Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... VI. kapitola

16.10.2012 (17:45) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2339×

Osud má však zřejmě velmi zvláštní smysl pro humor, jelikož právě v tu chvíli jsem vyrušena byla, když na mé rameno dopadla čísi mrtvolně studená ruka...

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem v tu chvíli neměla srdce až v krku. Nadechla jsem se a pomalu se otočila. Koukaly na mě dvě oči, které ve tmě zářily jako pochodně. Hmm, dal by skvěle využít jako svítilna... Bello! Na co to zase myslíš?

Sklopila jsem pohled, jelikož jsem ve své zmatené hlavě došla k závěru, že za to všechno mohou právě ty oči, které na mě sir Cullen se zájmem upíral. A hle, hned jsem uvažovala jasněji!

Se zrakem zabodnutým do jeho černých bot jsem přemýšlela, co bych tak mohla říct, abych si napravila svou reputaci. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Napjatě očekával, co ze mě vypadne.

„Jak to, že z vás není mastný flek?“ zeptala jsem se. Ha, že prý uvažuješ jasněji? Houby.

„Prosím?“ nechápavě se na mě díval a zaskočeně valil oči. Rozkošné. Počkat, tady něco nehraje... Nebyly náhodou ještě nedávno černé? Tak jak je možné, že právě teď mají barvu tekutého zlata? Nebo shnilého banánu...

„Máte divné oči...“ vyhrkla jsem. Ano, čím dál tím lepší, Bello.

„Ehm... Jak jste na to přišla?“ řekl a najednou byla jeho nechápavost a snad i nervozita ta tam. Přiblížil se ke mně na vzdálenost ani ne jedné dlaně a upřeně mi pohlédl do očí.

„N... Nevím,“ vykoktala jsem. Usmál se... A já měla v hlavě vymeteno. Snažila jsem se od něj ustoupit, ale bohužel jsem neměla kam, jelikož se za mnou nacházelo zábradlí, o které jsem se nyní opřela a trochu se zaklonila, aby přece jen nebyl až tak blízko. Muselo to vypadat opravdu komicky. Stejně to nemělo cenu, protože on se i tak přiblížil.

„O... O co vám jde?“ zeptala jsem se se zaváháním. Najednou se mi nedostávalo vzduchu a srdce mi splašeně bilo jako o závod. Sklonil hlavu k mému krku.

„Jste tak krásná...“ Hej, na to jsem se neptala! „Musíte být z vysoce postaveného rodu. Kdo jste?“ vydechl a svýma očima mi koukal až do duše. Tak on si myslí, že jsem nějaká hraběnka. Skvělé. Ale... proč ne?

„Proč by vás to mělo zajímat?“ Nevím, kde jsem našla tolik odvahy, abych takto odpověděla. Jenom jsem doufala, že mě jen tak neopustí. Teď zase vypadal vyveden z míry on.

„No... Ehm... Jen bych to chtěl vědět. Odkud pocházíte?“ usmál se. Ztracenou jistotu tedy nabyl rychle, to se musí nechat. A úměrně s tím já o tu svou zase přicházela. Rozhlédla jsem se hledala něco, co by mě zachránilo. Pohled mi padl na mé šaty.

„Pocházím z Modré Lhoty,“ plácla jsem a měla chuť si nakopat. Sir Cullen pozvedl obočí.

„Modré Lhoty? O tom místě jsem nikdy neslyšel... Musí to tam být krásné,“ pravil zamyšleně.

„No... Hodně věcí je tam... modrých.“ Opravdu, Bello, jdi se zahrabat.

„O tom nepochybuji.“ Dělá si ze mě srandu? Koutky mu cukaly. „Myslím, že bych vás měl někdy přijet navštívit.“ Zamrazilo mě. Položil ruce z obou stran za zábradlí a tím vytvořil jakousi klec, ze které nebylo úniku. Jeho obličej byl nyní tak blízko, že bych mohla spočítat pihy na jeho nose. A jeho vůně se mi drala do plic, až se mi z ní motala hlava. Kam se hrabe kapesník. Pche.

„Ehm... To není nutné... Je to opravdu daleko. A vlastně tam není až tak hezky,“ plácala jsem. To jsem obvykle dělala, když jsem byla nervózní.

„Za vámi bych jel klidně na konec světa. Jste ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy spatřil,“ přiznal a sklopil pohled. Ale ne, že by se snad styděl? Jak sladké. Cítila jsem, jak se mým tělem rozlévá pocit, který rozechvívá každičkou část mé bytosti.

Počkat, co to právě řekl?

„Myslíte?“ vydechla jsem. Zarazil se s tváří vzdálenou jen pár centimetrů od mé.

„A vy? Nic totiž nevidím...“ pravil. Co?

„Ehm, prosím? Asi vám nerozumím,“ nechápavě jsem zakroutila hlavou. Ustoupil ode mě, postavil se k zábradlí po mé pravici a pozoroval krajinu. Vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Vinice tu již nevidím!“ pravil po chvíli vesele a doplnil to rozmáchlým gestem. Já z toho nebyla o moc moudřejší. Proč jsem měla pocit, že mi něco tají? Zaraženě jsem na něj pohlédla.

„Jsem si jistá, že předtím jste říkal něco jiného,“ dožadovala jsem se vysvětlení. Zdálo se mi to, nebo se v jeho tváři mihlo zděšení? Otočil se směrem k sálu a udělal pár kroků ke vstupu.

„Ehm... Omluvte mě... Musím jít pozorovat tamtu... kytku,“ mávl rukou směrem k fíkusu, který se nacházel po levé straně pódia, kde předtím přednášel svůj proslov, a zmizel. Zase. Vypařil se jako pára nad hrncem. Puf!

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a znovu pohlédla na oblohu. Nebyla jsem však s to se soustředit ani na to. Totálně mi popletl hlavu. A rozhodně bych do něj nikdy neřekla, že je to tak zarytý botanik.

Po chvíli jsem byla nucena vrátit se zpět do sálu, jelikož venku se značně ochladilo a začala mi být zima. Posadila jsem se ke „svému“ stolu v rohu, který byl stále prázdný, jako by snad byl prokletý. Chvíli jsem pozorovala dění okolo, ale přitom jsem musela stále myslet na onu balkónovou scénu. Usmála jsem se. Je tak úžasný, když je nervózní. Což se bohužel nedalo říct o mně. Musí si myslet, že jsem nemožná. Ale... zase řekl, že jsem krásná. Ne, to určitě nemyslel vážně.

Sakra, Bello, vzpamatuj se! Ještě včera jsi sira Cullena nenáviděla a teď na něj pěješ ódy a málem z něj děláš anděla? Zakroutila jsem hlavou a složila obličej do dlaní. Byla jsem unavená – opravdu unavená. A chtěla jsem se někam zavřít a už nikdy nevystrčit nos, to už jsem ale dnes večer říkala několikrát. Povzdechla jsem si a zvedla oči, jelikož mě vyrušil pisklavý smích. Bylo mi jasné, komu patří, ale přesto jsem byla překvapená a zároveň zklamaná ze scény, která se mi naskytla.

Tanya stála ani ne deset metrů od místa, kde jsem seděla, a smíchy by se válela po zemi, kdyby ji nepřidržel muž, který ji zřejmě tak rozesmál. A to nebyl nikdo jiný než náš oblíbený sir Cullen. Nepřipadá vám, že je snad všude?

Byla jsem zklamaná, to ano, ale přesto se to dalo očekávat. Kdo by také nepodlehl kouzlu Tanyi? I když je pravda, že když nyní stála ohnutá v pase a smíchy prskala na všechny strany, moc přitažlivého toho na ní nebylo. Tento okamžik by se měl zvěčnit.

Obrátila jsem pozornost zpět k siru Cullenovi, který upíral pohled na mou paní a smál se spolu s ní. Pak však náhle zvedl hlavu a podíval se mým směrem, jako by snad vycítil, že se na něj dívám. Okamžitě jsem přistižena sklopila oči a cítila, jak se mi do tváří hrne červeň. Když jsem znovu zvedla hlavu, byli oba pryč. Radši jsem nechtěla vědět, kam šli.

Zvedla jsem se a namířila si to k východu, jelikož jsem nechtěla riskovat, že bych mohla sira Cullena ještě potkat.

A prý, že jde zkoumat květiny. Pche, mně to přišlo hned podezřelé...

Moji drazí (:P),

jelikož mi plán s pozdržením vydání další kapitoly příliš nevyšel, jsem nucena tento díl vydat již dnes - tedy o čtyři dny dříve. Ne, že bych si za to nemohla sama. xD Proto jsem se rozhodla, že se vrátím ke staré metodě vydávání po pěti dnech. Vím, že je to celkem dlouhá doba, ale aspoň víte, kdy přesně tu můžete čekat další kapitolu. Ehm... Blbá výmluva, já vím. xD (To je tvarů od slovesa „vědět", co? xD)

Věnováno Vilince!

S radostí vám oznamuju, že příští kapitola je na mé poměry dlouhá. Těsně pod 3000 slov. Jupí! xD

Pokud jsem vám ještě něco chtěla, zapomněla jsem co, takže... Asi tak. xD Jo! Opravdu jste mě včera překvapili, nečekala jsem, že tam bude těch dvacet kometářů tak rychle, moc vám děkuju! Ale nekomentující můžou klidně zase klávesnice strčit do skříně, přestože za koment bych se na vás nezlobila.

A to, myslím, bude všechno, jelikož mi přijde, že poslední věta nedává smysl. Děkuji komentujícím, gratuluji těm, co pochopili tento proslov, a loučím se. xD

Stále Joheee

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... VI. kapitola: