Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost Faith - 2. kapitola

19.09.2011 (16:45) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3099×

Lost Faith

2. kapitola - Promluvme si

Demetri

„Co prosím? Poloupír?“ zeptal jsem se překvapeně. Edward přikývl a já jsem se ztěžka opřel o auto. „No do háje.  A jak ji donutíme, aby s námi odjela?!“

„Nevím…,“ zašeptal Edward a chvíli se díval po kolemjdoucích. „Možná, že kdybychom jí vše vysvětlili, šla by s námi dobrovolně…“

„No jistě, dobrovolně s námi půjde do Volterry, kde ji bude čekat smrt,“ odpověděl jsem sarkasticky.

„To přeci nemůžeš vědět. Ona má být naše záchrana.“

„Panebože, už s tím přestaň!“ vybuchl jsem a odlepil se od auta. „Copak věříš, že nás nějaká holka, i když poloupírka, může zachránit? Vzpamatuj se, Edwarde. Můžeš mít naději, ale realita tě pak těžce udeří.“

„Ne,“ odporoval, „věřím Aliciným vizím.“

„Tohle nemá cenu…“ Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se do auta.

„Co děláš?“ zeptal se mě nechápavě.

„Nemůžeme ji hned sebrat… Najdeme si nějaký hotel, počkáme do setmění a pak se za ní vydáme.“

„Dobře,“ souhlasil Edward a posadil se do auta. Seděl strnule a přemýšlivě si mě prohlížel.

„Co je?!“ zavrčel jsem.

„Slib mi, že se s ní pokusíme nejdřív promluvit.“

„To nebude mít cenu,“ odporoval jsem.

„Slib mi, že to alespoň zkusíme,“ trval si Edward na svém.

„Dobrá,“ rezignoval jsem. „Když myslíš, že to k něčemu bude, tak si s ní prve promluvíme. Hezky ji poprosíme, aby za nás všechny nastavila krk. Vsadím se, že bude nadšeně souhlasit…“

„Nech toho, chováš se jak malé dítě.“

„Ne, já jen reálně uvažuju.“ Edward si povzdechl a odvrátil zrak z okénka. S potměšilým úsměvem, že jsem ho jednou pokořil a možná zasadil semínko pochybností, jsem vyjel z parkoviště a zamířil do centra najít nějaký celkem slušně vypadající hotel.

Netrvalo to dlouho a zastavil jsem auto před docela ucházejícím motelem na okraji města. Ano, chtěl jsem něco lepšího, respektive pořádný hotel, s pořádnou televizí a spoustou mladých a krásných zákaznic. Nicméně mě můj drahý spolucestovatel poprosil, abych našel něco skromného a na kraji města, aby mohl lépe lovit. Cožpak mu nedochází, že mně by se lépe lovilo v centru?! Ale ne, kvůli tomu tady nejsem. Já jsem si přijel pro pomoc. Měl bych se snažit trochu ovládat, abych pak naší mladičké poloupírce nepoupravil náhodou fasádu.

S batohem přehozeným přes rameno a s Edwardem po boku jsem zamířil k recepci motelu, kde seděla postarší dáma. Když uslyšela vrzání otevírajících se dveří, zvedla hlavu od křížovky a zamžourala na nás skrz brýle. Ano, dalo se čekat, že se jí srdce rozbušilo stonásobně rychleji, když si nás pořadně prohlédla, ale u téhle postarší dámy jsem se bál infarktu.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně Edward, když přistoupil k pultíku.

„Dobrý den, mládenci,“ usmála se na nás.

„Našel by se jeden dvoulůžkový pokoj?“

„To víte, že ano.“ Stařenka vstala ze židle a z háčku sundala jedny klíče. Opřel jsem se o pult vedle Edwarda a prohlížel si omšelou recepci. Nábytek vypadal jak ze šedesátých let, zdi byly popraskané, v rozích trochu přeschlé květiny a ve vzduchu se nesl pach zatuchliny. Nepříjemně jsem nakrčil nos a obrátil jsem se na Edwarda, který zrovna z peněženky vytahoval obnos peněz, kterým chtěl zaplatit náš pobyt v téhle hrůze. Paní za pultem mu podala klíče od pokoje, Edward rychle něco podškrábl a mohli jsme se vydat do našeho pokoje.

Když jsem vstoupil dovnitř, byl jsem snad i překvapený. Pokoj vypadal možná lépe než samotná recepce, což bylo co říct. Odhodil jsem batoh na jednu z postelí a přešel jsem k velkému oknu, které jsem otevřel, abych mohl vyvětrat to podivné zatuchlo v pokoji. Edward se mezitím posadil na postel s telefonem v ruce a už vytáčel.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil do telefonu a po tváři se mu roztáhl posmutnělý úsměv. Odvrátil jsem od něj pohled a raději se uvelebil s knihou v ruce na posteli. „Ano, jsem v pořádku. Už jsme ji našli, dnes večer se za ní vydáme, a pokud půjde vše dobře, už brzy se uvidíme… Taky se mi stýská. Co Renesmé?“ Snažil jsem se začíst do knihy, ale Edwardova starost a láska v hlase, s jakou mluvil s Bellou, mě donutila přemýšlet.

Jak je možné, že jsem se za dobu své dlouhé existence ani jednou nezamiloval? Ano, líbily se mi ženy, spal jsem s nimi, míval jsem i stálé přítelkyně, ale nikdy jsem nikoho nemiloval. Je snad možné, že v sobě tenhle cit nedokážu vzkřísit? Že mi není souzeno potkat někoho, o koho bych se strachoval, chránil ho a miloval jej?

Když jsem si uvědomil, k čemu mě pohled na Edwarda dohnal, oklepal jsem se. Chlape, co blbneš! nadával jsem si. Jsi sám, protože se ti to tak líbí. Střídáš ženy a vyhovuje ti to. Navíc, je třeba si přiznat, že v dnešní době je sice láska krásná věc, ale vzhledem k rychle se blížící smrti naprosto nepodstatná.

Počkali jsme, než se setmělo, Edward si mezitím odběhl na lov, a vydali jsme se přes centrum města až k jedné jeho krajní oblasti. Nedokázal jsem popsat Edwardovi, jak můj dar funguje, ani on to v mé hlavě neviděl, ale tu holku jsem cítil a věděl jsem, kam mám jít. Byl to takový šestý smysl… Ocitli jsme se v malém satelitním městečku, které leželo sotva kilometr od centra Clevelandu. Zamířil jsem k jednomu z domků s šikmou červenou střechou a žlutou omítkou. Dům lemoval malý dřevěný plůtek, za kterým jsme se opatrně skrčili.

Trochu jsem se nadzvedl, abych viděl dovnitř, ale skrz záclonky nebylo vidět. Nicméně jsem cítil mysl té holky. Byla tam.

„Co teď uděláme?“ zeptal se mě Edward, když jsem se skrčil zase zpět.

„Myslím, že bude nejjednodušší, když prostě zaklepeme.“ Edward mě chvíli pozoroval, možná přemýšlel, jestli to myslím vážně, ale co jiného chce udělat? Vyrazit dveře, hodit si tu holku přes rameno a zdrhat?

„Ne, to bych neudělal,“ protestoval Edward.

„No, jen aby,“ zasmál jsem se a narovnal se. V klidu jsem přešel k vrátkům a letmým pohledem střelil po poštovní schránce, na které bylo napsáno jméno Faith Cassidy Hudson. Lehce jsem zatlačil do vrátek, které se s lehkým zavrzáním ihned otevřely, a vešel jsem na dlážděnou cestičku mezi pěstěným trávníkem, jež vedla přímo ke vchodovým dveřím. Hodnotil jsem pohledem situaci a snažil jsem se přijít na plán B, kdyby se náhodou něco nevyvedlo. Jedna možnost byl určitě úprk skrz garáž, jíž se na sto procent dalo projít přímo do domu a naopak, a poté samozřejmě zadní dveře, ale věřil jsem v Edwardův dar, bude mě muset varovat, kdyby nám slečinka chtěla pláchnout.

„Neměj strach, budu na to dávat pozor,“ uklidnil mě Edward, který tiše kráčel v závěsu za mnou. Stanul jsem před tmavými, dřevěnými dveřmi s mosaznou klikou a klepadlem. Zabušil jsem na dveře a čekal, až se otevřou. Když se tak konečně stalo, na chvíli jsem ztratil řeč. Přede mnou stála ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl.

„Dobrý den,“ pozdravila nás a podezíravě si nás měřila. „Máte nějaké přání?“

„Přijeli jsme za vámi, Faith. Mohla byste nás, prosím, pozvat dál, vše vám vysvětlíme,“ ujal se místa mluvčího Edward. Koukám, že nejsem jediný, kdo si toho prazvláštního jména všiml.

„Řekněte mi jeden jediný důvod, proč bych vás měla zvát do svého domu?“ podivila se.

„Protože se tam tak či tak dostaneme,“ zamumlal jsem si tiše pro sebe a Edward jen sykl.

„Myslím, že byste nám mohla být v mnoha věcech nápomocná. Prosím, nechte nás vám to vysvětlit.“

Faith si nás chvíli prohlížela, než nakonec ustoupila ze dveří. „Dobrá, pojďte.“ Vstoupil jsem do domu a počkal, než nás zavedla do obývacího pokoje, kde jsme se s Edwardem posadili na pohovku a ona naproti nám do koženého křesla. Teprve teď jsem si ji pečlivě prohlédl. Nevypadala na víc než dvacet let, ale vzhledem k tomu, že byla z jedné půlky upírka, je dost možné, že jí mohlo být více než mně. Byla štíhlá a poměrně dost vysoká, ale nevypadala na žádnou bojovnici. Tmavě hnědé, skoro až černé vlasy jí v jemných loknách splývaly až do půli pasu a na poloupíra nezvykle tmavou pokožku krásně zdůraznily tmavě hnědé oči orámované hustou řádkou řas. Měla sice trochu větší nos, ale vypadalo to roztomile. Moment – roztomile?!

„Ehm,“ odkašlal si po chvíli ticha Edward a napřímil se, „omlouvám se, že jsme se ani nepředstavili. Jsem Edward a tohle je Demetri.“

„Těší mě,“ pokývala hlavou, „ale mohli byste mi už konečně říct, proč jste tady?“ Nevypadla, že by měla radost z naší návštěvy. Neustále se nervózně rozhlížela kolem sebe. Hledala snad možnosti úniku? Vypadalo to, že má strach.

„Faith,“ oslovil ji Edward, ale ona se jen zašklebila.

„Říkejte mi, prosím, Cassidy, tohle jméno nemám ráda.“

„Dobrá, Cassidy. Přijeli jsme z Itálie, abychom tě požádali o jednu menší laskavost.“

„Edwarde, nelži, jen jí na plnou pusu pověz, o co jde.“

„Dobrá, nejedná se zrovna o maličkost, ale jsem si víc než jistý, že nám dokážeš pomoci.“

„Ale v čem bych vám měla pomoci?“

„Vyhrát tuhle válku.“ Cassidy vypoulila oči a chvíli na nás nevěřícně zírala, než se začala smát.

„Děláte si legraci, že jo?“ Jo, přesně tuhle reakci jsem očekával. Tahle cesta byla naprosto zbytečná a já si nemálo užiju, až to budu Arovi vykládat.

„Ne, myslíme to naprosto vážně. Jsme si naprosto jistí, že dokážeš zvrátit tuhle válku v prospěch Volturiových.“

„A jak bych to měla dokázat?“ vyhrkla hystericky.

„To už je jen na tobě, co dokážeš…“

„Vy jste šílení!“

„Já ne,“ hájil jsem se a Edward po mně střelil pohledem.

„Prosím, Cassidy, musíš jet s námi a pomoct nám vyhrát.“

„Jak bych měla zvrátit válku, když neumím bojovat?“

„No prosím, co jsem říkal,“ povzdechl jsem si.

„Vše se dá naučit,“ oponoval mi Edward, ale poté se s úpěnlivým pohledem zadíval na Cassidy. „Vím, že to dokážeš. Vím, že nás dokážeš všechny zachránit od jisté zkázy.“

„Ale…“

„Věř mi, dokážeš to. Copak bys nechtěla, aby byl tenhle svět znovu poklidný tak jako dřív? Nepřála by sis žít beze strachu, kdy si pro tebe přijde někdo z rumunské strany jen proto, že jsi poloupír? To se my snažíme dokázat, ale bez tebe se nám to nemůže podařit.“ Sledoval jsem, jak Edward úpěnlivě prosí, a musel jsem uznat, že by těmi řečmi dokázal obalamutit i mě, natož takovou mladou holku, která se na chvíli zahledí do těch jeho zlatých kukadel a je jen jeho. „Demetri!“ okřikl mě Edward a já si začal dávat pozor na své myšlenky, asi by přeci nebylo nic dobrého ho vytočit. „To máš pravdu, nic dobrého.“

„Co to…?“ koktala zmateně Cassidy.

„Umím číst myšlenky a ty Demetriho nejsou zrovna příjemné.“

„Dokážeš číst myšlenky i mně?“

Edward se na chvíli podivně zatvářil, než odpověděl. „Ano, dokážu. A vím, že už ses rozhodla.“

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad…“

„To ani já,“ zašeptal jsem a oba se po mně otočili.

„Ale,“ pokračovala dál Cassidy a já slyšel v jejím hlase pohrdání, „pojedu s vámi. Třebaže možná nebudu moci vyhrát souboje, snad bych vám mohla být nějakým způsobem nápomocná.“

„To je skvělé!“ vyhrkl Edward a postavil se.

„Úžasné,“ pronesl jsem sarkasticky a čekal další Edwardovo okřiknutí, ale nepřicházelo. Zadíval jsem se mu do tváře a chtěl se ho zeptat, zda-li mu došla slova, ale jeho tvář mě zarazila. „Edwarde?“

„Cassidy, čekáš dnes nějakou návštěvu?“ optal se naší hostitelky.

„Ne, nikoho. Co se děje?“

„Myslím, že máme malý problém.“

<< // >>

Chci vám opět moc poděkovat za krásné komentáře u minulé kapitoly. Snad vás tato nezklamala. Příště se dozvíte, kdo je nečekaná návštěva a také se vydáme na cestu do Volterry. :)

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost Faith - 2. kapitola: