Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 35. kapitola

01.08.2014 (14:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1874×

35. kapitola

„Jacobe?“ oslovila jsem ho a vystoupila zpoza keře u jeho malého červeného domku v rezervaci. 

„Neboj, nejdu vyvraždit celou tvoji vesnici,“ řekla jsem, když jsem si všimla, jak se tváří. „Chci si s tebou jen promluvit a o něco tě požádat.“

„O co?“ zeptal se.

„Nevím, kde jsou všichni tvoji vlci, zatímco jim po lese běhají Volturiovi, a ani mě to nezajímá, ale měl bys vědět, že s nimi odcházím a chci, abys ode mě něco vyřídil Cullenovým. Ujišťuji tě, že jsou v pořádku. Můžeš si je hned zajít zkontrolovat, jestli chceš a nevěříš mi.“

„Tak, co ode mě chceš?“

„Abys jim něco vyřídil a hlavně Edwardovi.“

„Co?“ zeptal se.

„Řekni, že mě mrzí, že jsem po něm vystartovala.“

„Co že jsi?“ vyhrkl.

„Je v pohodě a zasloužil si to. Věř mi.“

„Dobře,“ řekl jen a čekal, až budu pokračovat.

„Řekni mu, že mě to všechno moc mrzí. Neměla jsem s ním sem chodit. Byla to chyba, že se jim moc omlouvám za všechny nepříjemnosti a že jim přeji, aby byli šťastní.“

Jacob přikývl, ale dál si mě měřil zvláštním pohledem.

„Ještě jedna věc. Jsem si téměř jistá, že když už tu nebudu, nebude problém, aby se Edward s Bellou usmířili, ale kdyby náhodou, ujisti ji prosím, že mezi mnou a Edwardem nikdy k ničemu milostnému nedošlo.“

„Zkoušel jsem to hned po té vaší hádce v autě, ale nevěřila mi,“ vysoukal ze sebe.

„Nikdo tomu nevěří.“ Povzdechla jsem si.

„Ale je to pravda, viď?“ zeptal se opatrně.

„Samozřejmě že je,“ ohradila jsem se.

„Taky jsem si to myslel, ale když jsem poslouchal tu vaši hádku, došlo mi, že chceš, aby byl s Bellou. Nedávalo by to smysl, kdybys ho chtěla pro sebe,“ řekl a trochu se zasmál nad svou genialitou. 

Sedla jsem si na schod vedoucí k jeho domu a nevím, proč jsem se rozplakala. Bylo toho na mě moc. To, že se musím vrátit do Volterry, jsem nesla těžce.

Jacob si přisedl vedle mě a váhavě mě objal. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla mu do tváře. Byla v ní jen lítost. Ucítila jsem i ono pověstné horko sálající z jeho těla.

„Proč odcházíš, když nechceš? Máš Cullenovy ráda,“ podivil se.

„Jo, to mám a hodně. Proč to oni nevidí?“ zeptala jsem se zoufale. 

Pokrčil rameny a na chvíli se zdál zadumaný.

„Možná je strach z tvého příjmení až moc silný,“ navrhnul mi jedno z možných vysvětlení.

„Možná, ale já jsem přece nechtěla být Volturiová,“ vytlačila jsem ze sebe mezi vzlyky a zabořila mu obličej do hrudi.

Snažila jsem se nevnímat jeho psí pach a zhroutila se mu do náručí.

„Chtěla jsi být Cullenová?“ zeptal se.

„Ano,“ pípla jsem. „Ale nikdy bych to nikomu nepřiznala, ani Edwardovi a teď to říkám zrovna tobě. To je tak uhozený…“

„Není to uhozený,“ nesouhlasil.

„Ale je,“ dohadovala jsem se a spustila další vlnu nářku.

„Škoda že odcházíš. Chtěl jsem po tobě uvařit ještě spoustu dobrot,“ prohlásil a udělal u toho tak tragický obličej, že jsem se rozesmála.

„Promiň, Jacobe, ale to už asi nestihnu.“

„Třeba se jednou vrátíš a přineseš mi… svíčkovou,“ zvolal zřejmě to první, co ho napadlo.

„Jacobe, já už se ale nikdy nevrátím,“ řekla jsem a odhodlaně se postavila. „Bude to tak pro Cullenovy lepší.“

Jacob se celý napjal a zahleděl se na kraj lesa. Sledovala jsem směr jeho pohledu a spatřila Rollanda. Stál tam a čekal na mě.

„To je v pořádku, Jacobe. To je můj otec. Musím už jít.“ 

Přistoupila jsem k němu a krátce ho objala.

„Sbohem, Jacobe Blacku,“ zašeptala jsem mu do ucha a upíří rychlostí se ocitla u Rollanda. Ten mě vzal za ruku a odvedl do lesa.

Po Jacobovi už jsem se neohlédla…

***

„Promiň, že jsem tě opustila,“ začala jsem, když už to vypadalo, že naše společná cesta proběhne v absolutní tichosti a beze slov.

„Věděl jsem, že za tím vězněm chodíš, ale nemyslel jsem si, že to zajde až takhle daleko,“ přiznal Rolland a mě tím naprosto vykolejil.

„Jak?“ zeptala jsem se udiveně.

„Cítil jsem ho z tebe, ale neřekl jsem to, protože kdybys chtěla, abych to věděl, řekla bys mi o tom sama. Byl jsem rád, že máš kamaráda, nebo je víc než jen kamarád?“ zeptal se.

„Co na tom záleží, vždyť už ho nikdy neuvidím?“ Pokrčila jsem ztuhlými rameny.

„Mně na tom záleží. Mám tě rád,“ ohradil se dotčeně.

„Já vím.“

„Podívej, tenkrát, když jsme se s Marianou rozešli a ona se rozhodla odjet zpátky do Španělska, jsem tě poprvé spatřil. Byla jsi zvláštní, připomněla jsi mi mou dceru. Bylo hrozné sledovat tě, jak se trápíš kvůli tomu hajzlovi. Viděl jsem tě tehdy v parku. Ležela jsi na lavičce a v uších měla sluchátka. Byl krásný slunečný den a tobě se třpytily vlasy. Pozorovali jsme tě společně ze stínu stromů a mluvili o tobě. Marianě ses zalíbila okamžitě, ale já se k tomu odhodlal, až když jsem uviděl ty tvé překrásné, ale uplakané zelené oči. Přesně v tu chvíli jsem se skutečně rozhodl, že tě proměním. Pořád jsi pro mě ta malá uplakaná holčička z parku. Moje sluníčko. Bez tebe by pro mě věčnost nic neznamenala,“ říkal a upíral svůj zrak daleko do vzpomínek.

„A já tě opustila,“ rozvzlykala jsem se, protože mě to moc dojalo. Vůbec jsem netušila, že si mě až takhle vybral, natož že u toho byla Mariana. Nikdy mi vlastně neřekl, proč přeměnil právě mě.

„To je v pořádku. Věděl jsem, že jsi šťastná a to mi stačilo,“ oznámil mi pevným hlasem.

„Jak jsi to mohl vědět?“ zajímala jsem se.

„Protože jsi to chtěla. Respektoval jsem tvé rozhodnutí. Každé dítě jednou dospěje a odejde, když přijde jeho čas. Nemůžu ti bránit v rozletu. Akorát nevím, jak do toho všeho zapadal Demetri, uvažoval nahlas a tázavě se na mě zahleděl.

„To ani já nevím,“ přiznala jsem a Rolland se už dál nevyptával.

Bok po boku jsme společně kráčeli lesem.

„Měli bychom zrychlit. Ostatní na nás už jistě čekají na letišti,“ zamumlal po chvíli.

„Ne, chci jít sama. Musím se ještě někde zastavit.“ Vrtěla jsem nesouhlasně hlavou a byla pevně rozhodnutá.

„Víš jistě, že to je dobrý nápad?“ zeptal se, protože přesně věděl, co mám v plánu.

„Chci je vidět. Musím se přesvědčit na vlastní oči, že jsou v pořádku.“

„Chápu. Řeknu, že dorazíš později,“ prohlásil s úsměvem.

„Děkuju.“

„Nemáš za co,“ řekl rozhodně a zmizel v hloubi lesa.

Když jsem si všimla, že stromy začaly řídnout, skolila jsem celé stádo laní, abych měla dost krve do zásoby.

Na Bambiho mámu jsem se vykašlala. Ať si třeba chcípne…

***

Nervózně jsem přešlapovala před svým starým domovem a sledovala v oknech svoji dřívější rodinu.

Moje sestra právě nandávala na talíře večeři Claire a tátovi. Claire měla na klíně malého, asi šestiletého chlapečka.

Mám bráchu, žasla jsem a nemohla od nich odtrhnout oči. 

Jejich život šel dál i beze mě. To vědomí mě bolelo, ale zároveň jsem za to byla ráda. Nebylo by správné narušit jejich život mou přítomností. A s Volturiovými za zády by to ani žádný život nebyl.

Když se všichni odebrali ke spánku a domem se začalo rozléhat jenom tátovo chrápání, vklouzla jsem otevřeným oknem dovnitř.

Můj starý pokoj teď náležel Brianovi, mému bráškovi, ale nezlobila jsem se na ně za to.

Pohladila jsem spícího kloučka po tváři a vydala se do pokoje své sestry Sussie.

Ležela rozpláclá na posteli, všude se válely rozházené polštáře a má stará žlutá deka. Sledovala jsem ji s jistou dávkou dojetí, jak ji k sobě tiskne. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že její pokoj je plný mých věcí. Tak ráda bych si tu všechno prohlédla, ale musela jsem odtud vypadnout...

Nakoukla jsem ještě krátce do ložnice Claire a táty, ale raději jsem se tam déle nezdržovala. Claire měla vždy lehké spaní a já nechtěla riskovat, že se probudí. 

Jediné, co jsem si odtamtud odnesla, byla bolest v srdci a dvojitý fotorámeček z obýváku. Nacházely se v něm dvě fotky. Na první jsem byla já s rodiči a malou Sussie a na druhé byli také rodiče, ale tentokrát s malým Brianem a již dospělou Sussie.

Byla tak krásná, nemohla jsem uvěřit, že je to vážně má maličká sestra.

***

Prostě jsem běžela. Konečně se mi podařilo všechny ty ošklivé myšlenky a pocity dostat z hlavy.

Nevím, kolik hodin uběhlo, ale už jsem byla zpět za hradbami Volterry.

***

Nějakou dobu poté…

Co jsem se vrátila, jsem skoro nepromluvila. Všem jsem se stranila, kromě Ara. Jemu jsem plnila, co jsem mu na očích viděla, a vyloženě jsem se přetvařovala.

V jeho myšlenkách jsem viděla, že stále čeká na nějakou mou revoltu, ale ta prostě nepřicházela.

Takhle to probíhalo ještě pár týdnů, ale občas mě napadalo, proč vlastně ne? Proč bych mu neudělala radost? Být zase taková, jako po proměně: vražedkyně bez emocí. Ha! Ta by sem zapadla mnohem lépe než já se svou pečlivě udržovanou lidskostí.

Postupně jsem ve své mysli zadusila poslední zbyteček naděje, že mi třeba Edward zavolá. Bylo to vážně absurdní, ale doufala jsem, že se ozve, omluví se mi, nebo jen řekne, že ho to mrzí. Nic z toho se však nikdy nestalo.

Pokud mě Aro zrovna nepotřeboval nebo někomu nepředváděl, byla jsem ve svém starém pokoji a zašívala se.

Vím, jak je to patetické, ale občas jsem sedávala ve vězení u Edwardovy cely. Jenže tentokrát si nebylo s kým povídat. Můj důvěrník a kamarád byl pryč. Byla jsem tam jen já a mé neviditelné slzy.

Pukalo mi z toho všeho srdce. Sedávala jsem tam a vzpomínala na věčně veselou Alice, jak se chtěla podělit o své vize kvůli bratrovi a mně. Na toho pitomečka Emmetta a jeho nemístné fórky. Na láskyplnou a starostlivou Esmé, všetečného, vědou posedlého Carlislea. Na překrásnou Rosalie, která jediná dokázala Emmetta odkázat do patřičných mezí. Na Jaspera, který mě, alespoň zpočátku, chápal.

A dokonce i na hádavou Bellu a její roztomilou dceru a na… Opět jsem střelila pohledem k prázdnému místu v cele.

Chtěla jsem říct na nejlepšího přítele, ale to už dávno nebyla pravda…

Jak se z mých očí vytrácela zlatá barva, vzdávala jsem se myšlenek a vzpomínek na rodinu Cullenových.

Znovu a znovu mi pukalo srdce a myšlenka vrátit do hry mé staré já mě lákala čím dál víc.

Rolland se na mě kupodivu nezlobil, uvítal mě s otevřenou náručí, ale trávil až moc času s Jane. Docela jsem jim to přála.

Už jsem neměla potřebu shánět si adoptivní matku. Měla jsem svou vlastní, která nakonec přece jen čas od času na sebe vzala nějakou tu vznešenou róbu. Samozřejmě čistě proto, aby Ara potěšila.

Horší bylo, že mě jimi začal zasypávat taky. Byl na mě hrdý, aniž bych o to stála.

Plynule jsem přešla od zvířecí diety k běžnému jídelníčku. Dětem jsem se ale i nadále vyhýbala. Jinak mi bylo lhostejné, koho právě vysávám.

Krmila jsem se pravidelně dle rozvrhu. Aro se na mě pravidelně chodíval dívat. Podle něj mám totiž jedinečný styl zabíjení, který ho nepřestává udivovat.

Asi měl pravdu. Vyžívala jsem se v tom víc, než bylo běžné a hlavně nutné.

***

Jednou se stalo přesně to, čeho jsem se obávala od chvíle, kdy jsem se vrátila. Měla jsem krmení s Demetrim a to znamenalo, že už se mu dál vyhýbat nemůžu.

Snažila jsem si ho nevšímat a vychutnat si jednu šťavnatou ženu s rudými vlasy, ale nepovedlo se. Pořád jsem na sobě cítila jeho pátravé oči.

Znechuceně jsem od sebe odvalila mrtvé tělo a pohledem podrobně prozkoumala místnost.

Kde jsi? problesklo mi hlavou krátce předtím, než jsem přímo za zády uslyšela něčí potlesk.

Sakra! Tohle už Aro fakt přehání. Otočila jsem se a málem zkolabovala.

„Bravissimo,“ zvolal Demetri a stále tleskal.

Stála jsem tam, koukala na něj a jeho sarkastický výraz, bylo mi divně. 

„Slyšel jsem na tebe samou chválu Lilliane, ale žes u těch vegetariánů až takhle zvlčila, to jsem nečekal. Hezky se na to kouká,“ dobíral si mě a laškovně mrkl

„Stýskalo se mi,“ vylítlo ze mě.

Jeho maska ironie, jako by na chvíli vyhlásila stávku. Na okamžik jsem zahlédla záblesk dřívějších emocí, ale já to nechtěla. Nemohla jsem si to dovolit, a tak jsem vyprskla smíchy.

„Kdyby ses teď viděl.“ Dál jsem se smála, až se málem za břicho popadala.

Nechápavě si mě měřil.

„Na co tak koukáš? Ty sis myslel, žes mi chyběl ty?“ vysmívala jsem se mu a zároveň mě pořád ovládaly vlny smíchu.

Chechtala jsem se jako idiot, ale po dlouhé době se mi opravdu zase chtělo smát.

Pořád mě sledoval tím svým nechápavým výrazem. Byla jsem ráda, že to nechápe.

Přešla jsem těsně k němu. Jako bych ho chtěla políbit a popravdě i chtěla. Přiblížila jsem se k jeho rtům a zašeptala mu do nich.

„Myslela jsem lidskou krev, ty hlupáčku.“ Pohladila jsem ho ukazováčkem po tváři a s další salvou smíchu odešla z místnosti.

***

Hystericky jsem se smála celou cestu k pokoji. Nemohla jsem si pomoct, přestože bych mu spíš měla klečet u nohou a omlouvat se mu, nedokázala jsem to.

Něco mě náhle strhlo stranou a přirazilo na zeď. Automaticky jsem útočníka přišpendlila na zem jediným úsměvem. Jane, stačilo si vybavit její tvář, abych cítila, jak se uvnitř mě zvedá vlna její moci.

Dříve jsem ji používala nerada, ale teď už jsem začínala chápat, co na tom vidí.

Byla to Alice.

Kroutila se na zemi bolestí a mně se ta moc začala tak strašně líbit, že jsem skoro zapomněla, že je to Alice a já bych jí to dělat neměla.

Došlo mi, že to mělo být přátelské objetí v jejím podání. Překvapení. Nešlo to ale zastavit. Líbila se mi ta moc…

Takhle skákat na mě mohla u nich, ale ne tady. Ne v hradu plném nepřátelských vojáků.

Co to vlastně kecám? zarazila jsem se a přerušila tak spojení s tou schopností. Což asi bylo její jediné štěstí, protože nevím jistě, jestli bych jinak přestala.

Volturiovi už ale dávno nejsou nepřátelé, jsou to podřízení, přátelé, rodina a ochránci, ale ona? Není nikdo.

Nepatří sem.

Já ano…

Lilli nám pomalu ale jistě upadá na temnou stranu a já vám moc děkuji za veškeré doopravy a komentáře...

Vaše chloe xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 35. kapitola: