Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... XI. kapitola

Má paní... XI. kapitolaBella bude mít návštěvu, která se zdrží opravdu velmi dlouho...

Slavnostně oznamuji, že kdo se nemohl dočkat poezie, zde ji konečně nalezne.

Užijte si četbu! xD

Jakmile jsem vešla, zůstala jsem překvapeně stát, jelikož všude panoval shon, jako by se chystala na návštěvu přijet samotná královská rodina. Veškeré služebnictvo, které u Tanyi pracovalo, a dokonce i to, které jsem jaktěživa neviděla, pobíhalo po schodech z jednoho patra do druhého zřejmě se snažíce vyhovět lady Tanye, jejíž zvonivý řev se nesl na pozadí tohoto výjevu a celkově krásně dokresloval obraz naprosté zmatku.

Zamrkala jsem a opatrně za sebou zavřela, přičemž jsem se musela vyhnout kuchařce, která se kolem mě mihla, pravděpodobně pevně rozhodnutá, že bude drahé talíře, které svírala v rukou, chránit svým vlastním životem. Zakroutila jsem hlavou a opatrně se vydala ke komnatám lady Tanyi, odkud byl slyšet největší rámus, abych přišla této záhadě na kloub.

Jak jsem se blížila, služebnictva bylo stále více a více a před dveřmi se utvořil hlouček asi deseti osob, které se snažily opatrně nakouknout dovnitř, odkud se ozývaly zvuky rozbíjeného nábytku a tříštění skla.

Chvíli jsem tam stála a snažila se od ostatních vyzvědět, co se stalo, přičemž jsem musela dvakrát uhnout letícímu kusu dřeva, které bývalo zřejmě kdysi nohou stolu, a jednou dokonce těžké váze, která zapříčinila, že se všichni na malý okamžik rozprchli, ale pokaždé mě odbyli a dál fascinovaně přihlíželi běsnění naší paní.

Pak jsem stranou od ostatních spatřila Daniela, jak se culí od ucha k uchu a pravděpodobně si celou tu scénu náramně užívá.

Přešla jsem k němu a zřejmě jsem měla na tváři opravdu zmatený výraz, protože jakmile mě spatřil, uculil se ještě víc a naklonil se ke mně.

„Požádala ho o ruku,“ zašeptal mi do ucha a já zkameněla.

„Cože?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli, a přestože jsem se snažila, aby to na mém hlase nebylo poznat, jasně z něj bylo slyšet zoufalství.

„No, ne úplně přesně. Že by si před něj klekla s prstýnkem v ruce, to ne, ale jasně se vyjádřila, že už by bylo na čase,“ zašklebil se.

„A co on?“ vyhrkla jsem. „Souhlasil?“ Daniel na mě upřel svůj zrak a pozvedl obočí.

„Bello, myslíš, že kdyby souhlasil, vypadalo by to tu takto?“ otázal se a velmi výmluvně si poklepal na čelo. Pohlédla jsem ke dveřím, odkud právě vyletěla drahá porcelánová konvice, kterou vzápětí následovaly i šálky s podšálky, a zavrtěla hlavou.

„Co se tedy stalo?“ znovu jsem na něj pohlédla.

„Co asi? Jakmile to sir Cullen uslyšel, zbělal jak stěna, omluvil se, že ještě musí něco vyřídit, a vyběhl ven, jako by mu zadkem hořelo! Všem však bylo jasné, že do ženitby se zrovna nežene,“ zasmál se a zavrtěl hlavou, jako by říkal: „Ta dnešní mládež...“ Hlavně že ty jsi stařec se stoletými zkušenostmi, ušklíbla jsem se v duchu.

Jakmile však ta slova pravil, viditelně jsem si oddechla. Přestože jsem si myslela, že k siru Cullenovi již nic necítím, svatba s Tanyou mi nebyla zrovna po chuti - stejně tak jako jemu. Pak jsem se však zarazila.
„A jak to všechno můžeš takhle dopodrobna vědět?“ zeptala jsem se a podezřívavě na něj pohlédla.

„Víš, právě když se Tanya odhodlala vylít mu své kamenné srdíčko, byl jsem zrovna v místnosti a podával čaj,“ důležitě se poklepal na prsou. „Samozřejmě že jakmile k tomu došlo, okamžitě mě naše paní vyhnala ven a já každým dnem děkuji Bohu, že nějaký inteligentní člověk vymyslel klíčové dírky,“ mrkl na mě. „Sir Cullen, který po chvíli ze salónku vystartoval, měl naštěstí tolik práce s tím, aby byl co nejdříve pryč, že si ubohého služebníčka krčícího se u dveří ani nevšiml.“

„Aha...“ pravila jsem inteligentně.

„Prosím? Jaké 'aha'? Já ti právě řeknu, že jsem jen tak tak unikl spárům té hrozivé saně, která si říká Tanya, a ty se...“ Nenápadně jsem se vzdálila, což nebyl moc veliký problém, protože Daniel byl tak zabraný popisováním svých hrdinských činů, že mi nevěnoval ani tu nejmenší pozornost. A já na jeho dobrou náladu zrovna neměla... náladu.

Zaplula jsem do svého pokojíku a svalila se na postel. Rukama jsem si podložila hlavu a koukala se na hvězdy, které právě začínaly zářit na večerní obloze. Počkat! Hvězdy?! Obloze?! Někdo nám ukradl střechu! problesklo mi hlavou. Pak jsem si však promnula oči a strop se zase objevil na svém místě.

Nejspíš jsi prostě už jenom moc unavená, řekla jsem si. Pak jsem si však všimla, jak hlasitě mi kručí v břiše, a uvědomila si, že jsem od rána nic nejedla. Sebrala jsem tedy poslední síly a vypravila se do kuchyně, kde naštěstí nebylo ani živáčka, jelikož zřejmě stále všichni pozorovali představení á la létající nábytek.

Popadla jsem nějaké zbytky od oběda a kousek starého pečiva a i se svým úlovkem se odebrala zpět do svých „komnat“.

Potichu jsem žvýkala a i na tu vzdálenost ke mně doléhaly zvuky demolice. Usmála jsem se. S naší paní se člověk opravdu nenudí.

 

***

 

Od té doby, co Tanya převzala iniciativu, mělo služebnictvo – tím pádem i já – plné ruce práce, když odklízelo škody, které zde tornádo jménem lady Tanya napáchalo. Uplynul již bezmála měsíc a sir Cullen sem za celou tu dobu ani nepáchl. Zato sem – přesněji přímo do mé komůrky – páchl někdo jiný...

Vracela jsem se právě po velmi náročném dni, který jsem spolu s Danielem strávila vybíráním nového nábytku, a už se nemohla dočkat, až padnu do postele a nechám se unášet spánkem – naštěstí jsem žádný další sen s mluvícím kapesníkem již nemusela podstoupit.

Když jsem však vstoupila, přidušeně jsem vykřikla a sklenice s vodou, kterou jsem nesla, se rázem ocitla u mých nohou. Na posteli totiž někdo seděl a zřejmě se velmi bavil nad nějakým kusem papíru. Když si všiml, že už v místnosti není sám, odložil ho na noční stolek a po tváři se mu rozlil úsměv. Nebyl to nikdo jiný než Darren – muž, kterého jsem zcela omylem považovala za duševně chorého.

„Á, konečně! Už jsem myslel, že jsem si spletl zámek!“ ušklíbl se a radostně tleskl. Zřejmě však ale nepovažoval za důležité v přítomnosti dámy zvednou zadek, či snad dokonce zdvořile pozdravit.

Já jen zaraženě stála u dveří, koukala na něj s výrazem á la capr* a nedokázala pohnout jedinou částí mého zkoprnělého těla.

 

* Pozn. autora: Pro ty zapomnětlivé; výraz á la capr obnáší vykulené oči a ústa dokořán. Viz. II. Kapitola.

 

„No co tam tak postáváš! Neříkej, že jsem tě snad překvapil? Říkal jsem si, jestli by nebylo vhodnější tě nejprve o své návštěvě informovat, ale pak jsem si uvědomil, že jakožto duševně chorý si můžu dělat, co chci,“ zářivě se usmál a nevinně na mě pohlédl.

„Co – Proč...“ koktala jsem. „Jak... Jak jste se sem dostal?“ vypravila jsem po chvíli a konečně byla schopná udělat krok.

„Ale prosím tě! Myslel jsem si, že přes tu trapnou část s vykáním jsem se už dostali,“ pravil vesele upozorňuje na to, že když jsem s ním mluvila posledně, nedělalo mi problémy mu tykat. Ale tenkrát to bylo něco jiného...

„Můžete mi říct, co tady děláte!“ zvýšila jsem trochu hlas, protože mi začínaly docházet nervy. Darren v obraně zvedl dlaně před sebe a omluvně pokrčil rameny.

„Tak tedy k věci. Víš, asi před měsícem se mi dostalo jedné velice zajímavé návštěvy. Když nad tím tak přemýšlím, bylo to zrovna ten den večer, co jsem tě potkal, jak se válíš v louži,“ řekl a zamyšleně se škrábal na bradě, zatímco já zrudla a zapíchla pohled do podlahy. „No, a té návštěvě jsem zřejmě něco provedl, jelikož části svého těla jsem pak hledal po lese ještě týden!“ rozohnil se já se na něj zaraženě podívala. Co že hledal?

„Tedy, chtěl jsem říct, že jsem pak musel týden ležet v péči lékařů,“ opravil se rychle, ale já mu nevěřila ani slovo. Co se to tu děje?

Prvotní šok z toho, že ve své ložnici vidím stát téměř neznámého muže, netuším, jak se sem dostal, a který mi vypráví o jeho schůzkách, už pominul a já zase musela přemýšlet o těch záhadách, které se kolem mě děly. Proč každý muž v mé společnosti plácá nesmysly? Darren mezitím pokračoval.

„ A ta návštěva – čirou náhodou to byl muž – mi vyhrožovala, že mám dát pokoj jakési slečně Belle, která je prý naprosto nevinná, a že jestli nedám ruce pryč dobrovolně, postará se o to, abych už nikdy do rukou nemohl vzít vůbec nic!“ To už vstal a rozzlobeně přecházel po pokoji. Pak se najednou zastavil a přešel těsně ke mně, až jsem se zachvěla.

V pokoji již bylo šero, jak se slunce pomalu sklánělo za obzor, ale přesto ve tmě jasně svítily jeho oči, které mi snad hleděly až do duše. Darren se zhluboka nadechl, aby se zklidnil, ale pokud mi chtěl něco říct, neudělal to, protože urychleně přešel k oknu, které otevřel. Zaraženě jsem na něj hleděla, jak se vyklání ven a v rukou pevně svírá okenní rám. Po chvíli se zase vrátil, ale okno nechal otevřené.

„Je tu hrozné dusno,“ vysvětlil, když si všiml mého nechápavého výrazu. „Ale abych se vrátil zpět k tomu, proč jsem tady...“ Zase ke mně přišel blíž, ale teď již si držel větší odstup a zdálo se mi, že snad ani nedýchá.

„Víš, když mě tak ta osoba navštívila, řekl jsem si, že by bylo záhodno zjistit, kvůli komu mi bylo takto vyhrožováno. A co jsem nezjistil... Jsi opravdu velice zajímavá osoba, Bello,“ procedil skrz zuby, jemně naklonil hlavu na stranu a v očích se mu zablesklo. „A já bych tě měl informovat, že návštěvy toho typu, jakou mě poctil sir Cullen, opravdu nemám příliš v lásce a mám pak tendence být lehce... Jak bych to řekl... Výbušný.“ V tu chvíli se však zarazil, jelikož si zřejmě všiml, jak jsem sebou při zaznění jména sira Cullena škubla. Zlověstně se usmál.

„Ale copak? Říká ti snad to jméno něco?“ zeptal se a mě tak konečně po velmi dlouhé době pustil ke slovu. Ne, že bych ze sebe dostala něco kloudného.
„Ehm... Ne?“ pípla jsem a nevědomky žmoulala v ruce zástěru. Darren se ušklíbl.

„Pak je mi tedy opravdu záhadou, proč jsem u tebe na posteli našel tento vzkaz,“ řekl a zvedl ze stolku papír, který četl, než jsem jej vyrušila, „spolu s růží. Jak romantické,“ znechuceně se ušklíbl.

Upřela jsem oči na lístek, který držel v ruce, a pomalu se k němu přiblížila s úmyslem, že mu ho nějakým způsobem vytrhnu z ruky. Když jsem však byla už jen na délku paže od něj a natahovala jsem se pro svou kořist, zděšeně na mě pohlédl a ustoupil k oknu. Zděšeně? Proč zděšeně?

„To snad budeš chtít, abych tě taky políbila?“ plácla jsem, než jsem se stihla zarazit, a ani jsem si nevšimla, že jsem přešla od vykání zase k tykání. Přestože mi vpadl po pokoje, kde pak naštvaně přecházel a snad mi i vyhrožoval, v jeho společnosti jsem se z nějakého zvláštního důvodu cítila uvolněně, jako bych věděla, že s ním jsem v bezpečí, přestože to každou chvíli vypadalo, že se mi vrhne po krku. Ani jsem netušila, jak jsem byla tenkrát blízko pravdy...

Darren na mě vyjeveně zíral, ale zřejmě ho něco opravdu pobavilo, protože se rozesmál, až se musel předklonit v pase.

„M- myslím, že... že to by nebyl shodou okolností právě ten nejlepší nápad. Ale tím nechci říct, že to není lákavá představa,“ vypravil ze sebe, když znovu popadl dech. Založila jsem si ruce na prsou a odhodlaně k němu přistoupila schopná čehokoliv, abych ten vzkaz od sira Cullena získala, ale on se zhrozil a začal se zády vyklánět z okna, až to vypadalo, že vypadne ven. Zarazila jsem se a zmateně na něj pohlédla.

„Prosím, pokud ti záleží na tvém ubohém životě, radil bych ti, aby ses ode mě držela co nejdál,“ šeptl a vypadalo to, jako by právě prožíval jakýsi duševním souboj.

„No, já tě sem násilím nedotáhla,“ brblala jsem, jelikož jsem měla už opravdu plné zuby toho, jak se všichni chovají jako nějací maniaci, ale pustila jsem jeho předloktí, která jsem až do té doby – jak jsem si uvědomila – držela, posadila se zpět na svou postel a jemu už aspoň nehrozilo, že skončí rozplácnutý pod mým oknem, protože se zase normálně postavil.

A pak jsme tam takto stáli – tedy, já seděla – a mlčky se pozorovali. Nejprve minutu. Pak dvě. Pět. Deset. Venku už byla naprostá tma, tak jsem se zvedla a šla zapálit nějakou svíčku. Pak jsem se zase posadila a znovu se na něj upřeně zahleděla; jestli toto měla být nějaká zkouška vytrvalosti, nemínila jsem ji prohrát. Když však uplynulo dalších deset minut, už jsem to nevydržela a nasupeně se postavila.

„Nechápu, proč jsi se zde tak náhle objevil, abys mi mohl vyhrožovat, nebo co to mělo vlastně znamenat, ale teď bych ti byla opravdu vděčná, kdybys mi ten vzkaz vrátil, jelikož už mi opravdu piješ krev!“ vyhrkla jsem a ruce svírala v pěstech. Darren sebou trhl a překvapeně se na mě podíval. To byly vůbec první známky života, které za tu téměř půlhodinu prokázal. Tvářil se, jako bych ho právě vyrušila z nějaké velmi důležité činnosti, pak se ale – k mému překvapení a snad i úlevě – usmál.

„Kdybych ti pil krev, vypadalo by to jinak, věř mi,“ pravil vesele a já se zamračila. Co to...? Ale ne. To je blbost, řekla jsem si, protože mě náhle něco... Ne, jak jsem řekla, naprostý nesmysl. Nedala jsem na sobě nic znát, ale rozhodla jsem se, že po zbytek večera (nebo spíš noci) budu dávat dobrý pozor, abych se k němu náhodou nedostala příliš blízko.

„Ehm... Byla bych ti opravdu vděčná, kdybys mi dal ten papír, co držíš v ruce,“ řekla jsem a on překvapeně pohlédl dolů, jako by snad na ten vzkaz dočista zapomněl. Tomu jsem nevěřila ani náhodou, jenom se mě zase snažil vytočit.

„Prosím!“ vyhrkla jsem a sepjala ruce, jelikož už jsem byla opravdu zoufalá a netušila jsem, co mám dělat. Už to totiž dokonce vypadalo, že se ke mně snad Darren, kterému to, že slunce již dávno zmizelo a na jeho místo nastoupila noc, zřejmě nedělalo těžkou hlavu, hodlá nastěhovat.

„Hmm... Ne,“ řekl po chvíli, kdy předstíral, že urputně přemýšlí, a zřejmě se náramně bavil. Když si však všiml, jak se naštvaně zvedám a chystám se na něj vrhnout, rychle vyhrkl: „Myslím, že mám lepší nápad.“ Rozložil si papír a chvíli na něj koukal. Pak se nadechl a začal číst.

 

Má nejdražší Bello,

 

jste jako krásná hvězda,

která prozařuje temnotu,

doufám, že se mi to nezdá,

že vskutku plníte mou prázdnotu.

 

Když jsem vás poprvé uviděl,

tak okouzlující v těch šatech,

až jsem se za své city zastyděl,

mé srdce mi rozum mate.

 

Chtěl bych vám po boku stát,

chránit vás před každým nebezpečím,

chtěl bych se galantně zachovat,

však bojím se, že se vám nezavděčím.

 

Myslím na vás dnem i nocí,

když zavřu oči, vidím vaši tvář,

vím, že mi již není pomoci,

když lžu sám sobě, jsem lhář?

 

Jste jako zakázané ovoce,

které mi spadlo do klína,

však vím, že bych byl zatracen,

kdybych se o vás dál zajímal.

 

Ale nedokáži rozumu poručit,

srdce hlasitě volá po vaší blízkosti,

právě ono mě snad chce umučit,

jen pohled na vás vyvolává radosti.

 

Však na své pocity nesmím dbát,

nesmím myslet na své štěstí,

nesmím lásce volný průchod dát,

jelikož by mi to nebylo ke cti.

 

Však když jsem zjistil,

že jiným muž je v přítomnosti vás – dámy.

Vztek mě na kusy tříští,

když jen pomyslím, že by nyní mohl být s vámi!

 

Jste příliš krásná

a mě opouští poslední víra,

jste jak hvězda jasná,

a já tma, která vás obestírá.

 

Sir Edward Cullen

 

Když mi předčítal tu nádhernou báseň, byla jsem natolik zasněná, že jsem ani nevěnovala pozornost jeho ironickým poznámkám, které sem tam během četby vypustil, nebo když si stěžoval, že ten a ten rým se příliš nerýmuje.

Nepřítomně jsem zírala do stěny a usmívala se jako... duševně chorá. Přestože jsem většinu básně nechápala – vcelku jsem porozuměla snad jen tomu, že mě považuje za hvězdu a že má nějaké problémy se srdcem –, stejně jsem si připadala, jako by se mi právě splnil sen. Bylo to tak krásné!

Probrala jsem se, až když mi Darren zamával svíčkou před obličejem a málem mi tak podpálil kaštanové vlasy. Zaraženě jsem na něj pohlédla a chvilku přemýšlela, kde se tady vzal a kde to vlastně jsem, zatímco on na mě ustaraně hleděl a pak chytil můj obličej do dlaní. Zkameněla jsem a čekala, co hodlá udělat, ale on mi jen roztáhl víčka a prohlížel si mé zornice. Vykroutila jsem se mu a zřejmě se zatvářila zklamaně, protože se přidušeně rozesmál.

„Copak? Čekala jsi snad něco jiného?“ zeptal se pobaveně, když si však všiml, že už zase zasněně zírám na protější stěnu, stoupl si mi do výhledu a vhledem k tomu, že já seděla a on stál, ocitl se přímo přede mnou jeho... Ehm, rychle jsem odvrátila oči pryč.

„Neříkej mi, Bello, že jsi na takovéhle sladké řečičky! To bys u mě hodně poklesla! A já už myslel, že se spolu nad tou příšerností, ze které trnou zuby, zasmějeme!“ bědoval a zlobně na mě shlížel, až jsem se pod jeho pohledem přikrčila.

„Vždyť to bylo úžasné! Jenom si představ, kdyby někdo něco takového napsal tobě...“ rozplývala jsem se, ale on si jen odfrkl.

„To bych si šel asi hodit mašli,“ brblal, „ne, že by to k něčemu bylo,“ dodal a já na něj se zájmem pohlédla. Že bych měla v ložnici pesimistického chlápka, který nejvíce za všeho lituje jen sebe a myslí si, že bez něj by na světě bylo líp? To určitě.

Vycítila jsem příležitost, vytrhla mu papír z ruky a rychle si ho schovala do výstřihu, kam se, jak jsem doufala, neodváží.

On mi jenom upřeně hleděl na... hruď a já už se lekla, že se opravdu pokusí toho vzkazu zmocnit i tak, přeci jenom to byl téměř cizí muž, který byl v noci u mě v ložnici – zhrozila jsem se –, ale pak jsem pohlédla dolů a zjistila, že jsem si při úporném schovávání lístku omylem rozepnula o pár knoflíčků víc a nyní bylo vidět více, než bych si přála. Jemu to však zřejmě nevadilo.

Zrudla jsem a urychleně se přikryla dekou, kterou jsem pod sebou nahmatala, a on se zaraženě rozhlédl a po chvíli se beze slova vypravil zpět ke svému místu u okna. Tak to bylo divný, Bello, pomyslela jsem si, ale katastrofa je naštěstí zažehnána.

Opřela jsem se o stěnu za mými zády a unaveně zavřela oči. Kolik tak může být hodin? Podívala jsem k oknu, kde se o rám opíral Darren, a zjistila, že na obzoru začíná obloha šednout.

„Panebože, vždyť svítá!“ zhrozila jsem se. „Vždyť já budu zítra úplně mrtvá...“ dodala jsem šeptem, pevně semkla víčka k sobě a zabořila hlavu do polštáře.

„O co se snažíš?“ ozval se nade mnou po chvíli pobavený hlas a já sebou trhla, jelikož jsem se právě začala propadat do říše snů.

„Mohl bys být aspoň ztichla, když už ses takto nastěhoval ke mně do pokoje?“ vybafla jsem na něj. „Někteří lidé totiž musí zítra pracovat. Vlastně dneska.“

Pousmál se, odstrčil moje nohy stranou, sedl si a přivinul si mě do náruče. Nejprve jsem se bránila, ale vypadalo to, že si mých protestů vůbec nevšiml, tak jsem povolila ruce, které do té doby vztekle tloukly do jeho hrudi, a uvelebila se. Musím přiznat, že to bylo opravdu příjemné, když jsem takto ležela s hlavou opřenou o jeho rameno a vychutnávala si jeho přítomnost, i když jsem opravdu netušila, jak mi má zrovna toto pomoci usnout. Než jsem se však nadála, cítila jsem, jak mě zmáhá otupělost. Usmála jsem se. Nakonec se z toho muže, který se ke mně nasalátoval, aby mi mohl vyhrožovat, vyklubal celkem příjemný mladík. Mladík s těma nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděla.

Těsně předtím, než mě přemohl spánek, jsem cítila, jak si mě k sobě přivinul, a jako by z velké dálky ke mně dolehl jeho hlas, však slova, která pronesl, jsem si po probuzení nebyla s to vybavit...

 

***

 

Pomalu jsem otevřela oči. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Oknem do pokoje proudily sluneční paprsky a já se usmála. Pak jsem si však uvědomila, co se zde včera a potažmo i dnes odehrálo a prudce se posadila, abych mohla odhodit přikrývku a zkontrolovat, zda je všechno šatstvo na svém místě. Když jsem shledala, že dokonce ani vzkaz od sira Edwarda – při vzpomínce na něj jsem se zase musela usmát – je stále v bezpečí pod mou košilí, oddechla jsem si.

Sice jsem nevěřila, že by byl Darren – po kterém, mimochodem, nebylo ani stopy – něčeho takového schopen, ale zrovna u něj jsem si asi nemohla být jista ničím. To se mi mělo potvrdit po chvíli, kdy mě praštil o očí papír ledabyle položený na nočním stolku. Byla jsem si jistá, že včera tam nebyl. Rychle jsem ho popadla a začala číst.

 

Má nejdražší drahá Belluško (klepe se mi ruka, když něco tak sladkého píšu),

 

jste jako ta nejkrásnější opice,

co do mého života přihopsala,

když jsem s vámi, podléhám panice,

že byste mě snad pokousala.

 

Když pozoruji vaše bulvy oční,

cítím touhu vás do nich šťouchnout,

bych se ujistil, že – jako schůzka noční –

– nemohou jako balónek bouchnout.

 

Jste krásná jako hrošice,

která se v bahně valí,

či snad jako slepice,

která kvoká někde v dáli.

 

Jste jako klisna bez sedla,

s vámi mám skvělou náladu,

chtěl bych si vás osedlat

a ujíždět vstříc slunci západu.

 

Uctivý služebníček,

Darren Gray

 

P.S. Doufám, že toto je dosti odstrašující příklad a už po mně nikdy nic takového nebude chtít. Ale musíte uznat, že jsem kreativní, zvláště na oční bulvy jsem velmi pyšný. Doufám, že jste se vyspala dorůžova, bylo pro mě ctí s vámi ulehnout na lože. I když bohužel ne v tom pravém slova smyslu...


Drahé čtenářstvo,

nebojte, dnes se žádný sáhodlouhý proslov konat nebude. Alespoň myslím.

Chtěla bych se nejprve moc omluvit za to, jak dlouho musíte na jednotlivé kapitoly čekat, vím, že to není nic příjemného, ale doufám, že jsem vám to těmi více než 3 500 slovy aspoň trochu vynahradila.

Kapitola věnována - překvapivě - Vilince! xD

Další kapitolu se pokusím přidat co nejdříve, ale je možné, že se jí dočkáte až během Vánoc. Aspoň pro vás budu mít dárek. xD A pokud se ani poté neobjeví, přeji vám krásné a veselé Vánoce a hlavně dlouhé prázdniny už nyní. xD

Joheee

P.S. A pokud byste mi i vy čirou náhodou chtěli dát něco k Vánocům, můžete třeba zajet níže a zanechat krátký komentář. Děkuji velice, Ježíšku! xD


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... XI. kapitola:

 1 2   Další »
16. Vanea
06.01.2013 [10:04]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.12.2012 [17:45]

OrigamigirlUuuh, Darren projevuje básnický talent! Emoticon Edwardova báseň je taky hezká, a poněkud lichotivější, ale Darrenova se mi líbí víc. Především z věty "Jste krásná jako hrošice, která se v bahně válí." musí být nadšen každý, Bella především Emoticon Emoticon Říkám si že nesprávné ruce do kterých by mohl Edwardův dopis padnout by mohly patřit lady Tanye. Těším se na pokračování. Moc a moc a moc!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

14. Domulenka
11.12.2012 [16:19]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon páni ten konec basiničky me zastavil srdce Emoticon,uplne uplne supeeer,uzsem hrozne zvedava jak to bude dal,,i tobe krasne vánoce Emoticon

13. Monóš
10.12.2012 [23:17]

Básnička! Já jsem nadšená Emoticon
Darren!
Šťouchání do očí! ... Tahle kapitola prostě vede Emoticon

Zatleskám ti, já vím, že chceš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10.12.2012 [16:12]

AfroditaAliceCullenDarren je úžasnej, začíná se mi líbit (možná i víc než Edward Emoticon ) Emoticon No ale ta básnička.... Emoticon Emoticon jak by řekl normální puberťák... Ta zabila! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. Aisha
09.12.2012 [21:34]

Emoticon

09.12.2012 [16:32]

klarushaNaprosto neskutečná kapitola! Nejdřív ten rozruch s Tanyou a pak návštěbava Darrena... Ten chlap je poděs. A Bella mu na můj vkus trochu moc podléhá. Ale co se dá dělat. Edwardova báseň byla neuvěřitelně nádherná a ta Darrenova byla prostě... neuvěřitelná. Ten mě fakt pobavil. Jsem moc zvědavá na další vývoj. Rychle pokračuj. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. reneesmecarliecullen
09.12.2012 [15:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. BellaEdward
09.12.2012 [14:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Elis
09.12.2012 [14:25]

oh můj bože tohle bylo naprosto perfektní až jsem z toho málem brečela smíchy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!