Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 22. kapitola

15.05.2014 (21:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1933×

22. kapitola

Běželi jsme lesem. Všude kolem jsem už cítila vůni jeho klanu. Pocítila jsem i náhlou vlnu radosti z toho, že jsme to oba dokázali.

Pohlédla jsem na Edwarda běžícího po mém boku. Na jeho rtech se rozléval úsměv a jeho rudé oči zářily štěstím.

Takhle jsem ho nikdy předtím neviděla. Pocítila jsem další nával radosti.

Nemohla jsem si pomoct. Byla jsem tak šťastná a tak uchvácená z pohledu na jeho na slunci zářící tvář, ale pak ke mně začala doléhat jiná vůně.

Bylo to jako nějaké zvíře. Přesněji pes. Jako hodně velký a mokrý pes. Než jsem se nadála, něco mi tvrdě narazilo do boku.

Náraz mě odhodil několik metrů daleko. Narazila jsem zády do kmene jednoho ze stromů a uslyšela ránu. Podívala jsem se směrem, ze kterého jsem ji uslyšela.

Byl to zvuk Edwardových zad, narážejících do skály kousek od mého stromu.

Ihned jsem se ocitla po jeho boku, chopila se jeho ruky a vytáhla ho opět na nohy. Stáli jsme tam ruku v ruce a rozhlíželi se po zdroji neznámého nebezpečí...

Musím přiznat, že jsem byla docela zmatená. Ten náraz mě zaskočil. Začala jsem se obávat nejhoršího.

„Našli nás,“ řekla jsem chvějícím se hlasem. 

„Ne, to nejsou Volturiovi. To jsou…“ Než to však stačil doříct, doslova odnikud se vynořila smečka vlků a obklíčili nás.

Šla z nich hrůza. Nebyli to normální vlci. Tihle byli obrovští a cenili na nás zuby.

Přemohla jsem počáteční šok a chtěla se začít bránit. Pokusila jsem se udělat krok jejich směrem, ale Edward mě držel moc pevně.

Otočila jsem se a vrhla po něm vyčítavý pohled.

„Nedělej to,“ zašeptal a zlehka zakroutil hlavou.

Obočí mi vyjelo vzhůru. Vůbec jsem ho nechápala. Jeden z vlků, takový červeno-hnědý, se otočil a na chvíli zmizel mezi stromy.

Čekala jsem, jestli ho ostatní nezačnou následovat. To se však nestalo. I nadále na nás zuřivě cenili zuby.

Měla jsem toho dost. Zvládla jsem Volturiovi, zvládnu i vlky.

Jedním rychlým pohybem jsem vyprostila svoji dlaň z Edwardovy ruky, ale než jsem stihla udělat krok vpřed, strhl mě zpět a tentokrát mě držel okolo pasu a mnohem pevněji. Potlačila jsem chuť na něj zavrčet. Předpokládala jsem, že by to vlkům akorát ukázalo, že nejsme jednotní.

Zaťala jsem čelist a odvrátila pohled od Edwardova obličeje zpět na vlky.

Trhla jsem sebou.

Mezi vlky právě procházel polonahý chlapec. Měl na sobě jen otrhané džínové kraťasy. U kolen mu z nich dokonce visely modré nitky.

Byl to ještě kluk, ale svými proporcemi připomínal spíše muže.

Byl vysoký, svalnatý a hodně snědý. Jako nějaký indián. Tmavé vlasy měl krátké a v jeho hnědých očích jsem spatřila zvláštní výraz.

Jak to, že jsem ho předtím nezaregistrovala? Ani vlčí pach by nedokázal zamaskovat vůni lidské krve.

Otevřela jsem pusu, abych ho varovala, jenže on nebyl cítit jako člověk. Uvědomila jsem si náhle. Byl cítit jako oni. Byl cítit jako vlk.

Takže jsem svou chuť potlačila a pusu opět zavřela.

Hodila jsem po Edwardovi tázavý pohled. 

„Jacobe.“ Kývnul jakoby na pozdrav.

Cože? Problesklo mi hlavou. Proč mi ale o těch vlcích nic neřekl? Nezdál se, že by jimi byl překvapen. Ani nebyl zmaten přítomností toho kluka. Navíc ho oslovil jménem. Oni se znají. Mělo mi dojít, že se znají. Koneckonců, Edward pocházel z Forks, což bylo odsud už poměrně blízko.

Litovala jsem, že Edward nemá zpět svoji schopnost. Tak ráda bych si ji osvojila, abych věděla, co se tomu Jacobovi honí hlavou, ale má krev mu k obnovení schopností nepomohla. Potřeboval lidskou krev. Sice to zarytě popíral, ale já jsem moc nevěřila tomu, že na to bude stačit ta zvířecí.

Jacob teď stál kousek od nás vedle černého vlka s hustou srstí. Byl větší než ti ostatní a vyzařovala z něj síla. Chlapce si nevšímal. Nikdo z nich. Svůj zrak stále upírali na nás a vrčeli. K útoku však zatím nedošlo.

„Heleme se, kdo se nám to rozhodl vrátit, a vidím, že nejsi sám,“ pronesl sarkasticky a zlostně si mě prohlížel od hlavy k patě. Jeho pohled ulpěl na Edwardových rukách, důvěrně obtočených kolem mého pasu. 

„Jsem zpět,“ řekl Edward dutým hlasem a kamennou tváří.

Nevěděla jsem, jak se tvářím, ale napodobila jsem ho a také nasadila kamenný a nečitelný výraz. 

„Vidím. Smím vědět, kdo je tvá… přítelkyně?“ zeptal se Jacob a poslední slovo řekl s odporem.

Já i Edward jsme sebou nad tím oslovením trhli. Než však stihl Edward něco říci, využila jsem jeho chvilkové nepozornosti a viditelných rozpaků. Vytrhla jsem se mu a přistoupila k chlapci.

Stála jsem kousek od hlavy toho velkého černého vlka. Všechny smysly napjaté a připravené k útoku, třebas i pomocí Janiny či Alecovy schopnosti...

Chtěla jsem to ale nejdříve zkusit po dobrém. Vykouzlila jsem si na tváři úsměv a ruce si sepnula za zády, aby bylo jasno, že já se o nic nepokusím. Ani jsem je nepotřebovala, ale to jim rozhodně nebudu vykládat. 

„Jsem Lilliane Mercerová. Ráda bych řekla, že mě těší, ale nejsem přesvědčená, že se to k této situaci hodí. S Edwardem se ale zřejmě znáte.“ Lehce jsem kývla jeho směrem a stále se usmívala.

Koukal na mě jako z jara. Dokonce i trochu vykulil oči.

„Jacob. Jacob Black,“ dostal ze sebe a bylo vidět, že je mým chováním více než zaskočen. „A jo. Dalo by se říct, že se známe.“ Hodil po tichém Edwardovi významný pohled.

„Ráda bych ti podala ruku, Jacobe, ale nejsem si jistá, že by mi zůstala.“ Mrkla jsem na něj a znovu vykouzlila jeden ze svých neodolatelných úsměvů.

Vlci se začali pomalu a rádoby neslyšně stahovat kolem mě a Jacoba.

„Nechtěli jsme způsobit problémy. Jen tudy procházíme,“ vyhrkla jsem.

Vlčí blízkost mi začínala nahánět strach, i když jsem si byla jistá, že bych je zvládla. Byl to takový ten instinktivní strach, vycházející z hlubin podvědomí.

„Edward mě chce představit své rodině, jak jsi řekl, jsem jeho přítelkyně.“

„On už ale ke Cullenovým nepatří,“ řekl tvrdým hlasem.

Zřejmě jsem ho pořádně naštvala a stejně tak ostatní vlky. Zesílili totiž své vrčení.

„A to usuzuješ z čeho?“ ozval se Edward. 

„Tak pro začátek z tvých očí,“ řekl Jacob a znechuceně si Edwarda prohlížel.

Nechápavě jsem se otočila, abych se na Edwarda podívala, ale nic zvláštního jsem nespatřila. Normální červená, až pak jsem si všimla jeho zmučeného výrazu. 

Nevypadal, že by se chystal s Jacobem dohadovat.

„Edward je Cullen a Cullenovi jsou jeho rodina. Nevidím tedy jediný důvod, proč by je nemohl navštívit, nebo proč bychom se vám měli zpovídat…“

„Lilli,“ okřikl mě.

„Edwarde,“ vrátila jsem mu to. 

„Dobře,“ řekl překvapivě Jacob a přerušil tak naše zlostně se navzájem měřící pohledy.

„Uvidíme, co na vaši návštěvu řeknou Cullenovi.“ Vítězně se na Edwarda a na mě usmál a zadíval se kousek od místa, kde jsme všichni stáli.

Byli tam muž a žena.

Žena byla vysoká, mladá a krásná. Její vlasy byly zlaté a jemně se jí vlnily do půli zad. Muž byl také vysoký a blond. Oba měli stejně vyšokované výrazy jako já s Edwardem. Upřímně doufám, že to bylo tím vlčím vrčením, protože jsem je neslyšela přicházet. Jak to, že Jacob ano?

Cítila jsem se trochu frustrovaně a taky zahanbeně.

„Vidíš? Říkala jsem, že se máme jít podívat, proč jsou pejskové dnes tak neklidní,“ promluvila ta žena.

„Ano, myslím, že jsi se opravdu nemýlila, Rosalie,“ řekl ten muž.

Rosalie? Edwardova sestra, došlo mi, a ten muž bude nejspíš…

„Carlisle,“ oslovil ho Edward. 

Střelila jsem po něm očkem. Byl tak šťastný, že svého stvořitele opět vidí. Carlisle se na něj ale jen dál překvapeně a trochu smutně díval. Zato Rosalie, ta opovržlivě probodávala pohledem mě.

Bylo mi to krajně nepříjemné, ale nebyla jsem v situaci, kdy bych si ji mohla dovolit okřiknout. Už nejsem u Volturiových a nejsem jejich princezna. Navíc mi něco říkalo, že mé druhé příjmení by mi tu moc nepomohlo. Spíš naopak. Všechno by to zhoršilo. A to jsem prostě nechtěla.

„Vypadá to, že tady Edward se vám rozhodl přijít představit svoji novou přítelkyni,“ řekl Jacob a to poslední slovo téměř plivnul.

A to jsem si myslela, že jsem udělala dobrý dojem... No, zřejmě ne.

„Tak to byste ho možná měli pustit,“ řekl Carlisle. 

„Jako fakt?“ zeptal se Jacob a pochybovačně si ho měřil.

„Ano,“ odpověděl mu prostě. 

Jacob přikývl a vlci se začali pomalu stahovat zpátky do lesa, odkud přišli.

Něco horkého se dotklo mé paže a prudce mě to otočilo na druhou stranu. Nečekala jsem to, takže jsem málem upadla.

Ale on mě zachytil. A tak jsem přistála v Jacobově náručí...

Bylo to, jako by svět kolem mého těla hořel. Ta horkost vycházela z něj. Udiveně jsem sledovala jeho tvář. Zřejmě mu naše blízkost také nebyla moc příjemná. Navíc to vypadalo, že byl překvapený a zároveň znechucený, že mi zabránil se tu rozplácnout. Což bylo nespravedlivé. Já se ho o to přece neprosila. Uchopil mě pevněji a pod paží se mi začaly rozbíhat jemné prasklinky.

Byl překvapivě silný. Nijak zvlášť to nebolelo, spíš to na mě udělalo dojem. Přiblížil svou tvář k mému překvapenému obličeji. 

„Jestli se byť jen pokusíš přiblížit k nějakému člověku, je po tobě,“ zavrčel a pak mě s odporem pustil.

Tentokrát by mě klidně spadnout nechal a stalo by se tak, nebýt toho, že jsem za sebou ucítila Edwardovy paže, které mě zachytily a automaticky přivinuly k sobě v obraném gestu.

„Pro tebe,“ ukázal na Edwarda prstem. „To platí dvojnásob,“ zavrčel a pak se přímo před našima očima proměnil ve vlka a zmizel v lese.

Nemohla jsem si pomoct. Vyděšeně jsem vypískla a zavrtala svou tvář do Edwardovy hrudi. 

„Klid, je pryč. Už jsou všichni pryč,“ šeptal a hladil mě po vlasech, což mě opravdu trochu uklidnilo.

„Půjdeme, ano?“ Lehce mi nadzvedl bradu a donutil mě tak pohlédnout do jeho starostlivé tváře.

Pouze jsem přikývla. Na víc jsem se vážně nezmohla. Povzdechl si a poté mě pomalu, pořád v objetí odváděl ke dvěma stále přítomným členům své rodiny.

Přišli jsme až k nim pomalou, lidskou chůzí a postavili se přímo naproti nim, ale bylo ticho.

Nechápala jsem to. Čekala bych, že si hned padnou kolem krku a budou se nadšeně vítat. Nic z toho se ovšem nedělo. Nikdo z nich nepromluvil.

Zvedla jsem zvědavě svou hlavu a pátravě si je prohlížela.

Málem jsem znovu vyjekla. Jejich oči! Nebyly normální. Nebyly rudé. Byly jako tekuté zlato a oba je upírali přímo na mě. Nebyly to přátelské pohledy. Edward zesílil své objetí. Nejspíše si začal uvědomovat moji paniku. Vrhla jsem po něm zoufalý pohled, který se ale postupně měnil na prosebný.

Nechtěla jsem tu s nimi stát. Byli divní. Ty jejich oči. Nic podobného jsem nikdy předtím neviděla. Nechybělo málo a začala bych se třást strachy, ale to by byla lidská reakce.

Já se místo toho vytrhla z Edwardových paží a začala od nich pomalu couvat. Chtěla jsem pryč. Proč jsem vlastně měla zůstávat? Chtěla jsem dostat Edwarda k rodině. Napravit to, co způsobila ta má, a možná tu jeho i trochu poznat. Sem tam mě možná napadala i bláhová myšlenka na to, že bych k nim mohla patřit, ale teď jsem nechtěla nic jiného než vzít nohy na ramena.

Zarazily mě ale blížící se kroky.

Přistupovala k nám drobná žena se stejně zvláštníma zlatýma očima a srdcovitým obličejem, který jí rámovaly vlny karamelových vlasů.

Když jsem si ji prohlédla, opět jsem začala couvat. Zastavila mě až její reakce.

„Edwarde,“ vydechla s úlevou a rozběhla se k němu, aby ho objala.

Chvíli jsem ji zaraženě pozorovala a přemýšlela, kdo to je? Ona přece není Bella. Není to žena z jeho vzpomínek... 

„Esme,“ vzdychl radostně Edward stále uzamčen v jejím obětí.

Esme? Zapátrala jsem v paměti. Jistě, jeho matka, či spíše družka jeho stvořitele? 

Hladila ho po tvářích, jako by se chtěla ujistit, že je to opravdu on a že opravdu stojí před ní.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě a hleděla do jeho rudých očích s neskrývaným šokem. 

„Ano, jsem,“ řekl a zahanbeně zavřel víčka.

Co má zase znamenat tohle? Nechápala jsem, ale byla jsem ráda, že se Edward konečně dočkal přijetí, jakého si zaslouží.

Esme přesunula svou pozornost na mě. Vypadala udiveně, ale v jejím výrazu nebyla ani stopa po nepřátelskosti.  Vypadala vlídně?

„Kdo je to?“ zeptala se Edwarda klidným hlasem a přátelským úsměvem na rtech.

Trochu jsem se osmělila a vydala se k ní. Zastavila jsem se kousek od ní a chytila Edwarda za ruku.

„Jsem Lilliane Mercerová,“ řekla jsem a snažila se o klidný tón, ale moc mi to nevyšlo. Pořád jsem byla z jejich barvy očí dost vylekaná.

„Aha. Já jsem Esme. Moc ráda tě poznávám.“ Mile se usmála a napřáhla ke mně ruku.

Já ji tu svou však nepodala. Nechtěla jsem riskovat, že mě to vtáhne do jejich vzpomínek. Vím, že to bylo ode mě nevychované, ale považovala jsem to za přijatelnější možnost.

Vždyť co je vychovaného na tom lézt hned při prvním setkání někomu do hlavy?

Trochu se zamračila a svou ruku spustila. Chtěla jsem to nějak napravit, tak jsem se na ni trochu rozpačitě usmála. Zatvářila se chápavě, i když to samozřejmě chápat vůbec nemohla...

„Hodláš se se svou přítelkyní zdržet, Edwarde?“ vyprskla Rosalie.

Esme na ni upřela káravý pohled.

Rosalie však jen protočila oči v sloup.

„Já jen, že bychom se mohli vrátit do domu. Z toho psího pachu už se mi dělá zle.“ 

„Jacob a ostatní byli tady? Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě Esme. 

S Edwardem jsme oba přikývli.

„Tak tedy pojďme domů,“ řekla Esme a všichni tři se začali otáčet k odchodu.

I Edward udělal pár kroků vpřed, aby je následoval. Já jsem ho stále držela za ruku, ale nepohnula jsem se. 

„Co se děje?“ otočil se a zadíval se do mé tváře.

„Já… nevím, jestli bych měla. Myslím, že bude lepší, když půjdu,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Ne, teď nemůžeš odejít,“ přerušil mě.

„Edwarde, je to tvoje rodina. Ne moje. Nemyslím, že je to dobrý nápad. Měla bych si jít po svém.“

„Ale já nechci, abys odešla,“ zašeptal. V jeho hlasu i výrazu jsem postřehla zoufalství. On si vážně přál, abych zůstala, ale vyhovět mu bylo nad moje síly.

„Oni mě tu ale nechtějí, Edwarde. A já se jim ani nedivím.“

„Ale oni neví, kdo jsi a cos pro mě udělala,“ hádal se.

„Právě, že to neví. Až se to dozví, nebude jim záležet na tom, co jsem udělala, nebo neudělala. Odsoudí mě…“

„Ne, to by nikdy…“ hádal se zase.

„Neříkej to, Edwarde. Oba víme, že to nevíš, a dva roky jsou dlouhá doba. Leccos se mohlo změnit. Oni se mohli změnit. Navíc, ty jejich oči. Děsí mě. Cítím, že mě tu nechtějí a nikdy mě tu nebudou chtít, když zjistí, kdo jsem. Copak to nechápeš?“

„Ne, neopouštěj mě. Vždycky můžeš odejít, ale já tě prosím, zůstaň. Lilli, prosím,“ přemlouval mě.

Nemohla jsem už dál snášet jeho zoufalý výraz, a tak jsem nakonec přikývla.

Objal mě. „Děkuju,“ zašeptal mi do ucha, držel mě opravdu pevně. „Moc to pro mě znamená. Chci, aby tě poznali.“

Znovu jsem jen přikývla. Kdybych totiž promluvila, hlas by mě určitě zradil. Nebyla jsem přesvědčená, že zůstanu, a ani, že je to správné. Spíš naopak. Všechno ve mně křičelo, že je to chyba. 

„Tak jdete?“ ozvala se Rosalie rozladěně za mými zády.

Oba jsme přikývli. Ani jsem nevěděla jak, ale mé tělo následovalo Edwarda a jeho rodinu, aniž by mu mysl dala jakýkoliv příkaz. 

Postupně jsme se dali do běhu a za pár minut už jsme se ocitli před obrovským domem, který byl z velké části prosklený a o kterém jsem toho už tolik slyšela...

Moc děkuji za komentáře a samozřejmě i za provedené opravy, protože si opravdu uvědomuji, jaký jsem antitalent na čárky a tak vůbec...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 22. kapitola: