Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost a budoucnost se jednou potkají

25.07.2009 (16:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4456×

1. Minulost a budoucnost se jednou potkají...

Seděla jsem v parku a pozorovala okolí. Děti si hrály na písku a s veselým úsměvem plácaly bábovičky. Všichni tady vypadali tak šťastně, bezproblémově. Jo, takovej život bych taky chtěla....

Jejich maminky se na ně dívaly, jako by byly největší poklad na světě. Jaké to asi je, mít děti? napadlo mě. Já nikdy nebudu mít možnost, nosit pod srdcem nový život. Nikdy. Jsem zamrzlá v tomhle těle, nikdy se neměnícím. Ten pocit je tak strašný. Chtěla bych se někdy pohnout vpřed, alespoň trošičku. Zestárnout jako každý normální a umřít.

Ale to mi nebylo přáno. Už čtyřicet let jsem stejná. Z mé rodiny jsem sice nejmladší, ale to vůbec nevadí.

,,Ahoj!“ pozdravil mě malý chlapec s ďolíčky ve tváři, bronzovými vlasy a zelenýma očima. Vypadal vážně roztomile.

,,Ahoj.“ usmála jsem se na něj. Sedl si vedle mě na lavičku a se zájmem si mě prohlížel.

,,Proč jsi tak smutná?“ zeptal se mě.

,Jsem sama.“

,,Nikoho nemáš?“ ptal se dál.

,,Ano mám rodinu, ale i tak se cítím sama.“

,,Já to nechápu,“ Na čele se mu objevila vráska, jak usilovně se to snažil pochopit.

,,Až budeš starší, pochopíš to.“

,,Edwarde, kde jsi?“ volala postarší paní. Chlapec vedle mě si povzdychl, zvedl se a pak se opět podíval na mě.

,,Musím jít. Ahoj,“ řekl a odběhl. Chytil paní za ruku a společně odcházeli pryč. Než mi zmizel z očí úplně, otočil se a zamával mi.




O 9 let později

Další snobská akce. Další hra na lidi. Dnes večer jsme byli celá moje rodina pozvána na večírek kolegy ,,tatínka´´ z nemocnice. Byla to veliká akce, ani nevím, co se slavilo, nebo proč jsme sem museli jít, ale bylo nevychované, kdybychom odmítli. Prostě to byla povinnost. A tak se dnešní večer mezi lidmi procházelo sedm upírů.

Byla jsem schovaná v koutě, v rukou držela skleničku a pořád s ní točila dokola. Přetvařování mi sice už nedělá problém, přesto je lepší být sama sebou.

,,Dobrý večer, smím si přisednout? Jste tu tak sama,“ zeptal se mě postarší pán. Mile jsem se na něj usmála a snažila se potlačit spalující bolest v krku.

,,Dobrý večer. Myslím, že nejsem nejlepší společník.“

,,To nevadí,“ odpověděl a přisedl si. Takže upozornění na něj zdá se, neplatilo. Po tom, co se představil, mi začal vykládat o své šikovné vnučce. Vnímala jsem ho jen okrajově.

Pozorování lidí mě vždycky fascinovalo, všichni se chovají tak zvláštně. Byla jsem sice jednou z nich, ale už si to vůbec nepamatuju. Pán vedle mě pořád vedl ,,rozhovor“. Usmívala jsem se a občas přikývla, aby si myslel, že ho vnímám, i když absolutně nevím, o čem mluvil.

Mezi lidmi se najednou objevil on. Chlapec z parku. Teď byl ale o kapku starší. Vypadal mnohem lépe. Hlavně proto, že se z něj stal muž. Podívala jsem se do jeho zelených očí. On se díval na mě stejným způsobem. Po chvilce se odpojil od paní, se kterou stál a šel směrem ke mně. Pořád se mi díval do očí. Když byl ode mě asi dva metry, přerušila jsem náš oční kontakt a podívala se na svého upovídaného společníka. Pořád nevypadal, že by si všiml, že ho vůbec nevnímám.

,,Dobrý večer, omlouvám se, že ruším, ale mohl bych slečnu požádat o tanec?“ promluvil na nás. Muž, můj společník, se na něj podíval a já chtě nechtě musela taky.

,,Jistěže mladý muži,“ odpověděl mile a já se musela zvednout a jít s ním na parket.

,,Vypadalo to, že jsi potřebovala zachránit,“ začal konverzaci, když jsme se roztančili.

,,Nebylo to tak strašné,“ řekla jsem mu a odvrátila od něj hlavu. Bylo těžké stát vedle něj. Voněl tak krásně. Nechtěla jsem si s ním povídat, ale on na tom byl zřejmě jinak.

,,Mimochodem jsem Edward,“ usmál se. ,,Isabella,´´ úsměv jsem mu vrátila, ale byl čas, abych se vytratila, jelikož píseň skončila a navíc si nejsem jistá, že dokážu odolávat ještě další píseň.

,,Omluv mě, musím si odskočit.´´ řekla jsem mu a odešla směrem k toaletám. Musela jsem se uklidnit. Copak Alice neviděla, co se bude dít? Neviděla, že budu chtít zabít nevinného člověka?

Když jsem vylezla ze záchodů, stál tam a nenuceně se opíral o zeď. Moje jediná reakce byla, že jsem stála s pusou otevřenou a koukala se na něj, jako bych viděla ducha. Z šoku mě probral až jeho hlas.

,,Nepůjdeme se projít?“ zeptal se a rukou ukázal ke dveřím vedoucí ven. Jen jsem přikývla a následovala ho do zahrady před domem, kde jsme si sedli na lavičku.

,,Víš, asi před devíti lety jsem potkal v parku dívku,“ odmlčel se a sledoval moji reakci. Já si držela nenucenou masku a čekala, co z něj vypadne dál.

,,Bude to asi znít divně, ale vypadala jako ty...“ teď jsem sebou trhla, nečekala jsem, že by si mě pamatoval. Lidé mají přece mizernou paměť!

Čekal, jak se zatvářil. Když viděl můj šok, jen se spokojeně usmál a pokračoval: ,,Byla stejně krásná, měla stejný hlas i bolest vepsanou ve tváři jako ty,“ přejel mi prsty od spánku přes lícní kost až na bradu. Pak mi zastrčil pramen vlasů za ucho. Seděla jsem jako socha a přemýšlela, co mám udělat. Teď už nebylo moc možností. Poznal, že jsem jiná a to znamenalo jen smrt, ať už věčnou, nebo jen chvilkovou. I když...

Zvadla jsem se s úmyslem odejít, ale on mi to zase překazil. Stoupnul si přede mě a zabránil v útěku. Ani neví, co mu hrozí. Co všechno bych mu mohla udělat. Ale já nesmím podlehnout, musím naši hru na lidi dohrát do konce.

,,Co jsi zač? Člověk nejsi...“ řekl a podíval se mi zamyšleně do očí.

,,Musím jít!“ vyhrkla se a chtěla odejít, jenže on mě chytil za ruku a otočil k sobě. Nečekala jsem to, a tak se mu to podařilo. Z hrdla se mi ozvalo varovné zasyčení.

Díval se na mě, oči otevřené doširoka, ve tváři vyděšený výraz.

,,Isabello?“ ozvalo se za námi a mezi stromy vyšli dva moji sourozenci. Když jsem je potřebovala, tak tu nebyli, ale najednou mají čas.
,,Co tady...?“ ptala jsem se jich vyděšeně a naštvaně zároveň.

,,Alice,“ odpověděl Jasper a podíval se na svoji malou ženušku.

,,Jak jsi nás mohla takhle ohrozit? Neuvědomuješ si to nebezpečí?“ mluvila na mě rychlým naštvaným hlasem.

,,Tady to řešit nebudeme. Najdi Rose a Emmetta. Sejdeme se u auta!“ řekl ji Jasper a ona odešla.

Jasper přišel blíž k nám. ,,Neboj, zatím ti nijak moc neublížíme, jen se projedeme, ano?´´ Aniž by počkal na odpověď, přiskočil k Edwardovi a praštil ho do hlavy. Ten následně upadl do bezvědomí.




Edwardův pohled:

Probudil jsem se ve velkém pokoji. Bylo tady teplo, v krbu praskal oheň. Bolela mě hlava, určitě to bylo z té rány, co mi dal blonďák. Z vedlejší místnosti se ozývaly hlasy a tak jsem se zaposlouchal:

,,O co ti jde? Vždyť je to jen člověk!“ říkal ženský rozzuřený hlas.

,,No právě, je to člověk! A ještě ke všemu toho ví až moc! Nemůžeme ho nechat jen tak běhat po světě!“ další ženský hlas.

,,To nemyslíš vážně!“ vyjekla první osoba.

,,Myslím!“ Chvíli se ozývalo tiché vrčení.

Zvedl jsem se a šel se podívat, co se tam děje. Otevřel jsem dveře a naskytl se mi pohled na Isabellu, jak stojí v pozici šelmy chystající se k útoku. Naproti ní stála ta malá černovláska z parku - Alice. Mezi nimi stáli další tři, nejspíš aby zabránili případné bitce. Blonďák z parku, asi Jasper, a vysoká blondýna se svalnatým hromotlukem po boku.

Všichni se na mě podívali. Alice měla ve tváři zuřivost a odhodlanost, Isabella bolest, jen ostatní měli nepřístupnou masku.

,,Fajn, tak mu dáme na výběr!´´ vykřikla Alice a posměšně se usmála. Nechápal jsem, o čem se baví.

,,Pojď, Alice, půjdeme se projít, ano? Jasper si s ním zatím promluví,“ řekla blondýna a táhla ji za ruku ven.

,,Lásko, půjdeš s námi?“ otočila se na svalovce. Ten jen přikývl a spolu s blondýnou odtáhli Alici pryč. Jasper si vedle mě odkašlal, aby upoutal moji pozornost.

,,My půjdeme do obýváku,“ pokynul nám rukou a šel směrem ke mně. Isabella se se svěšenými rameny pomalu ploužila za ním. Vypadala jako spráskaný pes.

S Jasperem jsme si sedli do křesel, Isabella stála pár metrů od nás.

,,Takže Edwarde, co všechno o nás víš?“ zeptal se.

,,Nejste lidé,“ řekl jsem nechápavým hlasem. Nelíbil se mi směr, kam se tenhle rozhovor ubíral.

,,Kde vlastně jsem a proč?“

,,Jsi v horách na jedné naší chatě a jsi tu kvůli tomu, co víš,“ odpověděla mi Isabella tichým hlasem. Nedívala se na mě, ale do země.

,,No, Edwarde, to že o nás víš, nás přivádí do obtížně situace,“ pokračoval Jasper.

,,Jaké situace?“

,,Buď umřeš-„

,,Nebo?“

,,Nebo ti Iss ukáže, co umí....“

,,Umí?“ ztěžka sem polkl.

,,Vymaže ti paměť, úplně.“ Zamotala se mi hlava a opět mě pohltila temnota.



Když jsem se probral, skláněla se nade mnou bloncka. ,,Jsi v pohodě?“ zeptala se a rentgenovala mě očima.

,,Jo, už jo,“ odpověděl jsem a posadil se. Na místě, kde předtím seděl Jasper, byl teď hromotluk.

,,Ještě se neznáme, jsem Rosalie a tohle je Emmett.“ Kývl jsem hlavou místo pozdravu a rozhlížel se po pokoji. Isabella seděla v rohu, hlavu v dlaních. Vypadala jako blázen.

,,Ostatní?“ zeptal jsem se a přitom stále pozoroval Isabellu.

,,Jsou vedle v pokoji,“ odpověděla Rosalie. Emmett tady působil spíš jako bodygárd.

,,Jak jsi se rozhodl?“ zeptala se mě.

,,Beru to smazání,“ odpověděl jsem vážně. Z rohu místnosti se ozvalo zoufalé zakňučení.

,,Chceš s ní zůstat sám nebo tu máme zůstat s vámi?“ ,,Sám.“ Jen přikývla.

,,Ráda jsem tě poznala, Edwarde. Hodně štěstí v novém životě.“ A odešli.

Isabella se pomalu zvedla a přešla ke mně.

,,Mrzí mě, že jsem tě do toho uvrtala,“ pošeptala zničeně a klekla si přede mě.

,,Budu si pamatovat alespoň něco?“

,,Ne vůbec nic.“

Na sucho jsem polkl. ,,Isabello?“

,,Ano?“

,,Těšilo mě.“ Pak přiložila dlaně ke spánkům a mě pohltila temnota.

Shrnutí povídek

Pokračování

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost a budoucnost se jednou potkají: