Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lost Faith - 1. kapitola

14.09.2011 (17:00) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3315×

Lost Faith

1. kapitola - Ženská zbraň

Demetri

Odcházel jsem ze sálu v doprovodu Edwarda a jeho sestry Alice. O něčem si povídali a já se zatím o nic nezajímal. Edward bude se mnou, ví vše a cesta do Ameriky je dlouhá, tudíž času na to, aby mi vše pověděl, budeme mít dost a dost. Spíš mě zajímalo, proč Aro posílá mě? Ví přeci, kde ta holka je, tak proč mě?! Víc bych se hodil u plánování strategií a v bitvě, než abych dopravoval do Volterry nějakou hloupou lidskou holku! Nikdy jsem neměl nic proti Santiagovi, uctíval jsem jej jako svého velitele, ale v posledních měsících v mých očích poklesl. Válka se dala vést tolika způsoby a on vždy zvolil ten nejhorší možný. S jeho vedením se armáda brzy rozpadne na tucet malých kousků, které se nakonec postaví proti nám…

„Počkám na tebe dole u auta,“ oznámil jsem Edwardovi, než se naše cesta rozpojila.

„Jasně, budu tam za deset minut,“ kývl Edward a obrátil se zpět na Alici, mezitím co jsem se odpojil a vydal se dlouhou chodbou přímo k mému pokoji, který jsem teď musel sdílet s Felixem, jelikož na hradě bydlelo mnohem více upírů než před válkou. Nijak mi to nevadilo, s Felixem jsme vždy byli v pohodě a navíc jsme v pokoji netrávili moc času. Vpadl jsem dovnitř a přešel rovnou k posteli, pod kterou jsem měl schovaný batoh.

„Co se děje?“ zeptal se mě Felix, jenž se válel po posteli a četl si nějakou knihu, kterou ihned odhodil, a ostražitě vstal.

„Nic hrozného,“ klidnil jsem ho ihned a Felix se posadil zpět, „jedu do Ameriky,“ oznámil jsem mu stručně a začal házet nejnutnější věci do batohu.

„Výlet nebo zdrháš?“

„Viděl jsi mě někdy utíkat z boje?!“ obořil jsem se na něj. „Aro mě tam posílá.“

„Proč?“ podivil se Felix.

„Pro nějakou holku. Neptej se mě proč, nevím to.“

„Mám jet s tebou?“

„Ne, zůstaň tady, budou tě potřebovat. Jede se mnou Edward.“

„Edward?“ uchechtl se Felix.

„Nech toho, je to správný chlap. Navíc tu holku viděl v Aliciných vizích, mohl by mi pomoci.“

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Felix a uchopil zpět do rukou rozečtenou knížku. Zapnul jsem batoh a přehodil si ho přes rameno.

„Tak já jdu. Měj se, kamaráde.“

„Dávej tam na sebe pozor, nemáš mě sebou, tak není nikdo, kdo by ti hlídal zadek,“ zasmál se Felix.

„Myslím, že to zvládnu,“ ušklíbl jsem se a poplácal Felixe po rameni. Pak už jsem zabouchl dveře, přes které jsem slyšel ještě poslední uchichtnutí. Raději jsem spěšně zamířil do garáží, kde jsem vybral černý Jeep, na jehož zadní sedadlo jsem hodil batoh. Pak jsem se opřel o kapotu a čekal, až Edward konečně dorazí.

„Edwarde!“ uslyšel jsem rozčilený ženský hlas z chodby.

„Ne, Bells, nepojedeš!“ odpověděl tvrdě Edward.

„Nenechám tě jet samotného,“ rozčilovala se Bella, když oba dva vpadli do garáže, „pojedu s tebou.“ Edward hodil svou tašku k mému batohu a s povzdechnutím se otočil zpět k Belle, kterou uchopil za ramena.

„Nejedu sám, nemusíš mít o mě strach. Zůstaň tady s Renesmé, ano?“

„Renesmé má Jacoba, já jedu s tebou!“ trvala si na svém.

„Bože, ty jsi tvrdohlavá,“ zaúpěl Edward a zvrátil hlavu.

„Mohla bych se vám hodit…,“ pokračovala, dokud ji Edward rázně nezarazil.

„Bells! Už toho nech, ano? Zůstaneš tady, já se vrátím.“

„Chováš se ke mně, jako bych byla pořád člověk, ale já nejsem, Edwarde! Jsem stejně silná jako ty, vezmi to už laskavě na vědomí!“

„Vím, moc dobře, že už nejsi člověk,“ usmál se škádlivě a objal ji okolo pasu.

„Nejezdi, prosím…“ Teď přešla k žadonění, no skvělý… No tak, Edwarde, ukonči to, pobízel jsem ho v myšlenkách netrpělivě. Tahle milenecká hádka mě už nebavila.

„Musím jet,“ pousmál se Edward a odhrnul Belle z tváře vlasy, které jí zastrčil za ucho.

„Proč?“ zeptala se nechápavě a pevně ho objala kolem pasu.

„Protože ta dívka nás může zachránit a já udělám cokoliv, abych tebe a Renesmé uchránil,“ zašeptal s obličejem zabořeným v jejích hnědých vlasech.

„Edwarde…,“ vydechla Bella a tiše vzlykla. Panebože! Plačící ženy mi vždy naháněly strach. Člověk nikdy nevěděl, co od nich má očekávat. A i když jsem věděl, že Bella doopravdy plakat nemůže, vyděsilo mě to. Pláč byl odjakživa tajnou zbraní žen, jen málokterý muž se jí dokázal bezpečně ubránit - a rád bych řekl, že k nim bezpodmínečně patřím.

„Než se naděješ, jsem zpět. Miluju tě, Bells,“ pousmál se a vložil jí prst pod bradu, aby se mu podívala do očí. Trochu jsem se ošil, ta záplava lásky, která z těch dvou čišela, mě ochromila. Nicméně jsem musel vzdát Edwardovi poklonu, nenechal se pláčem ošálit.

„Já tebe taky,“ šeptla a políbila ho. To už jsem nevydržel, od těch dvou se odvrátil a snažil se zkrotit otřepání nad tou nehynoucí láskou přímo za mými zády. Sedl jsem si za volant, strčil klíčky a pořádně vytúroval motor.

„Už musím jít, Demetri je netrpělivý,“ zašeptal se smíchem Edward.

„Slyšel jsem to,“ houkl jsem a Bella se zasmála.

„Dávej na sebe pozor, vy oba.“ Pousmál jsem se a naklonil se přes místo spolujezdce, abych mohl vyhlédnout z okénka.

„Neměj obavy, dám ti na něj pozor,“ mrkl jsem na ni. „Ale teď už ho pusť, nebo nikdy neodjedeme.“ Bella naposledy silně objala Edwarda, políbila ho a odešla z garáže. Edward tam ještě chvíli stál, ale pak se s těžkým povzdechnutím otočil a usedl na místo spolujezdce.

„V pohodě?“ ujistil jsem se.

„Jo, jedem,“ přikývl, a tak jsem zařadil a vyjel z garáže rovnou do tmy, která pohlcovala zdejší krajinu.

„Musí to být pro tebe těžké nechat tady Bellu a Renesmé,“ zauvažoval jsem po chvíli tíživého ticha.

„Ano, to je, ale dělám to pro ně.“

„Můžeš mi říct, co to vlastně děláme?“ zeptal jsem se ho netrpělivě, a tak se konečně jal vysvětlování.

„Alice už dlouhé týdny vídá ve svých vizích jednu dívku. Neměla ponětí, kdo to je, nicméně teď už alespoň víme, kde ta dívka žije. Je nesmírně důležité, Demetri, abychom ji přivedli do Volterry v pořádku.“

„Proč je to tak důležité?“ zeptal jsem se nechápavě s pohledem upřeným na silnici přede mnou.

„Pomůže nám zvítězit…,“ zašeptal Edward a já se na něj ohromeně podíval.

„Děláš si legraci, že jo?“ zasmál jsem se.

„Ne,“ odpověděl klidně.

„Chceš mi říct, že nějaká lidská holka dokáže vyhrát tuhle válku, když to ti nejlepší taktici a bojovníci zatím nedokázali?“

„Ano…, přesně to se snažím říct.“

„Ty ses zbláznil! Vy všichni jste se naprosto pomátli! Jak může lidská holka porazit tisíce upírů?“

„Nemusí zůstat člověkem,“ konstatoval s pokrčením ramenem.

„No to nám bude ještě užitečnější. Další nezvladatelná novorozená, která o boji neví zhola nic. Jo, to rozhodně vyhrajeme,“ podotkl jsem s ironickým úsměvem.

„Naučí se to.“

„Naučí?! Děláš si srandu? Do té doby je po nás! Rumuni nám každým dnem berou naše území. Tahle válka má už předem jasný konec, žádná holka tomu nepomůže. Edwarde, vzpamatuj se, vezmi svou rodinu a odjeďte pryč. Daleko odtud, od všech bojů, než bude pozdě.“

„Za zkoušku přeci nic nedáme, nemyslíš?“ odpověděl znovu klidně. Jak může být tak v pohodě? Jeho rodina možná do pár týdnů zemře a on si klidně odjede hledat nějakou lidskou holku, což je naprostá ztráta času. „Demetri, uklidni se. Vím, co dělám, vím, co viděla Alice. Věř mi.“

„Dobře,“ rezignoval jsem, „ale stále si myslím, že je to k ničemu.“

„Uvidíme. Jeď na letiště, Aro tam volal, čeká nás soukromé letadlo přímo do Clevelandu.“ Jasně, odpověděl jsem mu v mé mysli a dál se věnoval jen jízdě a okolnímu provozu, protože bych to nerad napral do stromu. Ne, že by se nám mohlo něco stát, nicméně tohle auto jsem měl rád a nechtěl jsem ho odrovnat. Zvlášť ne kvůli tomu, že se zase Arovi podařilo vymyslet vskutku brilantní plán.

Bože, copak si ten chlap vážně myslí, že nás může ta holka zachránit? Copak je vážně tak hloupý a doufá, že ona vymyslí něco lepšího, než na co jsme po celou dobu téhle zpropadené války přišli my? Jak… jak ho to jen kruci napadlo? Už tolikrát jsem měl v boji štěstí, že jsem přežil, a on se rozhodne, že přemění nějakou holku, která z nějakého mně neznámého důvodu má šanci zvrátit naše prohrané boje ve vítězné, a poslat ji do bitvy jako novorozenou, jíž popohání jen touha po krvi. Ve chvíli, kdy se pustí do boje s nějakým vycvičeným upírem, ta holka zemře. Ne, že bych si pak nevychutnal chvíli, kdybych Arovi mohl říct: „Já jsem to říkal!“ Jo, to by byl skvělý pocit. Nicméně, nejsem tak zvrácený, abych někomu přál smrt. V dnešní době jsem vlastně ani nikomu nepřál, aby se stal upírem, natož upírem, kterého pošlou do boje, aby vydobil svobodu.

Vyhodil jsem blinkr a sjel k výjezdu na letiště, kde jsem pak auto nasměroval k soukromému sektoru. Volturiovým tady patřil jeden obrovský hangár s vážně krásným letadlem, kde jsem později zaparkoval auto. Popadl jsem batoh ze zadního sedadla, který jsem si přehodil přes rameno, Edward sebral svou tašku a oba dva jsme vyběhli po pěti schůdkách nahoru do letadla. Zamířil jsem ke kabině pilota, abych mu mohl oznámit, že můžeme vyrazit. Edward se mezitím stihl uvelebit na jednom z měkkých kožených křesel, a tak jsem se posadil přes uličku vedle něj. Hlavu jsem si opřel o opěrátko a čekal, až se dá letadlo konečně do pohybu.

Ztráta času… Celé je to ztráta času.

„Pokud to pro nás skončí dobře, věř mi, že ti tahle slova připomenu,“ ušklíbl se Edward.

„Pokud,“ zopakoval jsem po něm skepticky a vyhlédl z okna, když se letadlo pomalu vydalo na ranvej.

Když letadlo konečně dosedlo zpět na zem a pilot s ním zajel do pronajatého hangáru, vstal jsem ze sedadla a automaticky jsem se protáhl. Snažil jsem se zachovávat si lidské zvyky, jak to jen bylo možné, nerad jsem si připadal jak bezcitný, mrtvý tvor, který žízní jen po jediné věci. Popadl jsem batoh, který jsem měl hozený na druhé sedačce a následován Edwardem jsem vystoupil z letadla. V hangáru na nás čekalo černé SUV, do něhož jsem s povzdechnutím nasedl a počkal, až se Edward usadí.

„Tak kam to bude?“ zeptal jsem se kousavě.

„Podle Aliciny vize by ta dívka měla navštěvovat zdejší univerzitu.“

„Fajn.“ Otočil jsem klíčkem v zapalování, zařadil jedničku a vyjel z hangáru přímo k vjezdu na dálnici vedoucí do centra města. Hodnou chvíli trvalo, než jsem se autem propletl přes hustou dopravu, ale po půl hodině už jsem parkoval naproti hlavní budově, před kterou stálo obrovské parkoviště, kudy ta dívka musela jistojistě projít. „Teď je to na tobě,“ poznamenal jsem a vypnul motor. Edward přikývl a vystoupil z auta. Já jsem mezitím sáhnul do batohu, který jsem měl položený vzadu, a vytáhl jsem knihu, kterou jsem si sebou vzal pro případ jako tento. Musel jsem trpělivě čekat, až Edward mezi všemi těmi studenty rozpozná tu pravou tvář, tvář naší zachránkyně. Hlasitě jsem si odfrkl, to jsou nápady. Chtít svěřit lidské holce osudy nás všech. Ne, já budu jednat na vlastní pěst, nehodlám se zabít kvůli Arově hlouposti. Nemělo smysl se tím teď zabývat, třeba tady ta holka vůbec nebude a já budu mít o starost méně.

O hodinu později mě vyrušilo klepání na okénko. Vzhlédl jsem a spatřil Edwarda, který mi hlavou pokynul, abych vystoupil.

„Co se děje?“

„Našel jsem ji,“ usmál se vítězně.

„Skvělý, tak pro ni pojďme, ať se můžeme vrátit do Volterry,“ řekl jsem a odhodil knížku na sedačku. Edward se zachmuřil.

„To nebude tak jednoduché.“

„Proč by to nemělo být jednoduché? Je to člověk, nemá proti nám šanci a neboj, nic jí neudělám, umím se ovládat.“

„Ne, o to nejde. Ona jen není… tak docela člověk.“

„Co tím myslíš, že není tak docela člověk?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Je poloupír.“

<< // >>