Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 18. kapitola

Lovec vs. Predátor - 18. kapitolaBella je jako nová, až na svoje pocity. A Dean jí to ani trochu neusnadní...

„Jak se cítíš?” upozornil starostlivě na svou přítomnost Sam, když jsem stále pouze zarytě mlčela a povalovala jsem se na posteli. Když jsem se mohla hýbat, jak mi bylo libo, tak jsem se stejně jenom válela. Konečně jsem se přestala cítit jako vyschlá nádoba a zase jsem měla svůj život zpátky. Jenomže jsem právě žasla nad předešlými událostmi. Ta situace mi přišla tak… intimní a jedinečná. Na druhou stranu to bylo dost zvrhlé a nechutné. Ale to, jak se na mě díval. Ani stopa po odporu či nenávisti. Oči mu tolik zjemnily. A pochopily. Tím výjevem v jeho zelenavých duhovkách jsem chytila druhou vlnu. Lidskou krev už nezakusím, nikdy. Budu se živit tou zvířecí a pak budu jíst jako normální člověk. Jsem napůl člověk, takže to můžu. Chci být jako člověk. Co nejvíc to půjde. Tohle už nikdy víc nechci. Už mě nikdy nikdo nebude takhle potupně krmit. Nikdy!

„Bello?” oslovil mě znovu Sam, o něco hlasitěji, abych se probrala.

„Je mi fajn,” zahučela jsem nepřítomně a protáhla jsem se, abych mu to názorně ukázala. Přestala jsem se zaobírat svými myšlenkami a začala jsem se věnovat svému tělu. Zhoupla jsem nohy dolů z postele a trochu nejistě jsem se na ně postavila. Nic se nestalo, takže jsem udělala pár kroků, a když se opět nic nestalo, hlasitě jsem si oddechla. Žádná chcíplinka Bella, daleko lepší.

„Vypadáš mnohem líp,” konstatoval Sam zvesela a pohodil hlavou k zrcadlu, abych se na sebe podívala. Udělala jsem tedy tak, ale viděla jsem tam tu starou Bellu, kterou jsem viděla i naposled, jelikož jsem se neviděla jako ta bezmocná troska. Moje pleť zářila jako drahý porcelán, kaštanové vlasy se zdravě leskly a byly nadmíru silné. Karmínové oči mi svítily jako dva drahokamy a rty mi nabraly plnou barvu, když jsem se před chvílí nasytila.

„Takhle normální lidi nevypadají,” hlesla jsem lehce posmutněle, protože po tom, co se před chvilkou stalo, jsem si jasněji uvědomovala, že jsem právě to zvíře, a ne člověk. Styděla jsem se sama za sebe. Za to, co jsem.

„Bello, jsi člověk,” konejšil mě Sam, když viděl moje nepopiratelné zklamání. Ani jsem se ho nesnažila skrýt. 

„Nejsem,” odmítala jsem skálopevně, protože na mně nebylo vůbec nic lidského. Byla jsem skrz naskrz upír. V lidské přítomnosti to vynikalo daleko víc než u polidštěné rodiny upírů.

„Napůl seš, a to je víc než dost,” stál si Sam taktéž tvrdohlavě za svým, jak míval v oblibě, a já jsem se podivovala nad tím jeho nezdolným přesvědčením. Netušila jsem, co ho k tomu názoru vedlo, ale byla to blbost. Nicméně mě to neskutečně těšilo. Sam byl úžasný člověk.

„Ale nestačí to,” nenechala jsem si vymluvit a nesouhlasně jsem sledovala svůj odraz v zrcadle. Lidé takhle krásní prostě nejsou. Ani hollywoodské herečky, ani modelky Victoria´s Secret, a to už je co říct.

„Bello, ty seš víc lidská než mnoho lidí, který jsem kdy poznal, a že jsem jich při své práci poznal vážně hodně,” přesvědčoval mě zatvrzele a na tváři měl klidný a nenucený výraz. Myslel to smrtelně vážně a nepřeháněl. Vycházelo to z každého póru jeho velkého, silného těla. Znova mě potěšil, nemohl mít ponětí jak moc, jenže jsem prostě nemohla opomenout to, že jsem byla pořád napůl upír.

„Co je lidského na tom, že jsem právě vysávala krev z tvého bratra?” nacházela jsem si další námitky, protože jeho slova pomáhala, ale ne dostatečně. Na všechno jde říct ale a v mém mizerném případě to vskutku nebyl žádný problém.

„Nikdo není dokonalej,” namítl mi na to bezstarostně s pokrčením ramen, aby mi ukázal, že ani tohle ho nijak nevyvedlo z jeho mínění. Chtě nechtě jsem se tomu usmála, ale alespoň podlomeně a zkroušeně. Tolik jsem se za sebe styděla. Jaktěživ jsem nezažila nic ponižujícího. Nechat se zachránit od někoho, kdo vás nenávidí a pohrdá vámi, to můžu fakt jenom já. 

„Já už to takhle nechci,” rozhodla jsem se, definitivně a nevyhnutelně. Slibovala jsem si to již mnohokrát, ale teď už to rozhodně zvládnu. Musím. Mám další šanci a tu víc nepromarním. Díky Deanovi. Ten mě přesvědčil, ten mně tu možnost dal. Ačkoliv jsem o to nestála. I když jsem sebevíc nechtěla, byla jsem mu zavázána, a to vědomí bylo skutečně otřesné. Po tom všem…

„Tak s tím něco udělej,” podporoval mě Sam a mile se na mě culil. Měl radost, že jsem to zvládla. Musela jsem se zeptat proč, protože mi to nedávalo smysl. To, jak se ke mně choval, nemohlo to být prostě jenom tak. Toužila jsem znát ten pravý důvod, ať už byl jakýkoliv.

„Same, proč to všechno vůbec děláš?” vyslovila jsem obratně, protože už jsem v tom chtěla mít prostě jasno. Na Deana jsem měla podobnou otázku. Vlastně tu samou, jen z jiných popudů.

„Co dělám?” nerozuměl mým myšlenkovým pochodům, a tak se na mě decentně chmuřil. Asi se domníval, že udělal něco špatně a mně se to nelíbí. 

„Proč jsi mě chtěl zachránit? Proč mi pomáháš? Vždyť jsem přesně to, co vy dva lovíte, tak proč jsem pořád naživu? Je to kvůli tomu, o čem se tu pořád vy dva dohadujete? O té tvé kamarádce? Nebo je v tom něco jinýho?” zahrnovala jsem ho nejapnými otázkami, protože to jednou větou říct vážně nešlo.

„No, víš…” načal, ale záhy opět skončil. Nejspíš ani pořádně nevěděl, čím vůbec začít. Já jsem jenom dál trpělivě čekala. Čekala jsem dost dlouho, takže těch pár sekund či minut mě nevytrhne. 

„Tak trochu to souvisí s Amy. S tou, o které se s Deanem pořád dohadujem. Trochu mi ji připomínáš, ale vážně jenom trochu. Akorát… když jsem tě poprvé uviděl. Bylas vyděšená a no, nevypadalas jako nějaký šílený vraždící monstrum. Nemohl jsem si bejt ale úplně jistej, jenže pak jsme tě unesli a já tě poznal o něco víc, čímž se mi to potvrdilo. Máš to v očích, i když jsou tak děsivě rudý,” vyzpovídal se mi, na což jsem vyvalila ty děsivě rudé oči, protože se mi to jevilo poněkud neskutečně. Tak málo mu stačilo k tomu, aby ve mě věřil. Díky tomuhle jsem ho obdivovala ještě víc. Na jednu stranu to bylo dost lehkomyslné a naivní. Slyšela jsem něco o lidské intuici a třeba to bylo zrovna ono. Já jsem intuici nepotřebovala, když jsem svedla vycítit emoce. 

„Same… děkuju,” pípla jsem dojatě, protože tohle byl ten správný argument, který na mě zabral. Kvůli jeho řeči jsem zapomněla na to, že jsem napůl upír.

„Vidíš? Příšery neděkujou,” využil toho pohotově, až mě tím rozesmál. Skutečným a srdečným smíchem, který mě příjemně uvolnil.

„Ne, vážně děkuju,” zopakovala jsem o něco vážněji a dívala jsem se na něj zjihlým výrazem, protože na mě neustále působila ta jeho zásadní slova.

 „Bello, ty nejsi o nic horší než já nebo můj bratr. I my jsme udělali dost špatných věcí a oba dva se je ještě pořád snažíme napravit. Vždycky jde něco udělat pro to, abychom zmenšili svoji vinu, a ty můžeš taky,” radil mi dobromyslně, když můj obličej i nadále brázdily pochyby. Ta jeho řeč mě nemálo povzbudila. Dostala jsem ohromnou chuť se na něj vrhnout a obejmout ho, ale to by bylo pravděpodobně nepatřičné, takže jsem se držela, co to šlo. Nakonec jsem ten nápad zamítla. Měla jsem z toho dobrý pocit. Stačila mi pouhá slova, ale zato mě pořádně nakopla.

Vtom se otevřely dveře od koupelny, v nichž se objevil Dean s docela podezřelým pohledem, který dělil mezi mě a svého bratra. Pravidelný tlukot srdce se rázem změnil. Nejdřív mi ten typický lidský sval přestal tlouct, a pak zase ty vynechané údery kvapně doháněl. V krku se mi udělal knedlík, jak mi zase před oči vystoupila ta naše společná scéna. Naprosto celou mne prostoupil ten potupný stud. Zas jsem si přišla zvířecí a neuvěřitelně provinilá.

Dean měl v rysech vepsanou potlačenou výčitku, kterou Sam těžko postřehl, ale já ji jasně viděla. Zamrzelo mě to až tak, že se mi do očí neoblomně vecpaly slzy. Myslela jsem, že se tím něco změnilo, ale to jsem se očividně spletla. Ani napodruhé to nevyšlo. Byl tu opět ten starý Dean.

„Pokousalas mě,” pronesl mírně pobouřeně a zavazoval si ránu bílým sterilním obvazem. Uhodil kladivem na hlavičku posledního hřebíku v pomyslné rakvi. I když to nebylo sice upírské kousnutí, protože já upírské zuby nemám, no, o to to bylo horší. Pouze to dokazovalo onu moji animální stránku, kterou jsem si před malinkou chvílí svedla vyvrátit. S Deanem to bylo zpět a mnohem závažnější.

„Omlouvám se,” zahuhlala jsem polohlasem se sklopenýma očima k podlaze, když jsem se prala se svojí neutuchající hanbou, která se mnou pořádně cvičila.

„Same, mohl bys zajet do obchodu? Potřebuju dobít baterky, když mi je tahle vycucla,” mluvil tím věcným hlasem podbarveným nechutí a nevolí. Sam zabručel, že jo a už se natahoval po bundě. V ten moment jakoby do mě uhodilo. Nechtěla jsem tu s ním zůstat sama. Navíc to, že Dean Sama přímo vyslal, též nevěstilo nic dobrého. Obavy byly zcela na místě. 

„Nezapomeň na koláč, jo?” dodal vzápětí, ale to už Sam kráčel ke dveřím.

„Zapomněl jsem na něj snad někdy?” ohnal se Sam dotčeně a neopomněl se na bratra nesouhlasně zamračit. Ten se na něj ledabyle zašklebil a mávnul nad ním rukou. Záhy Sam zmizel ve dveřích. Všimla jsem si, že mezi nimi ještě pořád panovalo to napětí, jejímž hlavním činitelem jsem byla samozřejmě já. Kdybych se tak mohla propadnout do země…

Zůstali jsme tam trčet spolu, což mi působilo dost na nervy. Nevím proč, ale cosi jsem očekávala. A ne zrovna nic pěkného. Usadila jsem se zas na postel a hypnotizovala jsem stůl před sebou, na němž dál zůstávaly veškeré zbraně a i ta krev. Okamžitě se mi udělalo nevolno, když jsem spatřila tu krev mrtvého muže. Dávala jsem si pozor, abych na sebe nijak zbytečně neupozorňovala, jelikož jsem ho nemínila nijak popichovat. Dělala jsem, že nejsem, to jsem shledala za nejvhodnější vzhledem k jeho přítomnosti. Dean asi taky netušil, co má dělat, proto se usadil na židli a zapnul si televizi. Jedním okem jsem sledovala televizi a druhým zase jeho, protože mi to prostě nedalo. S televizí to bylo jistější, protože se věnoval především jí. Přitahoval mě jako magnet od té zlomové chvíle.

„Deane, já…” odhodlala jsem se mu poděkovat, protože alespoň to jsem mu minimálně dlužila. I když mnou tolik opovrhoval. I přestože to všechno bylo až přespříliš ostudné a trapné.

„Nic neříkej! Nechci nic slyšet, jasný?” zarazil mě dřív, než jsem se k něčemu dostala. Zakousla jsem se úlekem do rtu, až jsem si ho skoro rozkousla. Lekla jsem se té razance jeho hlasu, která též působila varovně.

„Chtěla jsem ti jenom poděkovat. Sice jsem nechtěla tvoji krev a tys mi ji nechtěl dát, ale i tak ti děkuju,” dopověděla jsem i přes jeho varování. Od teď jsem mu neměla co říct, takže jsem urputně mlčela a zarytě jsem pozorovala špičky svých bot. Jenže on měl očividně co říct, protože se nadechoval, aby nabral dostatek kyslíku. Kam se poděl ten můj plán dělat nenápadnou? Neutišitelná zvědavost je hrozná věc.

„Ale dal jsem ti ji a ty ses ani nemusela dvakrát přemáhat si ji vzít, takže… jo, nemáš za co,” neodpustil si ty svoje bodavé poznámky, které mě nehorázně štvaly. Hlavně proto, že častokrát mluvil pravdu, i teďka samozřejmě. Ovládla jsem se, abych ji nijak peprně neokomentovala, protože narazil přesně na to, co mě příšerně iritovalo. 

„Ale nemusel jsi to udělat. To kvůli Samovi? Jinak bys mě nechal umřít? Vlastně, ty bys mě zabil už dávno, kdybys mohl…” vrtala jsem se v jeho pocitech, jelikož mě jednoduše zajímaly. I u něj jsem chtěla mít jasno. Sice jsem mu z větší části rozuměla, ale nebylo to zcela. 

„Nech si tu analýzu. Nejsem tvůj kámoš, abych si s tebou povídal a svěřoval se ti,” usadil mě ledově, což pro mě nebylo žádné překvapení. Proto mi nedělalo problém pokračovat. Nemohla jsem nic ztratit. A jemu se na kobylku taky musel někdo dostat. Netvrdím, že to budu já, ale pokusit se o to můžu. 

„Akorát chci mít jasno, nic víc. Kdyby bylo po tvým, nechal bys mě umřít, takže jsi to udělal kvůli bratrovi, že? Nebo ne?” pokládala jsem mu otázky s neodkladným podbarvením, protože jsem vážně moc toužila po odpovědi.

„Nebudu se opakovat. Slyšelas mě moc dobře.” Nekomunikoval se mnou. Jeho ignorace mě neskutečně vytáčela a zraňovala zároveň. Znovu mi dokazoval, co jsem zač, a to zatraceně bolelo, ačkoliv od jeho jediného se to dalo očekávat. 

„Proč to, sakra, děláš?! Proč se ke mně takhle chováš? Jako bych byla nějaký odpad! Já mám taky city, aby bylo jasno, a tohle mi vadí! Já se snažím, jasný?” vyjela jsem na něj bezmyšlenkovitě a rozzuřeně. Uvědomovala jsem si, jakou jsem měla momentálně sílu, ale nehodlala jsem ji použít, protože bych tím akorát tak potvrdila jeho tvrzení. A jemu jsem kupodivu ani ublížit nechtěla. To mě štvalo ze všeho víc. Když jsem nemohla, tak jsem chtěla, a teď když můžu, tak o žádnou pomstu nestojím. A nebylo to pouze tou nedobrovolnou záchranou. Vždyť jsem si to několikrát slibovala, že mu to spočítám, takže co se zvrtlo? Nevím, fakt ne...

„Snažíš se, a o co? Stát se co nejlepší napodobeninou člověka?” nepáral se se mnou a ťal přímo do živého. Tahle jízlivá otázka mi stáhla úzkostlivě hrudník, že jsem začala lapat po dechu jak ryba na suchu. Považovala jsem to za přesně mířenou podpásovku. Na tohle jsem neměla hodně dlouho co namítnout, proto se Dean zase začal věnovat televizi, protože já jsem jen na prázdno otevírala ústa. Alespoň jsem věděla, jak se cítil Sam, když ho jeho bratr naprosto stejně podrazil. 

„Seš hnusnej… Proč bych se měla snažit? Vždyť jsem napůl člověk,” bránila jsem se urputně jeho nespravedlivému nařčení. Vážně jsem z toho všeho byla natolik rozhozená, protože jsem předtím tvrdila, že ve mně nic lidského není, a teďka jsem o onom opaku přesvědčovala Deana. Bylo to trochu na hlavu, ale prostě jsem nesvedla pozřít Deanovy narážky o tom, kdo jsem.

„Taková technická. Když totiž začneš někomu sát krev, tak to nepůsobí moc lidsky,” zametal se mnou přesně jako s tím odpadem, jakým jsem se sama nazvala, a který jsem mu bezesporu připomínala a který on zase připomínal mně. 

„Tohle není fér, Deane,” zaúpěla jsem s utlačovanou bolestí a snažila jsem se potlačit pláč, který se o mě silně pokoušel. To by byla fakt třešnička na dortu, kdybych se mu tu rozbrečela. Jako by mě nepokořil už dost. Právě že jsem měla pocit, že rezolutně.

„Ale prosím tě,” vysmíval se mi bezcitně, ale naštěstí se mi přitom nedíval do obličeje, čemuž jsem momentálně děkovala, protože se moje obličejové svaly podivně chvěly a cukaly. Prozradilo by mu to, co to má znamenat. Jenže mi tím okázalým přehlížením ukazoval, že pro něj nejsem nic než pouhá nicka.

„Nemůžu za to, že jsem to, co jsem! Já jsem si to nevybrala! Nestála jsem o to, ale bohužel, nezměním to. Když s tím máš takovej problém, tak udělej to, co chceš udělat celou dobu! Už ti v tom nemá kdo zabránit, tak jen do toho!” rozkřičela jsem se na něj bezradně, protože jsem již nevěděla kudy kam. Zpětně mi došlo, že jsem svá slova nevybrala zrovna nejvhodněji, ale na to už bylo pozdě. Nicméně ta představa, že by to doopravdy udělal, mi nezpůsobovala žádné zvláštní dojmy. Jako bych s tím byla smířená. Při té mé hlasité výzvě se Dean hbitě postavil na nohy a vypadal nemálo rozlíceně. Ani tohle ve mně nevyvolalo žádné pocity. Byla jsem těmi posledními událostmi naprosto a do detailu rozebraná.

„Víš, s čím mám problém?” nasadil drsný a hrubý hlas, který si vyžadoval všechnu moji pozornost. Zatnula jsem pevně čelisti a s kamenným výrazem jsem sledovala jeho kroky, kterými se ke mně blížil. Nehnula jsem se ani o milimetr, když ke mně přistoupil, a to zatraceně blízko. I tak jsem si úspěšně držela chladnou tvář.

„Že vznikaj takový zasraný míšenci jako ty. Nejsi ani člověk, ani upír. To je prostě nechutný,” odsekával slovo po slově, aby tak ještě víc upozornil na to, co mi sděloval. Znovu mi předhazoval svůj původ. Pomaličku mě tím ubíjel. Čím častěji mi to opakoval, tím mě víc a víc ničil. A moji lidskou část. Nemohla jsem dál. Tahle diskuze byla předem prohraná. Jeho mínění nemohl nikdo změnit.

„Proč si myslíš, že nás Volterra drží jako své vězně a používá nás na uspokojení svých pošahaných choutek? A proč mi vůbec vyčítáš něco, za co já nemůžu!? Kdyby mě volterští neusnesli a nezavraždili mi rodiče, nebyla bych o nic odlišnější než ty!” vpálila jsem mu natvrdo a nekompromisně. Párkrát zamrkal, když jsem ho tím výpadem zaskočila. On kopal do mě, takže jsem se já snažila kopat kolem sebe, protože on byl něco jako nedotknutelný. Na ničem jsem ho jaksi nemohla nachytat.

„Tak to těžko,” odbyl moji řeč v rychlosti, jelikož nejspíš ani nevěděl, jak na to jinak reagovat. Viděla jsem na něm, že se to v něm mlelo.

„Hele, zameť si nejdřív před svým prahem, jo? Zavraždil jsi šest nevinných! Co na tom sejde, že to byli upíři, když nikomu neubližovali! Jestli takhle pracuješ normálně, tak nemáš sebemenší právo si na mě otvírat hubu!” rozohnila jsem se nebojácně, když jsem spatřila, že se mi povedlo Deana překvapit. Teďka na mě koukal jako na samotné zjevení.

„Nebo co? Něco mi uděláš? Jen do toho, vždyť jsi mi to přece slíbila!” provokoval mě Dean s nějakým skrytým úmyslem, protože jsem z něj vycítila tu nedočkavost a netrpělivost. Asi zvolil tuhle cestu, aby nemusel odpovídat na ten můj proslov. Beztak jsem dumala nad tím, co by to mohlo být. Moje zvědavost byla vážně v poslední době absolutně nekontrolovatelná.

„Nechci ti ublížit,” zchladila jsem jeho náhlé zapálení. Ušklíbl se, jako že jsem srab. Srab nesrab, nikomu neublížím.

„Jenom bych chtěla, abys mi pořád nedával sežrat to, co jsem. Já to vím moc dobře. Žiju s tím, že nemám právo na život, už desítky let,” požádala jsem ho prosebně a podpořila jsem to dlouhým, smířlivým pohledem.

„Vždyť to tys mi sám řekl, ať to nevzdávám,” dodala jsem obratem, když se mi na to chystal něco odvětit. Na to se na mě opovržlivě ušklíbl.

„Víš, proč jsem tě nezabil?” pronesl jako řečník otázku, na kterou ode mě ani nečekal nějakou reakci, takže jsem pouze pozorně naslouchala.

„Sama jsi to řekla. Seš napůl člověk a já nejsem žádnej vrah, ale lovec. Navíc kdybych tě teď zabil, bylo by to pro tebe nejspíš vysvobození,” sdělil mi vítězoslavně, potom se na mě spokojeně samolibě usmál a vracel se na svou židli k televizi. Já jsem tam stála jako opařená a jímal se mě zas ublížený pláč. Proto jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat, než se rozsypu. Neměla jsem k tomu daleko. K mé úlevě se s pomocí vědomí pláč začal měnit v neředěný vztek. Když se ode mě otočil a kráčel pryč, uzřela jsem v tom jedinečnou šanci. Neovládla jsem se a vrhla jsem se na něj. Jako šelma na svou oběť. Jako upír na svou kořist.

 


Nebudu říkat že ne, protože tyhle kapitoly jsou nastavovaný. Já mám Deana hrozně ráda a nemohla jsem to mezi nimi nechat na pořád tak... ošklivý. Další kapitola bude taková trochu drsnější, ale bude se to nakonec zlepšovat. Chtěla jsem si trochu užít ty dva o samotě, tak jsem to takhle vyřešila.

Hrozně moc Vám děkuju!!! x))* Jste naprosto zlaté!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 18. kapitola:

 1
6. Mkv
18.01.2014 [4:23]

Jo bella a dean skvela dvojka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. UV
29.04.2013 [13:43]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. marcela
27.04.2013 [8:55]

Dean je k sežrání!!! EmoticonBella si to podle toho konce myslí taky,co??? EmoticonNádherná apitola. Emoticon Emoticon Emoticon

26.04.2013 [20:48]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. BabčaS
26.04.2013 [18:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Seb
26.04.2013 [17:07]

Tak teď se budu netrpělivě těšit na další kapitolu,takhle to utnout... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!