Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 26. kapitola

15.06.2014 (13:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2036×

26. kapitola

Procházela jsem se po verandě ve vile Cullenových. Včera jsme spolu nezačali právě nejlépe. Takže jsem byla pevně rozhodnutá udělat dobrý dojem.

Nasadila jsem úsměv a vešla do proskleného domu.

„Dobré ráno, paní Cullenová.“

„Esme,“ opravila mě mile.

Vděčně jsem přikývla. Zrovna něco kuchtila.

„Lidské jídlo?“ Obočí se mi zmateně stáhlo k sobě.

„Je to takový můj koníček. Navíc dnes přijde na večeři Jacob Black,“ řekla, když si všimla mého nechápavého výrazu.

„Jacob? Ten vlk?“ ujišťovala jsem se.

„Ano, právě ten. Je to rodinný přítel. Navíc ta záležitost s otiskem, ale na to je ještě dost času,“ řekla, potřásla hlavou a vrátila se ke své práci.

„Není trochu brzy na přípravu večeře?“

„Nessie mi dělá ochutnávače. Nechci, aby se Jacob urazil jenom proto, že mi ujela ruka. Někdy to znamená víc pokusů,“ přiznala.

„Co to vůbec bude?“

„Vlastně nevím,“ přiznala.

„Pomůžu vám,“ nabídla jsem se.

Tázavě pozvedla obočí.

„Já umím vařit. Navíc, stejně je to spíš o zvyku, než o chuti. Vlastně jsem moc vděčná, že jste mi dovolili zůstat i po tom, co jsem vám tak hrubě narušila soukromí a tak celkově se moc nepředvedla. Co kdybych toho hladového vlka pro dnešek nakrmila já?“

„Drahoušku, to nemusíš. Jsme rádi, že jsi nám přivedla Edwarda. Nikdy ti nebudeme moct dostatečně vyjádřit vděk,“ řekla. 

„Takže můžu večer vařit? Neslibuji zázraky, ale…“

„Pokud o to opravdu stojíš, ano. V tom případě mě ale omluv. Uděláme si s mojí malou ochutnávačkou nové plány,“ řekla a odstoupila od kuchyňské linky.

„Ehm, a Esme? Na kdy to má být připravené?“

„Na šestou,“ odpověděla mi.

Dobře, tak to bychom měli, ale na to vaření je vážně ještě brzy.

******* 

Vešla jsem do velké, dřevem obkládané haly. Jejich dům mě nepřestával udivovat. Byl lidský a líbilo se mi to.

V hale seděl Jasper a před sebou měl šachovnici.

„Neruším?“ zeptala jsem se.

Vypadal trochu vyvedený zmíry a po včerejšku se mu ani nedivím, ale nakonec se snažil vypadat přirozeně. Potřásl hlavou a usmál se.

„Ne, vůbec. Hraješ šachy?“ zeptal se.

„Hm, ještě jako člověk. S tátou. Měl to rád,“ zavzpomínala jsem na staré časy a v očích mě zaštípaly slzy.

„Zahraješ si?“ zeptal se váhavě.

Nechtělo se mi. Příliš mi to připomínalo otce, kterého už nikdy neuvidím a naše vzácné chvilky, ale chtěla jsem přece udělat dobrý dojem. 

„Ráda,“ řekla jsem trochu nejistě.

„Obvykle hrajeme s více šachovnicemi, ale nám bude asi stačit jedna,“ řekl a povzbudivě se usmál.

Přikývla jsem a posadila se. 

Zahájili jsme hru a přitom si hravě zvládali povídat. Měla jsem černé figurky a Jasper ty bílé.

„Je to zvláštní,“ řekla jsem trochu smutně. 

„Ve Volteře jste asi šachy nehráli,“ řekl.

Zamrkala jsem. Proč mi předhazuje Volterru? Stáhla jsem obočí k sobě soustředěním a hledala ta správná slova.

„O to nejde. Vlastně ani nevím, co ve Volteře celé dny dělali ostatní, ale já nic moc,“ přiznala jsem. „Spíš jsem to myslela kvůli tátovi. Je divné hrát je bez něj. Jaspere, můžu se zeptat na něco osobního?“ 

Podezřívavě si mě změřil.

„Zkus to, ale nezaručuji, že ti odpovím.“

Přikývla jsem. Musím říct, že z toho hezky vybruslil. Udělal na mě fakt dojem. Pohlédla jsem do těch jeho zlatých očí.

„Když jsi byl přeměněný, byla tvá rodina ještě na živu? Ptám se, protože Edwardova ne. Přiznávám, že to, že se Bella stýká se svým otcem, mě nutí přemýšlet. Nevím, s kým jiným si o tom promluvit, a ty se podle všeho v lidech vyznáš.“

Přikývl.

„Ano. Někteří členové mé rodiny byli ještě na živu,“ odpověděl mi s rozvahou.

„Má rodina ještě žije. Je hrozné nemoct se k nim přiblížit. Možná, že kdybych měla čočky a ovládání jako Bella… Myslíš si, že bych to měla zkusit dřív, než budou všichni mrtví?“

Přemýšlel o tom a dal mi šach.

Ušklíbla jsem se. Hru jsem ale vnímala jen okrajově.

„Oči a ovládání nejsou jediným problémem. Pro ně jsi mrtvá a my vypadáme jinak. A jsou tu také Volturiovi,“ řekl a čekal na mou reakci.

Povzdechla jsem si. Má pravdu. To pitomé utajení. Odfrkla jsem si.

„Co je?“ zeptal se, protože ho zaujala moje reakce.

„Nic, jen Aro a můj táta? To by bylo zajímavé.“ Zakroutila jsem hlavou a uhnula figurkou. 

„Šach,“ řekl.

„Sakra. Další?“ Našpulila jsem pusu. Je fakt dobrej...

„Nechápu,“ poznamenal.

„Co nechápeš? To já tu dostávám na frak,“ zakňourala jsem.

„Připadalo ti to směšné. Nechápu, co je na setkání člověka s Arem směšného?“ podivil se.

Napjala jsem se. Nechtěla jsem mu vyklopit, že oba milovali stejnou ženu a že mi oba chtěli dělat tátu. Musela bych říct, co je má matka zač. Nenašla jsem odvahu říct to Edwardovi a byla by to zrada říct to poprvé někomu jinému. 

„Z čeho máš strach?“ podezřívavě si mě změřil. 

Cítila jsem, jak prozkoumává mou náladu. Ovládat mi ji už ale nemohl. 

„Mám tajemství,“ řekla jsem. „Edward o něm neví. Nevím, jestli někdy budu připravená mu to říct, ale přísahám, že to není nic, co by vám mohlo ublížit. Vlastně je to dost možná naopak, ale stejně bych si to raději nechala pro sebe. Nevadí? Bojím se, že to nepochopíte,“ přiznala jsem váhavě. 

Pořád mě podrobně zkoumal, ale přikývl.

„Děkuji,“ řekla jsem a věnovala mu váhavý úsměv.

„Šach!“ řekl jen.

„Už zase? To není možný,“ ušklíbla jsem se a začala se naplno věnovat hře.

Netrvalo dlouho a dostal šach natolik brilantní, že z toho nedokázal vybruslit.

„Šach mat,“ prohlásila jsem, když jeho král padl. 

Byl překvapený. Nevěřil, že bych ho mohla skutečně porazit.

Schopnost Alice jsem neměla a tu Edwardovu jsem díky štítu od Belly nepožívala, přišlo mi to nezdvořilé. Edward si pomoct nemohl, ale já ano. Vyhrála jsem naprosto férově.

„Jo, jo, jo,“ začala jsem jásat. Vyskočila jsem z křesla a nadšeně poskakovala. 

Nemohla jsem si pomoct, zalila mě vlna upřímné radosti.

Do místnosti vešel Emmett. 

„Co se děje?“ zeptal se.

„Porazila jsem Jaspera v šachách.“

Místností se rozlehl jeho typický hurónský smích.

„Tak náš malej Jazzy dostal na frak?" řechtal se jako smyslů zbavený.

Když jsem uviděla, jak zkroušeně se Jasper zatvářil, chtěla jsem se ho nějak zastat. 

„Neměl by ses mu smát. Prohrát není žádná ostuda,“ prohlásila jsem.

„To teda je a obrovská. Já jsem takřka nepokořen,“ říkal Emmett samolibě.

„V šachách?“ Pochybovačně jsem si ho změřila.

„Ne. Mám radši chlapáčtější věci,“ řekl a hrdě se poplácal po hrudi, až to zadunělo.

„Hlavně, když nemusí používat mozek,“ osvětlil mi Jasper hravým tónem.

„Takže sílu, říkáš?“ Ta jejich hravá nálada byla opravdu nakažlivá...

„To se dá taky zkusit.“ Přešla jsem k Emmettovi a plácla ho do ramene. „Máš babu,“ křikla jsem a dala se do běhu.

Viděla jsem, jak pokrčil rameny a rozběhl se za mnou a Jasper za ním. 

„To si nemůžu nechat ujít,“ mrmlal si přitom.

***

Běžela jsem a cítila oba bratry v patách. Zastavila jsem se až na břehu zamrzlého jezera. 

„Tak šup. Už na tebe čekám. Máš zpoždění. Tímhle tempem bys z Volterry nikdy neutekl,“ brblala jsem. 

„Ještě, že chytili toho nejrychlejšího z nás,“ zasmál se mi za zády. „Pokud vím, mluvil jsem o síle. Ne o rychlosti.“ 

„To spolu souvisí,“ řekl Jasper. 

„Takže, Cullene,“ řekla jsem a vyhrnula si rukávy. „Dáme boj?“ zeptala jsem se a laškovně na něj mrkla.

„Jasper bude sekundovat. Co ty na to, Volturiová?“ zahulákal Emmett.

Při tom oslovení jsem sebou trhla. Všimli si toho.

„Vadí ti mé oslovení?“ rýpnul si Emmett.

„Ani ne. Spíš to přitahuje nechtěnou pozornost,“ lhala jsem. To oslovení mi prostě fakt vadilo.

„Má pravdu, Emme,“ zastal se mě Jasper.

Vděčně jsem na něj pohlédla.

„Krom toho. Ty máš na víc,“ zařechtal se Jasper spolu s bratrem, když dokončil větu.

A já myslela, že mi chtěl pomoct...

„Tak co? Jdeme na to, Lilku?“ vyzíval mě Emmett.

„Lilku?“ zopakovala jsem ohromeně. 

„Fajn,“ povzdechla jsem si a pomalu se k němu blížila nejistým krokem.  

Doufala jsem, že nedostanu nakládačku…

********

O dvě hodiny a dvacet minut později…

Seděla jsem Emmettovi na zádech. Obličej měl v proraženém jezeru a hlavu zcela ponořenou. Jednou rukou jsem mu drtila obě jeho ruce jako ve svěráku a druhou vítězně mávala nad hlavou jeho roztrhaným tričkem. 

„Vítěz,“ oznámila jsem.

„Nikdy,“ zavrčel pod vodou, ale na nic se nezmohl už dvacet minut. 

„Emme, přiznej si to. Nandala ti to,“ řekl Jasper přísným tónem. „Game Over, brácho.“

Teď, když to bylo potvrzené naším sekundářem, jsem Emmetta pustila a začala z něj pomalu vstávat. 

Jenže to by nebyl Emmett. Jakmile byl volný, uchopil mě za nohy, přehodil si mě přes hlavu a celým mým trupem rozrazil led.

Začala jsem se potápět. 

„Tak. To. Tedy. Ne,“ zavrčela jsem a na poslední chvíli se mu pevně ovinula kolem těla rukama i nohama.

Než stačil zareagovat, ocitl se pod hladinou taky. Držela jsem se ho tak dlouho, dokud jsme neklesli na samé dno jezera. Tam jsem ho pustila, odrazila se ode dna a rychle plavala vzhůru.

Nad hladinou jsem se ocitla první. Jasper mě popadl za paži a vytáhnul na ledovou kru uprostřed jezera. Po našem malém utkání bylo samá popraskaná kra.

Ten pitomeček po mně dokonce hodil strom i s kořeny, ale já měla dost duchapřítomnosti na to, abych včas uhnula.

Všimla jsem si, že se na hladině začínají tvořit kruhy. To znamenalo jen jedinou věc a sice, že se Emzila vrací.

Vyměnili jsme si s Jasperem krátký, vše říkající pohled a utíkali zpět k vile.

***

Emmett nás dohonil až na kraji jejich pozemku. Oba jsme se mu smáli, až jsme se za břicho popadali. Přiřítil se tam totiž do půl těla nahý a vrčel, jako ti vlci v lese...

„Sakra! Jacob. Kolik je hodin?“ zeptala jsem se Jaspera, který měl na rukách hodinky.

„Budou čtyři. Proč?“ zeptal se.

„Protože tu večeři pro Jacoba vařím já,“ řekla jsem a věnovala jim rozzářený úsměv.

***

Vešla jsem do domu.

Rosalie seděla v obýváku a přepínala jednotlivé programy.

„Měla by sis jít toho obra zpacifikovat.“ 

„Slyším, co se mu stalo tentokrát?“ prohodila s minimálním zájmem.

„Dostal ode mě na frak,“ zatrylkovala jsem.

V tu ránu stála přede mnou a vrčela.

„Klid, Rosalie, jen jsme si hráli,“ hájila jsem se.

Vrčení vycházející z její hrudi však neustávalo.

Do háje. Začala jsem raději couvat.

Jasně, že bych se tu s ní mohla poprat, ale k ničemu by to nebylo. Chtěla jsem, aby mě měla ráda, jenže zmlátit Emmetta asi nebyl nejlepší nápad, jak si ji získat.

No, Emmetta asi taky ne, ale v žáru bitvy jsem se nedokázala nechat porazit jenom proto, abych měla kamaráda.

A ty jeho urážky mě natolik vytočily, že jsem prostě musela vyhrát. Stala se z toho věc cti.

Vycouvala jsem až před dům, kde ještě pořád byl Emmett s Jasperem.

Vrhli po Rosalie šibalský úsměv.

„Do ní, zlato,“ pobízel ji Emmett. 

„To se tě vážně musí zastávat ženská?“ křikla jsem po něm nevěřícně.

„Moje Rose je speciální,“ řekl zbožným hlasem. 

„Vy všichni jste speciální. Jste upíří vegetariáni, proboha.“

„Na upíra jsi nějak boha bojná,“ pronesl Emmett a vysmíval se mi.

„No ty zrovna mluv o ironii. Sežral tě medvěd a ty jim teď za to piješ krev už po desítky let,“ prskala jsem.

Jasper se rozchechtal.

„Ale! Tak Edík nám v base žvanil, jo?“ podivil se Emmett.

„Byl tam dost dlouho potichu, takže se pak nezastavil,“ ušklíbla jsem se.

Rose ztuhla. Poznala jsem, že si zase uvědomila, kdo jsem a že by mi měla být vděčná, že je rodina pohromadě a ne mě roztrhat na kusy kvůli nějaké Emmettově kokotině.

„Co ti ještě řekl?“ zeptala se.

„Hele, já vím, že jsou to vaše osobní věci, ale vy jste byli to jediné, co ho drželo při životě. Bylo přirozené o vás mluvit,“ vytáčela jsem se.

„Fajn, tak, když už o nás všechno víš, co to otočit? My se ptáme. Ty odpovídáš,“ navrhla Rosalie.

Našpulila jsem rty.

„Dobře, ale nejdřív se převléknu a budu u toho vařit, jestli to nevadí.“

„Ne, vůbec ne. Tak za chvíli v kuchyni,“ oznámila mi.

„Ehm, vadilo by vám, kdybyste mi půjčili něco na sebe?“ zeptala jsem se rozpačitě.

„Půjči si, co chceš,“ řekla Rose.

„Dík.“ Váhavě jsem se usmála a zmizela v domě.

***

Vešla jsem do jejich ložnice a otevřela šatnu. Popadla jsem první věci, co mi přišly pod ruku. Byly to úzké tmavě modré džíny a černé tílko. K tomu jsem si nasadila hnědý pásek a kozačky s vysokými podpatky.

Nechtěla jsem působit zanedbaně, ale ani, aby to vypadalo, že se snažím někoho sbalit. Mokré vlasy jsem si stáhla do gumičky. Krátce jsem zhodnotila svůj vzhled v zrcadle a vydala se ke kuchyni.

***

Vešla jsem do kuchyně, ale ještě tu nebyli.

Začala jsem si tedy vyndávat různé potraviny z lednice a nádobí ze skříní.

Chvíli jsem hledala pánev, ale pak už jsem jen krájela zeleninu. Akorát včas, protože si na barové stoličky přisedly dva páry zvědavců. Rose s Emmettem a Jasper s Alice.

„Tak spusťte,“ povzbuzovala jsem je a střídavě míchala kuřecí a vepřové nudličky na pánvi.

„Kolik ti je let?“ vybafl Emmett. 

„Přestala jsem stárnout v šestnácti a deset let jsem upír. Mimochodem, moje oficiální příčina smrti: útok divokou šelmou. No dobře, ne tak divokou. Bylo to v zoo.“ Pokrčila jsem ledabyle rameny a přisypávala koření na maso.

„Můj stvořitel se jmenuje Rolland a zůstal ve Volteře. Je to skvělý chlap, ale na ženské má fakt smůlu. Děsím se pomyšlení, co tam teď asi provádí...“

„Do té smůly řadíš i sebe?“ zeptal se Jasper.

„No jistě. Nejsem zrovna příkladná dcerunka, když se seberu s vězněm a zdrhnu z Volterry, nemyslíš?“ Pozvedla jsem obočí a můj hlas byl plný sarkasmu.

„Co ty a vztahy?“ rýpnul si Emmett. 

„To samé. Nejspíš to máme v jedu, i když předtím to taky za moc nestálo. Zato vy máte kliku,“ usmála jsem se a přidala nakrájenou zeleninu k masu. 

Oba páry se na sebe blaženě zahleděly.

Přelila jsem maso vývarem a přidala smetanu. Přiklopila jsem to pokličkou a nechala směs podusit. Do druhého hrnce jsem nasypala těstoviny a dala je povařit.

„Páni, tobě to teda jde od ruky,“ poznamenala Esme, která právě přišla i s malou Nessie z výletu.

„Děkuji, paní Cullenová. Tedy Esme,“ opravila jsem se. „Nebojte se. Do šesti bude vše, jak má být.“ 

„Tak já zatím prostřu,“ přihlásila se hned Nessie.

„Dobře, zlatíčko,“ pohladila ji Esme po tváři, než odcupitala. 

Byla jednoduše úžasná...

„Asi bychom ten rozhovor měli nechat na jindy.“ Nevadily mi jejich otázky, ale některé věci jsem před Nessie řešit nehodlala.

Emmett s Rose se sice zamračili, ale přikývli.

Ještě chvíli jsem tancovala kolem sporáku, když ke mně přistoupil Edward, objal mě ze zadu pažemi a nosem mi přejel od ramene přes hrdlo až k uchu. 

„Voní to pěkně,“ zašeptal.

„Ehm,“ odkašlala jsem si.

Myslel to lidské jídlo? Nebo mě a mou krev?

Trochu jsem od něj odstoupila, abych mohla přemýšlet. Takhle se mi to nedařilo. Co to se mnou je? Nikdy dřív mi jeho důvěrná gesta nevadila. Vlastně mi přišla zcela přirozená.

„Kde jsi byl celý den?“ zajímala jsem se.

„Byli jsme s Alice v Denali. Co ty? Bavila ses?“ zeptal se, ale zdálo se, že odpověď už dávno zná.

„Spíš jsem se snažila udělat dobrý dojem, ale nevím, jestli se mi to povedlo.“

„Nevíš?“ Pozvedl tázavě obočí.

„Ne nevím,“ řekla jsem otráveně. „Nehodlám jim lézt do hlavy, abys věděl. Navíc, vaše strava oslabuje ten vír, takže když jsme si dneska s Emmettem hráli, bylo snadné si toho nevšímat. Což je mimochodem úžasné,“ zatrylkovala jsem a celá se rozzářila.

„Tebe těší, že jsi slabší?“ podivil se.

„Ano. Ty si možná pomoct nemůžeš, ale já ano. Číst jim myšlenky mi přijde krajně nezdvořilé. Chtěla bych, abych mě poznali a měli mě rádi. Takovou, jaká jsem. Ne se jim vlichocovat podle toho, co by se jim líbilo. Chápeš?“ 

Přikývl a přemýšlel nad tím.

„Bella byla celý den u svého otce. Doteď se nevrátila,“ konstatovala jsem. 

„Myslím, že se mi vyhýbá. Nedivím se. Nic hezkého si o mně nemyslí. To už dala včera jasně najevo, ale ráda bych se s ní spřátelila. Koneckonců, je to tvá žena. Víš, jak jsem se těšila, až ji poznám osobně? Slyšela jsem toho o ní od tebe tolik, jenže ukradnout většině z vás schopnosti hned první den nebylo zrovna součástí mého plánu, jak udělat dobrý dojem,“ řekla jsem pochybovačně.

„Byla jsi vyděšená a tvoje schopnost byla v pohotovosti,“ odmávnul to. 

„Ano, ale to mě neomlouvá.“

„Nemůžeš za to,“ zdůraznil. „Když jsme u toho, můžu za to já. Měl jsem tě na ty oči upozornit, navíc, nebýt toho, nevěděli bychom, že si myslí, že jsem odešel.“

Naše rudé oči si vyměnily krátký smutný pohled.

„Nechápu, jak si něco takového mohli myslet. To bys nikdy neudělal.“

„Vlastně, už jsem to udělal, dvakrát. Jednou kvůli lidské krvi. A po druhé kvůli Belle a jejímu bezpečí,“ přiznal.

„To byla jiná situace,“ odmávla jsem to. „Nikdy bys neopustil Nessie a Bella by to měla vědět. Když nikdo jiný, ona ano.“

Zamračil se. „Vyhýbá se mi.“

„To usuzuješ z čeho? Že tys odjel do Denali? Jsem si jistá, že já jsem ta, co jí vadí. Vy budete v pohodě. Jen si musíte promluvit a vsadím se, že dnes k tomu budete mít příležitost. Nic proti Jacobovi, doufám, že mu to bude chutnat, ale myslím, že se raději půjdu porozhlédnout po okolí. Možná narazím na nějakou tu pumu,“ usmála jsem se.

Ne, že bych byla žíznivá, ale jistota je jistota...

„Skvěle, protože už slyším Jacobovy myšlenky. Přijíždí i s Bellou,“ řekl.

„Sakra,“ zaklela jsem a rychle dokončovala ten svůj výtvor.

„Nessie?“ zavolala jsem.

Během vteřiny přicupitala a vběhla přímo do Edwardovy připravené náruče. Přiložila mu dlaň na tvář.

„Tak jste se měly dobře s babičkou Esme?“ ptal se jí zrovna Edward.

To jsem si mohla myslet, předávala mu myšlenky dotykem. Nejspíš o tom výletě. Zvědavě si mě prohlížela a pak natáhla ruku. Uskočila jsem od ní, jak nejdál to šlo.

„Co se děje? Udělala jsem něco špatně, teto Lilli?“ zeptala se zvonivým trošku skleslým hláskem.

„Ehm, jak ti to jen vysvětlit...“ mumlala jsem si, ale Edward se toho naštěstí ujal za mě.

„Ne, miláčku. Jistě, že ne. Jen na tetu ten svůj dar raději nepoužívej. Prostě jí to řekni, ano?“

Přikývla a věnovala mi povzbudivý úsměv. 

Nechtěla jsem, aby se trápila kvůli mně. Její schopnost pronikat štíty už jsem měla a ani jsem nevěděla, jak se to stalo, ale tohle ovlivnit můžu. A já jí její další dar neseberu. Byla jsem pevně rozhodnutá.

„Slyšela jsem, že ráda děláš Esme ochutnávače. Jeden takový by se mi tu zrovna hodil. Prokážeš mi tu čest?“ 

Nessie nadšeně přikyvovala. Edward ke mně přistoupil společně s malou v náručí.

Pomalu jsem nabrala jednu masovou nudličku s paprikou a omáčkou na lžíci. Druhou ruku jsem vložila pod ní, aby to nekáplo někam, kam nemá. 

„Pozor, je to horké,“ upozornila jsem ji. „Foukej,“ poradila jsem jí. Věděla jsem, že kdybych jí to pofoukala já, bylo by to studené, ale ona měla dech teplý.

Párkrát jemně foukla a usrkla si trochu omáčky. Znalecky převalovala tu chuť na jazyku a opravdu to zvažovala.

Čekala jsem na konečný ortel. Dole už jsem slyšela vcházet Jacoba s Bellou.

Edward mi věnoval nervózní pohled, ale ani se nehnul.

„To bude v pořádku,“ řekla jsem mu.

Lehce přikývl. 

Nessie si strčila celou lžíci do pusy.

„Au, au, au,“ začala naříkat.

„Co se děje?“ polekala jsem se, jenže... Než jsem stihla cokoliv udělat, něco mě tvrdě uhodilo a já letěla vzduchem.

Opravdu moc děkuji za opravy a komentáře. Snažím se dávat na pravopis pozor, ale čárky mi vážně nikdy nešly...

A moc moc prosím o další vaše názory a komentáře. Nějak vás ubylo a já chci vědět, zda se vám to stále líbí. I když jsem na chvíli prohodila lokaci. :-D

Vaše chloe... XOXOXO

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 26. kapitola: