Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace - 1. kapitola

23.09.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1917×

Volné pokračování povídky Bella jako lovec. Příběh začíná o osmnáct let později od chvíle, kdy jsme se s Bellou a ostatními rozloučili a pro tuhle chvíli nás příběhem bude provázet Veronika.

1. kapitola

V suterénu toho baráku to páchlo hnilobou a plísní. Ze světel fungovala asi jen čtvrtina, což bylo skoro horší, než kdyby nefungovala žádná. V absolutní tmě by nám naše baterky byly užitečnější. V tomhle divném pološeru se totiž ve světle baterek jen pomíchaly stíny, takže vypadaly hlubší a ještě nebezpečnější.

„Myslím, že jsou tady krysy,“ zašeptala Sarah, zřejmě pěkně namíchnutá. „Proč jsi mě zatáhla někam, kde jsou krysy? Já je přece nenávidím.“

„Mohla jsem tě vzít buď sem, nebo do kina, a krysy se mi zdály levnější,“ odpověděla jsem taky šeptem. „Už mlč. Jestli tu ta potvora je, tak nechci, aby o nás věděla.“

Nevím, jak to Sarah dokázala, jak i v šeru bylo vidět, že kouká naštvaně. Dobře jsem si uvědomovala, že je zbytečné Sarah napomínat, aby byla potichu, ale doufala jsem, že se mi jí podaří dodat trochu odvahy. Současně s tím však byl trochu problém ji donutit, aby se pořádně soustředila, když neustále remcala.

Abych však byla spravedlivá, tak Sarah se na tuto malou misi nevydala dobrovolně. Ona se vlastně málokdy vydá dobrovolně na jakoukoliv misi, malou nebo velkou, a mnohem raději dřepí doma, dělá si úkoly z matiky a vykecává se s mým bratrancem přes internet. Jsem si poměrně jistá, že takhle usedlý život nikomu nesvědčí a tak ji vytáhnu ven, kdykoliv mám k tomu nějakou záminku.

„Počkat.“ Sarah mě chňapla za paži. Okamžitě jsem se zastavila a ohlédla se na ni. Její nasupený pohled byl stále viditelný.

„Co je?“ špitla jsem.

„Tam, před námi,“ řekla a já se opět obrátila dopředu. Nic jsem neslyšela, ale je možné, že strach, který Sarah naplňoval, ji vytříbil smysly. Vykročila jsem tím směrem a Sarah se držela půl kroku za mnou.

Jak jsme se přiblížily, zdálo se, že stíny ztmavly a začaly se rozpínat a snažily se spolknout tenké kužely světla našich baterek.

„Zbožňuji svou práci,“ zamumlala jsem a vnořila se do tmy.

„Zbláznila ses, Very?!“ obořil se na mě strejda Tedd, když jsme se kolem půlnoci dostaly se Sarah domů. Obě jsme byly špinavé a těžko se nám vysvětlovalo, že jsme byly v kině.

„Nebylo to nijak nebezpečné,“ namítla jsem a dál se snažila schovat zlatostříbrnou dýku za pas kalhot, aby si jí strýc nevšiml. Neměl rád, když jsem si se Sarah hrála na lovce. Prý jsem na to ještě moc mladá, abych takhle lítala po ulicích.

„Jsi stejná jako tvá matka,“ povzdech si a promnul si kořen nosu.

„Myslím si, že o Belle tohle celé není. Prostě se ti jenom nezamlouvá, že se pokouším vytrénovat Sarah jako dalšího lovce,“ odsekla jsem mu a naštvaně se na něj dívala. Mluvit o mámě neměl. Byly to už bezmála tři roky, kdy jsem ji viděla naposledy a to mě nechala na starosti strýci Teddovi a tetě Mii. Byli to rodinní přátelé a nejbližší lidé, které jsme v Seattlu měli.

„Máš pravdu, s Bellou to nemá nic společného. Jde o to, že zbytečně riskujete. Co kdybyste narazili na někoho silnějšího?“ zajímal se a tvářil se velmi ustaraně. Po odchodu Belly se stal něco jako mým tátou a já tak získala dva sourozence. Kevina a Sarah. Ale ani oni dva a ani Tedd s Miou mi nedokázali nahradit mou skutečnou rodinu, kterou jsem měla až do otcovy smrti.

Táta byl machr. Milovala jsem ho a strašně mě bavilo se od něj učit. Proto jsem taky tak blbě nesla, když jsem o něj přišla. A krátce na to se z mého života vytratila i má matka. Bella. Nerada jsem na ni myslela. Nechala mě jako malou holku svým přátelům a sama zdrhla. Nesnášela jsem ji proto.

„Jsem silná, poradila bych si,“ trhla jsem rameny, jako by se nic nedělo.

Strýc Tedd jenom zavrtěl nešťastně hlavou.

„Omlouváme se, tati,“ zamumlala Sarah a aspoň ona vypadala pokorně. Její táta měl u ní respekt. A ještě aby ne, Tedd byl skvělý rodič. Každé dítě by si přálo otce jako je on. Jenže já měla za svého otce Dominica Price a byla jste tedy někdo víc, než Tedd Moore a jeho rodina. Babička s dědou mi to vždy připomínali, když jsem k nim přijela na prázdniny do New Yorku.

„Dobrá, myslím, že pro dnešek toho bylo pro všechny dost, takže běžte nahoru, dejte se trochu do pucu a spát,“ prohodil smířlivě a Sarah se bez protestu vydala ke schodišti. Já se ji chystala následovat, když mě Tedd ještě zarazil. „Vím, že je to tvé rodinné dědictví, ale musím tě požádat, abys mi dala tu dýku, kterou máš schovanou za pasem,“ požádal mě.

„Jak-?“

„Mám tě prokouknutou, Veroniko,“ upozornil mě a natáhl ke mně ruku, abych mu do ní vložila dýku. Byla to jediná věc, kterou jsem si po mámě nechala. Víc než ze sentimentálních důvodů to však bylo proto, že mi bylo líto vyhodit takový mistrovský kousek. Navíc – rodinné dědictví? Copak Tedd neví, že do naší rodiny se ta dýky dostala až během mámina života?

Naštvaně jsem vyndala dýku zpoza kalhot a následně ji položila Teddovi do napřažené ruky.

„Zítřek strávíš pomocí Mii a uděláš všechno, co ti řekne. Je ti to jasné?“ zeptal se, když už jsem byla na prvním schodu do patra. Pomoc Mii? Mia byla fajn ženská, ale tak nějak neměla dostatečný přehled. Byla typickou ženou lovce bez nějakých ambicí a snahy něčeho dosáhnout. V minulosti vystudovala vysokou, našla si lidskou práci, která ji naplňovala a po nocích brala od paní Mooreové starší lekce ze zdravotnictví, aby byla schopná svému muži sešít tržné rány, pokud by se s nějakými vracel ze svých lovů.

„Hmm,“ zamručela jsem a nechala si nějaké další poznámky pro sebe. Tedd s Miou nemohli za to, že se o mě museli starat a ještě jeden rok budou muset. Plánovala jsem, že v dovršení svých osmnáctých narozenin se postavím na vlastní nohy. Najdu si nějakou práci, která mě uživí a dovolí mi věnovat se lovu.

Jestli pak chtěl strýc Tedd dodat něco dalšího, rozmyslel si to a já mohla zmiznout u sebe v pokoji.

V koupelně, kterou jsme měly se Sarah společnou, tekla voda, takže jsem musela počkat. Shodila jsem ze sebe koženkovou bundu a zula si vysoké boty. Byla jsem vzteky bez sebe, že na nás Tedd přišel a současně jsem se cítila ponížená trestem, který mi udělil.

Při pohledu do zrcadla, které jsem měla na dveřích své šatní skříně, na mě hleděla klasická puberťačka, která vzdoruje režimu, ale při důkladném průzkumu jsem v tom odrazu spatřila i lovce. Mé tělo bylo pružné, ale zároveň silné. Blonďaté vlasy jsem zdědila po otci a jeho rodové linii. Byla jsem za to velmi vděčná – nesnesla bych pohled do zrcadla, kdyby se v něm odrážela Bella. 

Rozpustila jsem si vlasy, které jsem měla stažené do dvou copů a ozdobené stužkami. Moc mě na to neužilo, ale v rámci kamufláže jsem byla ochotná všelijakých ústupků. Zamyšleně jsem se dala do jejich česání, abych z nich ještě před sprchou dostala všechny hrubé nečistoty. Suterén, který jsme se se Sarah vydaly prohledat, nebyl nejčistší místo a každá pavučina byla velkým nepřítelem mých dlouhých vlasů. Nejednou jsem uvažovala nad tím, že bych si je ostříhala – měl to být akt pomsty vůči Belle, ale nakonec jsem to nikdy neudělala. Tátovi se máminy vlasy líbily a ta se starala, abych i já měla ty své krásné, silné a dlouhé. Abych navzdory svému loveckému původu působila křehce a žensky.

V koupelně se zastavila voda a tak jsem odložila kartáč na stůl a vstoupila do místnosti plné páry přesně ve chvíli, kdy si Sarah kolem sebe omotala ručník. Sarah byla klasickou ukázkou Mooreovské rodiny: bledá pleť, hustá černá kštice, téměř dokonale ledově modré oči. K tomu štíhlá postava a jemné rysy, takže nebylo divu, že musela chlapy odhánět klackem. Od toho tu však byl její bratr – Kevin.

„Netušíš, jak se to tvůj otec mohl dozvědět?“ zeptala jsem se trochu napruženě, když Sarah otírala zarosené zrcadlo rukou.

„Táta je lovec, má dobré instinkty,“ namítla Sarah a začala si rozčesávat mokré vlasy.

„Nemyslím si, že na to přišel sám… Náhodou jsi mu nedala nějakou nápovědu, že ne?“

Se Sarah jsme byly jako sestry, ale ani jako ta nejlepší kamarádka, nedokázala Sarah pochopit tíhu, která mi už od narození ležela na bedrech. Ať už jsem mámu proklínala jakkoliv, jenom díky ní jsem byla jedním z nejlepších lovců na světě. Díky jejímu genofondu jsme svou sílu stále znásobovali dokonce dvakrát rychleji než ostatní lovci. A právě to se zřejmě dost podepsalo na vztahu, který jsem se Sarah měla.

Říká se, že člověk je schopen své tělo vytrénovat téměř k dokonalosti. O lovcích to platí úplně stejně. Když se moje pra-pra-pra-pra-prababička z máminy strany chtěla prosadit jako lovkyně, stálo ji to velké množství úsilí, které se však v následujících generacích vyplatilo. Trénovala tak moc, že se dokázala vyrovnat mužům ze své rodové linie. Její potomci však byli daleko silnější, a když se i její dcera chtěla věnovat lovu, nebránila jí. Dokonce ji sama učila, jak se stát dobrou v tom, co dělá. A tak naše rodina sílila. Skokově jsme se dostali na úroveň nejlepších rodin a zasloužili jsme si respekt. Děda Charlie, který stále žije v New Yorku, byl rovněž jeden z nejlepších lovců a zasloužil se o sňatek mezi mámou a tátou.

Sama jsem snoubence ještě neměla. Obvykle se o výběr potencionálního manžela starají rodiče ještě v nízkém věku svých dětí, ale já podobné štěstí neměla. Bylo mi sedmnáct a zatím jsem vůbec netušila, co mě v budoucnu čeká. To Sarah na tom byla jinak. Byla poblázněna do mého bratrance – aspoň takhle jsem mu říkala, ale byl to nějaký vzdálený příbuzný z otcovi strany – a přitom se měla vdát za nějakého lovce z tohohle státu. Pro tátova příbuzného nebyla z dost dobré rodiny, takže nebylo divu, že se jejich svazek nedomluvil ani přes vzájemnou náklonost.

„Říkala jsem si, že by táta měl vědět, že se nechystáme do kina. Měl to však najít až později, pokud vůbec,“ zamumlala Sarah a sklopila oči.

„Bože, Sarah, ty jsi ale blbá,“ povzdechla jsem si.

„Proč to říkáš?“ zeptala se se slzami na krajíčku. Sarah byla v tomhle dost citlivá.

„Promiň,“ omluvila jsem se. „Jde mi však o to, že kdyby ses stala lovcem tak jako já, měla bys větší šanci k tomu, být s tím, s kým opravdu být chceš. Priceovi jsou vážená rodina mezi lovci. Nikdo nedovolí, aby se Phil Brown, který je jenom o stupínek pod Priceovými, oženil s někým pod svou úroveň.“

Byla jsem krutá, ale doufala jsem, že Sarah prohlédne politikaření lovců a bude se trochu snažit. Kdyby se stala další lovkyní, posílila by své postavení. Zřejmě ne natolik, aby se mohla stát Philipovou manželkou, ale rozhodně by nemusela setrvávat mezi nízkými lovci a já bych tak měla parťačku.

„Já se ale nechci stát Philipovou manželkou,“ oponovala mi Sarah, ale začala při tom rudnout a já věděla, že s tím nemá nic společného horká voda nebo teplo v koupelně.

„Kdybys mi jenom nelhala, Sarah. Mám stejné, ba dokonce lepší, instinkty jako tvůj otec. Vím, že jsi do Phila zabouchnutá až po uši,“ namítla jsem a založila si ruce na hrudi. Opřela jsem se o rám dveří a koukala na drobnou černovlásku, jak se přede mnou kroutí.

„Já a zabouchnutá do Phila?“ Hlas se jí změnil ve fistuli.

„Ano, přesně ty,“ ušklíbla jsem se. Sarah byla průhledná jako okenní tabulka. Kdykoliv byste na ní poznali, že se pokouší lhát. Jakkoliv byla z rodiny lovců a dokázala své fyzické projevy snadno ovládat, nikdy se to nenaučila. Tedd byl velmi mírný otec a Mia se držela zásad ostatních lovců. Divila jsem se, že se nepokusili dceru trochu vytáhnout po společenském žebříčku. U Kevina to bylo něco jiného – tam se moc snažit nemuseli, Kevin byl prostě lovec a tam se zapojení do společenství čekalo, ale u holek… Lovci pořád nebyli společností, kde proběhla emancipace. Pojem sufražetky, byl pro lovce skoro sprostým slovem. Divila jsem se, jak zaostalá to jsme společnost.

„To ses musela splést,“ trvala na svém Sarah.

„A není to jedno? Z tebe asi lovec nikdy nebude a já se jenom marně snažila. Který lovec by se bál krys?“ podivila jsem se a zakroutila hlavou.

„Každý se něčeho musí bát,“ namítla Sarah a já se ušklíbla. Každý se něčeho bojí? Já tedy rozhodně ne.

„Na diskuze o lidských fobiích jsem docela unavená. Pohni si, ať můžu do sprchy a potom taky zalehnout. Zítra mě čeká den s tvojí mámou a to nebude žádná sranda,“ podotkla jsem a vrátila se k sobě do pokoje, abych Sarah dopřála aspoň náznak soukromí. Přes ty tenké dřevěné dveře jste toho někdy slyšeli víc, než bylo zdrávo.

A přesně jak strejda Tedd vyhrožoval, další ráno si mě hned po snídani vzala teta Mia bokem, aby mi udělila nějakou tu práci. Sobotu jsem si tedy rozhodně dokázala představit jinak, než přerovnávání a doplňováním lékárničky s čímž následně samo sebou souvisel i kompletní úklid koupelny. Hned na to jsem jí musela pomoct v kuchyni s obědem – kdo mě znal aspoň trochu dobře, věděl, že kombinace mě a kuchyně je velké neštěstí – a po obědě jsem se musela podřídit Mii v práci na zahradě. A to bylo pomalu ještě horší, než příprava obědu.

Kdybych mohla tak ten plevel, co Mii rostl před zahrádkou, pěkně otrhám svou dýkou. Nemělo by to sice větší efekt, než když jsem to dělala pěkně ručně, ale aspoň bych si udržela zdání hrdosti.

„Nebyl to zase tak špatný den, Vero, že ne?“ usmívala se na mě Mia, když jsme společně vcházely do domu. Dnešek byl vlastně jedním z mála skutečně pěkných dnů v Seattlu a strejda Tedd si svůj trest nemohl naplánovat lépe.

„To víš, že ne,“ zahuhlala jsem a šla si opláchnout ruce. Díky rukavicím byly sice skoro čisté, ale svědila mě pokožka nad koncem rukavic, kde mě každou chvílí žahla nějaká ta kopřiva nebo jiný druh plevele, který to měl v popisu práce.

„Tak co, pro dnešek hotovo?“ zeptala se Sarah, když jsem míjela její otevřené dveře do pokoje.

Rovnou jsem se u nich tedy zastavila a nakoukla. Ona, na rozdíl ode mě, nebyla za včerejší výlet nijak potrestaná, což jsem považovala za velmi nefér jednání.

„Řekla bych, že budu muset tvojí mámě pomoct ještě s večeří,“ odvětila jsem a znovu si poškrábala ruku. Už jsem na ní měla červené vystouplé fleky a měla jsem dojem, že čím víc si je škrábu, tím svědivější jsou. Jako by to vůbec bylo možné.

„Přimluvím se, abys to dělat nemusela. Ten oběd… Myslím, že si táta příště ten trest rozmyslí,“ ujišťovala mě Sarah a nepřestávala něco ťukat do notebooku. Skoro bych se vsadila, že má na druhé lince Phila a něco spolu domlouvají. Tohle byla skoro ideální denní doba. U nás bylo pozdní odpoledne a v New Yorku o tři hodiny víc, takže brzký večer a Philův táta se jistě chystal na lov, zatímco jeho žena kontrolovala, že si doma nezapomněl jediný kousek výzbroje. Phil byl tedy z obliga a mohl si dělat naprosto cokoliv.

„Stejně je divné, že jsem byla potrestaná jenom já a ty ne,“ namítla jsem.

„Byl to přece tvůj nápad vydat se na lov upírů, i když nám to můj táta výslovně zakázal,“ odvětila nevzrušeně a dál se tvářila naprosto nevinně. Tohle jí šlo dokonale na rozdíl od lhaní. Stále jsem si však myslela, že měla dostat trest stejně jako já. Sarah je sice o necelý rok mladší než já, ale měla by přece mít dostatek rozumu na to, aby mi podobné blbosti vymlouvala… Tedy, aspoň to si Tedd myslel. Sarah na mě v tomhle neměla vůbec žádný vliv. To spíš já jsem kazila ji, ale vzhledem k Teddově filozofii – měly jsme být potrestány obě.

„Jak myslíš. Jdu si dát sprchu a potom ti nachystám výbornou večeři,“ prohodila jsem s úšklebkem a už se těšila, až tu její porci pěkně připepřím.

Neděli jsem následně trávila s Kevinem. S tím klukem jsem toho nakonec měla přece jenom o trochu víc společného než s jeho sestrou. Všichni jsme od sebe byli věkově o rok. Kevin byl o ten jeden starší a Sarah o rok mladší.

„Zkus mě udeřit, Very,“ pobídl mě, když jsme v suterénu Mooreových trénovali souboj z blízka.

„Nebylo by jednodušší, kdybych na tebe vypálila pár kulek?“ podivila jsem se.

„Trénujeme boj z blízka, protože je nejtěžší. Někdy holt nebudeš mít po ruce pistoli, aby sis protivníka udržela adekvátně od těla,“ namítl a v tu chvíli jsem ho praštila do zubů.

Nesnášela jsem ty chytrácké řeči. V tomhle si byli se Sarah docela podobní. Nechápala jsem, po kom zdědili tak bystrý mozek. Škola jim šla levou zadní a nemuseli se vůbec učit. Sarah byla takový malý matematický génius a s počítačem to uměla pomalu tak dobře jako já s pistolemi. Kevin pak byl tak nějak průměrně dobrý ve všem, k čemu se dostal. Nevynikal v žádném z předmětů, ale byl dobrým lovcem, takže se to asi nějak srovnávalo s nadprůměrným IQ Sarah.

„To bylo vcelku slušné,“ prohodil a promnul si čelist.

„Mám tě praštit znovu, abys to svoje slušné změnil na výborné?“ zeptala jsem se a naznačila další úder.

Párkrát jsem takhle při podobných trénincích musela myslet na mámu, ať jsem se o to snažila sebeméně. Uvažovala jsem, jestli to měla se strejdou Teddem taky tak. Ona vždy ta lepší pomáhající svému kamarádovi k dokonalosti.

„Do výborné rány máš ještě hodně daleko,“ namítl a ohnal se po mě. Hbitě jsem mu uhnula a oplatila mu ránu.

Suterén domu byl celý určen jako taková malá tělocvična. Podél stěn byly posilovací přístroje a činky. Pod oknem potom skřínky se zbraněmi, od kterých měl klíčky pouze strejda. S Kevinem jsme tak zbraně dostávali pouze v rámci tréninku, kdy jsme chodívali na střelnici. A co se týká lovu – zatím jsme ho měli dovolený pouze s dohledem zkušeného lovce. U Kevina se to však mělo co nevidět změnit. S oslavou jeho osmnáctých narozenin se pojil i oficiální nástup do řad lovců. Já si na to musela ještě rok počkat. A potom další tři roky, než budu mít povolení lovit samostatně. Bylo to trochu k vzteku, takhle byrokracie, ale musela jsem se podřídit. Navíc – už jenom jeden rok a bude ze mě skutečný lovec!

„Zapomínáš, že jsem Priceová a Priceovi dokázali nabančit, komu se jim jenom zachtělo,“ upozornila jsem ho a protáhla jsem se pod jeho pravačkou, kterou mi chtěl uštědřit další ránu. Na mé reflexy byl zbytečně pomalý, ale jako taková rozcvička to nebylo zase tak špatné. Jediné, čeho jsem litovala, byl však fakt, že jsem nemohla trénovat s někým, kdo by byl na mé úrovni. Někdo z rodiny Mazharů by byl rovnocennějším partnerem a já bych se toho od něj naučila mnohem víc. Pro tuhle chvíli jsem však stále byla jenom holka, co má občas trénovat a z větší části věnovat svůj čas škole. Nebo ideálně – všechen svůj čas věnovat škole. Mezi lovci by se jistě našlo spousta těch, kteří by mě chtěli vyšachovat z loveckého světa. Ale já se tomu tlaku nehodlala poddat.

„Moc ti to mluví, Veroniko,“ podotkl Kevin a kopl mě zezadu do nohy tak, až se mi podlomilo koleno a já se skácela k zemi. Kevin toho samozřejmě okamžitě využil a popadl mě za vlasy. Vyškubnout se mu bylo docela těžké a hlavně velmi bolestivé.

„Nikdo ti ještě neřekl, že bys neměl holky tahat za vlasy?“ zamumlala jsem, když jsem znovu škubla hlavou a před očima se mi na okamžik objevily černé tečky, jak mě ten pohyb zabolel. Získala jsem tím však o malinko větší prostor k manipulaci, jelikož Kevinovi sjela ruka po dlouhých vlasech níž a já se mohla přetočit na záda.

Potom už stačilo, abych přiblížila své koleno na dosah jeho rozkroku a měla jsem vyhráno. Nebyla jsem tak zákeřná, abych ho skutečně v tom místě praštila – přece jenom to byl můj skoro bratr, ale kdybych bojovala se skutečným nepřítelem, nezaváhala bych ani na malinký okamžik.

Kevin tedy pustil moje vlasy a pomohl mi stanout, abych zaujala opět neutrální bojovou pozici a my se tak mohli vrátit k tréninku.

A takhle, až na dny strávené ve školních lavicích, probíhaly mé dny o Mooreových mladších - jak jsem Tedda s oblibou nazývala vzhledem k tomu, že Mooreovi byli i jeho rodiče – až do dne mých osmnáctých narozenin, kdy jsem se slavnostně přidala k lovcům a mohla jsem s Kevinem vyrazit na skutečný lov. Ten večer jsem měla šanci zabít svého prvního upíra. Mé šance nějakého zabít ještě před svými osmnáctinami byly chabé a většinou vedly jenom k nějakým trestům, které se mi snažil vymyslet strejda, ale i tak to bylo fajn.

Tedda jsem měla opravdu ráda, ale život lovce byl mnohem lepší. Ten adrenalin v žilách, když jste pobíhali po ulicích a kontrolovali výskyt nepřirozených… Páni, ten pocit nejde ani reálně popsat. Je to prostě paráda a já jsem vážně ráda, že jsem lovec a může sem tam ze světa sprovodit nějakého toho nepřirozeného, který jenom vraždí a nechává za sebou spoušť.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace - 1. kapitola: