Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 36. kapitola

07.08.2014 (11:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2019×

36. kapitola

„Nemáš tu co dělat,“ vyprskla jsem na ni, když se začala pomalu zvedat.

Neptala jsem se, jak jí je, protože mě to prostě nezajímalo.

Vyškrábala se na nohy a udiveně se na mě koukala.

„Chceš do mě vykoukat důlek? Nebo mi něco chceš?“ ptala jsem se netrpělivě a byla k ní vyloženě nepřátelská.

Její oči se ještě více rozšířily. Strachem? Údivem? Netuším…

„Jestli máš nějakou svoji pitomou vizi, tak si ji jdi prohlížet jinam. Tady nejsi v kině a můj obličej není promítací plátno,“ štěkla jsem, otočila se a vešla do svého pokoje.

Alice jsem nechala na chodbě. Stále byla celá otřesená, takže se na nic nezmohla. 

Práskla jsem za sebou dveřmi a posadila se na postel.

Ozvalo se zaklepání.

Chtěla jsem ho ignorovat, ale dovnitř se přiřítil Rolland a podpíral Alice, která byla stále trochu mimo. Teda víc než obvykle. Položil ji ke mně na postel, aniž by se mě předem dovolil.  

„Co to děláš?“ zavrčela jsem.

Rolland ignoroval mé vrčení, chytil mě za předloktí a odtáhnul na chodbu, kde spustil své kázání.

„Tak hele, co ty děláš se svým životem, je tvoje věc. To už jsi mi dala najevo dávno a když jsi teď ta Arova princeznička, tak ti nemůžu nic nařizovat, ale ta dívka tu na tebe čekala,“ chrlil ze sebe.

„O čem to mluvíš?“ skočila jsem mu do řeči a nechápala, v čem je problém.

„Přijela za Arem a trvala na tom, že na tebe počká. Dělal jsem jí společnost a jestli je ta, kdo si myslím, tak tím, že sem přijela dost riskuje. Navíc říkala, že jste kamarádky,“ dodal váhavě.

„Znám ji, proč? Nic ti do toho není.“ Protočila jsem oči v sloup.

„Já vím,“ přisvědčil, „ale i přesto. Chováš se divně.“

Přistoupila jsem k němu blíže. 

„Divně?“ Pozvedla jsem tázavě obočí. „Jak jako divně?“

„Prostě jako tenkrát, když jsi zabila toho svého kluka. Tam v té uličce,“ řekl opatrně a připomenul mi tak něco, na co už jsem nepomyslela velice dlouhou dobu. 

„Nechápu, co to s tím má společného?“

Dělala jsem sice nechápavou, ale došlo mi to. Tenkrát mě Tyler zradil a teď mi to samé udělal Edward. Což bylo mnohem horší. 

„Mám o tebe strach, Lilliane,“ přiznal Rolland.

„To nemusíš. Jsem v pohodě.“ 

„No tak, nedělej hloupou. Tyler ti zlomil srdce a ty jsi mu ho vyrvala z hrudi. Viděl jsem to. To samé ti udělal Edward, proto se takhle chováš a já nechci, abys udělala nějakou hloupost,“ domlouval mi.

„Vypadni,“ zasyčela jsem podrážděně.

„Cože?“ nechápal a nevypadal, že by mě hodlal poslechnout.

„Vypadni odsud!“ zařvala jsem a strčila ho směrem k jeho pokoji. Neuvědomila jsem si, že jsem do něj strčila tak silně, a prohodila jsem ho zavřenými dveřmi do jeho pokoje naproti tomu mému.

Co to sakra?

Stála jsem v chodbě a sledovala, jak naráží do kamenné zdi. Kůže mu trochu popraskala a ani ta zeď nevypadala nejlíp.

Přiběhlo několik vojáků. Všichni mě sledovali a čekali, co udělám dál. Také se opět rozlétly dveře mého pokoje a ven vykoukla Alice. Její tvář vyzařovala šok. Samozřejmě, že naši hádku slyšela, ale vidět Rollanda, který namáhavě oddechoval, stále ještě na všech čtyřech s popraskanou půlkou obličeje, bylo něco úplně jiného.

Jen jsem tam stála. Nadechovala se a vydechovala, abych se uklidnila dostatečně na to, abych byla schopná odejít. Ten šok, když mě Alice uviděla, mi napověděl, že vlastně vůbec netuším, jak  se tvářím. Snažila jsem se nějak ovládnout, ale nešlo mi to.

To, co mi Rolland řekl, ve mně nadělalo paseku. Byla jsem rozzuřená, zklamaná a zděšená nad tím, co jsem provedla, ale zároveň jsem se držela, abych ho nezabila.

Všechny schopnosti, co jsem měla, se toužily dostat napovrch a já málem nebyla dost silná na to, abych je ovládla. 

A Alice? Ta se mě bála. Viděla jsem to jasně v jejích očích. Viděla jsem to v očích všech, co se do chodby nahrnuli.

Někdo mě uchopil za ruku. Trhla jsem sebou a podívala se na toho troufalce.

Byl to Demetri.

Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám. Moje tělo si dělalo, co chtělo, a já v něm byla jako uvězněná.

Má paže se natáhla a chytila Demetriho pod krkem. Zvedla ho do vzduchu a přitlačila na zeď tak pevně, až to zapraskalo. 

Otočila jsem se k němu i zbytkem těla a zahleděla jsem se mu zpříma do očí.

„Co si myslíš, že děláš?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a nedůvěřivě si ho měřila.

Nikdo jiný se neodvážil ani pohnout.

Uviděla samu sebe v Demetriho očích, které byly plné lásky a strachu. Samozřejmě.

Chvíli jsem přemýšlela, že ho opravdu zabiju. Koneckonců, proč ne? Stejně mě zradí jako ti před ním.

Vydala jsem ze sebe znechucený zvuk a pustila ho. Všechny přítomné jsem si ještě jednou prohlédla a pak se otočila a pomalu odkráčela. Musela jsem se držet, abych je všechny nepozabíjela.

Vlastně ani nevím, jak se stalo, že jsem toho nechala…

***

Sedla jsem si na své obvyklé místo u Edwardovy cely a tam v tichosti zkameněla a uzavřela se do sebe.

Uvnitř mě to totiž trhalo na kusy, jak mě bolelo u srdce. Plakala jsem bez slz a nemohla se ani pohnout.

Co jsem to provedla? To bylo to jediné, co se mi honilo hlavou. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se málem nedokázala ovládnout.

Objevila se tam ale Sophie, má matka.

V tichosti se posadila vedle mě a objala mě. Zhroutila jsem se jí do náruče a hlavu jí položila do klína. Hladila mě po vlasech, jako když jsem bývala malá.

Museli jsme vypadat jako nějaké sousoší…

Nemluvily jsme, bylo ticho a já jsem ho prolomit rozhodně nehodlala.

***

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděly, ale nakonec jsem přece jen promluvila. 

„Mami?“

„Ano, miláčku?“ zeptala se.

„Já se bojím.“

„Čeho? Vždyť víš, že ti tady nic nehrozí,“ podivila se.

„Já se nebojím o sebe.“

„Tak, o co jde?“ zeptala se opatrně.

„Já se bojím sebe,“ přiznala jsem.

„Cože? Proč?“ nechápala.

„Já nevím. Je to jako bych ztrácela sama sebe. Myslím, že se ze mě stává něco, čím být nechci, ale nedokážu tomu zabránit.“

„Jak to myslíš?“ starala se.

„Já… Myslím, že přestávám cítit. Je to jako bych byla zavřená někde v koutku své mysli, ale mé tělo tu chodilo a dělalo všechny ty hrozné věci, na které se můžu pouze dívat. Nemůžu jim zabránit a dělat je nechci…“

Jenže to nebyla tak úplně pravda. Poslední dobou jsem si začínala uvědomovat, že se mi to i líbí.

„Ach tak,“ řekla jen a pevněji mě k sobě přitiskla. Ani ona zřejmě nevěděla, co na to říct.

„Tolik tě bolí, že ti Edward nevěřil?“ hádala po chvíli.

Při vyslovení jeho jména jsem sebou trhla a bolest se znovu přihlásila o slovo, ale zamyslela jsem se nad tím.

„Ano, bolí to,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec. „Bolí mě to hodně. Já mu věřila. Byl to kamarád, ale jak to souvisí s tímhle?“

„Víš jistě, že to byl jen kamarád?“ ujišťovala se.

Zmateně jsem na ní pohlédla.

„Jak to myslíš?“

„No, myslím to tak, že… Nemyslíš, že by bylo možné, že…“ odmlčela se. „Nejsi do něj třeba zamilovaná?“ 

Co?

Zamračila jsem se, ale i když jsem jí chtěla ihned začít oponovat, něco mě zarazilo a já začala přemýšlet. I Rolland mi naznačoval něco podobného, když Edwarda srovnával s Tylerem…

Možná na tom i něco bylo, ale teď jsem se tím prostě nemohla zabývat. Navíc, to stejně není důležité. Musím rozdat pár omluv.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a zamířila zpět do svého pokoje.

I přes svůj rychlý odchod jsem ale cítila její starostlivý pohled na svých zádech.

***

Stála jsem v chodbě a smutně sledovala Rollandovy již opravené dveře.

Přemýšlela jsem, jestli mám vejít a omluvit se, ale zrovna, když jsem se chystala vzít za kliku, uslyšela jsem hlas Alice. 

Stále byla v mém pokoji.

Trochu mě to překvapilo, vždyť vidět v mém stavu ji, tak odsud padám rychlostí blesku. Nebo jsem možná nebyla tak děsivá, jak si myslím…

Slyšela jsem, jak s někým telefonuje, nechtěla jsem ji rušit, ale to, co říkala, mě štvalo.

„Carlisle, kdybys ji viděl. Ona… Ona je úplně mimo,“ řekla dutým hlasem.

„Já…“ znovu se odmlčela a hlasitě polkla. „Mám z ní strach. Tuhle Lilli já neznám.“

Vešla jsem dovnitř a nasadila si pomyslnou masku. Snažila jsem se, aby vypadala líně, jakože mě to moc vůbec nezajímá. Přesně takovou, jakou nosil Demetri.

„Tak, co se seznámit?“ navrhla jsem a široce a nebezpečně jsem se na ni usmála, přičemž jsem se lhostejně opřela o dveře. 

Trhla sebou, ale jinak nic neříkala.

„Haló? Alice? Jsi tam? Jsi v pořádku?“ řekl Carlisle na druhém konci telefonu.

„Jo tááák,“ protáhla jsem a pomalu přešla k posteli, na které seděla Alice a vytrhla jí ten telefon z ruky. 

„Zdravím, pane Cullene. Chcete se mnou mluvit? Nebo mě jen hodláte s Alice pomlouvat za zády?“

Nečekala jsem na odpověď a pokračovala.

„Nebojte se, Alice se v pořádku vrátí domů. Zařídím to hned zítra, ale byla bych ráda, kdyby si tuhle návštěvu raději odpustila - to platí pro kohokoliv z vás,“ zavrčela jsem podrážděně.

„Děkujeme, Lilliane. Jsem si ale jist, že by s tebou nejeden z nás rád mluvil…“

„Nemám, co bych vám více řekla. Takže sbohem, pane Cullene,“ přerušila jsem ho a rozdrtila její telefon v dlani.

Rozdrcenou trosku jsem hodila k Alice na postel. Stále na mě zírala s pusou dokořán.

„Tak naposledy, proč jsi tu?“ zeptala jsem se a znovu se líně opřela tentokrát o skříň.

„Přišla jsem kvůli vidění, jeden upír…“

„Stačilo zavolat,“ konstatovala jsem, aniž bych ji nechala domluvit.

„Vím, ale chtěla jsem tě vidět. I všichni ostatní se chtěli přesvědčit, že jsi v pořádku,“ vychrlila ze sebe smutným hláskem.

„Všichni? To jistě,“ odfrkla jsem si. Už vidím Bellu, jak má o mě strach.

„Náhodou je to pravda, víš? Potom, co jsi odešla,“ odmlčela se a já toho okamžitě využila.

„Potom, co jsem odešla, co? Všem se ulevilo. Všichni jste byli šťastní, že mě máte konečně z krku a že máte zpět bratra. Ulevilo se vám. Vím to moc dobře, nemusíš mi to připomínat ani zapírat, protože na tom už nezáleží. Patřím sem. Nikdy to nebude jinak a já jsem tu šťastná.“

„Ne, to nejsi,“ přerušila tentokrát ona mě.

„Co ty o tom můžeš vědět?“ vyjela jsem na ni a pustila se té pitomé skříně.

Alice také vylítla z postele a rozkřičela se na mě.

„Tak se na sebe podívej. Jsi úplně mimo. Chováš se jako…“ zaváhala náhle.

„Jako Volturiová, jen to řekni. Chovám se jako Volturiová a chceš vědět proč? Protože já jsem Volturiová,“ ječela jsem na ni.

Už zase jsem uvnitř své hlavy ronila slzy…

„A ty tu nemáš, co dělat,“ řekla jsem ledovým hlasem.

„Jsem tu kvůli tobě,“ řekla rozechvělým hlasem.

„Nepatříš sem a měla by ses vrátit, odkud jsi přišla.“ 

„Ne,“ řekla už zase klidným hlasem. Zakroutila hlavou a založila si ruce na prsou.

Hleděla přímo do mých rudých očí s umanutým výrazem ve tváři.

Probodávala jsem ji velice podobným pohledem, ale příval slov to zastavilo. Už jsem jí nechtěla nic říct, ale zůstat s ní v jedné místnosti? To jsem prostě nemohla.

Otočila jsem se tedy na patě a odešla z místnosti.

***

Procházela se chodbami v horních patrech hradu. Věděla jsem totiž, že Alice od Ara dostala status hosta, ale bylo jí doporučeno, aby se zdržovala pouze v křídle jim určeným.

Zato já? Já jsem mohla, kam jsem chtěla. Byla jsem rodina, ne host, ale i tak jsem trvala na tom, aby mi nechali můj starý pokoj, který ale momentálně tak trochu okupovala Alice.

To o Alice jsem vytáhla z myšlenek stráží, které jsem cestou potkala.

Teď jsem se ale snažila být od toho pokoje co možná nejdál. Co nejdál od Alice a vzpomínek na její rodinu…

Došla jsem do chodby, ve které jsem už jednou byla. Byl to ten den, kdy mě Demetri prováděl po hradě a několik týdnů poté, co mě napadl Alec.

To už je ale tak dávno…

Povzdechla jsem si a přistoupila k oknu. Tentokrát byla noc, takže by neměl být problém, když otevřu okno a nadýchám se čerstvého vzduchu. Šlo to ztuha, ale nakonec se mi to povedlo a mou tvář skutečně ovanul teplý noční vzduch. Byl čerstvý, příjemně mě to osvěžilo.

Z ničeho nic ke mně někdo ze zadu přistoupil a objal mě pažemi. Celá jsem ztuhla a prudce se k dotyčnému otočila.

Byl to Demetri.

Už zase.

„Pusť mě,“ zavrčela jsem.

„Ne,“ zašeptal.

Začala jsem do něj strkat, ale nepohnul se ani o kousek.

„Co to děláš?“ chtěla jsem vědět.

„Ukazuji ti, jak moc jsi mi chyběla.“

Než jsem se nadála, byly jeho rty na těch mých a vpíjely se do nich. Hladově si bral, co chtěl, a já mu to oplácela se stejnou horlivostí.

Nakonec jsem však polibek přerušila. „Páni, musela jsem ti vážně hodně chybět.“

„Ani netušíš,“ zašeptal a naše ústa se opět spojila.

Vzrušení z polibku mi zatemnilo mozek. Přirazila jsem ho na zeď a začala z něj strhávat šaty. Ztratila jsem nad sebou kontrolu. A tentokrát mi to vůbec nevadilo.

Zaklonil hlavu a plně se oddal mým dotekům. Nehty jsem mu zatínala do hrudi a vždy, když jsem trochu víc přitlačila, vydal ze sebe hlasitý sten, ale vzápětí se opět pustil do mých rtů jako by nic.

Přirazil mě na protější stěnu, až to zadunělo, a kousek cihel se rozdrolil. Bylo mi to fuk, svou mysl a všechny smysly jsem soustředila pouze na něj.

Vnímala jsem jen jeho vůni a doteky.

Začal mi rozepínat kalhoty a svými dlouhými, ledově chladnými prsty mi zajel až pod okraj kalhotek, kde mě jemně hladil po jejich obvodu.

Poté mi uchopil i lem trička a jedním tahem ho svlékl. Políbil mě na bříško, které se mi příjemně chvělo rozkoší a než jsem se nadála, byly pryč i mé kalhoty.

Přivinul mě k sobě a hladil po celém těle…

Líbala jsem ho na krku a přitom z něj strhala všechno jeho oblečení, zatímco on se mi rukama vplétal do vlasů.

Nakonec jsme byli nazí oba. Lehce si mě k sobě přitahoval a já jeho také.

Dotýkali jsme se tělo na tělo a bylo to strhující a neuvěřitelné...

***

„Taky jsi mi chyběl,“ připustila jsem, když bylo po všem a oba jsme leželi na zemi a těžce oddechovali.

Moc děkuji za doopravy a kometáře. :-D

chloe xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 36. kapitola: