jsem zamýšlela.

„Ale prosím tě, jenom takový přátelský objetí. To se nesmí?” zeptal se a znovu mě objal svými pažemi. No dobře, tak jedno malé přátelské objetí. Objala jsem ho tedy taky. Jenom tak lehce, Objímali jsme se už asi minutu, přišlo mi to dlouho, tak jsem se chtěla odtáhnout, ale Sebastian mě objímal pevně.

„Sebe, myslím, že už by to stačilo.”

„Tobě se to nelíbí?” zeptal se a jednou rukou mi sjel na zadek.

„Co to-” Víc jsem říct nestihla, protože mě Sebastian políbil. Zahuhlala jsem nesouhlas a prudce se od něj odtáhla. Pustil mě. Vlepila jsem mu facku.

„Stačí,” pronesla jsem mírně v šoku. „Jdu domů.” Otočila jsem se k němu zády a rozešla jsem se směrem k našemu domu, který byl odsud jen několik desítek metrů. Ve chvíli, kdy jsem vykročila, mě ale Sebastian chytil za ruku. Prudce mě otočil čelem k sobě.

„Nikam nejdeš.”

Autor: BellaSalvatore, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrs. Katy - kapitola 3.: