Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 25. kapitola

25.05.2014 (11:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2041×

25. kapitola

Vraceli jsme se k domu. Počítala jsem, že Bella s Renesmé už budou zpět. Nemohla jsem se dočkat, až ten jejich malý zázrak poznám...

Nakonec byl náš lov úspěšný a já jsem vysála páreček pum. Nechutnalo to tak dobře jako lidská krev, ale cítila jsem se silná a na rozdíl od Arovy speciality to nemělo žádné vedlejší účinky.

Hasilo to dokonce i pálení v mém hrdle, což bylo úžasné.

Edward mi důsledně vysvětlil, jak tím zachraňuji Bambimu mámu, a na to jsem argument prostě neměla.

Byli jsme už skoro u domu, když jsem uslyšela rychlý srdeční tep.

Srdce malé Renesmé? Podle jeho výrazu jsem usoudila, že se nemýlím.

Zrychlili jsme a během pár vteřin jsme už oba stáli na prahu obývacího pokoje. 

******

V místnosti byla jen Bella a vedle ní seděla ta nejkrásnější holčička, jakou jsem kdy viděla.

Vypadala tak na deset let. Smutně jsem se podívala na Edwarda. Tolik vyrostla za tu dobu, co byl pryč. Přišel o dva roky strávené s ní, s Bellou a zbytkem své rodiny...

Opět jsem pocítila vztek na Ara a na to, co udělal téhle rodině. Bylo to nespravedlivé.

„Tati,“ vypískla malá Renesmé a už mu visela kolem krku. 

„Ano, jsem to já.“ Tisknul si ji k sobě a oba plakali. On sice bez slz, ale malé se z tváří koulely opravdové slzy. Smáčely mu košili.

Byla to tak krásná chvíle. Tak intimní chvíle mezi otcem a dcerou. Chtěla jsem se potichu vytratit z místnosti a poskytnout jim tak trochu soukromí.

Před odchodem jsem ale neodolala pohledu na Bellu.

Seděla na pohovce a vypadala, že je také velmi dojatá. Proč jen pozorovala ty dva místo toho, aby se k nim přidala?

Všimla si mého pohledu a celá se napjala. 

„Nemáš právo tu být,“ dolehla ke mně její slova, aniž by se jí pohnuly rty. Nebyla to slova. Byly to… její myšlenky?

Ani jsem si to neuvědomila. Edwardova schopnost? Mám jeho schopnost!

Sakra! Začala jsem panikařit. Nesnažila jsem se o to, ani jsem nevěděla, kdy se to stalo.

Jasně v tom lese, s těmi vlky a Jacobem, jsem si říkala, že by mi přišla vhod, ale nikdy jsem ji nechtěla skutečně vlastnit.

Byla jsem ale také zmatená. Ani Edward přece neslyšel její myšlenky. Tak jak to, že já ano? Je to přeci jeho schopnost. A do háje!

Pohlédla jsem na Renesmé. Edward se mi zmínil, že umí opak toho, co on a Bella, což znamená: předávat myšlenky dotykem a pronikat skrz štíty.

Proto jsem Bellu slyšela! Mám i jednu z jejích schopností. Možná i obě, i když o tom zatím nevím. Co jsem to provedla?

Tohle mi Edward nikdy neodpustí. Nebude mi věřit, že jsem to nechtěla…

Do místnosti náhle vpadla Alice s Jasperem.

„Jsi v pořádku?“ zeptali se mě.

„Ano,“ řekla jsem a zraky všech přítomných se na mě upřely. Dokonce i Edward s Renesmé. 

To né, zkazila jsem dokonce i jejich chvíli. Nejraději bych se šla někam zahrabat. 

„Proč?“ zeptala jsem se jí.

„No, Jazzi vycítil tvé emoce a moc v pořádku mu nepřijdou...“ řekla Alice.

„Ty panikaříš,“ řekl Jasper. 

Podívala jsem se omluvně na Edwarda, ale on měl na tváři zvláštní výraz, který jsem nechápala.

Z ničeho nic se tam objevila i Bella. Stoupla si před svého manžela a dceru v obraném postoji a zavrčela na mě.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Klid, Bello. Ať její paniku vyvolalo cokoliv, nebyla to Nessie, že?“ zeptal se mě Jasper. 

„Ovšem, že ne!“ vykulila jsem překvapeně oči. Nessie, to je hezká zkratka, pomyslela jsem si a pohlédla do jejích hnědých očí. Stejných, jaké kdysi mívala Bella.

Vykukovala zpoza Belliných zad. Nevypadala ale, že by se mě bála.

„Neměla jsem v úmyslu jí ublížit. Jestli si myslíte tohle, tak přísahám, že mě ani nenapadlo uvažovat o ní jako o jídle. Vážně.“ Mluvila jsem sice ke všem, ale zrak jsem upírala přímo na Bellu.

„Nikdy bych jí neublížila. Strašně jsem se těšila, až ji poznám.“ 

Nemáš žádné právo ji poznávat. Jsi jedna z nich. Nemáš právo tu být!!! Její slova mě udeřila do lebky, přestože se její rty opět nepohnuly. Bylo to, jako by ta slova na mě křičela. Možná i daleko horší... 

Navíc měla pravdu. Neměla jsem souhlasit, že zůstanu. Nejsem jedna z nich. Nebyla jsem Volturiová dlouho, ale to jméno mi už asi nikdo neodpáře. I když jsem mezi ně nikdy patřit nechtěla, nikam jinam už zřejmě patřit nebudu.

Mé oči plakaly, ale mé tělo se postupně začínalo uvolňovat.

Chtěla jsem se tomu pocitu poddat, ale pak jsem si uvědomila, co se vlastně děje.

„Ne!“ vykřikla jsem, ale bylo pozdě.

Tentokrát jsem to cítila. Otisk Jasperova daru zapadl mezi ty ostatní. Cítila jsem tu schopnost v sobě. Kroutila se mi pod kůží. Jakmile ji na mě použil, mé tělo ji zkopírovalo, aniž by se mě ptalo na názor.

Klesla jsem z toho šoku na kolena.

„Odpusťte mi to prosím,“ vzlykala jsem. 

„Co bychom ti měli odpouštět?“ zeptala se zmatená Alice.

Pomalu jsem se vyškrábala na nohy.

„Tohle jsem nechtěla.“

„Já vím,“ zašeptal Edward zpoza Belliných zad.

Všichni se k němu otočili.

„Ty mě pořád slyšíš?“ užasla jsem. Dary ostatních na mě většinou už pak nefungovaly.

„Ano, taky mě to překvapilo,“ přiznal.

„Takže, ty víš, co jsem provedla?“ zeptala jsem se zoufale a znovu se rozvzlykala.

Vymanil se zpoza Belly a přistoupil ke mně. Jejího zlostného výrazu si přitom nevšímal. „To je v pořádku. Vím, že jsi to nechtěla. Není to tvoje vina,“ uklidňoval mě.

„Ale...“ Snažila jsem se něco namítnout.

„Žádné ale. Je to v pořádku,“ řekl nesmlouvavě.

„Ne, není, Edwarde,“ řekla jsem a dál k němu mluvila už jen v myšlenkách.

„Budou se na mě zlobit a... Panebože! Alice! Musím odtud a to hned. Musím odjet. Nemůžu tu zůstat. Nemůžu si dovolit vlastnit otisk Alicina daru,“ dokončila jsem v duchu a doufala, že mě Edward pořád slyší a pomůže mi.

Začal souhlasně kývat hlavou, takže mě nejspíš opravdu slyšel.

„Máš pravdu, jdeme odtud,“ řekl.

„Počkat, my? Cože?“

Chopil se mé ruky. Belliny myšlenky se mi v ten moment opět zabodly do hlavy a srazily mě na kolena.

„Co to má znamenat? On s ní nemůže odejít! Ne teď! Jestli s ní chtěl zase odejít, neměli jsme říkat Nessie, že se vůbec vrátil.“

Co to proboha plácá? 

„Tehdy nás možná neopustil dobrovolně, ale teď by to udělal. A udělal by to kvůli jedné z nich. Jak je to možné? Proč to dělá? Ta holka je evidentně blázen! Má strašně divné stavy. Co si Edward myslel, když ji sem přivedl? Že mezi nás snad někdy zapadne? Protože nezapadne! To jednoduše není možné! Měla by odejít! Ano, měla by odejít a nikdy se nevracet! Pak bychom snad mohli být zase šťastní. Být zase rodina. Proboha! Vždyť ona je Volturiová. Už jen ty její oči. Pije lidskou krev. Nemůže být pod jednou střechou s Nessie. Navíc zřejmě vážně není duševně v pořádku. Je to hrozba!“ 

Klečela jsem na podlaze a držela se za hlavu. Snažila jsem se zakrýt si uši a neslyšet její monolog, ale nešlo to. Slyšela jsem to všechno. Drásalo mě to uvnitř natolik, že jsem nedokázala přestat plakat.

„Bello, přestaň! Ubližuješ jí,“ zaječel Edward.

„Cože? Já ubližuju jí?“ řekla pochybovačně, ale její myšlenky byly spíše zmatené.

„Takhle na mě nikdy nekřičel. Proč mu na ní tak záleží? Proč mu na ní záleží víc, než na mně? A víc, než na naší dceři?“

To ne, teď se kvůli mně ještě pohádají oni dva. Takhle to být nemělo, jenže Edward přes mou mysl slyšel tu její a zřejmě už toho měl taky dost.

„Nechtěl bys mi říct, jak to asi tak dělám?“ dožadovala se vysvětlení Bella.

Další nával nadávek na můj účet.

Panebože! Au! A já se jí chtěla líbit. Chtěla jsem ji poznat. Být její kamarádka, ale takhle to nebude možné.

Ocitla jsem se v Edwardově náručí a rychle mě vynášel z domu.

*********

Stále mě držel v náručí, když jsme se společně ocitli na nějaké louce.

Krásné místo, skoro magické, řekla bych. Sálal z něho takový zvláštní pocit klidu a míru...

„To je nádhera,“ vydechla jsem ohromeně. 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a postavil mě na zem.

„Už ano. Moc se omlouvám.“

„Nemáš se za co omlouvat,“ řekl upřímně.

„Ale ano, mám. Bella má pravdu. Chovám se jako blázen a sama nechápu, proč tomu tak je, ale to ty víš,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že mi stále čte myšlenky. 

Kupodivu mi to ale ani nevadilo. Proč taky? Moc tajemství už jsme před sebou neměli a jeho myšlenky se soustředily hlavně na ty mé, takže to bylo, jako bych znovu slyšela to, co už si sama v hlavě myslím.

„Je to ozvěna,“ nabídl mi.

„Chápu, že ses toho rád zbavil,“ řekla jsem. „Je to hrozné, když ti hlasy narážejí do lebky a nemůžeš tomu zabránit.“ 

„Ty bys ale mohla,“ řekl.

„Co tím myslíš?“ podezřívavě jsem si ho změřila.

„Bella je přece štít, kdyby sis její schopnost okopírovala…“ 

„Zadrž,“ křikla jsem. „Chceš, abych Belle sebrala její dar?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano, ale když to řekneš takhle, zní to hrozně,“ přiznal.

„Je to hrozný,“ řekla jsem. 

„Možná, ale pak už bys ji neslyšela.“ 

„Teoreticky,“ dodal v duchu. 

„Já to slyšela!“

„Nejsem zvyklý, že se mi někdo šťourá v hlavě,“ postěžoval si. 

„Aspoň víš, jak se cítí ostatní,“ ušklíbla jsem se. 

„To je fakt cenná lekce,“ zakřenil se. 

„Udělám to, ale jen pokud s tím bude souhlasit.“ 

„Bude, o to se postarám,“ řekl odhodlaně.

O tom jsem ale dost pochybovala... 

„O tom vůbec nepochybuj,“ poučil mě.

Protočila jsem oči a vydala se s ním zpět do vily.

*********

„Když na Bellu použiješ některou ze svých schopností, odrazí ji štítem a bude to,“ řekl Emmett.

„Tak jednoduché to není. Mám schopnost pronikat štíty, takže by na ni fungovala a dost by ji to bolelo.“

„Takhle to prostě nepůjde,“ uzavřel to Edward. 

„Bella to musí udělat dobrovolně,“ zopakovala jsem.

„Musí Lilliane zaštítit,“ vyřešil to Carlisle.

„To nikdy neudělám,“ řekla Bella, která právě vešla do obýváku.

„Bello, prosím,“ řekl Edward.

„Proč bych to asi tak měla dělat?“ vyjela na něj.

„Protože ti Edward skrze mě může číst myšlenky a ty máš ráda soukromí?“ zkusila jsem.

Našpulila pusu a v duchu mě zasypala dalším přívalem nadávek na moji adresu, ale zvažovala to, takže jsem si na bušení uvnitř mé lebky snažila nestěžovat.

„Nevěřím jí. Takhle aspoň máme přístup k jejím myšlenkám,“ řekla Bella.

„Myslím, že pokud to neuděláš, jsme na nejlepší cestě k historicky prvnímu upířímu rozvodu,“ procedil Edward skrz zaťaté zuby.

„Cože? Edwarde, co to děláš? Tobě už snad definitivně hráblo,“ křičela jsem na něj v myšlenkách.

„Nehráblo,“ ohradil se.

Zapátrala jsem v jeho myšlenkách, abych zjistila, kam tím jako míří. Nemyslel to tak úplně vážně, ale věděl, jaký účinek to bude mít na Bellu. Nechtěl, abych žila do konce věčnosti poznamenaná jeho darem a sdílela stejný osud jako on, když se tomu dalo zabránit...

Pocítila jsem k němu obrovskou vlnu vděku.

Bella neřekla ani slovo, ale cítila jsem, jak se mi její štít usazuje pod kůží.

Edward to cítil taky.

Čekala jsem, jestli se dostaví bolest, ale nic se nestalo. Její schopnost byla klidná, takže nepřinesla žádné vedlejší účinky. Naopak. Prostoupil mě zvláštní pocit klidu.

Rozprostřela jsem její štít kolem svých schopností, kterým se to moc nelíbilo a i přes tu Edwardovu. Všechny psychické hlasy, které jsem doposud slyšela, se vytratily. Jemně jsem štít zase nadzvedla a hlasy byly zpátky.

Naposledy jsem vyslala k Edwardovi v myšlenkách všechen svůj vděk, a než si mohl vyslechnout více peprných nadávek od Belly, než už stačil doteď, jsem štít opět rozprostřela.

„Děkuju,“ řekla jsem Belle.

Bella si ale jen znechuceně odfrkla a odešla do lesa.

S Edwardem jsme se objali a já vydechla si úlevou.

***

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 25. kapitola: