Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost Faith - 3. kapitola

27.09.2011 (18:15) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3246×

Lost Faith

3. kapitola - Je jen poloupír

Faith

„Co bys přesně definoval tím malým problémem?“ zeptal se podrážděně Demetri Edwarda.

„Zatím jeden pár upírů, kteří číhají před domem,“ odpověděl zachmuřeně. Vyděšeně jsem sledovala jejich tváře, ale nikdo si mé paniky ani za mák nevšímal. Edward nejspíš lustroval myšlenky nevítané návštěvy a Demetri se tvářil… no, jako by si akorát kousl do citrónu.

„Dobře,“ vydechl nakonec, když si promnul oči, a začal šeptem udělovat rozkazy. „Vy dva se vydáte k zadnímu vchodu, já půjdu do garáže, otevřu ji zevnitř, což odláká jejich pozornost. Jakmile, Edwarde, myšlenkou pošlu znamení, oba dva odtud vypadnete. Někde se schovejte, já si vás pak najdu.“

„Nemyslím si, že je moudré, abys tady zůstával sám…“

„Neříkal jsi, že odtud musíme Cassidy dostat živou a zdravou?“ optal se ho rázně Demetri a mně zatrnulo… To je to tak vážné?

„No, ano, to jsem říkal.“

„V tom případě je tohle jediné východisko, Edwarde,“ ukončil debatu Demetri. „Buďte opatrní, běžte daleko, najdu vás.“

„Nenech se zabít,“ doporučil mu Edward bodře a pak se otočil směrem ke mně. „Omlouvám se, ale teď nemáme čas na to, aby sis stihla sebou zabalit nějaké věci, prostě musíš jít tak, jak jsi.“ Pohlédla jsem na svoje tepláky a černé vytahané tílko se zdvihnutým obočím, nicméně na druhou stranu - je to pohodlné.

„Dobře,“ vydechla jsem.

„Připraveni?“ zeptal se Demetri, který stál u okna a opatrně vykukoval zpoza záclonky. Přikývla jsem na souhlas, zatímco Edward přešel ke mně a položil mi ruku na kříž.

Pak se sklonil k mému uchu. „Běž jako o život, jasné? Na nějaké klidné místo, budu hned za tebou.“

„Dobře,“ zopakovala jsem a zhluboka jsem se nadechla. Hlavně žádnou paniku. Jenže ač jsem se přesvědčovala, jak jsem chtěla, moje nervy pracovaly jako o život… Demetri nám věnoval ještě poslední pohled a zmizel chodbou přímo ke garáži. Edward mě pobídl, a tak jsem po špičkách vyrazila ke kuchyni, odkud vedly zadní dveře na zahradu a pak dále do lesa. Čekala jsem s rukou připravenou na klice a bedlivě naslouchala všem zvukům, které jsem ve ztichlém domě mohla slyšet.

„Teď!“ zašeptal Edward, a tak jsem rychle otevřela dveře a vyběhla ven. Pokusila jsem se přeskočit nízký plůtek za domem, jenže jsem nohou škobrtla o špičku jednoho z prken a řítila jsem se rovnou nosem do zmáčené hlíny. Vykřikla jsem úlekem, ale než jsem stihla dopadnout na čumák, zachytily mě chladné ruce a v rychlosti mě postavily zpět na nohy. Chtěla jsem Edwardovi poděkovat, ale ten mě jen úpěnlivým pohledem popohnal k běhu, a tak jsem se hnala lesem do hor. Jenže, jak jsem brzo zjistila, nehnal se za mnou jen Edward, ale další dva upíři. Snažila jsem se zrychlit, ale moje nohy protestovaly. Ochromil je strach, který se jako temný stín rozpínal v mé mysli…

„Utíkej!“ zakřičel Edward. Polekaně jsem se ohlédla a spatřila ho, jak se zastavil mezi dvěma stromy a čekal na své protivníky.

„Ne!“ vykřikla jsem a chtěla se vrátit k němu a pomoci mu, i když jsem nevěděla jak na to.

„Běž!“ Chtěla jsem ho poslechnout, vážně jo, s utíkáním jsem měla mnohé zkušnosti, jak mi bylo často připomínáno, ale mé nohy zdřevěněly, když jsem spatřila dalšího upíra, který se k nám rychle prodíral lesním porostem. Nemohu ho tu přece nechat samotného proti třem protivníkům. Ačkoliv jsem Edwarda vůbec neznala, mé svědomí mi nedovolilo utéct. On se za můj život rozhodl bojovat. Nenechám ho v tom. „Cassidy, prosím, uteč,“ zaprosil Edward, ale nespouštěl zrak z tří upírů, kteří se okolo nás pomalu stahovali.

„Ne,“ odpověděla jsem tvrdě a postavila jsem se vedle něj, jenže Edward mě skryl za svá záda, „nenechám tě tu. Stejně bych neměla šanci jim utéct…“ Edward si zhluboka povzdechl a stále mě skrýval za svým tělem. Ti tři už stáli sotva pět metrů od nás a já si je snažila pořádně prohlédnout, ale všichni pro mě vypadali stejně. Jejich tváře byly staženy v masce nenávisti, z očí čišela nevraživost a z jejich rtů se linulo nepřátelské vrčení.

Snažila jsem se nespouštět z nich oči, ale zároveň jsem po očku sledovala Edwarda, abych byla připravená, až se rozhodne vyrazit k útoku. Edward ale nevypadal, že by se chystal útočit. Dokonce se narovnal do celé své výše a s ledovým klidem si prohlížel trojici před námi.

„Ustup, vegetariáne,“ zavrčel jeden z nich.

„Proč bych to měl dělat?“ zeptal se s hraným zájmem Edward.

Na otázku mu však nikdo neodpověděl. „Necháme tě jít, když nám ji vydáš.“

„K čemu by vám ta dívka byla?“ podivil se Edward.

„To tě nemusí zajímat,“ sykl nejvyšší z nich. Pozorně jsem si ho prohlédla – byl vážně vysoký, snad vyšší než Edward, blonďaté vlasy mu dopadaly na široká ramena a krvavě rudé oči mě s neskrývaným zájmem pozorovaly. „Vydej nám ji a necháme tě jít. Jinak zemřeš.“

„To se mi zrovna dnes nechce,“ zasmál se zlehka Edward, „ale mám obavu o vaše životy, pánové.“ Ti tři naproti nám se rozesmáli a právě díky této nepozornosti si nevšimli Demetriho, který se spustil z koruny vysoké jedle rovnou na záda jednoho z nich. Demetri nejspíš doufal, že využije momentu překvapení, ale než stihnul oddělit hlavu od zbytku upírova těla, ohnal se po něm a shodil ho ze svých zad. Edward se okamžitě vrhl po hnědovlasém upírovi, nicméně ten jeho výpad očekával, a tak začal souboj na život a na smrt.

Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem si uvědomila, že stojím naproti tomu blonďatému upírovi naprosto sama. Sama, neschopná, slabá… Snažila jsem se zaplašit chmurné myšlenky a povzbuzovala jsem se. Musela jsem to dokázat, musela jsem přeci dokázat, že za něco stojím, že se dokážu ubránit sama. A tak jsem bez váhání vystartovala proti tomu blonďákovi. Napřáhla jsem paži a snažila se ho udeřit do nosu, nicméně mou pěst blížící se k jeho obličeji zarazil a zkroutil mi ji za záda. Tím si mě hrubě přitiskl na své tělo a druhou rukou mě chytil pod bradou.

„Tak, a teď půjdeš se mnou, krásko,“ zašeptal mi vilně do ucha.

„Tak to ani náhodou,“ ozval se za mými zády Demetriho hlas a ačkoliv jsem měla stále paži zkroucenou za zády a ten blonďák si mě k sobě pevně tiskl, ulevilo se mi. Nenechají ho, aby mě odvedl, nenechají, určitě ne. Blonďák pustil mou ruku a otočil mě tak, že jsem zírala do Demetriho soustředěné tváře, ale jeho ruka mě držela pevně okolo krku, až jsem měla potíže s nadechnutím.

„No tak, nechceš přece, abych ji udusil, že ne?“ Pro pravdivost svých slov jeho stisk okolo mého hrdla zesílil. Moje ruce automaticky vystřelily vzhůru a snažily se strhnout jeho ocelový stisk, ale neměla jsem k tomu dost sil, a tak jsem pouze lapala po dechu.

A pak, když jsem to nejméně čekala, s námi trhlo něco dozadu. Přesněji řečeno Edward, který se nečekaně objevil za zády blonďáka, se ho pokusil překvapit a odtrhnout ode mě, ale blonďák mě místo toho strhnul sebou. Jeho prsty se mi zarývaly do kůže a nedovolovaly mi dýchat. Snažila jsem se bojovat, strhnout jeho ruku, ale tmělo se mi před očima. Poslední, co jsem spatřila, byl zuřivý Demetriho výraz, když se zjevil přímo nade mnou jako bůh pomsty a následně mě vysvobodil ze spárů blonďáka. Popadl mě do náruče a odnesl mě kousek dál od zápasící dvojice, tam mě opřel o strom.

„V pořádku?“ optal se mě a chytil mou hlavu do dlaní, abych se mu podívala do očí.

„Jo,“ vyhekla jsem. Demetri přikývl a ve vteřině byl pryč. O chvíli později už se lesem nesl jen těžký pach hořících těl.

Seděla jsem opřená o strom, hlavu jsem měla mezi koleny a užívala si toho krásného pocitu, kdy jsem mohla volně dýchat. Panebože, do čeho jsem se to zamotala?! Nejdřív mi do domu vtrhnou Edward s Demetrim s tím, že jsem jakási vyvolená, která má zvrátit téměř prohranou válku Volturiových ve vítěznou. No, nevtrhli mi tam úplně doslova, dobrovolně jsem je pusitla. Co mě to popadlo?! Vždy jsem byla tak zatraceně opatrná a najednou si s klidným svědomím pustím do domu dva cizí upíry! Jenže kdo by nevěřil těm bodrým karamelkám? Má čistá mysl, samozřejmě! Kdybych totiž zareagovala tak, jak jsem měla, nezačali by mě honit krvelační upíři. Panebože, vždyť on mě málem zabil!

Chytila jsem se za hlavu a snažila se poskládat si dnešní den do jednoho celku, ale v hlavě jsem měla neskutečný chaos. Zaklonila jsem se, abych si hlavu opřela o kmen stromu, a začala jsem si lehce prohmatávat zhmožděný krk.

„Budeš tam mít pár modřin,“ ozval se nade mnou Edwardův hlas a následně jej doplnily ruce, kterými si trochu natočil mou hlavu, aby mohl lépe vidět otlačeniny na mém hrdle. „Jinak jsi v pořádku?“ Otevřela jsem oči, které jsem měla doposud pevně zavřené, a přikývla. Byla jsem v pořádku, tedy nic mě nebolelo…

„Co jste, ksakru, dělali?!“ rozkřikl se Demetri, když se k nám přiblížil.

„Byla to nehoda,“ šeptla jsem tiše. „Zakopla jsem…“

„Kvůli tobě jsme tu málem všichni umřeli!“ křičel na mě Demetri.

„Demetri, uklidni se,“ vložil se do toho Edward a položil svou dlaň na Demetriho rameno. „Mohlo se to stát každému, není jako my.“

„Ale je to poloupír!“

„To sice ano, ale byla vyděšená a nezapomínej, že poloupíří smysly nejsou tak ostré jako upíří.“ Demetri zpupně zíral do Edwardových očí a snad i vedli rozhovor v myšlenkách, nezajímalo mě to. Demetri měl totiž pravdu, kvůli mně tady oba dva málem zemřeli.

Jak po mně mohou chtít, abych vyhrála téměř prohranou válku, když jsem nestačila ani na jediného upíra? Jak bych měla zvládnout celá vojska? Jsem jen slabá poloupírka, která je naprosto k ničemu.

„Cassidy, nejsi k ničemu,“ obrátil se ke mně Edward, který už nejspíš ukončil debatu s Demetrim, protože ten se otočil a kráčel lesem pryč od nás.

„Kam jde?“ zeptala jsem se zmateně.

„Je nejvyšší čas vyrazit do Itálie,“ pousmál se Edward a natáhl ke mně ruku. Chvilku jsem ji sledovala, ale věděla jsem, že od chvíle, kdy vstoupili do mého domu, už nebylo cesty zpět.

Zhluboka jsem se nadechla a vložila svou dlaň do Edwardovy, s jejíž pomocí jsem se vyhoupla na nohy.

„Připravená?“

„Ne, ale změní se tím něco?“ Nečekala jsem odpověď, a tak jsem vykročila směrem, kterým se předtím dal Demetri. Vstříc dobrodružství a své možné smrti… A přiznejme si, s mou šikovností byla velká pravědpodobnost, že můj nicotný život brzy dojde ke svému konci.

<< // >>

Doufám, že se vám kapitola líbila. Byla to kratší kapitola, ale za to ta další bude dlouhá, slibuji. Dozvíte se v ní něco víc o Faith. :)

Děkuji moc za komenty u minulé kapitoly, moc mě všechny potěšily. :)

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost Faith - 3. kapitola: