Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 10. kapitola

06.11.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 858×

10. kapitola

„Jak je možné, že se ty jména shodují?“ zajímala jsem se, když jsem našla jména všech zmizelých na úmrtních listech.

„V rodinách se často dědí křestní jména. Není zase tak překvapující, když se syn jmenuje po svém otci nebo dědečkovi,“ namítl Warkai a já k němu vzhlédla od papírů – tentokrát jsme je měli na stole rozložené pěkně jeden vedle druhého. A k jednotlivým papírům o pohřešovaných jsme přiložili i úmrtní list se stejným jménem.

„To si moc dobře uvědomuju, ale pokud by to bylo tak běžné, neupozorňovali byste na to,“ namítla jsem a nepřestávala těkat pohledem z Warkaie na Tedda a následně i na Kevina.

„Je to podivné jenom z toho důvodu, že k těmhle úmrtním listům neexistuje žádný rodný list,“ odvětil Tedd. „Ti lovci jako by před svou smrtí vůbec neexistovali,“ dodal.

„Ale to je přece hloupost. Lovci mají velmi důkladný systém, navíc… Na všech těch úmrtních listech je napsaný i datum narození, tak se přece museli narodit. Možná se ty rodné listy někde ztratily,“ navrhovala jsem řešení, protože se mi nechtělo uvěřit v to druhé řešení. Vždyť to bylo tak nepravděpodobné… Ani vanilkoví nejsou tak silní aby…

„Shodují se den a měsíc z data narození každého lovce, jenom roky jakoby byly uzpůsobeny roku úmrtí,“ namítl Tedd.

„Víte, jak absurdně tu právě zní to, nad čím všichni přemýšlíte?“ zeptala jsem se a prohrábla si vlasy. Všichni přítomní však mlčeli a zřejmě si dál nechávali hlavou projít jak má slova, tak všechno, co tu bylo do téhle chvíle řečeno. „Přišel s tou teorií i někdo jiný?“ zeptala jsem se o chvíli později – doufala jsem, že se mi dostane kladné odpovědi, protože v opačném případě… jsme tady mluvili o cestování v čase!

Jenom myšlenka na to, že by mě někdy nějaký upír poslal do minulosti, byla naprosto nepředstavitelná.

„Hlídáme jejich vládce. Ti tři si dost potrpí na tom, aby měli přehled, jak talentovaní jsou jejich stoupenci nebo naopak nepřátelé. Tohle by byl určitě dar, po kterém by Aro Volturi zatoužil. V tuhle chvíli zná přítomnost a vývoj mnohých bojů a sporů o území… Všechno by to při cestování v čase mohl změnit. Cokoliv, co nebylo v jeho prospěch, by mohl otočit a my bychom se octli v naprostém chaosu. Vanilkoví by se nemuseli skrývat…“

Warkai začal konstruovat smyšlené teorie. Věděli jsme o tom, jak je vládce vanilkových posedlý vším neobvyklým a že kolem sebe seskupuje talentované upíry – prý něco jako policii pro jejich druh. Ale my věděli své. Ti tři bratři nebyli zase tak talentovaní, aby si udrželi moc. Všechno to bylo založeno na velkých a dobře promyšlených komplotech. Jedna upírka, která je všechny spoutá poslušností a potom další upírka, která spoutá onu vazačku, aby se náhodou nevymkla kontrole.

„Takhle talentovaný vanilkový by neušel jejich pozornosti, tak jak je možné, že o něm Volturiovi nevědí?“ podivoval se Kevin.

„Třeba za tím nestojí žádný vanilkový. Může to být jenom obrovská náhoda,“ pokoušela jsem se ostatní odvést od té myšlenky. Stále mi to přišlo naprosto neuvěřitelné a nedokázala jsem si představit, jak bychom s podobným nepřítelem měli bojovat. Vanilkovým jsme se ze zásady vyhýbali. Proč by se tedy tolik lovců octlo v jejich blízkosti?

„Pokud by to nebyl vanilkový, tak zkus přijít na to, jak je možné, že ta náhoda je takhle velká,“ pobídl mě Warkai a ušklíbl se přitom. Byl to Nasirův mladší bratr, ale pro mě už mohl být skoro mým dědečkem. Bylo mu přes padesát, ale těžko byste mu tenhle věk někdy hádali. Ten jeho orientální původ měl co dočinění s tím, že všichni z rodiny Mazharů vypadali velmi mladě až do jejich velmi pozdního věku.

„Měli bychom si to všichni nechat projít hlavou pěkně v klidu. Takhle najednou stejně nic nevyřešíme,“ vložil se mezi mě a Warkaie Tedd a pokoušel se mírnit to napětí mezi námi. S Warkaiem jsme byli na přibližně stejné pozici mezi lovci a ten skoro dvoumetrový chlap jenom horkotěžko snášel, že jsem ženská. Nasir na tom byl trochu jinak. Možná proto, že to byl starší bratr a měl i krapítek víc zodpovědnosti za rodinu, než právě Warkai. Bylo však velmi obtížné hádat, co se všem lovcům mužského pohlaví asi honí hlavou, když se musí setkat se svou ženskou verzí.

„Stejně bych měl jít za ostatními rodinami a informovat je o těchhle problémech,“ přitakal Warkai a já se nepatrně ušklíbla – tak aby mě neviděl – protože jsem si pomyslela, že stahuje ocas, aby se se mnou nemusel slovně utkat. Tedd by se zřejmě postavil na Warkaiovu stranu, ale i tak, já byla v hádkách přeborník.

„To zní jako skvělý nápad,“ souhlasil s ním Tedd a Warkai si tedy posbíral všechny papíry s pohřešovanými i jejich úmrtní listy. Potom už jenom na Tedda a Kevina kývl a odešel z kuchyně a následně i z domu. U mě se s pozdravem neobtěžoval.

„Proč musíš všechny neustále vyprovokovávat k hádkám?“ zeptal se Kevin, zatím co Tedd se rozhodl uvařit kafe, což byl mimochodem velmi dobrý nápad.

„Já nikoho neprovokuju,“ namítla jsem. „Jenom se mi nepozdává ta teorie o cestování v čase,“ doplnila jsem svou předchozí odpověď.

„Cestování v čase by byl hodně mocný dar a taky se mi tomu nechce věřit. Pokud by to byla totiž pravda, bylo by to, jako by se sama příroda spiknula proti lovcům,“ přidal se na mou stranu Tedd a já se vítězně usmála.

„Vanilkoví jsou nepřirození, s nimi nemá příroda nic společného,“ odporoval Kevin a tentokrát to byl on, kdo se tu pokoušel vyvolat hádku.

„V tom máš samozřejmě pravdu, ale…“ Tedd tu myšlenku nedopověděl, natáhl se do horních skřínek pro tři hrníčky a rovnou do každého z nich nasypal dvě vrchovaté lžičky kávy, kterou následně zalil horkou vodou.

Když jsem tak sledovala, jak do hrnků Tedd nalívá vodu, něco mě napadlo.

„Kdyby ti lovci cestovali v čase… Kdyby je tam nějaký vanilkový poslal, nebyla by o tom nějaká další zpráva? Něco, co by nám vysvětlilo, co se s lovci stalo? Každý z lovců je snad natolik inteligentní, že ať už by se propadl časem nebo ne, pokusil by se vyhledat své druhy a obeznámit je se situací. Ty úmrtní listy jsou potvrzeny lovci, takže o nich museli něco vědět,“ navrhla jsem možné řešení téhle situace. Pokud bychom zjistili něco víc o lovcích, kteří se ztratili a taky o těch, kteří zemřeli před tolika lety, možná bychom se od něčeho mohli odrazit.

„To nezní jako špatný nápad,“ přikývl Kevin.

„Třeba žádné dokumenty neexistují. Pokud je někdo přesunul v čase, mohli zemřít nedlouho potom a nemuseli stihnout zanechat nějaké vysvětlení,“ odvětil skepticky Tedd.

„Na tom by něco bylo, kdyby nezmizel pětadvacetiletý Augusto a na úmrtním listu nebylo napsáno čtyřicetčtyři,“ namítla jsem. Ať už byli doktoři v osmdesátém třetím roce špatní sebevíc, určitě by poznali, kdyby jim v márnici ležel dvacetiletý kluk. „Pokud by-.“

„Pokud by se nesetkal s dalším upírem a ten z něho nevysál život.“

Ta myšlenka se současně zformulovala v mé i Kevinově hlavě a tak jsme ji řekli najednou. Celé to však znělo opravdu velmi propleteně. Vanilkový by nemohl spoléhat na to, že v minulosti lovec narazí na normálního upíra a ten ho rovnou zabije a tak se o vanilkovém nikdo nedozví.

Co mi však vrtalo hlavou pořád dokola, bylo to, že jsem netušila, proč by vanilkový využíval svůj dar na lidi – pochybovala jsem o tom, že vůbec ví o lovcích, přestože Tedd mi řekl, že pár vanilkových je o naší existenci obeznámeno – proč by je rovnou nezabil? Vanilkoví si se svými obětmi rádi hrají, což o to, ale obvykle jde jenom o zvýšení adrenalinu v jejich krvi, o nabuzení jejich srdeční činnosti, vystrašení a následné zabití. Proč by tedy svou kořist rovnou nezabil? Co by měl z toho, kdyby se někdo přesunul do minulosti? 

U Mooreových jsem zůstala až do večera. Nedlouho po Warkaiově odchodu se vrátila Mia se Sarah a tak jsem nemohla odmítnout pozvání na večeři. Už to bylo dlouho, co jsem s nimi jedla a Mia se prostě odbýt nedala. Současně jsem musela strávit trochu času se Sarah – byla zvědavá na pokroky, které předváděla Renesmée a ujišťovala se, že ji nevnímám jinak než jenom jako kolegyni. Sarah se skutečně bála, že by o mě mohla přijít jako o kamarádku, ale já si něco podobného nedokázala představit.

Při večeři jsme pak všichni udržovali lehkou konverzaci a o zmizelých lovcích nepadlo ani jedno slovo. Bylo to tak jiné, oproti večeřím na které jsem byla zvyklá ještě jako dítě. U jídelního stolu byl znovu vidět ten rozdíl, když máte rodiče, kteří jsou oba lovci, a když loveckou praxi zastává jenom otec. Ženy u lovců byly smířeny se svým postavením a tím, že svým mužům neustále ošetřují rány, které při bojích s nepřirozenými utrpí. Muži je chránili a to se samozřejmě týkalo i informací a možná právě proto jsem se o těch zmizelých lovcích dozvěděla až jako poslední. Byla jsem žena a měla bych stát někde při plotně anebo se věnovat ošetřování svého manžela a rození dětí.

Všechno to znělo jako z nějakého předminulého století. Zatím jsem však mohla být ráda, že mi nikdo nenutí manžela. Ačkoliv jsem to očekávala co nevidět. Babička si jistě nenechá ujít příležitost, aby k nám přiženila nějakého velmi šikovného lovce ideálně z Anglie. Tak trochu jsem nechápala vztah mých prarodičů právě k Newmarkovým z Anglie, ale kdykoliv jsem se na to zeptala, měla jsem smůlu – odpovědi jsem se nedočkala. Frances Priceové by jistě udělalo nesmírnou radost, kdybych se provdala k Newmarkům. Byla by to pro ni satisfakce a dokonalé ponížení téhle puritánské rodiny.

Doma mi to nedalo a do postele jsem zalézala s laptopem. Do vyhledávače jsem rovnou zadala Cestování časem. Překvapilo mě, že během půl sekundy mi vyběhlo na tři sta šedesát tři milionů odkazů. Copak si ti lidé už úplně zbláznili?

Cestování v čase je teoretická koncepce, kdy se cestovatel pohybuje do minulosti či do budoucnosti, většinou za pomoci nějakého stroje času.

Je cestování časem skutečné?

Cestování časem: Teorie, paradoxy a možnosti.

Lidé tím byli úplně fascinováni a doufali, že se jim to někdy v budoucnu podaří, ačkoliv jsem vůbec nepředpokládala, že by s tím dokázali zacházet. Hlavně s tím cestováním do minulosti. Nerozuměla jsem všem aspektům kvantové fyziky ani teorie relativity. Na ono téma vzniklo nepřeberné množství filmů, seriálů, teorií a já nevím čeho všeho. A všechno to vznikalo už pěknou řádku let nazpět. 

Nakonec můj průzkum skončil u toho, že jsem si pustila seriál s touto tématikou. Nemohla jsem úplně popřít to, čí dcera jsem. Máma milovala sit-comy a dokázala s hlavními aktéry odříkat nazpaměť takřka každou repliku a já jako malá jsem jí mnohdy přizvukovala. Nezapomenu na naše rozhovory ve stylu Willa a Grace – což byl její nejoblíbenější pořad, který s malými přestávkami dávají v televizi doteď, přestože od doby jeho největší slávy uplynula už pěkná řádka let.

Ráno jsem se probudila pěkně rozlámaná. Seriál mě vcelku pohltil, přestože jsem si říkala, že zkouknu jenom jeden díl protože to bude jistě pěkná blbost. Jenže u třetího dílu jsem se do toho vážně zažrala a musela jsem usnout hodně pozdě… A probudila jsem se jenom o chvíli později, když mi do pokoje začaly pronikat neodbytné sluneční paprsky a hukot na silnici.

Posadila jsem se na posteli a promnula si rukou krk. Chvíli jsem zvažovala, že bych se znovu uvelebila do postele a ještě si chvíli schrupla, ale potom mi došlo, že jsem na dnešek slíbila Renesmée ten městský maraton. Jakkoliv byla talentovaná, potřebovala se neustále udržovat v kondici… a mě to taky neuškodí, zkonstatovala jsem v okamžiku, kdy jsem měla trochu problém vylézt z postele. Tolik k tomu, usínat s laptopem v posteli.

V kuchyni jsem si připravila velký hrnek s kávou a následně z lednice vyndala tvaroh a nějaké ovoce. Pokud jsem měla běhat po městě maraton, potřebovala jsem vydatnou ale zároveň lehkou snídani, která by mě v žaludku netlačila.

Bylo pondělí a bar jsme měli stejně jako v neděli zavřený. Měla jsem tedy den volna a už jsem v mysli plánovala trasu, kudy se s Renesmée vydáme. Odpoledne ji měla čekat nějaká teorie s Tedem, ale pochybovala jsem, že po našem společném tréninku bude schopna vůbec pohnout, natož ještě vnímat.

Měla jsem pro ni připravenou kombinaci přespolně silničního běhu. Sraz jsme měly v Puget Park, kde jsem chtěla začít a potom s ní zamířit trochu víc na jih města. Než jsem však odešla z domu, připnula jsem si na ruku jeden z těch prokletých fitness náramků. Obvykle jsem nic takového nepotřebovala – svoji obvyklou trasu jsem znala nazpaměť a znala jsem snad i přesný počet metrů. Tentokrát jsem však měla na mysli jenom obyčejnou trasu a chtěla jsem si ověřit, jak dlouhá bude. Slíbila jsem Renesmée maraton a to jsem hodlala dodržet, pokud to jenom trochu půjde.

V Puget Park na mě čekala usměvavá Ness. Oplatila jsem jí úsměv a rovnou jsem ji pobídla k tomu, aby se dobře rozcvičila. Jako obvykle mě hned poslechla, ale neodpustila si vyzvídání. Byla zvědavá, co se včera odpoledne odehrávalo u Mooreových poté, co odešla. Samozřejmě si nemohla nevšimnout Warkaie a proto to u ní vyvolalo daleko víc otázek.

Musela jsem dost přemýšlet nad tím, co bych jí měla říct. Nechtěla jsem jí zbytečně znepokojovat, protože jsme všechny ty naše hypotézy neměli nijak podložené. Pár zmizení a následně úmrtní listy se jmény zmizelých… Nic z toho nedávalo smysl, přestože se mě noční seriál snažil přesvědčit o opaku.  Pán času – no, bylo to příhodné pojmenování pro někoho, kdo se pohybuje napříč celým vesmírem a jednou je bezmála ve středověku a hned na to v roce pět milionů. Ten chlap měl dokonalé znalosti o všem, co se kolem někoho mihlo – žádná rasa mimozemšťanů mu nebyla cizí, neexistovala technologie, které by nerozuměl a nebyl nikdo, kdo by ho byl schopen zastavit. Ani ti nejvražednější nepřátelé.

„Jenom jedna z mnoha drobných komplikací ve světě lovců,“ odvětila jsem a snažila se to trochu odlehčit.

„Drobná komplikace?“ podivila se.

„No, jasně!“ přitakala jsem a snažila se tvářit, jak nejpohodověji jsem uměla, ale myšlenka na cestování časem se mi neustále honila hlavou. Pořád to nedávalo smysl. Proč by nějaký upír posílal lovce do minulosti? A pokud by to byla pravda, proč by se ti lovci nesnažili kontaktovat jiné lovce? „Drobná komplikace,“ zamumlala jsem a přidala jsem do kroku. Právě jsme se blížili k Marine View, byla to jedna z oblastí v Seattlu, kde by se mi líbilo žít, ale bylo to tu pro mě moc nudné. Výhled na záliv však byl skvělý, když jste bydleli v jednom z těch jednopodlažních domků přímo nad ním.

Snažila jsem se pravidelně dýchat a ignorovala jsem těch několik kapek potu, které mi stékaly z čela po tvářích. Zrovna dneska se totiž slunce rozhodlo ukázat lidem ze Seattlu svoji vlídnou tvář a opravdu velmi příjemně mě hřálo na kůži. V nohou jsem cítila tu pnutí, jak se do běhu zapojovaly jednotlivé svaly, a slaná chuť vzduchu rozpínala mé plíce. Tohle byl přímo parádní den na podobný vytrvalostní běh. Botasky se mi lehce dotýkaly asfaltové cesty a já se soustředila pouze na adrenalin, který se mi vyplavoval do těla.

Z Marine View jsme to pak vzaly přes Salmon Creek, Riverton-Boulevard Park, Highland Park a následně dorazily opět do západního Seattlu kousek od mého bytu. Renesmée se mnou stále držela krok a až během posledních několika mil jsem si všimla toho, že se začala potit. Já jsem na rozdíl od ní byla zbrocena potem. Cítila jsem, jak se mi vsakuje do trička a záda mám úplně mokré. Vlasy, které jsem neměla stažené do mých dvou copů, se mi lepily na krk a podél obličeje.

„Máš opravdu výdrž a zřejmě taky dobrou termoregulaci,“ poznamenala jsem a Ness na mě vrhla překvapený pohled. „No, právě jsme uběhly třicet dva kilometrů a ty jsi naprosto v pohodě. Tvoje tělo zvládlo tohle zahřívací kolečko naprosto bravurně,“ vysvětlila jsem.

„Ach,“ vypadlo z Ness, ale nevypadala nijak potěšeně, že jsem ji chválila.

„Než se zhroutíš ve svém hotelovém pokoji, měla by ses ještě trochu protáhnout, aby ti svaly neztuhly,“ prohodila jsem.

„Ty víš, že já… Že bydlím v hotelu?“ zajímala se a vypadala překvapeně.

„Západní Seattle není zase tak velký,“ pohodila jsem rameny a snažila se tvářit, jako by to byla pravda a ne, že jsem ji sledovala po jednom z našich nočních lovů. „Navíc – přece jsem ti říkala, že jednou přijdu na to, co se přede mnou a ostatními lovci snažíš utajit. Pořád chci vědět, z které lovecké rodiny pocházíš – i kdyby to měl být jenom jeden z tvých rodičů, musel být opravdu velmi dobrý lovec a já moc takových neznám. Jsi záhada, kterou hodlám vyřešit, Renesmée,“ upozornila jsem ji a všimla jsem si vylekaného výrazu, který se jí objevil na tváři.

„Vážně jsi tak odhodlaná zjistit, kdo jsou mí rodiče? Copak nemůžeme být pouze kamarádky bez toho všeho podezírání? Chci se stát lovcem. Nechci tě nijak zradit,“ prohlásila sklíčeně.

„Obvykle lovím sama a… Pokud někdy dovolím, aby se ke mně někdo přidal, potřebuju mu bezmezně věřit. Ty jsi dobrá a talentovaná, ale ještě ti úplně nevěřím,“ namítla jsem.

„To je mi líto. Mám tě ráda, jakkoliv jsi na mě nepříjemná. Jsi tak trochu můj vzor a jsem hrozně ráda, že jsem tě mohla poznat, jakkoliv ti zřejmě zasahuju do života stylem, který ti není příjemný.“

Už dlouho jsme se s Ness nebavily o tom, co její příchod do Seattlu znamenal pro mě. Věděla, že jsem ji přijala se značnými výhradami, ale zároveň se tvářila velmi mile a snažila se to přehlížet. A já se pokoušela o to samé. Chtěla jsem ji poznat a potřebovala jsem, aby se cítila v pohodě. Ale zřejmě ani to nestačilo k tomu, aby mi řekla, kdo ve skutečnosti je. Rodina Masenových mi nic neříkala a neměla jsem dostatečné konexe k tomu, abych o ní zjistila něco víc ačkoliv… V tomhle okamžiku mě napadlo něco, co by mohlo konečně přinést kýžené ovoce. Lovci se prohrabovali vlastními archivy. Prohledávali je kvůli rodným a úmrtním listům. Možná bych se tedy měla přihlásit a zkusit je rovněž prohledat. Třeba tam najdu něco, co by mi mohlo pomoct. Své rodové linie jsme si mapovali dobře. Dokonce i potomci té holky od Linwoodových z Anglie se nám dostali na seznam, ačkoliv jejicho otec nebyl lovec. Linwoodovi jako lovci neexistovali už víc jak dvacet let, jediný kdo z jejich rodiny přežil, byla malá holka, která odmítla mít s lovci cokoliv společného. Lovci si ji však hlídali a věděli, že porodila tři děti. Dva chlapce a jednu dívku. Všichni tři měli velmi oslabené schopnosti lovců, když se jejich krev smísila s tou lidskou, ale pořád to byli lovci, jakkoliv v hierarchii klesli hodně nízko. A vůbec by mě tedy nepřekvapovalo, kdyby se jednou dozvěděli, jaké je jejich dědictví, přestože zatím vyrůstali v ryze lidské společnosti.

„Dobrá, jsem ráda, že víš, na čem jsi. Každopádně – uvidíme se zítra v noci na další obhlídce. A pokud bys během té doby byla v kontaktu s tím svým měničem, dej mi vědět. To, že bych chtěla vidět jeho proměnu ve vlka, pořád platí,“ ujistila jsem ji, když jsem si vzpomněla na to její trochu nepodařené rande v mé práci. Přestože jsem s ní strávila posledních několik hodin, neměla jsem příležitost se na Jacoba Blacka z La Push zeptat a já tu přeměnu opravdu toužila vidět.

„Nejsem s ním v kontaktu,“ zamumlala Ness. „Říkala jsi, že není vhodné, abych se s někým takovým stýkala,“ odvětila a mě překvapilo, že mě poslechla. V baru jsem si všimla, jak na něho kouká a bylo tedy s podivem, že se mou radou řídila.

„Budiž,“ pohodila jsem rameny. Na jednu stranu bylo fajn, že se hodlala chovat jako lovec a distancovala se od všech nepřirozených ve svém okolí. Na stranu druhou jsem byla docela zklamaná, že neuvidím proměnu měniče. Mohlo to být opravdu zajímavé. A rozhodně hezčí, než proměna skutečného vlkodlaka – to byly neskutečné obludy, které budily strach, a nedivila jsem se, že se vyskytovaly v různých hororech. Sama jsem žádného skutečného vlkodlaka sice neviděla, ale věděla jsem, že se jejich těla nepřirozeně promění na něco mezi člověkem a zvířetem. A to bylo zřejmě to nejhorší, co si lidé dokázali představit. Měniči se však dokázala proměnit kompletně na zvíře. Převzali jeho fyzickou podobu do posledního puntíku – tedy až na měřítko, ale to bylo vedlejší. Zajímalo mě, jak vypadá takový dvoumetrový vlk.

„Měla bych jít. Uvidíme se tedy zítra,“ prohodila Renesmée a já přikývla. Začínala jsem mít hlad a potřebovala jsem sprchu, takže jsem ji dál nezdržovala. Navíc jsem si říkala, že by stálo za to, dál prozkoumat možnost cestování v čase.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 10. kapitola: