Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 17. kapitola

20.04.2013 (18:45) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1253×

„Chvíli tě nechám samotnýho a ty ji skoro umučíš k smrti!” Z dálky jsem slyšela rozzlobený hlas, který peskoval mého trýznitele. Samova přítomnost mě s úlevou potěšila. Alespoň jsem získala naději, že zase nebudu muset absorbovat ten krevní jed. Teďka to bylo vůbec příšerné. Zatím nejhorší. Lepší mě dodělat, protože takhle to dlouho nevydržím. 

„Nemůžu za to, že nic nevydrží,” obhajoval se Dean rozhodně, aniž by okusil jen nepatrný záchvěv provinění. On by ani za nic neuznal, že udělal něco špatně. Zvlášť u mě. 

„Vždyť skoro nedýchá,” prskal dál Sam a jeho vůně se mi vtírala do nosu, jak se nacházel nejspíš blízko mě. Asi kontroloval moje životní funkce, když mluvil o tom, že skoro ani nedýchám. Navíc jsem slyšela tlukot jeho srdce, a jak mu proudila krev tělem. Hrdlo mi začalo žhnout žízní, protože si moje tělo jednoduše vyžadovalo přísun lidské krve. Nikdy jsem ji nepotřebovala nutněji. Pociťovala jsem, jak mě všechno postupně opouštělo. Cítila jsem se prázdná, což určitě nesouviselo s dojmem úplného nenasycení.

„Neudělal jsem nic proti běžným postupům,” hájil se dál Dean a mluvil čistou pravdu. Poznala jsem to. Dean mi nic zvláštního neprovedl, to moje tělo pouze reagovalo jinak, protože jsem v něm neměla ani mililitr krve, a proto mi ta otrávená krev dávala takhle zabrat. Bez jídla není energie, takže proto jsem opět upadala do bezvědomí, což mě začínalo mírně řečeno otravovat. V poslední době se mi to stávalo až příliš často. I když ve Volteře nebylo bezvědomí žádný výjimečný stav. Stejně jsem si moc rychle odvykla. 

„Co teď?” povzdechl si Sam a se závanem jeho lákavé vůně se ke mně naklonil, přičemž jeho dech ovíval mou tvář. Ústa se mi pomalu plnila slinami a nemohla jsem se zbavit té představy, že se zakusuju do jeho krku. Ještě, že nemám upíří zuby. 

„Bello?” oslovil mě šeptem, jako by se bál, že už je pozdě. Ono to nebude trvat dlouho, cítím to. Odlepila jsem se vší vervou víčka a zamžourala jsem na něj. Očividně se mu ulevilo. Snad ještě víc než mně, když jsem rozpoznala jeho osobu v místnosti, a to je co říct. 

„Krev,” zaskřehotala jsem žádostivě. Obočí se mu stáhlo k sobě, protože tápal nad tím, proč jsem zrovna tohle vyslovila. Očekával, že to dál nějak rozvinu, jenže o tom jsem já dost těžce pochybovala. Jenom to jedno jediné slovo o pěti písmenech mi sebralo další energii, které jsem měla i tak mizerně málo. Odmlčela jsem se na nějakou chvilku, abych mu posléze vyhověla.

„Potřebuju… krev,” dodala jsem, čímž jsem definitivně skončila. Zavřela jsem oči a bránila jsem se dalšímu upadnutí do říše snů. Možná spíš rovnou do hlubin temna. Vzduch se rozvířil, když Sam rychle vstal. Přechvátal přes místnost, kde se zastavil. Nedočkavě jsem čekala, co se bude dít, protože jsem věřila v to, že on věří ve mě. Doufala jsem, že mi pomůže, protože se mi zdálo, že mu na mně alespoň trošku záleží. Sice jsem si to sama od sebe nezasloužila, ale o to jsem si toho vážila víc. Pakliže jsem se nemýlila. Potřebovala jsem v něco, či někoho, věřit. Potřebovala jsem doufat. Jenže… Vyřešilo by to tolik.

„Kde teď seženeme krev?” tázal se Sam bezradně, načež jsem slyšela další zvíření prostředí, když rozhodil rukama, které za moment zase dopadly zpátky. Bratrovou reakcí bylo pouhé pohrdavé odfrknutí. Tomu by samozřejmě vůbec nevadilo, kdybych skonala. Vlastně nezbylo moc lidí, kterým by to vadilo. 

„To ty se strachuješ o příšeru, takže si poraď sám,” zachoval se Dean přesně podle mého očekávání. Kdybych se mohla ušklíbnout, no, jenomže nemůžu.

„Jasně, co jsem od tebe taky čekal,” zabrblal si pro sebe Sam, ale i tak, aby to jasně slyšel Dean. Chtěl si do něj prostě rýpnout, jak to měli ostatně ve zvyku. Škoda že jsem nemohla sledovat ty jejich výrazy. Pobavilo by mě to víc. Slyšela jsem Samovo funění krátce předtím, než se ke mně jeho kroky kvapně přiblížily. Následoval zvuk velice podobný tomu, když mou kůží projel nůž. Tentokrát to ale nebyla moje kůže. Co to dělá? 

Vzduch se naplnil všudypřítomným, hutným, železitým, přesto sladkým a vlhkým pachem lidské krve. Nosní dírky se mi doširoka roztáhly, když jsem silně nabrala vůni do nosu. Zaznamenala jsem, že se mi horní ret ohrnul, protože mě zcela naplňovala představa blízkého krmení. Záhy jsem na rtech ucítila jemnou lidskou kůži zmáčenou lahodnou krví. Neváhala jsem a začala jsem instinktivně sát. Ani jsem nestačila naplnit ústa, když jsem to opět všechno vyplivala ven. Chutnala naprosto odporně. Nic hnusnějšího jsem v ústech doposud neměla. Přirovnala bych to k té krvi mrtvého, kdyby to nechutnalo ještě mnohem nechutněji. To i ta zvířecí měla lepší chuť. Byla horší než pouze zkažená. Měla jakýsi nádech… temnoty.

„Co se děje?” divil se Sam, proč do sebe nenasytně nehrnu jeho blahodárnou tekutinu, když mi tak zoufale scházela.

„Nechutná… mi,” definovala jsem jednoduše a zbavovala jsem se veškerých známek toho hnusu v dutině ústní. Trvalo mi to chvíli, ale podařilo se mi tu pachuť alespoň z větší části vymýtit. Raději nic než tohle, protože tahle krev by mě zaručeně skolila. Nemusím to skončit s něčím tak nechutným na jazyku.

„Nechutná?” opakoval po mně nechápavě a druhou rukou si zastavoval zbytečně unikající krev.

„Je špatná,” trvala jsem na svém a potvrdila jsem to zcela vážným, přesvědčeným pohledem. Moje utvrzení ho na pár vteřin ochromilo, než se mu rozsvítilo. Povytáhl obočí a nadechl se, přičemž pootevřel lehce rty. Pak je zase sevřel a vydechl. Vypadal poněkud zklamaně a ztrápeně, což na mě zapůsobilo nějak podobně. Považovala jsem to za znamení. Něco málo mi to napovědělo.

„Moje krev… není čistá,” přiznal se, ale v podstatě mi to vůbec nedávalo smysl. Jak může mít člověk nečistou krev? Jak vůbec může takhle chutnat lidská krev? Je to kvůli jejich práci? Je Deanova krev taky taková? To je úplně jedno, protože on by mi ji stejně nedal ochutnat. A já bych ji ani ochutnat nechtěla. To bych raději zemřela. No, a jsem zase u toho.

„Jak to?” Toužila jsem po poznání, ale on se akorát smutně pousmál. Nechtěl mi to říct, a tak jsem nehodlala naléhat. Tímhle mě to ale přirozeně zajímalo mnohem víc. Hrozně jsem toužila vědět proč. 

„Prostě není,” zakončil naši konverzaci a zase urychleně vstal, aby se odporoučel od mé smrtelné postele. Zavřela jsem oči a myslela jsem na ten nejkrásnější obličej na světě. Ať si to alespoň nějak zpříjemním, když už to má přijít. Počkat... Můžu jako poloupír vůbec tímhle způsobem zemřít? Zatím jsem o tom jaktěživ neslyšela. Ale to jsem neslyšela ani o lovcích a krvi mrtvého muže. 

„Proč se na mě tak koukáš?” vyjel Dean pobouřeně a zaskočeně zároveň, který doposud mlčky přihlížel situaci. Zvláštní. Taky jsem zaslechla podtón nesouhlasu, ale ten nebyl tak silný, protože ještě úplně nevěděl, o co se mělo jednat. 

„Musíme něco udělat,” zatvrdil se Sam a zněl vskutku odhodlaně. Musela jsem se usmát. Bylo to od něj milé a ohleduplné, ale smířila jsem se s koncem překvapivě rychle. Alespoň bude po všem. Beztak bych už nikdy nesvedla pohlédnout Edwardovi do očí, když jsem zavinila vyvraždění celé jeho rodiny. Na to žaludek vážně nemám. Takhle to bude lepší. Správnější. Jestli je to tedy možné, ale prostě jeden pozná, když se blíží konec, ne? Já to tak fakticky vnímala. Netuším, co jiného by to mohlo být. 

„Ne, my rozhodně nemusíme,” odmítal dál Dean, což mě nijak nepřekvapovalo, ale překvapovalo mě to, že mi to vyloženě podkopávalo židli pod oprátkou. Bylo to podivné. Být v přítomnosti někoho, kdo vám dával tak urputně najevo, že si přeje vaši smrt. A protože jsem k němu chovala opravdu nebývalou zášť, která mě nutila dělat pravý opak toho, co si přál, napadalo mě, že mu přece nemůžu dopřát to, že by se mě navždycky zbavil. Já tomu parchantovi nedopřeju takovou radost. 

„Vždyť umírá!” vyhrkl Sam horečně a nechal v hlasu vyniknout i obavám, které mohly mít víc významů. Přece jsem jejich lovná zvěř a taky informátor. 

„Tak jí to usnadníme, ne?” navrhl Dean velkoryse, ale dostatečně jízlivě, aby mi zase demonstroval, jak moc se mu líbí, co se se mnou právě děje.

„Má pravdu,” přitakala jsem Deanovi nakonec, i když hodně nerada. Ucítila jsem na sobě jejich udivené zraky, ale ten svůj jsem opětovala pouze Samovi. Dean mi za to nestál. Samovi se ve tváři usadil nešťastný výraz, když pospíchal zase k posteli.

„Nemyslím si,” vyvracel mi usilovně moji pravdu Sam, která se kupodivu shodovala s Deanovou. Ten ani nedutal, akorát ostražitě naslouchal, aby slyšel můj tichý, roztřesený hlas. Můj plán byl jednoduchý a stručný.

„Zvorala jsem to,” stála jsem si za svým. Kdybych to zvládla udělat sama, provedla bych to. Vyřešila bych tím hodně věcí. Nedělala bych další problémy. Garda by odešla a už by nebylo nikomu ublíženo. A nemusela bych čelit Edwardovi, jo, takový jsem srab. To pro mě bylo nesporně to nejhorší, co jsem ve své budoucnosti viděla. 

„Bello, já ti pomůžu,” slíbil mi zatvrzele a já mu to prostě nesvedla vymluvit. Asi proto, že mě to i tak potěšilo, ačkoliv jsem si přála opak. Pak zase vyskočil na nohy a přechvátal přes místnosti k bratrovi.

„Ty jí vážně věříš?” ptal se Dean, ne posměšně ani znechuceně. Pouze se ptal s takovým nádechem smíření, až jeho otázka hraničila s konstatováním.

„Zavolej Castiela,” napadlo Sama a uslyšela jsem, že se na ten nápad naprosto upnul, protože z jeho hlasu přímo čišela naděje. Zrychleně dýchal, jak si uvědomoval tíseň veškerého dění. Já jsem naslouchala a ignorovala jsem svoje ochablé tělo, ze kterého postupně vyprchával život. Nebylo to tak hrozné, prostě jsem slábla a slábla.

„Deane?” prosil ho Sam, aniž by použil ono klíčové slovo. Stejnak to znělo víc než prosebně.

„Cassi? Slyšíš mě? Potřebovali bychom tu pomoct a docela to spěchá. Objev se co nejdřív, jo?” promlouval Dean do prázdna a přitom vzhlížel ke stropu. Odříkal to jako nudnou básničku. Nezáživně a bezbarvě. Pořád dával na odiv, že se Samem nesouhlasí. Sam mu potichu poděkoval a krátce nato začal pochodovat přes místnost, čímž vyplňoval to prázdno, než se objeví Castiel. Nemusela jsem dvakrát přemýšlet nad tímhle jejich pokusem, protože Castiel byl anděl, což vysvětlovalo mnohé. Andělé asi mohli a hlavně dokázali všechno. Pro někoho se neúprosně dlouhou dobu nic nedělo. Pro mě pouze další dlouhé minuty před závěrem.

„Co se děje?” stěžoval si Sam netrpělivě a zastavil se, aby mohl začít poklepávat nohou o zem. Znervózňovalo to i mě, a to jsem byla naprosto vyrovnaná se svým koncem. 

„Asi zrovna nemůže,” odhadoval Dean omluvně, na což bych vyvalila pořádně oči, kdyby mi to šlo.

„Jak nemůže? My ho potřebujeme. Castieli, slyšíš? My tě tady nutně potřebujeme!” komunikoval s nebeskými poslíčky i sám Sam. Zase nastala dlouhá chvilka nervy drásajícího ticha. Mně to ovšem nevadilo. Nezasloužila jsem si zachránit. A kdyby se to náhodou Samovi podařilo, měla jsem to vymyšlené dopředu. Hodlala jsem se vydat Volteře. Jen ať už není nikomu ublíženo. I kdyby si to ti dva, především Dean, zasloužili. Kdo ví, co se vlastně stalo. Když viděli to, co viděli. Muselo v tom být víc. Sam se zase rozhodl pochodovat po rozvrzané podlaze, která by mi devastovala ušní bubínky, když by zrovna nebyly zahalené nějakými odhlučňovacími rouchy. Musela jsem se poměrně soustředit na to, co si ti dva vykládali, abych nic nepřeslechla.

„Deane, musíš to udělat ty,” přeorientoval se rychle Sam na zcela jinou a poněkud drastickou alternativu. Zaslechla jsem, jak Deanovy rty mlaskly, když se mu tím údivem povolily čelisti. V duchu jsem vrtěla hlavou nad Samovou naivitou. Poslední člověk na téhle planetě, který by se rád podílel na mé záchraně. 

„Mám jí dát svou krev?” žádal Dean o přesné vyjádření toho, co po něm Sam chtěl. Ani tentokrát Sam slovy neodpovídal. Dean ale nereagoval tak, jak bych očekávala. Žádný výsměch, žádné odmítnutí, žádné nadávky ani dokonce výčitky.

„Jo, Deane, přesně tak," přitakal mu Sam, aby v tom měl jeho bratr jasno. On ale jasno měl, pouze chtěl, aby Sam slyšel nahlas tu šílenost, kterou po něm žádal. 

„Ses zbláznil, ne?" vyhrkl Dean zaskočeně a vrtěl odmítavě hlavou. Nic, co by ani jeden z nás nečekal, ale Sam se s tím na rozdíl ode mě nehodlal spokojit. Jeho zarputilost byla obdivuhodná a mě krásně zahřívala. „Já to myslim naprosto vážně!" zdůraznil Sam, aby Dean tyhlety zesměšňovací manévry vynechal. 

„Šokující," pronesl Dean teatrálně a vytvořil skutečně konsternovaný obličej, který skvěle vystihl jeho vnitřní rozjitření kvůli bratrově žádosti. 

„Tak uděláš to?” ujišťoval se Sam, ale takovým způsobem, který neuznával žádnou jinou odpověď než kýžené ano. Dean to taky pochopil, ale dlouhou dobu váhal. Mně ta představa přišla stejně nevhodná a nemožná jako jemu. Když se ke mně blížily nejisté kroky, reflexivně jsem stáhla rty k sobě, protože jsem o jeho krev vážně nestála, a to jsem byla maximálně vyhladovělá. Pak bych mu totiž musela být vděčná, a to jsem si ani v té nešílenější představě nedokázala připustit. Navíc jsem pořád zastávala přesvědčení, že by má smrt byla lepší volba, a ne má záchrana. Proto jsem to jednoznačně odmítala. Nechtěla jsem jeho krev. Nechtěla jsem od něj zachránit. 

Dřepnul si k posteli a nějakou chvíli na mě jenom obezřetně zíral. Zato já jsem se na něj mračila, protože ta jeho blízkost mi absolutně nebyla milá. Celou svou bytostí jsem mu dávala jasně najevo, že o ten jeho šlechetný čin nestojím. On ale kupodivu vypadal neústupně, připravený mi pomoct. Jak to? 

„Bello,” oslovil mě, měkce a jemně, ale zároveň poněkud vysmívavě. Připadalo mi to falešné, jenže nebylo. Cítila jsem to z něj, i když se to snažil potlačit. Tenhle jeho přístup mě velmi překvapil. Přemýšlela jsem, co od toho můžu čekat. Však to takhle nemohlo být jenom tak. Nevěřila jsem mu. Instinktivně jsem vrtěla zamítavě hlavou, aby to nezkoušel.

„Nechci… tvou krev,” bránila jsem se i slovně, abych tomu dodala větší váhu. A ještě když jsem to potvrdila opravdu znepokojeným hlasem, muselo mu to už dojít. Mlasknul, jako že to nebere vážně, i když to doopravdy moc dobře vnímal. Nicméně se jeho dutá palice jako vždycky řídila podle svého.

„Ty chceš vážně umřít?” zviklával moje rozhodnutí, ale muselo mu být jasné, že mu to poslušně stvrdím. Skutečně jsem zastávala ten názor, protože všechno nasvědčovalo tomu, že to všemu a všem prospěje. Už jsem napáchala a zapříčinila mnoho špatností a o další nestojím. Zavinila jsem smrt rodiny Cullenových, Edwarda jsem dohnala k útěku, aby gardu svedl z mé stopy. Kdo ví, kde se garda právě nacházela. Každopádně jsem momentálně ohrožovala celé město, a to nebylo vůbec pěkné vědomí.

Na Deanovu otázku jsem akorát přikývla. Povzdychl si.

„Ty chceš umřít, když si teprve začala žít?” zeptal se mě na něco, čímž mě absolutně vyvedl z rovnováhy. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Hlavně jsem se nad tím musela zamyslet. A zatímco jsem na něj tupě zírala a přemítala nad jeho slovy, on toho hbitě využil, když projel čepelí kůži z níž se vyhrnula jeho krev. V ten moment jsem nepřemýšlela nad ničím, jelikož mé mozkové buňky zcela okupovalo to rudé prokletí. Vzápětí se mi horní ret sunul opět nahoru. Proto Dean nečekal a přiložil svou ruku před má ústa, čímž se mě snažil nalákat. Lákat mě již rozhodně nemusel. Nesvedla jsem se bránit. Ostrá žízeň přemohla mé krátce získané umínění.

Dokonce jsem se vzmohla vztáhnout ruce k jeho předloktí a přitáhnout si jeho ruku k sobě. Hned nato jsem začala nenasytně pít. Snažila jsem se nevšímat si Deanova pohledu, který na mně zkoumavě visel. Bylo to tak příšerně ponižující. Cítila jsem se jako zvíře. I tak jsem se neovládla a nasměrovala zbarvující se duhovky do ruda na něj. Vydržela jsem se do jeho zelených neprostupných očí dívat docela dlouho. Pozorovala jsem, jak se v nich střídají emoce. Jak se z nich ta tvrdost pomaloučku vytrácí a jak ji střídá lítost a snaha pochopit.

Pila jsem tu lahodnou tekutinu, přičemž jsem sledovala svoje tělo, které opět nabíralo sílu. Tiskla jsem mu přitom předloktí víc a víc, protože mě jeho krev přiváděla do nebeských výšin. Chutnala tak čistě. Jak jsem ji hltala hladověji, začala jsem mu předloktí mnout a pořádně drtit. Ani se nehnul a dál mi upřeně hleděl do očí. Připadal mi zmámený, až unešený. Asi sledoval, jak se mi měnila barva duhovek.

Nejdivnější na tom všem bylo, že jsem se od toho snadného zdroje odtrhla sama od sebe. Když jsem zas nabrala dostatečnou energii a zasytila jsem se, prostě jsem přestala pít. Kdykoliv předtím by to pro mě bylo nepředstavitelné. Zaskočeně jsem na něj civěla a pokoušela jsem si to nějak vysvětlit. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nic racionálního můj mozek nevymyslel.

Když se Dean vzpamatoval, zavrtěl hlavou, poté rychle vstal a odkráčel do koupelny ošetřit si tu ránu. Zůstala jsem tam v místnosti s jeho bratrem, ale to jsem zrovna nějak nevnímala. To, co se právě stalo, mě úplně dostalo.

Touhle kapitolou se trochu víc zaměřím na vztah mezi Deanem a Bellou, který se bude vyvíjet. Je to třeba k dalšímu rozvoji příběhu. Navíc zlého Deana bylo dost, ale ještě ho tedy dost bude. Tak tím snad někoho moc nenaštvu, když už jsem nechala zlikvidovat Cullenovy. x))

Hrozně moc děkuju za komentáře! Jsem vážně ráda, že vás povídka stále baví a že s ní pokaždé ztratíte pár minut svého času, toho si moc cením. Děkuju!!! x)**

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 17. kapitola: