Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 2. kapitola

Lovec vs. Predátor - 2. kapitolaBelly první pokus ulovit něco na čtyřech nohách. Taky střet s chlupatým obyvatelem Forkských lesů. Závěrem se seznámíme s příjíždějícími lovci, bratry Winchestery.

BELLA

„Co tamhleta?” artikuloval Edward tiše a ukazovákem mířil na dospělou srnu pasoucí se na zelené louce, když mi konečně vybral cíl. Blízko ní se pásly další tři a nás dva vůbec nezaregistrovaly. Bylo mi jich líto, protože jsme právě jednu z nich chtěli připravit o život. Sice z mnoha pohledů platila za kořist, ale i tak. Býložravci nikdy neměli jednoduchý život. Nad těmihle myšlenkami jsem se zarazila a v duchu si nadávala všemožnými nelichotivými přízvisky. Lidi vysávat můžu a srny s těmi roztomilými černými čumáčky ne? Fakt jsem se cítila blbě, že se mi nechtělo zakousnout tahle stvořeníčka, ale když ty jejich bezelstné, obrovské oči mě neuvěřitelně obměkčovaly. Ve Volteře nám servírovali kdejaké spodiny společnosti, takže jsem takové výčitky zase mít nemusela. Vtloukala jsem si do hlavy, že tím vlastně dělám světu službu, když vysaju život z nějakých mizerů. Ti nejvyšší si naopak nechávali přivádět takové, jejichž krev nebyla jen tak obyčejná. Osudy těch lidí je už nezajímaly. My jsme si ale museli hledět svého, takže řešit takovéhle starosti nám nepříslušelo. Zpátky k mojí svačině... Prostě jsem ji nechtěla zabít, ale na druhou stranu to bylo nezbytné, protože přesně tudy vedla cesta ke zbavení se závislosti na lidské krvi. Takže ta rozkošná srnka měla smůlu...

Krátce a opatrně jsem mu přikývla v odpovědi. Počínala jsem si obezřetně, abych ten lov nějak nezkazila. Stačilo málo. Srnky byly proti masožravým i krvesajícím nepřátelům taky dobře vybavené, především sluchem a čichem. A já jsem ještě nebyla tak obratná a zdatná v lovení, když jsem na to šla teprve poprvé. Navíc jsem v sobě měla z poloviny člověka, takže ta bezchybnost precizního predátora mi z půlky chyběla. O to lepší jsem musela být. Tahle tajná akce mi připadala jak vystřižená z filmu. Až na to, že jsme neměli políčeno na nějakého padoucha, nýbrž to my dva jsme byli ti padouši a chystali jsme se skolit ty nevinné. Co na tom, že to byla zvířata. Princip zůstával stejný. Nesmím zapomínat, proč to dělám...

Edward mě gestem pobídl, ať vyrazím do prudkého útoku, který by měl oběť efektivně překvapit. O taktice a způsobu lovu mě poučil cestou. I za tu poměrně omezenou dobu jsem to stačila vstřebat, takže jsem věděla o všem, co jsem vědět potřebovala. Kapacita mého mozku sice nedosahovala tak vysoké úrovně jako u upírů, ale rozhodně mi to pálilo daleko rychleji než samotným lidem. A i přesto jsem si nebyla zcela jistá. Pochyby, ty věčné pochyby. Ve Volteře je v nás vším neustále vyvolávali. Další jedna z jejich zvrácených metod mučení, sice jen psychická, ale i tak. Když mě Edward vyzval znovu, trochu razantněji, abych nad ničím nepřemýšlela a dál neotálela, příkře jsem se na něj podívala a vyrazila co nejrychleji a nejtišeji. Srna si mě stihla všimnout, zrovna když jsem se na ni dravě vrhla, ale stále měla dost času na to, aby se mému výpadu vyhnula a rozběhla se pryč. Dopadla jsem na zem, přičemž jsem nohy zaryla hluboko do země. Tak to vůbec nepůsobilo ladně. Sice jsem v Itálii běžně testovala svoji sílu a tvrdost, ale to za značně jiné situace než při lovení zákusku. Musela jsem si přiznat, že mě tenhle nepovedený atak rozhodil. No, i naštval a ponížil. Měla jsem na víc. Srna pelášila v ostrém tempu, jasně zračícím její touhu zachránit si život. Když jsem ji ještě pár sekund sledovala, rozhodla jsem se ji sice nezabíjet, ale trochu potrápit, když se mnou tak doslova vyběhla.

Vzápětí jsem se pustila po její stopě. Edwarda hned kousek za sebou, protože by si mě rozhodně nenechal někam zaběhnout. Moc jsem to tu ještě neznala, ale snad bych se neztratila. To asi ani nebylo možné. Nevěděla jsem to stoprocentně, protože jsem zatím neopustila těch pár hradních kobek a místností. Ale tipovala bych, že bych si cestu do domu našla. Za nepatrný zlomek sekundy by Edward utíkal po mém boku a neměl by sebemenší problém s tím, že by mě předběhl. Byl opravdu hodně rychlý, nejrychlejší z rodiny. Moje omezení spočívalo v jednoduchém bodě, v poloupírství, takže jsem se upírům vyrovnat nikdy nemohla. Oni mají perfektní čich, zrak, jsou extrémně rychlí, kůži mají jako z kamene. Všechno dělají na dvě stě procent. A já? Od každého tak nějak trochu. Slyším velmi dobře i zrak se téměř vyrovná tomu jejich, běhám o dost rychleji než normální lidé, ale pomaleji než upíři. Moje kůže se dá poranit snadněji než ta upíří, i když barvu má stejně bělostnou. Od upírů se liším v tom, že cítím fyzickou bolest a můžu dokonce plakat. Taky mi chybí ty typické upíří zuby. Jsem prostě mix člověka a upíra. Nic víc, ale nevadí mi to. Jediná ryze upíří vlastnost, kterou jsem získala, je schopnost vycítit lidské emoce. Ten dar nebyl tak rozvinutý jako u Jaspera, ale i tak bych někdy byla raději, kdybych ho neměla. Kolikrát je lepší nevědět, co ostatní zrovna cítí...

Běžela jsem dál, abych se držela kousek za srnou, přičemž po celou dobu jsem měla Edwarda věrně po boku. Ten ale trochu podmračeně sledoval moje hravé počínaní, protože nejspíš nechápal, proč se po té srně jednoduše nevrhnu a neusmrtím ji. Taky si mohl myslet, že si jen hraju s jídlem, s čímž by očividně nesouhlasil. No, ani jedno jsem neplánovala. Srna hbitě kličkovala a dělala, co mohla, aby přežila. Ještě nepochopila, že se jen tak bavím. Užívala jsem si ten opojný pocit svobody a volnosti pohybu, a když jsem se u toho začala jak trouba usmívat, Edwardovi to sepnulo. Uvolnil se a přestal se na mě chmuřit. Beztak to s tou zvířecí krví tolik nehořelo, protože jsem svoji denní dávku krve měla zanedlouho obdržet od Carlislea, který mi ji stále nosil z nemocnice.

Utíkali jsme spolu za srnou čím dál hlouběji do lesa, když jsem několik desítek metrů před sebou zaslechla hutné zurčení řeky, která protínala členitý lesní terén. Mírně jsem přidala, abych srnu ještě víc neděsila, ale chtěla jsem vidět to místo, ke kterému postupně směřovala. O takových místech jsem četla jen v knížkách, a tak jsem to chtěla vidět na vlastní oči.

„Bello, stůj,” upozornil mě Edward hlasitě, ale nebrala jsem ho vážně. Prostě jsem se nechala strhnout tím rychlým tempem běhu, svobodou a touhou vidět něco neviděného. Nějaké varovné zabarvení Edwardova lehce zděšeného hlasu mě vůbec nezajímalo.

„Bello!” zopakoval o něco důraznějším tónem, který mě ani tak nedokázal zastavit. Pospíchala jsem za srnou, která už hopsala mezi omletými balvany v líně plynoucí mělké řece. Bleskově jsem přeskákala přes řeku až na druhou stranu řeky, když jsem před sebou zaslechla jakýsi šramot a tlumené dunivé zvuky, které po sobě následovaly v rychlém, pravidelném, ale táhlejším intervalu. Taky jsem zároveň zaznamenala, že se Edward na břehu řeky jako na povel zastavil. Zrovna když jsem se za ním otáčela, abych se ho zeptala, co se děje, někdo do mě ze strany ostře narazil a povalil mě na zem. Ohromná síla mě zarazila do země, až jsem se zaryla do měkké lesní půdy. Vyděšeně jsem zvedla hlavu, a vtom jsem hleděla do zuřivého obličeje obrovského rudohnědého vlka, který na mě vztekle cenil obrovské tesáky a mé uši ohlušoval hrubým hrdelním vrčením. Vystrašil mě tak příšerně moc, že jsem se na nic nezmohla, i když bych relativní šanci měla mít. Následně jsem se přesvědčila, že možná ne, protože to nebyl jen tak obyčejný vlk, nýbrž obrovské monstrum se vzhledem vlka. Musel vážit přinejmenším půl tuny, ale sílu měl mnohem větší, protože moje pokusy se pod ním jakkoliv zmítat, abych se z té nevýhodné pozice osvobodila, s ním vůbec nic neudělaly. Skoro se ani nehnul. A to jsem si dosud myslela, že ta částečná upíří síla, kterou jsem zdědila, mě ze všeho hravě dostane. Fatální omyl.

„Pusť ji, čokle! Ona nevěděla, že za hranici nesmí,” křikl na něj Edward a opravdu děsivě zavrčel. O dost hrozivěji, než to vlkovo vrčení, které mi už tak způsobovalo bojácnou husinu. Tak takové vrčení jsem taky nesvedla. Teda jo, jako člověk, což znělo směšně a ne tak hrůzostrašně jako od pravého upíra. Vlk se ode mě odklonil a zlověstný pohled věnoval pro změnu Edwardovi. Ani tak se mi neulevilo, stále jsem pod ním nehnutě ležela bez schopnosti se jakkoliv chránit. Hodně nepřívětivá situace...

„Je tu nová. Pravidla ještě nezná. Nech ji jít,” přesvědčoval jej Edward pevným hlasem, ale i tak do něj vtěsnal alespoň náznak omluvy. Vlčí zuřivé oči se do mě opět zabodly, vrčení na krátkou chvíli zesílilo a zostřilo, aby mě varoval, že podruhé už tak milý nebude, a pak několika ohromnými skoky zmizel pryč. Já jsem stále ještě rozdýchávala události posledních minut, které mi nešly na rozum. Neustále jsem na svém těle cítila tíhu jeho mohutného těla, i když rozloženou do ohromných tlap. Tam, kde mě těmi tlapami přidržoval, mě to palčivě tepalo. Takovou nepříjemnou bolest jsem dlouho nepoznala, což je co říct.

„Bello, jsi v pořádku?” strachoval se Edward a očividně váhal, jestli mi má pomoct nebo překročit hranici. Nedomnívala jsem se, že by se mi něco závažného stalo, měla jsem dost odolnou skořápku, ale poněkud dýl mi trvalo se jen tak sebrat a jít. Pochroumaná jsem přece jenom trochu byla. Co mě ale šokovalo víc, bylo to, co mě to ksakru tak zpacifikovalo? Kam jsem se to proboha dostala?

„Jestli nemám rozdrcený rameno a předloktí, tak jo,” zabrblala jsem podrážděně a zkusila jsem se pohnout. Nic nezakřupalo, a tak jsem se rozhodla posadit. Z toho vláčného podkladu jsem se spíš odlepila. Pak jsem se začala všelijak ochomýtat, abych svoje šokem ztuhlé tělo rozhýbala.

„Co to bylo?” tázala jsem se, zatímco jsem si protahovala horní část těla, která nejevila žádné nežádoucí změny. Napadaly mě určité teorie, ale raději jsem je nevyslovovala nahlas, abych neřekla nějakou pitomost.

„Jeden z quileutských. Právě jsi na jejich území,” odpověděl, ale zrovna ne tak, jak bych si představovala. Vůbec nic mi to neřeklo. Pomalu jsem se postavila na nohy a hodlala jsem přejít na to naše území, jestli jsem to dobře pochopila. Trochu ztuhle jsem přeskákala po kamenech zpátky k Edwardovi, jenž mě stále pečlivě pozoroval, jestli nevykazuju nějaké známky pochroumání. 

„Vypadalo to jako… přerostlý vlk?” chtěla jsem použít výraz vlkodlak, ale nakonec jsem ho zavrhla. Znělo to trochu fantaskně, ale co, když existují upíři, tak proč by nemohli existovat vlkodlaci? Odvěcí nepřátelé, podle filmů tedy. Ale potom by to rozdělené území dávalo smysl. I to, jak nevrle se k sobě chovali, a taky to, jak pohotově ten vlk zneškodnil nevítaného návštěvníka na své straně.

„Něco na ten způsob,” odsouhlasil můj tip a očima mě skenoval, jestli se mnou opravdu nic není. Pozvedla jsem vysoko obočí, abych poukázala na ten jeho nepatřičný pohled a vlastně i na to nedostatečné vysvětlení.

„Nazývají se spíš měniči. Jsou tu, aby ochránili místní před… námi,” dořekl k mému úplnému spokojení. Před posledním slovem se tak posmutněle pozastavil. Nato jsem u sebe pochytila jistou tendenci ho litovat. I tak jsem nadále rozlišovala ten rozdíl mezi upírem a poloupírem. Měniči tu byli kvůli nim a ne kvůli mému druhu. No dobře, to je trochu sobecké, když se i já živím krví a ještě ke všemu lidskou. 

„A to jsou takhle drsný vždycky?” pokračovala jsem ve vyptávání, které ostatně zaplňovalo většinu mého času, takže si na tázání celkem rychle zvykli a obrnili se pevnými nervy. Většinou jsem se stejnak ptala Edwarda, když jsme spolu trávili nejvíc času. Jako bych předtím ani nežila. Nebo žila, ale v jiné době. Hodně toho bylo pro mě nového a já jsem se furt na něco vyptávala.

„Netuším, nejsme tu zas tak dlouho, abych už stihl analyzovat jejich chování, ale vzhledem k tomu, že se kvůli našemu příchodu začali proměňovat, tak nás moc v lásce nemají,” odpověděl mi bez jakýchkoliv zábran. To se mi líbilo, když jsme se otevřeně bavili. Pokud moje minulost zůstala nedotčená, neměla jsem problém s žádným tématem. Jak jsem v sobě kousek po kousku bourala tu pevnou stěnu vytvořenou mou nepřirozeně vyvolanou obranou proti upírským mužům, náš vztah se zlepšoval. Edward se ke mně choval moc mile, stejně jako celá jeho rodina, a tak si ode mě zasloužil, abych se k němu chovala co nejslušněji. 

„Když jsme se ale s quileutskými sešli, abychom projednali smlouvu, přišli mi ti měniči vcelku klidní a rozumní. Ale i Emmett s Jasperem s nimi měli nedávno potyčku. Zdáli se jim prý nervózní a agresivní. Podle Jaspera se děje něco, co je k takovému chování nutí," vyprávěl mi Edward dál a ke konci jeho řeči se zas tak nerudně mračil, jak to i jemu neodbytně vrtalo hlavou. 

„A co se děje?” vyzvídala jsem zvědavě a lačnila jsem po nových informacích. Ty pro mě znamenaly docela hodně. Chtěla jsem se co nejrychleji začlenit do jejich rodiny, a tak jsem musela vědět co nejvíc. Jak o nich, tak i o tom, o co se sami zajímali. Dostala jsem od nich pozvánku, tak jsem ji bez prodlení hodlala využít.

„To nevíme,” povzdychl si Edward bezradně a pohozením hlavy naznačil, abychom se vrátili zase zpátky k nim.

WINCHESTEROVI

Nablýskaný černý Chevrolet uháněl dlouhou táhlou silnicí směrem k malému zapadlému městečku s názvem Forks. Šestiválec si příjemně bublal pod kapotou a věrně vezl dva bratry k místu jejich dalšího případu. Před několika dny jim volal přítel Bobbyho Singera, místní policejní ředitel, a žádal je o pomoc. Jakmile si ho jeho prosbu vyslechli, pochopili, proč je šerif zkontaktoval. Držel sice věci dobře pod pokličkou, ale sám by si s tím neporadil, ačkoliv měl již za ta léta mnoho zkušeností. V tomhle ale chodit neuměl. Když ho přivolali k třetí mrtvole, došlo mu, že se nejedná o klasický případ sériového vraha. A protože už s něčím takovým za svoji kariéru setkal, věděl, co má dělat. Synové Johna Winchestera neváhali a vydali se na další cestu. Naštěstí poslední město, ve kterém lovili, se nenacházelo daleko od samotného Seattlu, tudíž nemuseli putovat moc dlouho a daleko. Sedm a půl míle od Forks se z auta začaly linout rázné, rytmické tóny hudby sedmdesátých let. Řidič nijak dvakrát neváhal a muziku zesílil, i když jeho spolujezdec do té doby pokojně spal. Tímhle ho ale bez problémů probudil.

„Sakra, Deane!” okřikl ho popuzeně čerstvě probuzený a rádio zase kvapně zeslabil, aby jeho rychle tlukoucí srdce mělo nějakou šanci se z toho šoku vzpamatovat. Spolujezdec nemusel dvakrát dumat nad řidičovým drastickým úkonem. Záměr byl prostý, probudit ho. A ještě ke všemu hudbou, které zrovna neholdoval.

„No co? Spals víc jak čtyři hodiny, tak si nestěžuj,” nezalekl se svého mladšího brášky Dean. Vysoký, svalnatý a pohledný muž s velkýma, zelenýma, upřímnýma očima a výraznými rysy ve tváři, kterou zdobilo několikadenní strniště. Druhý, ještě o něco vyšší a svalnatější, se na něj naštvaně zadíval. Zavrtěl nesouhlasně hlavou, až mu jeden pramínek delších kaštanových vlasů spadl do svraštěného čela.

„Napadlo tě někdy vyměnit tu kazetu? Anebo vlastně rovnou celý rádio? Vždyť je to prehistorický,” upozorňoval spolujezdec se záměrem trošku popíchnout bezohledného bratra, aby mu nějak vrátil to necitelné probuzení. Po očku sledoval jeho reakci, která ale nebyla taková, jakou by si představoval. Dean se totiž jen nadneseně usmíval, aby jeho bratr viděl, že se ho tou narážkou ani trochu nedotkl. Z malé části přece jenom ano, protože rýpal do něčeho, co mu bylo hodně blízké.

„Tak teda co? Rádio nebo kazetu?” ujišťoval se Dean tápavě, ale hnedka rozpoznal bratrův cíl. Chytl se jen tak z nudy, která většinou doprovázela jejich cestování. Jinak by tuhle bezvýznamnou debatu ignoroval.

„Víš, že zrovna tenhle styl nemusím, a navíc tam máš tu kazetu skoro pořád. Je to už ohraný,” brblal spolujezdec nespokojeně a rozvažoval nad tím, jestli by se toho neměl raději ujmout sám. Ale z toho by pravděpodobně nevyšel bez úhony. Dean na to byl mimořádně citlivý. Stačilo tohle rýpání.

„To ten Stanford, Sammy,” uklidňoval ho Dean a posměšně se na něj s lehce pozvednutým obočím zadíval. Tuhle poznámku Sam úspěšně hodil za hlavu, i když trochu dopáleně a s pobouřeným zafuněním, protože zrovna tohle mu Dean předhazoval celkem často. Vcelku si na to již zvyknul, aby neměl nutkání nějak reagovat na obranu. To by totiž hodil zápalku do oleje. Musel by si poslechnout to, jak opustil jejich rodinu a vzdal se tak svého poslání. Nakonec se tomu stejnak nevyhnul. Jeho osud si ho stejně našel. Vlastně jeho bratr si ho našel, když lovil nedaleko stanfordských kolejí. A od té doby se do školy nevrátil.

„Řidič vybírá hudbu, spolujezdec drží hubu,” dodal Dean pohotově, aby Samovi zase připomněl svoji oblíbenou frázi. Nato mladší z bratrů zavrtěl bezradně hlavou. Že to vůbec zkoušel... Deana šlo hodně těžko umlčet. V drtivé většině situací to skončilo neúspěchem. Dean byl expert na to, aby mu zůstalo poslední slovo. A ještě ke všemu ten jeho osobitý humor, který ne každý pochopil. Ale jinak to byl správnej chlap, ve všech možných významech toho slova. 

„Kdo má v dnešní době v autě přehrávač kazet? Nikdo, Deane, kromě tebe nikdo,” nevzdával se Sam, již jen z pouhého principu. Tím způsobem, kterým ho Dean vzbudil, v něm vyvolal bojovnou náladu.

„Takže si mám do tohohle auta pořídit tu pitomou, elektronickou zbytečnost, která na mě bude furt protivně pípat? Tak jako jsi to udělal, když jsem byl v pekle? To nebylo vtipný, Same,” nesouhlasil Dean docela rozčileně, když mu tak připomněl nepěkné doby, což Sam ale neočekával, takže chvíli jen zaraženě sledoval místo, kam předtím koupil normální, moderní přehrávač. Musel uznat, že esteticky to moc neladilo.

„Nic si z toho nedělej, holka. On byl vždycky jinej,” promlouval Dean ke svému autu a levou rukou párkrát pohladil krémovou palubní desku. Sam pouze protočil panenky. Ten zvláštní vztah, který měl jeho bratr se svým autem, přestal řešit dávno. Ani už mu to nepřišlo tak ujetý a zvrácený. Ale radši by viděl to auto stát někde v garáži a vozil by se v něčem novějším a rychlejším. Taky se domníval, že stará Impala z roku 1967 budila až moc velkou pozornost na to, aby při sledování zachovávali tu důležitou nenápadnost. Dean by si na auto ale nenechal sáhnout.

„Za jak dlouho tam budeme?” změnil téma Sam, aby se nepouštěli do nepotřebných diskuzí a dohadů, které by beztak nikam nevedly. Aktuálním se stal jejich nový případ, takže se Sam zaměřil na něj.

„Brzo na to, abys zase usínal,” využil Dean bratrovy nahrávky a opět zesílil jeho oblíbené AC/DC, aby ukončil tenhle rozhovor. Následně trochu sešlápnul plyn, načež Impala pozvolna přidala na svém tempu. Dean si ten zvuk slastně užíval a přitom si broukal slova notoricky známé písničky. Vůbec se necítil vyčerpaný jako ještě nedávno, ale celý doslova hýřil životem a štěstím. Dost tomu pomohlo to, že nemusel nic řešit, kromě případů samozřejmě, a to ho nesmírně těšilo. Žádné další problémy. Ani se Samem, ani s anděly a ani s apokalypsou. Všechno bylo v naprostém pořádku, což si náležitě užíval. Až na ty všemožné promlčené záležitosti ohledně bratra. Zvlášť ta jedna, která mezi nimi nebezpečně visela, ale oba dva svorně dělali, že se nic neděje. Jednou o tom proběhla výměna názorů, ale zůstalo to spíš nedořešené. Přesně to tu bezchybnou atmosféru trochu otravovalo. Ale teď je čekal nový případ, takže na řešení tohohle čas nebyl.

„Tak chceš vyměnit?” navrhl mu Sam decentně nevrle, aby bratr přestal s tím dobíráním si ho, ale zároveň byl ochotný ho ihned vystřídat, jelikož Dean řídil několik hodin v kuse, zatímco on spal. Dean lehce zavrtěl hlavou, že se obtěžovat nemusí, a ještě přidal na rychlosti. Jízdu v jeho baby si nanejvýš užíval, ačkoliv ho z toho dlouhodobého sezení začínal pořádně bolet zadek.

„Půjdeme za šerifem hned nebo až zítra?” vrátil se Sam k plánování nového úkolu.

„Nejdřív bych se stavil na jídlo a pak bych si docela hodil nohy nahoru a dal si pivko,” uvažoval Dean nahlas o svých potřebách, které by ale v nejnutnějším případě oželel. Potřeboval načerpat trochu energie na nový lov, jelikož ten poslední jim dal docela zabrat. Lovení duchů většinou končilo nakládačkou. S nimi se bojovalo hodně těžko. Vždycky se někde ukázali a v dalším momentě zase zmizeli, aby se mohli objevit na nějakém jiném, nečekaném místě. Ale ve dvou se duchové likvidovali daleko lépe než sólo. 

„Klidně tam můžu zajít sám, jestli potřebuješ oddych,” poznamenal Sam jen tak, ale odpověď znal dopředu. Když to bylo možné, tak dělali výhradně spolu, a teďka nebyl žádný pádný důvod se rozdělovat. Jenže Sam by se do toho pustil nejraději hnedka. U upírů by se raději nemělo moc otálet. Jejich chuť po krvi by se neměla podceňovat.

„Uděláme to zítra spolu. Intervaly mezi jednotlivýma nalezenýma byly docela dlouhý a Swan nám volal včera, když našli tu poslední mrtvolu, takže není kam spěchat,” usoudil Dean a v duchu si opakoval slova policejního šerifa. Jednalo se nejpravděpodobněji o upíry, protože mrtvoly nacházeli bez jediného mililitru krve. To, jak vypadaly, když je nalezli, nejspíš nemělo nějaký zvláštní význam. I upíři se občas baví. A potom tu byly nezvěstné osoby, které zmizely beze stopy. Zřejmě taky vinou nemrtvých. Třeba si je brali do zásoby, aby po sobě nenechali tolik vysátých.

Sam přikývl na srozuměnou a zadíval se na ubíhající přírodu. Vzpomínal na to, jak lovili upíry spolu s otcem. To se s nimi setkal poprvé a taky prvně s otcem potom, co od nich odešel. Jasně že se to jejich opětovné shledání neobešlo bez drsné hádky, což byl jednu dobu jediný způsob, jak spolu ti dva komunikovali.

„Máme vůbec nebožtíkovu krev?” tápal Sam v paměti, kdy naposled doplňovali zásoby, ale upíry lovili před kdoví jakou dobou, takže se mu nedařilo si na to rozvzpomenout.

„Jestli ne, tak si ji prostě seženeme,” prohodil lehkovážně Dean, protože pro něj to nepředstavovalo sebemenší problém. Vloupat se do nějaké hrobky, aby získal krev mrtvého. Začínal se na nastávající práci hodně těšit. Posledně vymítali ducha, což ho tolik nebavilo jako pravý nefalšovaný lov. Sam na to souhlasně zamručel, zadíval se zase ven a pokračoval v přemítání o lovení upírů.

 


Největší starosti mi dělalo, jestli se mi podaří vystihnout Winchesterovy tak, jak je známe ze seriálu. Tady z toho krátkého seznámení to sice není moc dobře poznat, ale bratři budou s přibývajícími kapitolami častěji. x)

Jinak samozřejmě znovu naprosto nadšeně děkuju všem, které má povídka upoutala, a rozhodli se s ní ztrácet svůj čas. Hrozně mě potěšily reakce k první kapitole. Ani jsem nečekala, že by to zaujalo tolik čtenářů. Vážně hrozně moc Vám za to děkuju!!!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 2. kapitola:

 1
10.01.2013 [20:21]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. marcela
10.01.2013 [20:11]

Skvělý,skvělý,skvělý!! Emoticon Emoticon Nádherná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

10.01.2013 [17:18]

ada1987 Emoticon

5. UV
10.01.2013 [17:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. martty555
10.01.2013 [16:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. BabčaS
10.01.2013 [13:40]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Nikki
10.01.2013 [9:36]

supeeer, Dean a Sam Emoticon myslím, že jsi je vystihla dost dobře Emoticon Emoticon

1. Myfate admin
09.01.2013 [22:55]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si, prosím, dej příště pozor na:

- támhle ta -> tamhleta
- zdvojené mezery
- vysuju -> vysaju
- cesta zbavení -> cesta ke zbavení
- zračící -> zračícím (6. pád)
- 200% -> dvě stě procent
- strnout -> strhnout
- čárky
- v tom -> vtom
- quiletských -> quileutských
- 70. let -> sedmdesátých let
- které -> která
- zavrtal -> zavrtěl (hlavou)
- nedáno -> nedávno
- vypadali -> vypadaly (mrtvoly)
- Winchesterovi -> Winchesterovy (4. pád)

A ještě bych Tě poprosila, aby sis doplnila odkazy.

Děkuji. Myfate Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!