Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lyžák - 11. kapitola

05.05.2012 (21:45) • AliHaleCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1969×

Lyžák - Závod?! Jak chceš! 

Ráno jsme s Rose vyhodily kluky celkem rychle. Nechtěly jsme riskovat průšvih. Zaslechla jsem Rose, jak si pobrukuje. To u ní znamenalo jediné – je zamilovaná. Netuším, co se stalo včera večer, ale asi to muselo být něco, co v Rosalii Hale probudilo emoci, kterou snad nikdy nezažila. Musela jsem se nad tím pousmát.

Ráno jsem měla hodně malý výběr z toho, co bych si na sebe mohla vzít, protože většina věcí byla ještě mokrá. Nakonec zvítězila světle zelená tepláková souprava a bílé tričko se zeleným potiskem. Na snídani jsem potkala kluky a všichni se tvářili tak nějak spokojeně, dokonce i Jasper, což u něj bylo docela neobvyklé. Rose jim řekla, aby si sedli k nám, protože jsme přeci jenom měli lepší krytí než oni.

„Dobré ráno, sluníčko,“ zahalekal Emmett, když jsem přišla s rohlíkem a kouskem šunky na talířku.

„Dobré,“ zamumlala jsem a zamířila na svoje místo v rohu.

„A co vy dva? Jste pořád tak potichu a nic neříkáte, jak je to možné?!“ pronesl Emmett svým typickým hlasem směrem k Edwardovi a Belle.

„Nevím,“ pronesl suše Edward a věnoval se pohledu na zasněžené okno.

„Hm, a co ty Bells? Co říkáš na mého brášku?“ řekl se smíchem Emmett. Bella se okamžitě podívala do svého klína, a kdyby to bylo možné, červenala by se. Emmett by se okamžitě začal vyptávat, jenže přišel profesor Cullen, aby nám sdělil program na dnešní den.

„Takže, mládeži, přesně v devět hodin budete před chatou a budete mít na sobě svoje náčiní. Je vám to jasné?!“ řekl profesor a snažil se vypadat přísně, ale při pohledu na jeho hranou přísnost jsem se musela smát. Všichni jsme mu to odkývali a on okamžitě odešel.

Ještě chvíli jsme se všichni bavili, ale já se pak zvedla a odešla. Chtěla jsem zjistit, jak velké škody napáchl včerejší sníh na mých věcech na lyže. Když jsem přišla na pokoj, zjistila jsem, že na mé posteli leží lístek. Věci jsem okamžitě hodila za hlavu a sedla si na postel, abych si jej přečetla.

Alice,

Chci se ti omluvit za včerejší večer. Nebyl jsem to pořádně já. Doufám, že to pochopíš a odpustíš mi.

J.

Jakmile jsem si to přečetla, měla jsem vztek. On stále mluví o tom, že to není nebo nebyl on, ale nikdy mi to nevysvětlí, jak je to možné?! Je to snad nějaký divný upír, nebo jak?! V hlavě mi běhala spousta otázek a na žádnou z nich jsem neznala odpověď. A šíleně mě to štvalo. Jsem upír, který vidí do budoucnosti, ale z něj nevidí absolutně nic. Naštvaně jsem se zvedla a přešla ke skříni. Asi po dvaceti minutách jsem si uvědomila, že jen tupě zírám do skříně a stejně v ní nic nehledám. Vzala jsem si první suché oblečení na lyže, které jsem našla, a neřešila, co to je a jestli je to sladěné. Naštvaně jsem popadla kuklu a helmu a vydala se do lyžárny, kde jsem si vzala lyže a šla před chatu, kde byli zatím jen profesoři.

„Aspoň někdo od vás chodí včas,“ poznamenal suše profesor Cullen a vrhl na mě pohled hodný naštvaného šmouly. Já jen zabručela něco, co mělo připomínat, že od nás z pokoje chodí vždycky všichni včas, ale ti jeho spratci (kluci) nikdy nikam včas nepřijdou a ještě dělají vždy jenom problémy. Po nějaké chvíli přišli i ostatní. Na naší skupině bylo přesně vidět, kdo už na lyžích stál a kdo je vidí poprvé v životě. Ti, kteří je viděli poprvé v životě, šli s profesorkou Plattovou na vlek k chatě a my ostatní šli na velkou sjezdovku.

Pod lanovkou nám profesoři oznámili, že na sebe máme dávat pozor a hlídat si čas, protože přesně v jedenáct čtyřicet pět si pro nás přijdou, abychom šli na oběd. Potom nás už „vypustili“ na sjezdovku. Okamžitě jsme se jako mor nahrnuli na lanovku, která nás odvezla na vrcholek.

Nahoře jsem zkoumala informační tabuli a rozhodovala se, jestli jet nejprve na modrou nebo červenou. Nakonec vyhrála červená, protože na modré se učily malé děti a já bych je přeci jen nerada srazila. Odpíchla jsem se hůlkami a pustila se dolů. Musela jsem se začít smát, protože jsem zimu měla opravdu ráda. Vždycky jsem měla ráda rychlost, ale nejraději jsem měla tu, kterou jsem mohla cítit – například lyže, snowboard nebo jim podobné letní sporty. Měla jsem největší chuť začít si zpívat z toho, jakou jsem měla radost, že můžu stát po roce na lyžích a užívat si volnost, kterou musím jinak celý tento týden potlačovat. To, že bych měla zastavit, jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem ohodila několik lidí sněhem. Dostrkala jsem se na lanovku a nechala se zase vyvést. Takhle jsem jezdila asi hodinu a půl, hezky jsem střídala černou a červenou sjezdovku.

„Co ti je?“ ptala se mě Rose, když jsme spolu jeli na lanovce. No, kdybychom jeli jenom spolu, tak by to bylo fajn, ale s námi museli samozřejmě jet i Ed a Emmett.

„Nic. Co by mi mělo být?!“ ptala jsem se, protože jsem na jednu stranu netušila, co myslí. Moc dobře ví, jak ráda jezdím rychle, tak by ji ani tato rychlá jízda neměla překvapovat.

„Jezdíš hodně rychle,“ odpověděla Rose. Já jen zakroutila očima a nevěnovala pozornost tomu, jak mi dává rady, abych dávala pozor nejen na sebe, ale i na ty, kteří jezdí na sjezdovce kromě mě.

„Tak bychom si mohli dát závod, ne?!“ nadhodil Emmett a já mu byla nehorázně vděčná, protože tím umlčel Rosalii.

„Jo, mohli bychom,“ odpověděla jsem okamžitě. Bohužel můj hlas zněl až moc nadšeně, tak jsem schytala pohlavek od Rose. Mezitím jsme vystoupili.

„Tak pojedeme odsud, přes červenou a tam, jak se napojuje na černou, tak tam sjedeme na ni. Je všechno všem jasné?“ zeptal se a zaculil se na nás. Všichni jsme přikývli.

„Tak jedeme, ne?!“ zakřičel za sebe, když se rozjížděl. Zasmála jsem se a okamžitě se dala do jízdy…

Děkuji všem, kteří nechali u předešlé kapitoly komentáře. Jsem za ně nesmírně ráda. Dále bych chtěla poděkovat těm, kteří stále ještě čtou tuto povídku, i když nemá tak často vydávané kapitoly jako jiné povídky. Za což se chci omluvit. Poslední dobou nemám opravdu moc času na psaní a mně osobně je to moc líto, ale nic s tím neudělám.

Jinak bych vás opět chtěla poprosit o komentáře s chválou i kritikou, abych věděla jak dál. Jinak, pokud máte nějaké otázky, tak se ptejte. Ráda na ně odpovím.

Vaše Ali. =) 

Autor: AliHaleCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 11. kapitola: