Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 1. kapitola

Seth


Lovec vs. Predátor - 1. kapitolaOsudy lidí, upírů, poloupírů a měničů, které se prolnou za podivných okolností a z ještě podivnějších důvodů. Rozdílné světy, které by se raději neměly nikdy střetnout. Dva bratři, putující zemí a ničící veškeré zlo, které jim zkříží cestu, přivedou do Forks záhadná zmizení a nalezené mrtvoly. Podezření padne na tajemnou rodinu Cullenových, která si ale hledí svého a navíc má plné ruce práce s péčí o neznámou poloupírku, která utekla přímo z Volterry. Může to spolu nějak souviset? V mé oficiálně druhé povídce jsem smíchala svůj oblíbený seriál s oblíbeným filmem. Supernatural s Twilight. Nechám to na Vás, jestli se mi to povedlo nebo ne. Příjemné čtení přeje Sabienna

 Lovec vs Predtor

 

BELLA

Otevřela jsem ztěžklá, rozechvělá víčka a k mému údivu jsem ihned zjistila, že můj jindy bystrý a bezchybný zrak nedokázal vůbec nic zřetelně zaměřit. A tak jsem kolem sebe jenom nejistě tápala a marně se snažila rozpoznat prostředí, ve kterém jsem se neplánovaně ocitla. Jedním jsem si ale byla již od počátku absolutně jistá. V místnosti jsem určitě nebyla sama. Netrvalo mi dlouho zjistit, že se nacházím ve společnosti upírů. Sedmi upírů, kteří mlčky čekali, co se stane. Na to, jak byly moje smysly nebývale otupené, jsem dokonce rozpoznala, že dům musel stát kdesi v lese, protože všude kolem halasila čirá příroda. Listí příjemně šumělo, ptáci hlasitě vyzpěvovali, veškerý život o sobě dával vědět a já měla ten dar, či prokletí, všechno vnímat intenzivněji, leč ne tak intenzivně jako moji společníci. Moje poslední vzpomínky směřovaly k mořské bouři, do které jsem se připletla, když jsem se snažila dostat pryč z evropského kontinentu, co nejdál od Volterry. Kdybych ale tušila, že se dostanu mezi další upíry, volila bych raději opačný směr. Tomu se říká smůla... Celý můj dlouhý život se rovnal smůle, prohře, průseru. To je fuk, prostě to nestálo za nic. Chtěla jsem jen, aby to bylo už konečně lepší, a když se mi povedla ta nejnemožnější věc, věřila jsem, že to nejhorší mám za sebou, ale ejhle, zas jsem narazila na ta nemrtvá monstra. Možná, že idea tří má fakt něco do sebe. Můj druh je prostě zatracený...

Ležela jsem na pohodlné lenošce a zběsilým mrkáním jsem se snažila přivést oči do normálního stavu. Za moment se díky mému pomrkávání nade mnou začaly objevovat bledé andělské tváře, patřící těm nejhorším predátorům, kteří tuhle planetu kdy obývali. Ačkoliv jsem z poloviny patřila k nim, nepřipadala jsem si jako oni. Už z jednoho jediného prostého důvodu - bála jsem se jich. Jenže tentokrát se můj obvyklý strach nedostavil, jelikož na mě ze všech stran doléhal klid a soulad. Žádné negativní dojmy, vůbec nic, co by mě mělo přivést do toho nepříjemného postavení, ve kterém jsem se vždycky ve společnosti upírů nacházela. Můj další dar nebo prokletí - stále jsem se nemohla rozhodnout - které mi můj upírský tatínek nadělil, byl ten, že jsem mohla vnímat upíří pocity, pakliže byly hodně silné. Nejprve jsem myslela, že to platí pouze na upíry či poloupíry, ale když jsem se prvně střetla s člověkem, fungovalo to i u nich. O rodiče jsem přišla v útlém věku a po tolika desítkách let vzpomínky na ně jaksi vybledly. Od svých pěstounů, jestliže se jim tak dalo říkat, jsem se ale dozvěděla snad všechno, co jsem o svém původu měla vědět. Jestli to vědět chci, na to se mě nikdo neptal a nikoho to nezajímalo. Můj dosavadní život nebo spíš existence, protože upíři nejsou živí, by se dal fakticky přirovnat k peklu. Proto jsem utekla a proto jsem teď tady. Kde, to opravdu netuším. Hlavně mě trápil příšerný hlad a byla jsem tak vyčerpaná, že mi dělalo potíž se vůbec posadit.

Pár ochotných, porcelánových, ledových rukou mi okamžitě pomohl a krátce na to se mi i zrak vrátil do pořádku. O to víc jsem si ale uvědomovala, jak zle mi je. Nemusela jsem se ptát, když jsem v rychlosti shlédla ty obličeje. Moc dobře jsem znala - Cullenovi. V Itálii jsem o nich slýchávala poměrně často, protože Volturiovi měli z Cullenových pořádný haló. Moc dobře jsem věděla, že vůdce jejich klanu, Carlisle, jednu dobu vládl v sídle s těmi třemi barbary, ale nakonec se rozhodl jít vlastní cestou a udělal dobře. Ti tři by ho totiž zničili. Carlisle preferoval jiný zdroj potravy, což se těm třem nikdy moc nelíbilo, a taky se jim nelíbilo, že nijak nesympatizoval s jejich podivnými zálibami. Jednoduše řečeno, Carlisle byl dobrák na rozdíl od těch zrůd. Takže bych měla být vlastně nadšená, že jsem se dostala k nim, aniž bych to kdy vůbec zamýšlela. Možná budu nadšená, když na mě přestanou tak nedůvěřivě civět. Zvlášť ten, který mi byl nejblíže. Díky mé neomylné a neomezené paměti jsem z těch všech volterských přednášek na téma Cullenovi nezapomněla ani takovou hloupost, že zmiňovaný mladík, jenž u mě klečel, se druhým jménem jmenoval Anthony. Jediný osamělý, bez životní družky, který odmítl jistou Tanyu, blonďatou bohyni dle jistých zdrojů, z denalijského klanu, který se taktéž živil zvířecí krví jako samotní Cullenovi.

„Kde to jsem?” vydala jsem ze sebe konečně něco, aby na mě přestali tak starostlivě valit zlatavé duhovky, které potvrzovaly charakter jejich potravy. Ty moje se bezpochyby vyjímaly hlubokou černotou, která nedobrovolně vystřídala krvavou rudou, ale ani to nebylo dobrovolné rozhodnutí. Nevybrala jsem si to sama, nutili mě k tomu. Sice jsem se před nimi cítila relativně v bezpečí, jenže to nutkání udržet si od nich odstup svou nepřátelskou maskou jsem vytěsnit z chování neuměla. Byla to taková přirozená obrana kvůli tomu, co se mi dělo ve Volteře. Co mi dělali upíři. Vždycky, když jsem potkala nějaké nové, chovala jsem se divně. Ty pochybnosti při každé nové situaci ve mně vzklíčily naprosto svévolně. Proto jsem se nesouhlasně ošila, abych ze svých zad střepala ty Edwardovy nepatřičné ruce.

„Ve Forks,” odpověděl mi aktivně zrovna Edward, jenže zeměpisu jsme se ve Volteře nikdy moc nevěnovali, proto jsem se dožadovala obsáhlejší odpovědi tak, že jsem povytáhla obočí výš a zaměřila jsem se na zbytek Cullenových, protože ten jeho pohled mi jistým způsobem vadil. Měla jsem sklony k normálním lidským posunkům, protože jsem byla napůl člověk, a dokud jsem vyrůstala s rodiči, podporovali mé lidství všemi možnými prostředky. Můj otec musel mou matku proměnit, aby přežila můj porod, ale on sám byl upírem několik set let, takže jakmile překonal fázi těžko zvladatelného upírství, snažil se co nejlépe zapadnout mezi lidi i s jejich běžnými návyky. Neměl to lehké, protože se musel starat jak o mě, tak o moji matku, ale garda Tří to pak vyřešila po svém, za což je nemůžu nikdy přestat nenávidět.

„Washington,” doplnil ho Jasper, o němž jsem taky mnohé slyšela. Hlavně o něm jako o vojákovi. Byl to rozhodně výjimečný upír a svým darem ještě výjimečnější. Na sucho jsem polkla, jak mi náhle došlo, co to pro mě vlastně znamenalo. Podařilo se mi to. Dostala jsem se mimo Evropu. Daleko od Volterry. Daleko od utrpení a trýznitelů. Zaplavila mě až zoufale dlouho nepocítěná vlna ničím ředěného štěstí.

„Našli jsme tě na břehu,” pokračovala Alice v informování toho, co by mě mohlo zajímat. Jasně, ta mořská bouře mě smetla a vyplivla mě až tady. Ještěže až tady. Alice mě obezřetně pozorovala s výrazem sklíčeným tak, jako by sledovala opuštěné, roztomilé štěňátko. Potřebovala jsem krev, o ničem jiném to nebylo. „Nejspíš tě sem přinesl proud,” dopověděla, aby zakončila svoji řeč se zaměřením na to, jak jsem se sem vlastně dostala. S tímhle dovětkem se obtěžovat nemusela, to mi došlo i bez ní. Hlady skoro šilhám, ale hlava mi ještě pracovala.

„Jsi upír?” ujala se slova Rosalie, o které se v Itálii neslo, že je nesnesitelná a protivná. Jenom podle jejího nevraživého tónu hlasu a odpudivého výrazu v její překrásné tváři jsem tomu přitakávala.

„Poloupír,” vrátila jsem jí to, aby si nemyslela, že u mě s tímhle pochodí. Neudělala by mi nic horšího, než jsem si vytrpěla ve Volteře. O tom jsem ani v nejmenším nepochybovala. Cullenovi se řadili k těm slušným a spořádaným klanům, kteří ostatním neubližovali. Carlisle Cullen dokonce pracoval jako lékař. Jejich šokované pohledy mě nezarazily, až na to, že normální upíři žádné výrazy neměli, ale oni byli ta výjimka. O našem druhu se nemluvilo, platili jsme za ty méněcenné. Nikdy jsme nemohli dosáhnout úrovně samotných upírů, ale to, že jsme v mnoha ohledech byli lidštější a citlivější, nás dělalo podle Tří ještě slabší.

„Tak vy vážně existujete?" žasl hlasitě Carlisle, kterého nejspíš má přítomnost a odhalení toho, kdo jsem, absolutně fascinovala. Pravděpodobně o nás něco mezi ostatní prosáklo, ale nežilo nás tolik, aby se ty domněnky potvrdily. Dost možná jsem byla první, která opustila hradby toho proklatého města. Volterští totiž svezli poloupíry z celého světa do svého království, aby nás měli pod dohledem. Podle nich jsme neměli právo na svobodný život, po kterém jsem tolik toužila, až jsem si ho nakonec vydobyla. Rozpačitě jsem mu opětovala oční kontakt a velmi pomalu jsem mu přikývla, že ano.

„Potřebuju krev,” hlesla jsem co nejpevnějším hlasem, ale ve skutečnosti jsem se za to styděla. Klidně jsem se mohla živit normálním jídlem, ale oni mě navykli na čerstvou, teplou, lidskou krev. Vlastně jsem se na ní stala závislá, protože naše zažívání fungovalo poněkud jinak, než u upírů, a taky proto, že jsem 145 let na jazyku neucítila jinou chuť než tu teplou, železitou a hustou krev. Nejdivnější na tom bylo, že jsem nikdy nikoho nezabila. Ani jsem nemohla, neměla jsem na to vybavenou dutinu ústní. Žádné zuby, žádné zabíjení. Oni mi kořist vždycky sehnali a naservírovali přímo pod nos, já jsem pouze pila.

Upřela jsem na ně naléhavý pohled, aby si pohnuli, protože se mi před očima začínaly dělat zase mžitky. Totální vyčerpání mého vylepšeného organismu. Nevím, jak cesta sem trvala dlouho, když jsem ji neprožila za plného vnímání, ale před útěkem jsem se nezasytila a útěk samotný mě poměrně vyčerpal. Nestačila jsem řešit otázku krmení. Sama jsem lovit neuměla a přivodit někomu smrtelnou nehodu jsem nesvedla, to mi svědomí nedovolilo. Raději hladovět, než něco takového. Navíc jsem věděla, že pro poloupíry bylo daleko těžší změnit potravu, obzvlášť z lidské krve na zvířecí. No, mínila jsem se o tom přesvědčit sama. A již brzy, protože oni mě rozhodně na lidech krmit nenechají. Ani jsem to nechtěla, protože to mě na mé existenci sžíralo nejvíc. Všechno se to motalo kolem krve, čehož už jsem měla taky po krk. Další důvod pro útěk z Volterry.

„Emmette, podívej se do ledničky, prosím,” požádal ho Edward obratem a důrazně ho pobízel pohazováním hlavy. Jeho bronzové vlasy se oslnivě zaleskly díky paprskům světla, které se na chvilku propletly korunami stromů až do prostorného proskleného domu, jenž patřil téhle nezvyklé rodině. Ještě aby za ty stovky let, co na světě koexistují, nenastřádali dostatečného jmění. A já neměla ani za 145 let ani vindru. Neměla jsem vůbec nic. Takhle ne, závist nebyla dobrá vlastnost. Jen to zasvištělo a Emmett opustil tuhle obrovskou místnost, aby mi obstaral krev.

„Je tu něco málo medvěda. Hlavně puma,” informoval jeho hluboký hlas nejspíš z kuchyně, která v normálním domě nesměla chybět, ale v upířím domě plnila funkci čistě estetickou a nezbytnou k dokonalé iluzi běžného života. Emmett zase přispěchal s párem jednotek krve v každé ruce. Alice mu pohotově přiběhla na pomoc s kelímkem a brčkem a díky vzájemné spolupráci mi vzápětí podávali půllitr zvířecí krve. Zjistila jsem, že to sama nezvládnu, protože jsem se při jakémkoliv malém vzepření celá rozklepala, natož abych zvedla jednu ruku do vzduchu, proto mi Edward ihned ochotně pomohl. Strčil mi brčko do pusy a čekal. Věnovala jsem mu ještě jeden podmračený pohled, protože zrovna on se toho musel ujmout, a nasála jsem tolik, kolik se mi do jen pusy vešlo. Převalila jsem si ji párkrát v ústech. Chutnala absolutně jinak než ta, na kterou jsem byla zvyklá, a udělalo se mi z ní nefalšovaně špatně. Odporně studená, hořkokyselá a podivně mazlavá. Hnus. Dopadlo to tak, že jsem plnou dávku vyprskala na obětavého upíra, který na mě záhy konsternovaně mrkal. Skvěle naučené lidské gesto využité v pravou chvíli... Svalila jsem se zpátky na záda a pokoušela jsem se nevnímat to příšerné vyčerpání, které jsem ještě nezažila, a ještě ke všemu tu ohavnou chuť nějaké pumy nebo medvěda. Tak takhle to asi nepůjde...

„O-omlouvám se,” zabrblala jsem a pokoušela jsem si utřít pobryndanou bradu. Edward si zatím protíral oči potřísněné krví, načež si ji docela znechuceně otíral i z tváře. 

„Co se děje?” staral se Carlisle, když shlédl tuhle nechutnou scénu, a už se nade mnou skláněl, přičemž mě rentgenoval svýma zlatavýma očima s lékařským zaujetím, které ho po téhle záležitosti zcela jistě ovládlo.

„Nejsem na to zvyklá,” přiznala jsem s určitým sebezapřením a znechucením, protože ani jeden z nich neochutnal lidskou krev už hodně dlouhou dobu a já jsem bez ní nedokázala přežít. Znovu na mě zaskočeně třeštili oči, přičemž jim na několik dlouhých vteřin došla slova.

„Nezabíjím, ani nemůžu,” obhájila jsem se dřív, než se v tom někdo začal rýpat. Nemínila jsem zodpovídat jakékoliv otázky na tohle téma. Měla jsem na paměti, že Cullenovi byli nesmírně tolerantní a obětaví, takže je snad můj varovný hlas dostatečně odradil. Opět ty nechápavé výrazy, ale u jedné bezchybné tváře jsem se přece jen zastavila. Carlisleovi svítalo. Nechala jsem mu prostor i přesto, že mě na jazyku svrběla zvědavá otázka.

„Vím, jak to zařídit, ale bude to pouze přechodné,” snažil se mě předem připravit, na což jsem jen malátně kývla hlavou a zavřela jsem oči, abych znovu poukázala na neodkladnost situace. Pro změnu jsem ucítila taktéž dlouho nepoznanou emoci, a to vděčnost. Nespletla jsem se v nich. Klidně by mě mohli poslat zase tam, odkud jsem přišla, ale oni se očividně rozhodli to se mnou risknout a nechat si mě tu.

„Jedu do nemocnice, vy se o ni zatím postarejte. Budu se snažit být co nejrychleji zpátky,” velel doktor Cullen a vteřinu na to jsem zaslechla dvojité zaklapnutí dveří. Nevnímala jsem už téměř nic, jak se moje tělo postupně uchylovalo ke spánku, aby se přestalo zbytečně a ještě víc vyčerpávat. Všechno jsem pomalu vypouštěla, no, až na Edwarda, který stále zůstával příliš blízko pohovky. Narušoval můj osobní prostor, ale já se nějak nedonutila k tomu, abych ho na to decentně upozornila. Nejspíš za to mohlo to vědomí, že u mě někdo byl, že jsem nezůstala sama, že na mě někdo dohlížel a staral se o mě. To vědomí zaplavovalo moje nitro nepopsatelným pocitem, takže mě nějaký osobní prostor moc netrápil. Ani tuhle emoci jsem dlouho nezažila, ale nakonec jsem došla k závěru, že to bylo rozhodně štěstí.

◊ ◊ ◊

A tak jsem se dostala do rodiny Cullenových. Ano, do rodiny. Přízvisko klan nesnášeli moc dobře. Stačilo pár dnů, abych to pochopila. Jejich vztahy byli tak pevné, stálé a blízké těm lidským. Vlastně, díky upírským vlastnostem ještě o dost pevnější, stálejší a bližší než ty lidské. Každý by tu za každého položil život. Nedali na sebe dopustit. A já jsem neplánovaně stávala členem jejich rodiny, protože to ani jinak nešlo. Snadno jsem si na to zvykla a moc se mi to líbilo. I když jsem stále jako jediná oplývala rudou záplavou ve svých očích, oni mě brali jako sobě rovného. Po tak dlouhé době jsem zase okusila, jaké to je, když se mnou někdo mluví jako rovný s rovným. Žádné předsudky ani odsuzování. Chovali se ke mně naprosto úžasně a já jsem si to užívala plnými doušky, přičemž jsem poznávala svoje nové osobnostní stránky, které jsem ve Volteře najevo dát nemohla, anebo nesměla.

Naneštěstí se mi nedařilo zvyknout si na tu příšernou chuť zvířecí krve, a to jsem se doopravdy hodně snažila. Proto mi Carlisle musel z nemocnice pořád nosit jejich zásoby. Přesněji řečeno krást. Nebyl z toho nikterak nadšený, ale vždycky se mu mě zželelo a přece jen mi ji přinesl. Na rodině mu záleželo daleko víc než na práci. Bodejť, když čas od času museli změnit místo bydliště, takže nemohl nijak extrémně lpět na svém povolání.

Byl to bezkonkurenční pocit patřit někam a k někomu. Nikdo mi neubližoval, neponižoval mě ani mně nijak nezneužíval. Směla jsem dělat, co jsem jen chtěla. Cullenovi mě v tom ještě vehementně podporovali. V prvních dnech si mě vzala do parády drobňoučká Alice, kterou jsem si okamžitě oblíbila. Nešlo to ani jinak, byla to vážně skvělá osůbka. Za tři dny ze mě udělala naprosto jiného člověka, teda poloupíra. Vypadala jsem najednou… krásně. A nevšimla jsem si toho jenom já, ale i ostatní, což se mi náramně líbilo. Alice zvedla mé mizerné sebevědomí, a to jen díky troše šminek a oblečení, které mi jednoduše padlo. A taky jsem za pár dní stihla zažít tolik nových věcí, jako ještě nikdy předtím. Ve Volteře jsem žila jako vězeň. Ne, byla jsem jím.

Většinu času jsem trávila s tím jediným, který tu nebyl do páru - s Edwardem. Ne, že by se mi to vyloženě protivilo, ale nebylo mi to ani příjemné. Znervózňoval mě. Divně si mě prohlížel, a to ve mně vzbuzovalo nejistotu, podezření a uzavřenost. Odjakživa jsem se vůči upírským mužům chovala předpojatě, měla jsem k tomu dobrý důvod a on ve mně pouze vyvolával špatné vzpomínky. Proto jsem jednala trochu odtažitě, ale Edward mě tak bral bez jakéhokoliv problému. Někdy jsem ho totiž přistihla, že se na mě díval značně soucitně. Netušila jsem, proč jsem v něm vzbuzovala lítost, cítila jsem se šťastně a spokojeně.

Naštěstí se mě nikdo na mou minulost nevyptával, nikdo nechtěl nic vědět. Mohla jsem nerušeně zapomínat. Vytěsňovat ty hrůzy z hlavy. I kdyby se mi to podařilo, stejně by část toho zůstala ve mně. Zamávalo to se mnou natolik, že to prostě nešlo jen tak smazat. O tom jsem rozhodně nepochybovala.

◊ ◊ ◊

Seděla jsem na pohovce a četla jsem si nějakou knihu. Kdyby ode mě ve Volteře čas od času nežádali předčítání, určitě bych to neuměla a neznala i tuhle obyčejnou činnost. Zaslechla jsem, jak někdo vstoupil do místnosti. Periferně jsem rozpoznala Edwarda, kdo jiný by to byl. Carlisle pracoval, Esmé se zabývala svým koníčkem a zbylé dva páry spolu trávili čas někde venku, což prý dělávali velice často, a když ne ve čtyřce, tak se věnovali sami sobě. Edward mi vysvětlil, jak jsou upíří city silné, neměnné a věčné. Jakmile se upír zamiluje, je to navždy. O něčem takovém jsem neměla ani ponětí a upřímně mi to připadalo spíš jako velké mínus. Co když je láska neopětovaná? Jenže když není, tak to musí být něco úžasného. Alice s Jasperem a Emmett s Rosalie mi tedy alespoň připadali úžasní. Nevěděla jsem, jak jsme to měli my, ale doufala jsem, že ne stejně. Beztak jsem u sebe takový cit považovala za nemožný. To už by bylo moc štěstí najednou.

„Co kdybychom si šli zalovit?” zeptal se mě Edward tím jeho sametovým, mužným hlasem a soustředěně mě přitom pozoroval, aby mu neušla žádná má reakce.

„Zalovit?” opakovala jsem po něm značně nechápavě. Copak jsem nezmiňovala, že lovit nemůžu? Nemám čím... Ale asi by se to dalo nějak vykoumat.

„Jo, aby ses to naučila, pro případ nouze. Mohla bys ji zkusit i ochutnat, třeba,” lákal mě na svůj odvážný nápad, o kterém jsem ale nebyla přesvědčená, že je dobrý. Plánovala jsem si, asi hodně naivně, že se jednou budu stravovat běžnou lidským jídlem. Po ničem jiném jsem víc netoužila, ale to bylo ještě hodně daleko. Ještě jsem se nenaučila pít tu zvířecí. To jsem ale v tenhle moment považovala za svoji prioritu a hodlala jsem si zatím jít. Po tomhle zvážení mi jeho nápad už tak zbytečný nepřipadal.

„V případě nouze jsem ti ji vyprskala do obličeje,” připomněla jsem mu nepatrně kysele, protože mě nijak netěšilo, jak to dopadlo. Nemůže to být snadnější? Edward se pobaveně uchechtl a pak se na mě pokřiveně usmál tak, jak to uměl jenom on. Tenhle jeho výraz už se mi přestával jevit tak otravný jako předtím. Zvykla jsem si na něj... Tak nějak jsem si i zvykla na Edwarda. Alespoň mě opouštělo to stranění se ho.

„Zkusila bys čerstvou, teplou krev. Třeba bys ji strávila,” přiblížil mi svůj záměr, který mě nakonec zaujal. Bylo od něj neskutečně hezké, že mi chtěl pomoct. I když o to se snažili všichni. Edward ale ze všech nejvíc, když měl taky ze všech nejvíc času. Zdálo se mi zvláštní, že se mi na ten lov chtělo, ačkoliv mě ta představa vůbec nenadchla. Chvíli jsem na něj přemýšlivě hleděla, abych došla k definitivnímu rozhodnutí, ale nechala jsem se naplnit tím zářivým zlatem v jeho očích, až jsem mu rázně přikývla. 

„Budeš mě krejt!” upozornila jsem ho předem a větou, kterou jsem odposlechla z nějakého akčního filmu. Hodně času jsem teď trávila u televize. Do svého příchodu sem jsem zatím žádnou neviděla. Netušila jsem, že nějaká televize vůbec existuje. A byla to vážně zábava. Třeba Oprah show, kterou jsem sledovala pravidelně.

„Ale musíme být zpátky do půl šesté!” dodala jsem vzápětí, protože v dnešním nedělním dílu měla Oprah speciálního hosta - Bruce Willise. Zrovna včera jsem se na něj dívala, tak jsem se o něm toužila dozvědět víc. Přiblížit si ho a tak.

„Proč?” divil se Edward mému neslevitelnému požadavku.

„Běží mi Oprah show,” vysvětlila jsem mu, načež se mi začal smát. To se mě trochu dotklo. Nevšimla jsem si, že by to bylo jakkoliv směšné. Náhodou tam probírali zajímavé věci a já jsem se tak mohla dozvědět víc o dnešních lidech a o jejich chování. Ve Volteře jsem byla jako v jiném světě. 

„Dobře. Do půl šesté budeme zpátky,” slíbil mi a už jsem po jeho boku kráčela ven. Těšila jsem se na to, protože to pro mě znamenalo určitou výzvu a já ji chtěla pokořit. Jednoznačně. Musela jsem se přizpůsobit, abych přežila. I když to znamenalo vzdát se lidské krve. Ne, znamenalo to zbavit se závislosti.

 

 


Musím hned na začátek poznamenat, že povídka bude převážně z pohledu Belly, ale taky se tam budou objevovat třeba Winchesterovi. Mnoho autorů do svých povídek vnáší oblíbené filmy či seriály, takže jsem jednoho dne neodolala a pustila jsem se do toho. Kdo Lovce Duchů/Supernatural nezná určitě to nevadí, ale je to škoda, protože ten seriál je vážně skvělej.

Má kamarádka poradkyně mi vytýkala ten název, že je trochu terminátorský, mně osobně třeba připomíná Schwarzenggera, jenže mě se tak nějak vžil a nakonec jsem se rozhodla ho neměnit. Původně se to jmenovalo Lovec a oběť, ale to moc nepasovala k ději, takže je to takhle. Je sice divný, ale dost dobře vystihuje dění v povídce. 

 Budu Vám nesmírně vděčná za jakékoliv ohlasy. Za pochvalu, smajlíka i kritiku. Předem mnohokrát děkuju! x) 

 

Trailer od Vilinky za který jí nesmírně děkuju!!! :)* 

A mně to taky nedalo, takže jsem se pokusila o svůj první trailer. :D


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 1. kapitola:

 1 2   Další »
13. werca13
10.08.2013 [17:18]

skvele!! miluju lovce a jsem zvědavá,jaké to bude dál, zatím palec hore:)

12. Rena16
08.01.2013 [20:38]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. nick
06.01.2013 [21:55]

supeeer Emoticon Emoticon Emoticon

10. marcela
06.01.2013 [18:56]

První kapitola je naprosto dokonalá. EmoticonNeuvěřitelně jsi mě vtáhla do děje. EmoticonKlobouk dolů. EmoticonTěším se na pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon

9. Gemm
06.01.2013 [0:09]

Gemmdost zajímavý. Emoticon Emoticon Emoticon A trailer č. 1 se mi moc líbí... Emoticon

8. ClaireStew
06.01.2013 [0:02]

píšeš hezky a ten druhej trailer je boží! Emoticon Emoticon

7. Nikki
05.01.2013 [23:26]

trailery jsou super, a ve druhém jsou i Dean a Sam !! Emoticon Emoticon Emoticon

6. Nikki
05.01.2013 [23:01]

Emoticon Emoticon

05.01.2013 [22:41]

mokasinaZAjímavý námět určitě si přečtu další díl až vyjde. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. kikibellavinterova
05.01.2013 [20:57]

Vypadá to zajímavě. Jen tak dál. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!