Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost Faith - Prolog

11.09.2011 (18:00) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3439×

Láskyplný člověk raději sám prožívá bolest, než by ji jiným působil.

Robert Burns

Existoval svět, který šel ruku v ruce s láskou, mírem a štěstím… Ale kdeže ty časy jsou?! Nyní všemu vládne chaos, nedůvěra a strach. Strach ze smrti. Strach z proměny. A jediný důvod toho všeho? Válka. Válka, která nemohla skončit jinak než vítězstvím jedné strany. Válka, která mohla být nekonečná, jelikož její strůjci byli nesmrtelní.

Nesmrtelnost. Tohle slovo v lidech vyvolává všelijaké emoce. Někdo by ji chtěl okusit, některého děsí. Ale snad všechny straší představa, že být nesmrtelný je možné. Po tisíciletí žili lidé v nevědomosti, honili smyšlené stvůry, když ty pravé měli před očima. Ale jak se říká, pod svícnem je největší tma a celé lidstvo bylo po léta slepé. Až válka dvou mocností jim otevřela oči. Nevysvětlitelná zmizení, krvavé masakry, nalezné těla bez krve..., jak jinak najít viníka, než vyvolat dávné mýty? Pravidlo, které se dodržuje už dlouhou dobu.

Bohužel, v tento čas vyvolal mýtus o krve sajících monstrech větší děs než kdy dřív. Povídačky se staly realitou a všechny sny o šťastném a spokojeném životě se rozutekly do nejrůznějších koutů. Svět ovládla panika a děs. Nedůvěra všem pohltila jindy láskyplná srdce, přátelství se stalo jakousi pohádkou, o které všichni snili, ale báli se pro naplnění snů něco udělat. A láska? To bylo téměř ztracené kouzlo.

Čas utíkal stejně rychle jako dřív, ale každý se obával, že nitka jeho osudu se zkřiví a bude nucen žít jinak. Přidat se k jednomu ze dvou mocných rodů, které mezi sebou zarputile bojovaly na starém kontinentu. Oběma rodům šlo o jedno a totéž, získat absolutní nadvládu nad jejich světem. Ale nebylo to sobecké? Jak mohly obětovat tolika životů, když samy seděly v teple svých domovů a rozestavovaly pěšáky jako figurky na šachovnici? V dnešní době se už nikdo na takové banální věci neptá. Všem jde o přežití a moc, a aby svého cíle mohli dosáhnout, klidně půjdou přes mrtvoly.

Co je jim po tom, že za jejich myšlenky bojuje táta od rodiny, která bez něj nemůže existovat? Že jeho manželka a děti každý den bez něj oplakávají, že vzhlížejí k nebesům a prosí Boha o smilování? Ale nic jiného, než prosit někoho nahoře, jim nezbývá. Však jiná než další nadpozemská síla nemohla tuto zničit.

Ač se válka táhla už po dvě desetiletí a mrtvých stále přibývalo, zdálo se, že by se konec mohl blížit. Ovšem nebyl to konec, který by byl pro lidstvo dobrý. Znamenal pro ně záhubu… A tak ti smělejší se připojovali na stranu, která by se dala označovat za dobro, aby pro své rodiny vybojovali alespoň nějaký mír a klid.

Na jihu starého kontinentu sídlila rodina, která byla jedním ze strůjců této hrozné války, jež jednou provždy propojila lidskou historii s tou upíří. Hluboko v chladném hradě přecházel před oknem vysoký muž s tmavými vlasy, které mu splývaly s jeho temným pláštěm, jenž měl přehozený přes ne příliš široká ramena. Působil vetchým dojmem, ale za to mohla tíha, kterou nesl na svých bedrech.

Ačkoliv si to dříve nemyslel, vedl svůj lid do záhuby. Ať se bránil, jak chtěl, tahle myšlenka ho sužovala na každém kroku. Jak je možné, že jeho početná armáda, která skýtala ty nejtalentovanější z talentovaných, prohrávala jednu bitvu za druhou a pomalu ztrácela jeho četná území? Jeho obranné linie povolovaly, stále více jeho vojáků bylo mrtvých a on už si nedělal naděje. Ztrácel víru ve vítězství jeho myšlenek a idejí. Bojovníků, kteří stáli v prvních liniích, ubývalo a starostí jen přibývalo. Jak je porazit?

Aro Volturi se zkroušeně sesunul do svého širokého křesla. Hlavu si podepřel dlaní a nadále koukal ven. Vyzkoušel už vše, bránil se, útočil, vysílal zvědy, ale nic nepomohlo. Rumuni byli příliš silní. Ač byla tato válka kdysi vyrovnaná, poslední léta vždy vyhrávali Rumuni a nad územím Volturiových se vznášel přízrak Damoklova meče.

Spory mezi Rumuny a Volturiovými byly odjakživa, ale Aro nikdy nepočítal s tím, že by se vzmohli k otevřené válce. Vždy je považoval za téměř vyhynulý rod s pár příznivci, a to byla pošetilá chyba. Aro podcenil svého nepřítele, který věděl o každém kroku jeho armády, o všech plánech útoků, které byly přísně tajné. Nemohl zaboha přijít na to, kdo z jeho vlastních řad mu vrazil kudlu do zad. Kdo je Jidáš?

A důvod války? Dle Rumunů lepší život pro všechny upíry, dle Volturiových cesta ke zkáze. Než započala válka, všichni upíři žili nepozorovaně mezi lidmi, mísili se v davu a nikdo neměl sebemenší tušení, čím ve skutečnosti jsou. Ale díky válce se vše změnilo, to byl první krok Rumunů - dát o sobě vědět. Druhým krokem bylo podmanit si lidskou rasu jako otroky a zdroje potravy, o nic jiného jim vlastně nešlo. Aby ovšem mohli svých plánů docílit, museli porazit mocnost, která jim stála v cestě, což bylo jen třešničkou na dortu. A už k tomu neměli daleko…

Aro si všechna důležitá fakta uvědomoval. Byl si vědom chyb, kterých se dopustil, věděl o svých špatných rozhodnutích a snažil se situaci na poslední chvíli zachránit. Ale s rozpadající se armádou, která ztrácela víru ve své vůdce, se nedalo vyhrát. Mohl jen doufat, že se vše obrátí v jeho prospěch, ale takové naděje byly mizivé.

Před pár lety se do jeho hradu uchýlila početná rodina jeho přítele a on jim slíbil ochranu. Věděl, že v dnešní době potřebuje na své straně silné skupiny, jako byla právě tato. Jejich důvěra v druhého povzbudila Arovu gardu, která konečně spatřila i kousek štěstí v těchto krutých časech. Jak moc Aro litoval, že kdysi soupeřil se svými přáteli, kteří, když byli v nouzi, přišli o pomoc žádat právě jej. Litoval, že snad kdysi zatoužil po jejich smrti. Za vše mohla jeho touha po moci, po stále lepších a lepších členech jeho gardy. Toužil ukojit svou zvídavost a ta malá holčička byla nemálo zajímavá… Ne, na takové věci už dávno zapomněl. Zjistil, že není důležité, jak je kdo schopný, ale jestli ve vás věří, jestli věří v to, co říkáte, a je ochotný pro vás bojovat.

Před deseti lety se zaručil, že se postará o jejich ochranu stejně jako o ochranu všech upírů, kterým Rumuni sepsali ortel smrti. Mohl tak alespoň z části odčinit strasti, které jim v minulosti způsobil, a byl rád, že jsou ochotni mu zase věřit. Ale i tak pocítil osten zadostiučinění, když se objevili před hradbami jeho sídla. V podstatě získal to, po čem léta toužil. Silné talenty, které se skrývaly v rodině Cullenových, měl konečně pod svou střechou a nemusel pro to nic udělat.

Jenže k čemu mu to bylo, když celou válku stejně prohrával? S povzdechem se zvedl z měkkého polstrovaného křesla a vyšel ze své pracovny. Mířil studenými chodbami do velkého sálu, uprostřed něhož stály tři trůny. Když seděl na svém trůně, připadal si jako silný vládce. Ovšem stačilo se rozhlédnout okolo sebe, aby si znovu uvědomil krutou realitu. Nejen on ztratil všechnu víru, okolo už ve vítězství nedoufal nejspíš nikdo.

Jeho bratři, vždy ochotni mu pomoci, zkroušeně seděli a topili se někde v proudu svých myšlenek. Nebylo neobvyklé, aby se takto choval Marcus, ale u Caia už to byla opravdu špatná situace. Vždy měl v záloze nějaký plán, v tom se velice podobal Arovi, nicméně teď seděl zhroucený na trůně a z jeho tváře nevyzařovala špetička naděje.

O pár místností dál seděla v obývacím pokoji početná rodina. Ačkoliv kdysi každému v krvi kolovala jiná krev, za rodinu se považovali. Byli si tak blízcí, záleželo jim na sobě a záleželo jim na uzlíčku štěstí, které jim před časem zázrak přivedl. Ten tehdy malý uzlíček už byla téměř dospělá dívka, která seděla v objetí vysokého chlapce a pozorovala strhané tváře svých rodičů, prarodičů, tet i strýců. Chápala vážnost situace, ale proč i je opouštějí poslední zbytky víry?

Renesmé věřila v zázraky, věřila, že se věci dokážou změnit, že vše bude v pořádku. Matně si pamatovala jejich minulý domov. Zelené lesy, travnaté louky, věčně se vznášející mraky nad hlavou a vůně deště, která visela ve vzduchu. Jak moc jí právě tohle chybělo. Jen tak se sebrat a proběhnout se lesem beze strachu, že by se jí nebo někomu blízkému mohlo něco stát.

Najednou se atmosféra v místnosti změnila. Její milovaná teta Alice ztuhla a zahleděla se do prázdna.

„Musíme rychle za Arem,“ prolomil tíživé ticho Edward a Alice se jako na povel zvedla z pohovky. Rozeběhla se ztemnělými chodbami přímo do hlavního sálu.

„Aro?! Aro!“

„Co se děje, Alice?“ optal se vyděšeně, když vběhla do sálu. Drobná upírka na nic nečekala a vložila svou dlaň do Arovy, kterému se mezi obočím vytvořila vráska od soustředění.

„Jsi si tím jistá?“

„Ano, Aro. Její tvář mě pronásleduje už týdny, ale teď je vše naprosto jasné.“

„Ano, ano, vidím… A její jméno?“

„Nemám ponětí, ale jsem si jistá, že ji dokážeme najít.“

„Nebude nutné, abys nasazovala život, Alice. Mám pro tento úkol někoho lepšího.“ Aro se otočil na jednoho gardistu, který stál v rohu místnosti, a zavolal si jej k sobě. Ačkoliv ho i tak mohl každý slyšet, zašeptal mu do ucha jméno a gardista s lehkým ukloněním odběhl.

„Aro, myslím, že tuhle budovu znám…“

„Máš naprostou pravdu, je to univerzita v Clevelandu.“

„Volal jste mě, pane?“ ozval se ode dveří hluboký hlas a Aro se otočil.

„Ano, mám pro tebe úkol, Demetri.“

„O co se jedná?“ zeptal se podezíravě.

„Podnikneš menší výlet do Ameriky a někoho tam najdeš. Jednu lidskou dívku…“

„Omlouvám se, pane, že vás přerušuji, ale k čemu nám bude lidské děvče? Byl bych mnohem užitečný tady, než při hledání nějaké lidské holky.“

„Nerozčiluj se, příteli. Ta dívka je velice důležitá a já si výslovně přeji, abys ji sem přivedl bez jediného zkřiveného vlásku. A teď už běž, času není nazbyt. Alice ti poví cestou podrobnosti.“

„Aro?“ vběhl do místnosti Edward.

„Ano, Edwarde? Přeješ si něco?“

„Smím jet s Demetrim? Viděl jsem tu dívku v Alicině vizi, mohl bych být nápomocný.“

„Pokud je to tvé přání, Edwarde, nemohu ti bránit. Víš ale, jak je to nebezpečné?“

„Jsem si toho vědom, Aro, ale rád tuto cestu podniknu.“

„Nu, tedy již více se nezdržujte.“

„Jistě, pane,“ zasyčel Demetri skrz zuby a odešel v doprovodu Edwarda pryč z místnosti.

„Bratře?“ ozval se najednou Caius, kterého tato debata probudila z netečnosti.

„Caie?“ otočil se Aro s úsměvem na svého bratra.

„Co je zač ta dívka?“

„Naše jediná naděje. Jediná naděje na vítězství.“

// >>

Máte za sebou prolog mé nové povídky. Je tomu už dlouhá doba, co jsem vydávala kapitolovou povídku, nicméně jsem se do toho zase dala a doufám, že se vám tento příběh zalíbí.

Rozhodně v této povídce nebudete ochuzeni o Cullenovi v plné sestavě, ale čekají nás nové postavy, které budou velice důležité. Již příští kapitolu se vydáme za hlavní hrdinkou, tak snad vás její tajemno chytí za srdce.

Pro neangličtináře, název povídky Lost Faith znamená v češtině Ztracená víra. V průběhu pochopíte dvojsmysl tohoto názvu.

Doufám, že se vám prolog líbil a snad vás navnadil na další díl. Ten bude příští týden.

Tak snad u další kapitoly. ;)

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost Faith - Prolog: