Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 11. kapitola

Lovci - Nová generace - 11. kapitolaDnešní kapitola bude z pohledu Ness. Strávíme s ní rovnou celý víkend a Renesmée přitom bude muset učinit opravdu důležité rozhodnutí.
Přeji příjemné počtení.

11. kapitola

Renesmée

Nebylo to zrovna nejlepší rozhodnutí, které jsem ve svém dosavadním životě udělala. Vlastně – bylo to úplně to nejhorší rozhodnutí, které jsem udělala. Stačilo, abych si vzpomněla na mou rodinu a bylo mi jasné, jak by se tvářili, kdyby se to dozvěděli. A bylo vlastně jedno, jestli jsem myslela na tu část mé rodiny, kterou tvořili upíři nebo tu tvořenou lovci. V obou případech by to skončilo pohromou, ale já jsem si nedokázala pomoct.

Jenom myšlenka na Jacoba Black mě dokázala rozechvět. Cítila jsem, jak mi srdce zběsile tluče v hrudníku, jako by si chtělo prorazit cestu skrz žebra a utíkat mu někam naproti.

Dobře jsem si uvědomovala, že Veroniku pobavila moje reakce na fakt, že je Jacob měnič. Ale já to tak vtipně neviděla. Proto taky asi Jake tehdy tak spěšně odešel. Teď jsem tedy v ruce převracela malou papírovou kartičku, na které bylo napsáno jeho telefonní číslo. Zvažovala jsem, jestli mu zavolat a zjistit, co se mnou udělal po tom jednom setkání anebo ten papírek raději zahodit a pokusit se na něj zapomenout. Všichni by tu mou druhou volbu jistě uvítali.

Všichni až na mě!

Moje podvědomí za mě rozhodlo stejně, jako tomu bylo i s mou cestou do Seattlu, která se pro mě stávala osudovější, než jsem si dokázala prve představit.

Na recepci jsem si vypůjčila telefon a zvedla sluchátko. Zhluboka jsem se nadechla a potom začala vyťukávat jednotlivé čísla. Když jsem vyťukala to poslední, cítila jsem, jak mě pohlcuje panika a jak se mi začínají potit ruce. Nebyla to má obvyklá fyzická reakce na cokoliv, ale nemohla jsem si pomoct. 

Ozval se vyzváněcí tón a já se snažila pořád zhluboka dýchat.

„Black, prosím?“ ozvalo se najednou na druhé straně a já se zarazila. Strnula jsem a na okamžik zapomněla, jak se provádí ta činnost, která mě měla před okamžikem uvést do klidu. Naprosto jsem z hlavy vypustila to, jak se dýchá. „Haló, kdo volá?… Je tam někdo?“ na druhé straně telefonu začínal být Jacob trochu podrážděný.

„Jacobe?“ zamumlala jsem v okamžiku, kdy jsem si byla jistá, že mi ten telefon musí položit.

„Renesmée?!“ Jeho hlas zněl nejistě, ale zároveň jsem měla dojem, že jsem v něm zaslechla i jistou stopu radosti a to mi dodalo trochu odvahy, kterou jsem opravdu nutně potřebovala. Vůbec jsem si nepřipadala jako potomek dvou nejobávanějších predátorů, které svět na svém povrchu nosí.

„Jo, jsem to já… Ehm, chtěla – chtěla jsem se omluvit za to, jak příšerně jsem se chovala onehdy v baru a…“ A došly mi slova. Jak bych ho mohla pozvat na další schůzku?

Neomlouvej se. Nemohla jsi tušit, že to co bylo myšleno v legraci je nakonec pravda,“ uklidňoval mě a já se konečně opět nadechla. Jacob skočil Veronice na její lež a já nevěděla, jestli za to mám být ráda nebo nikoliv. „Jsem však rád, že tě ta skutečnost nakonec úplně neodradila. Proto voláš, ne?“ ujišťoval se a já přikývla. Potom mi však došlo, že to mé přikývnutí vůbec neviděl.

„Ano, proto volám. Chtěla bych ti to své chování nějak vynahradit…“

A tak jsem Jacoba pozvala na schůzku. Tentokrát jsem se to už nebála nazvat skutečným randem. Nikdo nikomu nic nedlužil a my se měli sejít jenom proto, že jsme se oba vidět chtěli. Trochu mě však zklamalo, že Jake nemohl dřív než v pátek.  Na rozdíl ode mě, která jsem se vyflákla na všechny své povinnosti, musel Jake ještě chodit do práce – během léta brigádně pomáhal v nějakém autoservisu něco co - a čtyřhodinová cesta do Seattlu nepřipadala v úvahu jenom tak v týdnu. I tak jsem však při ukončení hovoru cítila, jak se mi ústa formují do spokojeného úsměvu.

 

Nemohla jsme se dočkat pátku. Bylo to, jako bych měla čekat na vánoce, které měly přijít až za pět měsíců – i ty mi najednou přišli daleko blíž, než pátek, který měl být za čtyři dny.

Snažila jsem se tedy zaměstnat, abych na to tak nemyslela. Plně jsem se ponořila do studia spolu s Teddem. Historii lovců a rodokmeny nejmocnějších rodin jsem ovládala bezchybně. Tedd se mě sice občas snažil nachytat na švestkách, ale nedařilo se mu to. Moje upírsky dokonalá paměť mu to značně ztěžovala a já byla ráda, že aspoň teorii jsem zmákla takhle rychle.

S praxí to tak jednoduché nebylo. Jedna věc byla trénovat s Kevinem nebo s Veronikou boj, ať už ruční nebo se zbraněmi a druhá potom to všechno aplikovat na jiného nesmrtelného s cílem ho zabít. A jenom ta představa… Ano, jsem dcera upíra, ale tak nějak se rádo zapomíná na fakt, že můj otec není vrahem. A přestože jsem věděla, že se vydávám po stopách mé matky a taky sestry, pořád pro mě nebylo jednoduché vyrovnat se s tím, že bych měla zabíjet. Vždyť všichni naši nepřátelé vypadali jako lidé. Tedy do okamžiku, kdy se s prvním denním světlem rozpustili ve špinavý flek.

„Na odpoledne si nic neplánuj, chci tě vzít na střelnici, měla by sis vyzkoušet, jak se zachází s pistolemi,“ prohodila Veronika ve čtvrtek ráno, když jsme se vrátily z naší obvyklé prohlídky, během které se Veronice podařilo zneškodnit dalšího upíra. Asistovala jsem jí, když se snažil o boj, ale výsledné usmrcení jsem nechala na ni. Vážně jsem na to neměla ještě žaludek.

„Fajn, v kolik mám dorazit?“ souhlasila jsem a už jsem se těšila do sprchy a do postele. Nebyla jsem sice nijak unavená, ale potřebovala jsem zaspat události dnešního večera, ze kterých jsem měla dojem, že se v nich Veronika vyžívá. Při pohledu na to, jak bodla toho upíra přímo do hrudi, jsem musela pomyslet na mámu a na to, jestli i ona byla stejná, než se stala upírkou.

„Ve dvě tady,“ ujistila mě Vera a já přikývla. Potom jsme se rozloučily a já vyrazila do hotelu. Měla jsem ho předplacený jenom do konce příštího týdne a už jsem zvažovala, co budu dělat. Peníze pomalu a jistě docházely a nikdo z rodiny se ještě neukázal. Bylo to podivné a trochu mě to znepokojovalo. Každopádně jsem za to na druhou stranu mohla být jenom ráda. Kdyby se tu ukázali, zřejmě by mě odtáhli zpět na Havaj nebo i jinam, jenom abych byla co nejdál od Veroniky a současně i od Jacoba – o kterém dozajista netušili, pokud vůbec tušili o Veronice.

Jenom jedna myšlenka na Jacoba způsobila, že jsem se necítila tak hrozně, když jsem o hodinu později ulehala do postele. Byl čtvrtek čtyři ráno a my se měli za třicet osm hodin znovu vidět. Těšila jsem se… Opravdu hodně jsem se těšila.

 

Aniž bych se nějak extra snažila, střílení ze zbraně mi šlo. Měla jsem bezchybnou mušku a při střelbě na terč se mi ani netřásla ruka. V první chvíli mě sice překvapil ten zpětný ráz, když mě zbraň pěkně kopla do ruky, ale podruhé jsem to už očekávala a libovala si v tom, jaký dělám na Veroniku dojem. Vztah mezi námi zatím stál pěkně za prd, ale doufala jsem, že se to přece jenom zlepší, až se Tedd rozhodne mi svěřit zbraně a až se přemůžu a zabiju svého prvního upíra.  Věřila jsem, že v tom okamžiku se to všechno zlomí. Každopádně to mělo být ještě pěkně na dlouho. Tedd vypadal neoblomně, když mě nutil trénovat s meči, dýkami a tyčemi. Pořád jsem nebyla dost dobrá, jakkoliv mě jenom tak nedokázal srazit na zem.

„Renesmée?“ Ze zamyšlení mě probral až jeho hlas. Byl pátek odpoledne a já se konečně mohla setkat s Jacobem. Vnitřně jsem se úplně chvěla a projevovalo se to i na venek, když se mi nepodařilo vytvořit ani ten perfektní účes, který jsem měla v plánu. Nakonec jsem si musela vlasy nechat rozpuštěné.

Vzhlédla jsem k Jacobovi a na tváři se mi okamžitě rozlil úsměv. „Jakeu,“ oslovila jsem ho a on se na mě rovněž usmál.

„Doufám, že nečekáš moc dlouho,“ prohodil, když si přisedl za mnou na lavičku. Sraz jsme měli nedaleko Space Needle a jelikož mě sem Veronika vzala, aby mě seznámila s jejich dealerem zbraní, rozhodla jsem se v téhle části města zůstat a trochu popřemýšlet.

„Ale vůbec, měla jsem jenom nějaké pochůzky,“ ujistila jsem ho.

„Myslel jsem, že se už neozveš. Ne každý den se stává, aby někdo odhalil mé tajemství a ještě to takhle jednoduše skousl,“ ujistil mě a já se trochu nervózně zasmála.

„Můžeš být rád, že o tobě zatím neví má rodina,“ prohodila jsem s trochu trpkým úsměvem.

„Veronika vypadala, že to snáší vcelku v pohodě. Dokonce byla zvědavá na mou proměnu…“ Ach, málem jsem zapomněla, že se Veronika tehdy v klubu ke mně hlásila jako moje sestra. Tehdy mě to dost překvapilo, ale bylo příjemné z jejich úst slyšet, že jsem její sestra. Jakkoliv to mělo být jenom jako kamufláž.

„Jo, Veronika… Tak to je něco jiného. Měla jsem na mysli své rodiče, tety, strýce a ostatní… Jediný, komu by ses možná zamlouval, by byl dědeček. Je to takový nadšenec do všeho,“ prohodila jsem a až potom mi došlo, jak to všechno vyznívalo. „Promiň,“ zamumlala jsem.

„V pohodě, nemusíš se mi omlouvat,“ odvětil a jeho úsměv byl malinko křečovitý. Jake vůbec netušil, z jaké rodiny pocházím, ale mohla jsem si jasně udělat obrázek o tom, co se mu právě teď honí hlavou. Určitě ho už napadlo, že není pro nikoho tak úplně vhodnou partií.

Než jsem ho stačila ujistit o tom, že s jeho původem to nemá nic společného, jeho výraz se změnil.

„Co bys řekla na malou procházku parkem, když už je tak pěkně a potom třeba večeři a kino?“ navrhl a já se neubránila tomu, abych na něj nevykulila oči. Rychle se přenesl přes to, že by ho moje rodina neschvalovala.

„To zní moc dobře,“ souhlasila jsem a zvedla se z lavičky. Upravila jsem si sukni a potom se vydala pomalým krokem vedle něj po pěšině, které byly v parku vysypány hrubým pískem a od trávníků odděleny světlehnědými kameny.

 

V sobotu na mě čekal Jacob v kavárně kousek od hotelu. Už v pátek mi během procházky v parku stačil sdělit, že je tu na celý víkend a pokud bych se s ním chtěla vidět i další dny, bude jenom rád. A to já byla taky – což jsem mu řekla hned potom, co jsem se trochu uklidnila a donutila své chvějící se tělo spolupracovat. Ta nervozita byla opravdu otřesná.

Na kulatém stolku, na kterého seděl, byla položená červená růže. To bylo vlastně to první, čeho jsem si při vstupu do kavárny všimla. To a až potom Jacoba. Až ve chvíli, kdy jsem k němu doputovala pohledem, jsem si všimla, jak se mu rozjasnila tvář, když mě uviděl. A moje tvář si s tou jeho vůbec nezavdala.

Roztržitě jsem si popotáhla tříčtvrteční rukáv na tričku, abych skryla modřinu, která se mi rýsovala přes polovinu paže, a vydala jsem se za ním.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ zamumlala jsem, když mě na přivítanou políbil na tvář a potom mi dal i tu růži.

„Je nádherná, děkuji,“ přijala jsem květinu a rovnou si k ní i přivoněla. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem od někoho květinu dostala a docela to se mnou zamávalo. Netušila jsem, že v dnešní době ještě kluci holkám nosí květiny. Tedy aspoň ne v našem věku. U starších mužů se podobně gentlemanské chování dalo předpokládat, ale u osmnáctiletého kluka?

„Připomněla mi tě, když jsem míjel květinářství. To červená… Podobně červené tváře máš, když se červenáš,“ prohodil a já cítila, jak mi tváře opět začínají hořet. Čehož si samozřejmě všiml i Jake a na tváři se mu objevil potěšený úsměv. „Přesně takhle.“

„Ty tedy víš, jak holku rozhodit,“ namítla jsem a sklopila pohled.

„Nechtěl jsem tě rozhodit, pouze ti zalichotit,“ odvětil a já k němu nepatrně zvedla oči. „Vážně se mi moc líbíš, Renesmée a…“

Určitě se chystal říct ještě něco dalšího, ale místo slov se jenom nepatrně pousmál a zavrtěl hlavou. Natáhla jsem k němu ruku a moc jsem ani nepřemýšlela o tom, co dělám, když jsem ho vzala za tu jeho, která velmi příjemně hřála. Jacob se na mě podíval a já zamumlala něco, co jsem nečekala, že ze mě vypadne už během naší druhé schůzky. „Taky se mi líbíš, Jacobe.“

Nečekala jsem, že mu to přiznám už tak brzy. Zároveň jsem byla ráda, že jsem neřekla to slovo na m, které se mi začínalo drát na jazyk. Už od malička jsem vyrůstala v domě, kde se věřilo na pravou lásku na celý život i na takovou, kterou poznáte na první pohled a je to prostě očividné. A při pohledu na Jacoba jsem měla dojem, že já tu svou pravou lásku taky poznala. To, jak mi při každé myšlence na něj buší srdce a jak jsem nervózní z každého setkání – to přece musí něco znamenat, ne?

„Co se ti stalo?“ zeptal se najednou Jake a přerušil náš oční kontakt. Zmateně jsem následovala směr jeho pohledu a všimla si, že se mi vyhrnul rukáv na tričku, jak jsem se k němu natahovala.

„Jenom malá nehoda,“ odbyla jsem ho a stáhla ruku zpět k sobě, abych si mohla stáhnout rukáv. Noční kontrola rajónu s Veronikou byla trochu náročnější a já se poprvé skutečně zapojila do bitky, kde šlo o život. Upír byl navíc velmi bojovný. Bránil se hodně usilovně a já jsem mohla být ráda, že jsem skončila pouze s pořádnou modřinou. Věděla jsem, že kdybych si zašla na lov, který jsem mimochodem docela nutně potřebovala, vyléčila bych se raz dva, ale nemohla jsem to udělat hned. Veronika mě s tím zraněním vzala k Mooreovým. Mia si mě měla prohlédnout, jestli má paže neutrpěla víc škody, než se na první pohled zdá.

„Ta modřina vypadá ošklivě,“ namítl Jacob.

„Občas jsem trochu nešikovná. Není to nic neobvyklého a brzy se to zahojí,“ ujišťovala jsem ho a následně se rozhlédla po kavárně. „Objednávky se zřejmě přijímají přímo na baru, co?“ pokusila jsem se změnit téma a poukázat na to, že už tu sedíme docela dlouho a nikdo z těch, co tu pracují, si nás ani nevšiml.

„Vypadá to tak. Zajdu nám tedy objednat. Dáš si obyčejnou kávu nebo něco jiného?“ zajímal se a přijal tak mou snahu. Od toho okamžiku jsem si dávala dobrý pozor na to, aby se mi rukáv už nevyhrnul. Ta modrozelená modřina prostě nebyla vhodným tématem k rozhovorům. Aspoň ne v tuhle chvíli.

 

S Jacobem jsem strávila jedno z nejlepších odpolední, jaké jsem za svůj život vůbec mohla. Bavila jsem se a měla dojem, že jsem do něj zamilovaná až po uši. Celé mě to nutila přemýšlet nad tím, jaká je asi pravděpodobnost, aby první osoba do které se zakoukám byla i ta pravá? Copak je navíc možné, abych byla tak velký podivín a zamilovala se do měniče? Já – dcera vanilkového a lovkyně? To jsem těch podivností neměla na svém kontě už dost?

„Vůbec se mi s tebou nechce loučit, Renesmée,“ prohodil Jacob, když mě doprovodil až k mému hotelu. Do setkání s Veronikou jsem měla ještě asi tři hodiny a tak jsem si chtěla dát trochu pauzu. Po lahodném cappuccinu Jacob navrhl procházku, kterou jsem mu ráda odsouhlasila. A jen co začala na město dopadat tma a já se jenom nepatrně zachvěla, objevila se mi na ramenou Jacobova bunda, která byla celá nasáklá jeho dokonalou dřevitou vůní. Vdechovala jsem ji a měla dojem, jako by mě Jake objímal, přestože si ruce držel stále u těla.

„Taky se mi nechce, ale… uvidíme se zítra, ne?“ zkusila jsem to a doufala v kladnou odpověď.

„Samozřejmě, zítra,“ ujistil mě a dál si mě měřil pronikavým pohledem svých hnědých očí.

Nervózně jsem se pod tou tíhou zhoupla na špičkách. V tomhle jsem byla zatracený nováček a nevěděla jsem, co bych měla udělat, abych něco náhodou nepokazila. Připadala jsem si hloupě. Pochybovala jsem, že Veronika něco podobného kdy zažívala. Ona byla na rozdíl ode mě plna sebejistoty a nedokázala jsem si představit, že by jí něco roztřáslo kolena.

„Renesmée… Ness?“ oslovil mě znovu Jacob a já k němu vzhlédla. Najednou jsem ucítila na své tváři jeho teplou dlaň. Lehce mi prsty přejel po skráních a já cítila drobné mravenčení nejprve v tváři a následně mi začalo probíhat celým tělem, když jsem si uvědomila, co se chystá udělat.

Jacobovy teplé rty se o ty mé otřely v náznaku polibku. Velmi jemně a prve skoro neznatelně, jako by mi snad dával na výběr. Jako bych snad měla na výběr! Když jsem se však neodtáhla, Jake se ke mně přitiskl s větším odhodláním. Cítila jsem, jak mě jeho rty pálí na těch mých, ale nehodlala jsem mu v tom bránit. Prostě jsem se jenom podřídila tomu příjemnému pocitu v mém břiše a začala mu polibky opětovat.

 

„Stalo se něco?“ zeptala se Veronika, když jsem ji o tři hodiny později vyzvedávala u ní v práci. Zmateně jsem se na ni podívala. „Vypadáš trochu duchem nepřítomna. Je to kvůli tomu upírovi ze včerejší noci?“ zajímala se a já se tedy snažila trochu probrat.

„Ne. S tím upírem to nemá nic společného. Jenom jsem se trochu zamyslela,“ odvětila jsem a srovnala s ní krok. Musely jsme se stavit u ní v bytě, aby se mohla převléknout do loveckého a nabrat si zbraně.  Už před pár dny mi poprvé svěřila dýku. Zřejmě mi věřila víc, než Tedd.

„Pokud se na dnešní lov necítíš, měla bys ho vynechat. Co ruka? Bolí?“ vyzvídala.

„Ruka je v pohodě, mám tam jenom modřinu, ale ta se taky co nevidět zahojí,“ ujistila jsem ji.

„Dobrá, tak tedy modřina,“ zamumlala souhlasně a vedla mě k sobě do bytu. V obývacím pokoji jsem se na pár okamžiků, než se Veronika u sebe v pokoji připravila, posadila a znovu se ponořila do svých vlastních myšlenek, které se však netočily kolem dnešního lovu, to ani zdaleka ne. Na mysli se mi vynořil Jacobův upřený pohled a potom jsem měla dojem, jako bych na rtech opět cítila ty jeho. Byla to vůbec první pusa v mém životě a všechno na ní mě utvrzovalo v tom, že jsem potkala svou spřízněnou duši.

„Tak jdeme?“ vyrušila mě ze vzpomínání Veronika a já jenom přikývla. Společně jsme se přesunuly na požární schodiště, které každým dnem vrzalo víc a víc, a odtud pěkně na ulici. Ani jsem se nesnažila skákat z vrchu jako Veronika. Stejně jako každý den jsem si ty tři patra seběhla po schodech a následně seskočila ty poslední metry na zem, kde na mě má sestra už čekala.

 

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se Veronika, když jsme se po půl hodině vyhýbání se bezpečnostním kamerám octly opět na střeše jednoho z bytových domů.

„Ale, jenom taková hloupost, napadlo mě… Jak je to s nesmrtelností měničů?“

„Aha,“ odvětila Veronika a na tváři se jí usadil vědoucný úsměv. Podmračeně jsem se na ní podívala.

„Co tím myslíš?“ zajímala jsem se.

„Opět ses viděla s Jacobem Blackem, předpokládám. Tím se vysvětluje ta tvoje duševní nepřítomnost,“ podotkla a ten úsměv měla stále širší. Zamračila jsem se o trochu víc. „Neboj, nehodlám si z tebe utahovat. Je to soukromá věc každého z nás, s kým randíme. Jenom tě musím upozornit, že by se o nás neměl dozvědět. Navíc – pokud se do tebe neotiskne, je to všechno jedno. A co se týká té nesmrtelnosti… Jo, měniči jsou nesmrtelní, pokud se mění ve svá niterná zvířata. Dokud se Jacob bude měnit ve vlka, nebude stárnout,“ odvětila a aniž by si to uvědomovala, svou odpovědí mě uklidnila a trochu znepokojila zároveň. O otisku jsem slyšela poprvé a vyvolávalo to u mě hodně otázek. Otázek, na které jsem se musela dozvědět odpovědi a to ideálně rovnou od Veroniky, abych ze sebe před Jacobem nedělala blbce.

 

Neděli jsme s Jakem strávili opět v parku. Využívali jsme teplého počasí, které v polovině léta panovalo v Seattlu. Slunce se sice neustále schovávalo za mraky, ale i tak bylo moc pěkně. Zvlášť když jste se na svět dívali přes růžové brýle zamilovanosti.

Ale ani během toho překrásného dopoledne, které jsme spolu strávili, jelikož odpoledne Jacoba čekala dlouhá cesta zpět do La Push, jsem nesebrala odvahu, abych se Jakea zeptala na otisk. Bála jsem se, co by mi odpověděl. Od Veroniky jsem už věděla, že je to něco jako upíří věčná láska, něco co tě k druhému člověku sváže na celou věčnost, ale měla jsem strach, aby mi Jake neřekl, že něco podobného necítí.

Celé to dopoledne mě však držel za ruku a sem tam mi ukradl polibek. Byl tak roztomilý a já nechtěla věřit, že by to ani z jeho strany nebyla láska.

Co mě však tížilo asi stejně tak moc jako negativní odpověď na otisk byl i fakt, že Veronika trvala na tom, abych Jacobovi neříkala o lovcích. Připadala jsem si podle, když jsem o Jakeovi věděla snad všechno a on vůbec netušil, s kým má tu čest. Pokud mě miluje – a já doufala, že jo – měl by vědět, kdo jsem. Tím jsem si byla víc než jenom jistá, ale neměla jsem dostatek odvahy k tomu, abych mu to ještě v ten den řekla. Každopádně jsem se přesvědčovala, že to udělám, jen co za mnou přijede následující týden.

Ano, řeknu Jacobovi o tom, kdo jsem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 11. kapitola:

 1
1. Klea
12.11.2018 [16:35]

Taká oddychová kapitolka Emoticon ale stále som zvedavá, čo sa stalo s tými lovcami a kto za to môže.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!