Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love in Volterra 26.kapitola

10.01.2018 (17:15) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1315×

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

Sal i Tris konečně usnuli. Seděla jsem raději dál od nich, aby jim chlad mého těla ještě více nepřidal. Dívala jsem se na ně. Jak jsme se sem dostali? Proč i je? Vždyť jsou to jen děti! Co za zvíře je do toho může zatáhnout? Isaac se mi každou minutou odpornější.

Otevřely se dveře a v nich přesně ten z koho se mi jednoduše zvedal žaludek, i když to u upíra není možné. Natáhl ke mně ruku a naznačil, že mám jít s ním. Oceňovala jsem, že se snažil nevzbudit dvojčata. Nechci slyšet, co by mu Sal řekl, kdyby mohl.

Vstala jsem. Ohlédla se za dvojčaty, jak spí. Usmála jsem se a velice neochotně je protentokrát opustila.

Isaac mi nabídl rámě. Pobytáhla jsem obočí. To myslí vážně? Už jen z jeho přítomnosti mám pásový opar a ještě se ho dotýkat? S o trochu menším úsměvem dal ruku zase dolů. Ulevilo se mi, že na přijetí netrvá. Rukou položenou na mých zádech mi naznačoval cestu. Už jen to mi bylo nepříjemné, jestli sjede níž, tak mu tu ruku utrhnu. Gentlemansky mi otevřel dveře a hned je zase zabouchl. To byla ložnice? Dobře, dotkne se mě a letí z okna, ale než dopadne spálím ho zevnitř.

„Jak dlouho musíme být v té cele? Dvojčata mrznou!" upoutala jsem jeho pozonost. Doteď jen přecházel sem a tam se zamyšleným výrazem.

„Jsou to děti upíra. Necítí zimu," odbyl mě. Kdyby to šlo jsem rudá. 

„Jsou to napůl lidé. Jisteže cítí!" opravila jsem ho důrazně.

„Nechám jim poslat kabáty." usmál se na mě. Byla jsem mu vděčná, ale takovou ochotu by jeden od únosce nečekal. Co tím sleduje?

„Díky."

„Za málo."

„Co tu vlastně dělám?" potřebuji to vědět. Sakra! Z tohohle je mi divně. Z téhle místnosti. Z něj. Z toho všeho.

„Chtěl jsem s vámi mluvit v soukromý. Je tu jedna, možná dvě věci, o kterých byste měla vědět." dokončil. Jeho slova mi na odvaze nedodala. 

„Jaké věci?" zakryla jsem svůj roztřesený hlas a podívala jsem mu zpříma do očí. Jen neukázat strach, nepoddat se.

„Zítra je den vyjednávání." naskočila by mi husí kůže, jen být člověk. Neměnnost těla umí být otravná. Vyjednávání, zítra se rozhodne o všem. Snad u toho budu moct být.

„A?" odpověděla jsem nezaujatě, i když uvnitř mi mozek šotoval na plné obrátky. Mého skutečného rozrušení si nevšiml.

„A ta druhá věc." začal zase, kývnutím jsem ho vyzvala k mluvení. Nerovzita se vrátila. V hlavě se mi míhala jedna a ta samá otázka pořád dokola: Jaká věc? Jaká věc? Jaká věc?!

„Vaše děti se mohou, na základě dohody, samozřejmě, vrátit, ale vy tu zůstanete." dostala jsem nekontrolovatelnou chuť ho praštit, seřvat, nebo se mu vysmát. 

„Já že tu zůstanu? To si trochu fandíte." skutečně jsem se neudržela a smála se. 

„Omyl. To vy trochu přeceňujete své postavení, když si myslíte, že já nedostanu, co chci. A já chci tebe." veškerý smích mě přešel. Přehlédla jsem jeho náhlé tykání a začala jsem v hlavě rozebírat, co že to vůbec chce. Ještě mi zcela nedocházelo, co přesně to vůbec znamená.

„Prosím?" snažila jsem ho přimět mi to objasnit.

„Zůstanete tady. A při té příležitosti se můžete stát mojí ženou." Odpověděl jakoby nic. Jakoby právě nikomu nebral vše, co kdy miloval. Tak laxní. Pár svalů roztáhlo moje koutky do až šíleného úsměvu, ale uvnitř jsem měla chuť brečet, řvát, pálit. Prostoupilo mě zoufalství. Mysl mi zaplavovaly myšlenky na to, jak bych už nikdy neviděla Ara, jak bych měla žít s tímhle, jak se mě dotýká. Zvedl se mi žaludek. Roztřásla jsem se.

„A když nebudu chtít?" snažila jsem se znít alespoň trochu silně, i když uvnitř... rozklad.

„Přesvědčím tě." pronesl důležitě s nechutně sebejistým úsměvem, jak by byl nádherný pohled na mou pěst dopadající na jeho tvář.

„Proč já? Můžeš mít jakoukoliv lidskou ženu, na kterou se podíváš, tak proč sakra já?!" rozkřikla jsem se něj. Opět jsem cítila slzy. Ruce se mi třásly, jak se můj oheň hlásil o slovo, ale nemohla dát průchod hněvu. Nejde to! Zabili by mě i dvojčata.

Objevil se předemnou. Stál ani ne deset centimetrů ode mě. Odhrnul mi vlasy z ucha a sklonil se k němu. Znechutilo mě to. Byl vysoký, pohledný a přesto mě nepřitahoval žádným způsobem. Mám Ara, to on je můj muž a on by se ke měl chovat takhle důvěrně. Ne tohle stvoření!

„Protože chci Ara srazil na kolena a když mu vezmu tebe zničí ho to." pošeptal mi a vzápětí jsem cítila jeho rty na své tváři. Rychle jsem ucukla, jen se tiše zasmál. Jemně mě chytl za bradu a chtěl mě políbit. Co si sakra myslí, že teď dělá?!

Zvedla jsem ruku a fackou dala průchod svému vzteku.

Otočil se zpět ke mně. Z očí mu přímo šlehaly blesky. Chytl mě za bok, přitáhl si mě k sobě a vynutil si polibek. Snažila jsem se ho do sebe odstrčit, ale on se ani nehnul. Cítila jsem, jak mi ruku prostupuje teplo a vyšlehl mi z ní malý plamínek.

Isaac mě s lehkým výkřikem pustil. Jeho vztek byl pryč. Vypadal překvapeně, nečekal, že to vážně udělám. Mám se bát následků? Co, když ublíží dvojčatům?! Jak jsem jen mohla být tak hloupá?! Teď jen neukázat strach.

„To už nikdy nedělej!" napomenul mě hlasem tak pevným, že by se i ten nejsilnější roztřásl. I se mnou to zacloumalo. 

„To bylo první kolo! Ještě jednou na mě sáhni a bude z tebe jen hromádka popela." upozornila jsem ho. Do těch vět jsem dala veškerou sílu, která ve mě ještě zbyla. Rychlým krokem jsem vyrazila ke dveřím. On mě zastavil. Chytl mě za paži a bolestivě ji stiskl. Slyšela jsem lehké praskání a kdyby jen slyšela. Bolelo to, jakoby mi praskaly kosti. Snažila jsem se na svém obličeji nedat najevo bolest.

„Budeš moje manželka, měla by sis zvykat, že od tebe budu tohle a ještě mnohem víc vyžadovat." opět ta odporná arogance. To odporně vysoké sebevědomí, které zářilo s jeho úsměvu.

„Nikdy! Nikdy tvoje nebudu." zavrčela jsem. Jedinou reakcí byl jeho smích.

„Ale budeš." důrazně pokýval. Pokusil se mě znovu políbit, konečně jsem se mu vytrhla a zamířila ke dveřím. Chtěla jsem je otevřít, ale zarazila jsem se.

„To mě radši zabij!" zašeptala jsem jeho směrem a pak konečně vyšla ven.

...

Nikdy bych nevěřila, že se do této chladné kobky budu, tak ráda vracet. Dvojčata už se choulila pod velkým kabátem. Sedla jsem si k nim. Pohladila jsem spícího Sala po vlasech. Byl z něj skoro muž, ale já v něm pořád vidím toho našeho malého chlapečka, který pobíhal po zahradě a hrál si se svou sestrou na schovávanou. Beatrice. Naše malá princeznička, brzy si začne hledat kluka. Lidé z Volterry se za ní otáčeli už teď, co teprve až doopravdy dospěje. Ještě mi není ani třicet a už začínám vzpomínat na staré časy, kdy si Bea hrála s panenkami. A je, že bych měla opustit? Zůstat tady a dělat válečnou trofej, nějakému vampírovi, který mě připravil o všechno, co jsem kdy milovala? To sotva. Já budu sledovat, jak moje děti rostou, jak dospívají. I kdybych se měla nechat zabít a pozorovat je z nebe, nebo spíš z pekla.

...

Aro nervózně přecházel a ačkoliv jeho plíce již pár tisíc let nepotřebovaly kyslík z hluboka dýchal, aby se alespoň trochu uklidnil. Někdo se tu snažil připravit ho o ty, které miluje. Mísilo se v něm tolik pocitů, že by jen tak někdo nevěřil, že to jeden muž může cítit. Vztek, že se před ním třáslo podsvětí. Strach, tak ochromující. Bezmoc, která ho dováděla k šílenství, ale i přes to mu v hlavě neustále běhaly scénáře, jak se to mohlo stát. Jak je proboha možné, že někdo unese dva poloupíry a jeho ženu a nikdo si nieho nevšimne? Jsou jen tři možnosti. První: všichni v tomto hradě jsou nenapravitelní ignoranti. Druhá: ten někdo to tu musel velice dobře znát a ostatní mu museli věřit. Třetí: Ivan byl zrádce a tohle plánoval. Tuto možnost se Aro snažil si nepřipouštět. Nemohl uvěřit tomu, že by ho Ivan zradil. Ovšem čím více nad tím přemýšlel tím pravděpodobnější mu to přišlo a to ho děsilo.

Dal si ho zavolat už před pů hodinou, když teď konečně stanul ve dveřích, Arovi se zatmělo. Znechutil ho jak klidně ten rus vypadal. Vlasy měl pravda o něco rozcuchanější a pohled uštvanější než jindy, ale jinak zatraceně klidný. Vládce měl posledních pár dní chuť roztrhat každého, kdo se v jeho přítomnosti opovážil usmát. Měl vztek, že jeho rodinu unesli a svět se nad tím ani nepozastavil. Každý z těch parchantů okolo přišel o svou královnu a dva dědice, ale dál si klidně žili své mrzké životy. 

Po Ivanově mírné úkloně se přestal ovládat. Mílovými kroky se vydal k němu, mohl přímo cítit blesky šlehající z očí. Ivan stihl udělat dva rychlé kroky dozadu než ho Aro chtil pod krkem a přitlačil ke zdi, v omýtce se objevily nemalé praskliny. 

„Aro!" zachraptěl a chytl ho za zápěstí, když se v záchvatu pudu sebezáchovy marně snažil ze sebe jeho ruku setřást.

„Ticho!" zavrčel. „Být tebou držím hubu nebo odtud po svých neodejdeš!" Ivan poslechl, pustil Arovo zápěstí a i přes velmi bolestivý stisk, pod kterým kámen tvořící jeho tělo začal praskat, se snažil nevydat hlásku. „Moje žena, moje děti. Kde jsou? Řekni mi, kde jsou!"

„Já nevím." zasýpal.

„Tak ty nevíš, ano?! Unesli je z tvého hradu a ty nemáš tušení, co se děje?" zakřičel mu do obličeje. „Svěřil jsem ti jejich bezpečí a teď jsou pryč! Když nedokážeš ochránit upíry pod svou vlastní střechou, k čemu mi potom jsi?!" stisk krku zesílil a začal praskat.

„A-Aro!" zachrčel a zorničky se mu rozšířili, vyteštěnýma očima sledoval Ara.

„Máš k tomu snad co říct?!" ani na chvíli ho nenapadlo povolit. „Možná jsi ta krysa ty, možná ne. Možná je mi to jedno. Když tě zabiju, bude o jednoho zrádnýho bastarda míň?" skutečně se neovládal. Veškeré dekorum a pověstná elegance byly ty tam. Zůstal jen vztek, který chtěl ven.

„Já jsem tě ne-"

„Ještě jedno jediný slovo a přísahám při všech bozích, že z tvé popravy udělám několikadenní představení!" praskliny na Ivanově krku se rozšířily a Aro ho pustil. Ivan se sesunul k zemi. Aro neměl tušení o výsledku, kdyby spolu začali bojovat, ale bylo jisté, že respekt z něj Ivanovi nedovolí se třeba je  zvednout ze země bez jeho pokynu. „Najdi je! Je mi jedno jak, ale být tebou snažím se!" prohrábl si rukou vlasy. „Vypadni." zavrčel. Dveře se za Ivanem zabouchly. Vše se sesypalo a Arova kolena se podlomila. Zachránilo ho křeslo stojící opodál.

Tohle je konec. Selhal. Neochránil je. Pokud se jim něco stane, je to konec. Protože on už dál odmítal žít bez nich. Zpráva bratrům byla odeslána, oba se shodli, že okamžitě vyrazí. Měli by tu být do pár hodin. Dobře. Teď je potřeboval více než kdykoli jindy. Protože on selhal. Je možné, že si až teď uvědomil, co doopravdy je? Slaboch, co se nedokáže postarat ani o vlastní rodinu? Ale on je získá zpátky a ten, kdo mu je vzal, zemře v plamenech.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love in Volterra 26.kapitola: