Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 37. kapitola

14.08.2014 (15:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1970×

37. kapitola

„Miluju tě, Lilliane,“ zašeptal mi do ucha tak tichounce, že jsem to sotva postřehla.

V takových situacích se obvykle říká: taky tě miluju, ale to jsem říct nemohla, protože to prostě nebyla pravda. Necítila jsem se zamilovaně. Vlastně jsem necítila nic.

Před chvílí to bylo úžasné, ale láska? Ne, tu jsem necítila.

Jen jsem se na něj usmála a políbila ho. Doufala jsem, že zapomene na to, že jsem mu vlastně neodpověděla.

Polibek byl krásný, něžný a z jeho strany velmi procítěný, ale já se jenom vezla.

Znovu si mě přitáhl na svoji hruď a já jsem v jeho obětí znovu přestávala myslet.

Nemyslela jsem na Edwarda ani na jeho zradu. Ani na to, že jsem ve Volteře. A právě to se mi na tom tak líbilo…

Věděla jsem, že dříve jsem k němu začínala něco cítit, ale kam se to podělo?

Bloudil mi rukama po těle a já také nezůstávala pozadu.

Tak ráda bych takhle zůstala, ale bylo by to správné? Snazší, to ano, ale správné?

Ne. 

Milovali jsme se skoro celý den a pomalu nám začínalo docházet, že náš společně strávený čas vypršel.

Demetri měl jistě nějaké povinnosti a já se musela postarat, aby se Alice vrátila v pořádku domů.

Naposledy mě jemně políbil. Zachvěla jsem se, když mi svými prsty přejel po páteři a pak najednou zmizel.

Zůstala jsem sama. Úplně nahá ve svém apartmánu ve Volteře. Ani si nevzpomínám, jak nebo kdy jsme se sem dostali. 

Připadala jsem si náhle hrozně opuštěná a také si začínala uvědomovat, že mám vlastně žízeň. Musím se dojít nakrmit a možná bych dokonce mohla Alice trochu poučit o tom, že tady opravdu nemá co pohledávat.

Vyskočila jsem z postele a vběhla do koupelny. Po rychlé ale důkladné sprše jsem se začala chystat.

Splétávala jsem si vlasy do složitého účesu. Nebyla jsem v tom moc zběhlá. Prostě jsem se snažila napodobit účesy, které tu nosila Sophie. Nalíčila jsem se, a když mi můj účes připadal ucházející, jsem vešla do šatny.

Stále jsem tam měla svůj kufr s oblečením a s pár osobními věcmi, ale nechala jsem ho bez povšimnutí. Což bylo vůbec poprvé od té doby, co jsem se vrátila.

Vrhla jsem se na nově přivezený stojan od Ara. Byly tam překrásné historické róby, za které by se nemusela stydět ani Marie Antoinetta. Vybrala jsem si korzetové šaty s rozložitou sukní v barvě noční oblohy. 

Oblékla jsem si je a k tomu nazula střevíčky podobné barvy. Vysoké a potažené sametem, na krk jsem si připnula náhrdelník, který jsem dostala k narozeninám.

Musím uznat, že jsem vypadala fakt skvěle. Momentálně ke mně ten titul princezny skoro pasoval.

Vyšla jsem ze dveří a každý, na koho jsem narazila, na mě zůstal civět s otevřenou pusou. Uchechtla jsem se, protože to prostě ani jinak nešlo.

***

Vešla jsem do svého starého pokoje. Alice seděla na posteli a pozorně si prohlížela můj dvojitý foto rámeček, co jsem si přinesla z domova. Sebrala mi tím vítr z plachet.

„Byla jsi u nich, že?“

„Ano, musela jsem se ujistit, že jsou v pořádku.“

„Měla jsi hezkou rodinu. Já si svůj lidský život nepamatuji,“ přiznala.

„Buď ráda. Bolelo znovu je vidět.“

„A i přesto sis vzala tohle? Abys je měla denně na očích?“ zeptala se.

„Tobě ještě nedošlo, že jsem tak trochu masochistka?“

„Hotový kamikaze,“ zasmála se a vůbec poprvé ke mně vzhlédla. „Wow,“ okomentovala můj vzhled.

Úplně mě tou fotkou odzbrojila, takže jsem se nemohla soustředit na svůj původní plán. Což bylo zahrát ji přesně takovou mrchu, za jakou mě její rodina považuje. Ach jo, proč musela přijít zrovna Alice?

Není nikdo, komu bych z nich chtěla ublížit až na Edwarda, ale Bellu bych taky ochotně zvážila. Když jsem byla s Demetrim, nevnímala jsem téměř nic, ale teď? Alice ty emoce zase rozvířila a mně se z nich podlamovaly kolena. 

„Nechceš si trochu protáhnout nohy?“ dostala jsem ze sebe nakonec.

„Ráda,“ řekla a usmála se.

***

Když si Alice všimla reakcí gardy na mě a můj oděv, zabodla do mě svůj vševědoucí pohled.

„Hádám, že tohle není něco, co nosíš každý den. Tak proč dneska?“ zeptala se.

Neodpověděla jsem jí a vedla ji přímo  k Edwardově cele. Když si všimla, že se nacházíme ve vězení, trhla sebou a zarazila se uprostřed kroku. „Co tu děláme?“

„Co bys řekla?“ zeptala jsem se, strčila ji do cely a zavřela za ní dveře.

Klíče mi ale Aro sebral, takže to zamykání byla jen iluze.

Alice se kolem sebe vyděšeně rozhlédla. „Proč to děláš?“ zeptala se po chvíli a ne moc klidným hlasem.

Našpulila jsem pusu a předstírala, že nad odpovědí přemýšlím. 

„Já ti nevím, Alice. Možná je to tím, že jsi sama ve Volteře a prostě k tomu mám příležitost. Možná chci tvůj dar nebo ti chci možná ukázat, jak můžeš skončit, pokud odsud neodejdeš.“ 

„Tady Edwarda?“ zajíkla se.

„Ano,“ potvrdila jsem její domněnku. „Za dva roky možná dokonce pochopíš, jak se kdysi cítil, ale dávej si pozor.“

„Proč?“ zeptala se.

„My - Volturiovi jsme přece zrádní. Můžeme se přímo před tvýma očima málem nechat znásilnit, abychom docílili toho, že se nám po dvou letech bez krve odvážíš postavit a pomůžeš jedné z nás. Předstíráme, že vám chceme pomoct natolik, že se obrátíme proti Volteře. A to všechno jenom proto, abychom se dostali k vám do domu. Nechali se tam pomlouvat, urážet a mlátit. Živit se zvířecí krví, protože přece o to nám celou dobu šlo. Aby jeden z vás - blbců - nakráčel přímo sem. Do téhle cely.“

„Už jsi skončila?“ zeptala se Alice. „Nejsem ta, co ti nevěřila. To Edward. Ublížil ti a ani my ostatní jsme se nezachovali nejlépe, ale přestaň s tím svým přesvědčováním mé osoby, že jsi zlá. Protože to se ti nepovede,“ řekla pevným hlasem.

„Opravdu?“ zeptala jsem se chladně.

„Jsem si jistá, že tohle je jen divadélko pro moje dobro,“ konstatovala.

„Když myslíš,“ řekla jsem lhostejně a nechala ji tam s iluzí, že je zamčeno. 

Stoupla jsem si za roh a počítala na prstech do desíti. S každým dalším zvednutým prstem, si Alice připadala, jakoby strávila v cele celý den. Než jsem došla k pěti, si Alice sedla doprostřed cely a rozplakala se.

Moje odhodlání šlo v ten moment do háje.

„Alice, promiň.“ Vběhla jsem tam a otevřela jí dveře. Klekla jsem si vedle ní a chtěla ji utěšit, ale ona se na mě jen zazubila.

„Tak už to vzdej. Nepřinutíš mě uvěřit, že jsi zlá ani na vteřinu. Edward je idiot,“ zatrylkovala.

„Proboha. Alice, nemůžeš tu zůstat. Nechápeš to? Copak na tebe doma nečeká Jasper?“ 

Tahle zmínka o Jasperovi trochu zabrala a ona znejistěla.

„Jacob nám říkal, že jsi za ním byla,“ řekla už zase sebejistě.

Našpulila jsem pusu a dala jsem si ruce v bok. „Posloužil mi jako záznamník.“

„Já to slyšela jinak,“ řekla a napodobila můj postoj.

„Co na tom záleží?“ zeptala jsem se a lhostejně pokrčila rameny.

„Fajn, jak chceš. Zapírej to sobě i ostatním, ale taková je pravda. Neodjedu, dokud si s Edwardem nepromluvíš,“ řekla rozhodně.

***

Vyštrachala jsem z kufru svůj starý mobil a smazala všechny sms od Jasmine, aniž bych je četla. Stejně to už nemělo cenu je číst a vrátila jsem se do svého starého pokoje k Alice, kde jsem zpaměti vyťukala číslo ke Cullenovým.

„Tady Lilliane Volturiová. Mohla bych mluvit s Edwardem?“

„Jistě, právě ke mně jde. Jak se máš? Co Alice?“ vyptávala se Esmé, ale někdo jí vytrhl sluchátko.

„Lilku, přísahám Bohu, že jestli Alice nedorazí brzy a hlavně v pořádku domů, máš velkej problém,“ vrčel Emmett.

„To určitě,“ odfrkla jsem si a podala telefon Alice, která si ho ode mě zamračeně převzala.

„Emmette, okamžitě dej ten telefon Edwardovi. Nemáš tušení, co mě to stálo sil ji k tomu rozhovoru přemluvit,“ vrčela.

„Edward jí zavolá později, protože…“ Ozvala se rána a u telefonu se ocitl Jasper.

„Emmette?“ zeptala se Alice nejistě.

„Alice, jsi v pořádku?“ zeptal se.    

„Jazzi, jsem v pořádku. Lilli si promluví s Edwardem a zítra jsem doma jako na koni,“ slibovala.

„Dobře, ale neoddechnu si, dokud tu skutečně nebudeš,“ řekl Jasper pevně.

„Pozdravuj ji od nás,“ prosila Esmé někde vedle Jaspera.

„Je vedle mě,“ upozornila ji Alice.

„Aha,“ zamumlal Jasper.

„Ahoj, Jaspere,“ pozdravila jsem ho neochotně.

„Ahoj,“ řekl a zdál se v rozpacích. 

„Hádej, co se stalo?“ vypískla Alice. „Dneska se budeme s Lillianinou mámou skvěle bavit,“ zazubila se. 

„Cože?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Uvidíš,“ ujistila mě.

Protočila jsem oči a raději promluvila na Jaspera.

„Vím, že jsem říkala, že se Alice vrátí už dnes, ale jak vidíš i ve Volteře si dělá, co chce.“ 

„Proč nevoláš ze svého čísla?“ zeptal se, aby odvedl řeč jinam.

„Protože můj mobil měl malou nehodu,“ vytáčela se Alice.

„Aha,“ řekl jen. „Objednám ti nový. Viděl jsem jeden, co dokáže…“

„Ano, Jazzi. Bude se mi líbit,“ zatrylkovala, „ale už musím končit. Lilli si musí promluvit s Edwardem a jiný telefon tu už nemáme.“

Odfrkla jsem si.

„Slyším, že se nemůže dočkat,“ konstatoval Jasper. 

„Nemohla bys mi prostě rovnou říct, jak ten rozhovor dopadne?“ zeptala se Rosalie někde poblíž Jaspera.

„Nevím to, ale doufám, že se usmíří,“ odpověděla. 

„Já taky,“ pípla Rosalie. 

„To určitě,“ řekla jsem.

„Proč mi nevěříš?“ ohradila se.

Alice mi podala mobil a bylo znát, že si myslí, že má vyhráno, ale tak to fakt nebylo... 

„Vy mi snad věříte?“ zeptala jsem se, když jsem si ho od Alice neochotně převzala. 

Chvíli bylo ticho.

„Samozřejmě,“ řekla Alice, ale to ticho na druhém konci telefonu i nadále přetrvávalo.

„Esmé? Rose? Jazzi?“ oslovila je, ale nic se nedělo. Ozval se jenom váhavý povzdech.

„Tady to vidíš,“ špitla jsem. „Nedokáží mi odpovědět.“ 

Jejich nedůvěra a to ticho mi bušilo do hrudi a zasazovalo tvrdé rány mému už tak mrtvému srdci, ale navenek jsem působila naprosto klidně.

„Proč neodpovídáte?“ zeptala se Alice podrážděně.

„Jestli mi nevěříš, tak to prostě řekni,“ vyzvala jsem ho.

„Ale houbeles. Jasper ti věří a taky ti to poví, že jo? Jazzi?“ odpálkovala mě.

„No, víš…“ začal koktat. 

„Nepoví mi to, protože se bojí, že když otevřeně řekne, že mi nevěří, něco ti udělám. Alice, tohle vážně nemá cenu,“ povzdechla jsem si.

Alice hovor ukončila. Tvářila se naprosto pohoršeně, když mi ho podávala. Vzala jsem si ho od ní, odložila ho na postel a vydala se do svého apartmánu.

Alice mě ale po chvíli dohnala a byla si dobře vědoma, že do tohohle křídla nesmí, ale bylo jí to fuk. Strkala mi do ruky už zase zvonící mobil.

„Volá Edward. Slíbila jsi mi to,“ připomněla mi neústupně.

„Nemám nejmenší chuť znovu slyšet, že mi někdo nevěří.“

Alice znejistěla, ale stále mi strkala telefon pod nos. 

„Fajn, ale počkej na mě v pokoji.“

Alice přikývla a otočila se k odchodu.

„V tom ne,“ zadržela jsem ji, když se chystala vrátit do mého starého pokoje v křídle pro hosty. „V tomhle.“ Otevřela jsem dveře do apartmánu. 

„Super,“ řekla a uznale se rozhlížela po obýváku.

„Mami? Mohla bys prosím dělat Alice na chvíli společnost?“ zeptala jsem se, když jsem míjela dveře do jejího pokoje.  

„Jistě,“ odpověděla Sophie a celá se rozzářila. 

„Dík,“ špitla jsem, když se objevila na chodbě. Jen mávla rukou a zašla do mého apartmánu za Alice.

I s mobilem jsem odkráčela a nechala je tam spolu samotné.

***

Šla jsem rovnou do vinného sklepa. Je tam soukromí a alkohol, který se bude taky hodit.

Chtěla jsem nějakou flašku a ne jen běžné víno. Našla jsem spoustu lahví ve velkém sále, kde jsem slavila narozeniny. Bylo tam všechno možné. Náhodně jsem vybrala jednu láhev a odebrala se s ní na střechu, kde jsem na klávesnici vyťukala Edwardovo telefonní číslo.   

„Vydrž chvíli,“ řekl jen, když telefon zdvihl.

„V pohodě.“ Stejně se mi do toho nechce, dodala jsem v duchu, protočila oči a přihnula si z láhve, na které stálo bourbon. Málem jsem se zakuckala, ale Edward už zřejmě dorazil na místo, kde ho nikdo neslyšel, protože už zase promluvil.

„Můžeš,“ řekl jen.

Aha tak já mám začít? udivilo mě.

„Alice mi nedá pokoj. Dokud si s tebou nepromluvím, údajně vůbec neodjede.“

„Takže bychom si asi měli promluvit,“ shrnul to.

„Nevím jistě, zda je o čem, Edwarde. Dost mě ranilo to, co jsi řekl. Jak si to vůbec můžeš myslet?“

„Nevím, Lilli. Udělal jsem chybu…“

„Ne, Edwarde,“ přerušila jsem ho. „Ty ji děláš. Pořád v ní pokračuješ. Ani teď mi nedůvěřuješ. Moc bych si přála být taková, jaká si myslíš, že jsem. Vlastně se o to pokouším, co jsem se vrátila,“ přiznala jsem sobě i jemu. 

„Proč?“ podivil se.

„Protože by mě to pak tolik nebolelo.“

„To jsem nechtěl a ty to víš…“

„Já už nevím vůbec nic, Edwarde, a tenhle rozhovor nikam nevede. Přesto doufám, že to stačilo, aby Alice opravdu odjela. Co vás to vůbec napadlo pustit ji sem?“

„Neřekla nám to. Prostě se sebrala a odjela,“ obhajoval se.

„No, jo. Celá Alice,“ povzdechla jsem si. 

„Jo, to jo. Už ji znáš dobře,“ konstatoval.

„O více z vás jsem si myslela, že už je znám, ale většinou se to neukázalo jako pravda.“ 

„Odpustíš mi to někdy?“ zeptal se váhavě a možná i trochu provinile? 

„Budeš mi někdy zase věřit?“ zeptala jsem se.

Neodpověděl.

„Tak vidíš,“ řekla jsem a s těmito slovy hovor ukončila. 

Moc děkuji za vaše doopravy a komentáře, snad se vám kapitolka líbila a opět mě jimi odměníte...

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 37. kapitola: