Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 34. kapitola

28.07.2014 (07:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1980×

34. kapitola

„Tak už něco řekni,“ zaječela jsem na něj.

Edward se ke mně velmi pomalu otočil. Ve tváři měl zoufalý výraz. Čekala jsem, co z něj vypadne.

„Promiň, ale nevěřím ti,“ řekl dutým hlasem a díval se mi přitom přímo do očí.

Bylo to, jako by do mě uhodil blesk. Předtím to byly jen myšlenky, které mě sice hodně bolely, ale slyšet to takhle nahlas... To už na mě bylo prostě moc. Po hrudi se mi rozlil pocit naprostého zoufalství.

„Myslíš si, že jsem tě zradila?“ zeptala jsem se také dutým hlasem.

„Edwarde, tohle nedělej,“ žádal ho Jasper, který mou bolest zřejmě cítil, protože se držel za hrudník.

Všichni na nás zírali s otevřenou pusou a myslím opravdu všichni. Bella se přestala bránit a jen udiveně kmitala pohledem mezi mnou a Edwardem. A Renesmé se z očí koulely slzy jako hrachy.

Měla jsem toho dost. Už jsem tam nechtěla být ani vteřinu.

Zavřela jsem oči, abych se trochu vzpamatovala, což kupodivu zabralo.

„Felixi, pusť, prosím tě, Bellu,“ požádala jsem ho se stále ještě zavřenými víčky. Počkala jsem, abych se přesvědčila, že mě poslechl, a neobtěžovala se s posloucháním něčích myšlenek. Prostě jsem se sebrala a práskla za sebou dveřmi.

***

Běžela jsem lesem.

Chtěla jsem nechat ze sebe všechno spadnout, ale nešlo to. Bylo mi tak... Ani jsem nedokázala pojmenovat všechnu tu směs různých pocitů, co se ve mně najednou začaly hlásit o slovo.

Prudce jsem zastavila a zůstala nehnutě stát jako socha uprostřed lesa.  

Rozplakala jsem se, ale ta nečinnost mě ubíjela, takže jsem se raději znovu dala do běhu.

***

Uslyšela jsem Ara a ostatní. A rozběhla se k nim.

Vběhla jsem na malý palouček zrovna ve chvíli, kdy si Aro chystal s Alice podat ruce na ztvrzení nějaké dohody.

Tak to tedy ne... 

Vlítla jsem přímo mezi ně a odstrčila je od sebe.

„O co tu jde?“ zeptala jsem se naštvaně.

Když se neměli k odpovědi, uchopila jsem je oba za zápěstí a přehrabovala se jim v hlavě. Trvalo sotva pár vteřin, než Aro se svou rukou ucukl.

„Vlastní medicína ti zřejmě moc nevoní,“ zavrčela jsem. 

Aro něco zamrmlal, ale soustředila jsem se na myšlenky Alice, takže jsem mu nevěnovala pozornost.

„Tak o tohle tu jde?“ vyhrkla jsem, když jsem konečně zjistila, co jsem potřebovala.

„Ne, samozřejmě jde i o tebe,“ hájil se Aro.

Mluvil pravdu. Viděla jsem to, ale Volturiovi nedělají nic z čisté dobroty srdce. Já jsem asi jediná blbá výjimka... 

Přesunula jsem svou pozornost znovu na Alice. „Ty bys to vážně udělala? Vzdala by ses svých schopností ve prospěch Volterry?“ 

„Pro Edwarda ano,“ řekla klidným hlasem, ale v jejích očích jsem viděla strach a i nejistotu. 

Věděla jsem jaké to je obětovat pro něj vše, ale bezpečnost rodiny? To Alice nemůžu dovolit.

Aro ze všeho nejvíc chce její schopnost, ale mě chce taky.

Při vzpomínce na Edwarda mě znovu bolestivě bodlo u mého nebijícího srdce.

Tehdy mě taky zachránil a vzhledem ke stavu, v jakém byl, ho to muselo stát značné úsilí. Mně nedělalo problém mu věřit, i když jsem o něm nic nevěděla, tak proč se nemůže chovat stejně?

Už ho nikdy neuvidím, ale asi to tak bude lepší.

„Udělala bych to i pro tebe,“ poslala mi Alice svou myšlenku. „Mám tě ráda.“

„Vrátím se do Volterry,“ řekla jsem překvapivě pevným hlasem, přestože ve mně byla malá dušička.

„Cože?“ vyhrkl Aro i Carlisle naráz.

Alice se na mě jen nevěřícně podívala.

„Už jsem tu nadělala dost zmatků. Vrátím se a příjmu svůj trest. Budu se chovat, jak si budeš přát, ale Cullenovy nech být. Prosím,“ řekla jsem a upřeně na Ara hleděla. Soustředila jsem se výhradně na jeho myšlenky.

„Vidět budoucnost je mocný dar. Velmi lákavý, tak moc po něm toužím, ale Sophie…“ přemítal Aro v duchu.

„Sophie mě dokonce prosila, abych ji i Edwarda nechal být. Chtěla, aby žila svůj život. Rozsah jejích schopností mě udivuje. A ten útěk na mě udělal skutečný dojem. Jistěže chci mít v gardě Alicinu schopnost a ona je ochotná mi ji dát, jenže nechci, aby se Lilliane ke Cullenovým přidala. Nejeví se to sice úplně reálně, že by se k nim přidala natrvalo, ale nemůžu riskovat, že by získali její schopnosti, a když je ochotná odejít s námi, možná přeci jen budeme rodina…“

V tom, že bych se k nim nepřidala, měl pravdu, ale až teď po tom všem. A rodina? My? Fakt spadnul z višně...

Upřeně jsem mu hleděla do očí a prosila ho každým svým mimickým svalem, aby se rozhodl správně.

„Já, Sophie a ostatní odsud odejdeme. Necháme je žít jejich životy a budeme si žít ty své. Vize, nevize.“ 

„Ty tu s námi nezůstaneš?“ zeptala se Alice smutným hláskem.

Slzy mě už zase zaštípaly v očích.

„Ne, já se mezi vás vůbec nehodím. Je mi líto, Alice, ale jsou věci, které ve vaší rodině stejně nepřekousnu.“ Snažila jsem se, aby to neznělo moc ublíženě. 

Alice okamžitě napadlo jen jediné slovo „strava“.

Vedle, jak ta jedle, jasnovidko, a Bella bude ráda, pomyslela jsem si.

Sophie to myslela dobře. Vyjednala dobrou dohodu, ale Aro na Cullenovy vážně nemůže. Jen nechce, abych byla jednou z nich. Dar za dar, jenže jsem nemohla dopustit, aby Alice obětovala svůj dar jenom kvůli mně.

„Dobře,“ řekl a pohlédl na mě.

Ulevilo se mi, protože jsem dostala to, co jsem chtěla, ale zároveň mi začalo docházet, co to vlastně znamená. Vracím se do Volterry...

„Děkuji, že jste se o Lilliane postarali. Alice, tvůj ojedinělý dar je i nadále jen a jen tvůj,“ řekl trochu zklamaně.

„A Edward bude samozřejmě volný,“ řekla jsem důrazně.

„Ale má dcera se vrátí domů. Řekl jsem to správně?“ zeptal se.

Všichni jsme přikývli, i když Alice ze mě nespouštěla oči a probodávala mě vyčítavým pohledem.

„Měli bychom vyzvednout Sophie. Bůh ví, co tam vyvádí,“ řekl Aro o poznání veselejším tónem.

Tomu jsem se prostě musela zasmát.

***

Vešli jsme společně do vily a nálada se tam moc nezměnila.

Edward seděl na pohovce, hlavu svěšenou a rukama si masíroval spánky. Vedle něj seděla Bella a starostlivě ho pozorovala. Ani jeden se toho druhého nedotýkal. Byli zamyšlení a nevypadalo to, že nám věnují pozornost.

Alice automaticky vklouzla Jasperovi do náruče a Emmett s Rose poslouchali nadšené štěbetání malé Nessie. Esmé seděla na pohovce vedle Sophie a vedla s ní tichý rozhovor, když se k ní připojil její druh, viditelně se jí ulevilo, že je zpět.

Teď už nám věnovali plnou pozornost všichni. Tedy kromě Nessie, ta pořád brebentila o své nové a úžasné tetě.

Felix a Jane se automaticky zařadili po Arově a mém boku. Nasadili si vážné masky plné profesionality. 

„Drahá,“ pokynul Aro Sophie, která ladně vstala ze sedačky, přešla pokoj, postavila se vedle mě a přitom mi přehodila paži okolo ramen.

Dívala jsem se do země a poslouchala, jak se Rose snaží utišit malou Nessie.

„Ach, ty děti,“ povzdechla si Sophie, přešla opět k Rose a na chvíli si ji od ní vzala do náruče.

Aro se zatvářil shovívavě a spustil. Nessie byla jediná, která mu nevěnovala pozornost. Starala se pouze o zlaté vlasy mé matky. Dle jejích myšlenek jsem poznala, že jí Sophie už na začátku vysvětlila, že všechno dobře dopadne. Věřila tedy, že se skutečně nemusí ničeho bát.

„Rád bych poděkoval vám všem, že jste se postarali o mou dceru. Edwardovo uvěznění byla, řekněme, chyba v komunikaci mezi nadřízenými a podřízenými. Edward je svobodný. Už bychom měli jít. Čeká nás dlouhá cesta,“ pronesl Aro formálně.

Sophie se zatvářila zmateně, když viděla, že se chystám odejít s nimi. Dala si však dvě a dvě dohromady. Vypadalo to, že se začne s Arem zase hádat. Podle výrazu, který po něm hodila, ale já jen zavrtěla hlavou ze strany na stranu, aby to nedělala.

„Děkuji.“ Na víc jsem se nezmohla a vyběhla před dům.

Na loučení moc nejsem a co se dalo ještě říct? Mohou se teď z Edwardova návratu radovat bez toho, aby se čehokoliv obávali. Do toho zřejmě zahrnuli i mě, jsem pro ně jen další hrozba a mají pravdu. Žít u nich by bylo jako mávat Arovi před očima rudým praporem.

Udělala jsem pár kroků směrem k lesu, když už za mnou stála Sophie.

„Rozmyslela sis to dobře? Víš, že já bych ho ohlídala, kdyby něco, a ten dar bych taky zvládla. Chyběla bys mi, ale vím, že bys tu byla šťastná,“ řekla láskyplně.

„Ne. Mami, přestaň. Nepatřím sem. Oni jsou rodina už velmi dlouho a mě mezi sebe nikdy nepřijmou. Proč by taky měli? Nehledě na mou současnou zlatou barvu očí jsem Volturiová. Jako ty. Nedá se s tím nic dělat. Nebudu se vtírat tam, kde o mě nikdo nestojí.“

„Ale ve Volteře jsi nebyla šťastná. Vím to, ale podle toho, co jsem viděla, tak tady ano. Neopouštěj to tu kvůli tomu, že jsi uražená. Chápu, takhle by Edward uvažovat neměl, ale někdy tě napadají věci a ani je tak nemyslíš, třeba…“ utěšovala mě a snažila se najít jiné vysvětlení její zrady.

„Třeba? Třeba, co, mami?“ nenechala jsem ji dokončit větu. „On to tak myslel. Sám to moc dobře ví, proto se nehájí. Nemůže. Byla to pravda. On mi nevěří a nikdy nebude. Nikdo tady mi nevěří, a to aniž bych jim dala jakoukoliv záminku mi nevěřit.“ 

„Mají tě rádi,“ špitla a kývla hlavou na stranu, protože si všimla, jak nás všichni pozorují skrz prosklenou stěnu v obýváku. 

„Kdyby mě měli doopravdy rádi, věřili by mi.“ Naposledy jsem na všechny pohlédla. „Sejdeme se ve Volteře.“

Dala jsem se do běhu a nechala všechny Cullenovy za sebou.

Moc děkuji za vaše komentáře. Jste prostě boží!!! Demetri se tu znovu objeví už brzy, to vám slibuji...

Děkuji i za doopravy, fakt to nedávám, a to vedro tomu asi moc nepomáhá, ale moc prosím, neopravujte mi Sophie, protože je to myšleno jako Sofí, ne Sofie, a to je ve všech tvarech stejné. Vím, obojí se v základním tvaru píše stejně, takže je to zavádějící, ale tahle verze se vážně nemění. Kontrolovala jsem to. Jinak jsem za opravy samozřejmě velmi vděčná, bez nich bych v životě nic nevydala...

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 34. kapitola: